Zkáza elfů: Poslední prorok

2: Otec a dcera

Seděla na lavičce pod košatým ovocným stromem na okraji města, užívala si ticho a samotu a sledovala západ slunce. Za poslední týden se s ní chtěli bavit nejen všichni její přátelé, ale i spousta elfů, které sotva znala, a tak byla ráda, že je konečně sama. Slunce již klesalo za Královnin průsmyk a začínalo se ochlazovat. Jí to ale nevadilo a spokojeně sledovala červánky. Na nic při tom nemyslela.

„Noëro,“ ozval se zničehonic mužský hlas. „Věděl jsem, že tě najdu tady.“

Vedle ní stál vysoký elf s dlouhými rovnými světlými vlasy, s protáhlým obličejem a s velkým nosem. To, že na sobě měl hnědou cestovní vestu a zelený plášť, naznačovalo, že se právě vrátil do města. Byl to její otec, Qelien.

Prohlížel si svou dceru. Nebyla už tou veselou, bezstarostnou dívkou s jiskrou v očích a s celým nekonečným životem před sebou, kterou byla, když ji viděl před třiceti lety, ale v obličeji měla starost a první náznak toho smutku, který elfové většinou poznávali až mnohem později: poté, co prožili mnoho dlouhých staletí. Nebyla oblečena do šatů, které po městě nosila většina elfek, ale do šedé lidské košile a dlouhé hnědé sukně, které musel přivézt jeden z mnoha vozů z Almerionu, což ji v jeho očích ponižovalo, ale přesto nemohl popřít to, že byla velmi krásná, i na elfku. Měla nelidsky světle modré oči a její vlasy měly stejnou barvu jako ty jeho, ale mírně se vlnily. Její hlavní vnady, tedy tvarovaná prsa, tenké nohy a dokonale hladkou kůži, ale skrýval lidský oděv. Došlo mu, proč si ho zvolila. Chtěla být na chvíli někým jiným.

„Nečekala jsem, že přijedeš tak rychle.“

„Bylo mi jasné hned po tom, co jsem se o jeho smrti dozvěděl, že se sem musím dostat co nejrychleji. Měli jsme štěstí, na moři foukal dobrý vítr, takže jsme dorazili na pobřeží hned následujícího dne. Loď jsme nechali v Almerionu, koupili jsme nejlepší koně a vyrazili jsme.“

Noëra mlčela. Qelien chvíli čekal, jestli něco řekne, a pak si sednul vedle ní. Chvíli oba mlčeli a sledovali klesající slunce.

„Sluší ti to,“ pokusil se říct tak, aby nepoznala, že to nemyslí vážně.

„Jsou to nejhnusnější hadry, jaké se mi podařilo sehnat. Doufala jsem, že mi to slušet nebude.“

„Proč opovrhuješ darem, který ti bohové dali? Víš, co by daly lidské ženy za to, aby vypadaly jako ty?“

„Třeba proto, že chci být něco víc než jen pěkné tělo?“ řekla s náznakem hněvu.

„Dcero,“ řekl a chytil ji za ruku, „jsi mnohem víc než jen tělo. Máš v sobě doslova nekonečný potenciál. Můžeš žít tisíce let a udělat cokoli, po čem zatoužíš. Prožila jsi sotva dvě staletí, tvá cesta teprve začala.“

„Kdybych byla jediná nesmrtelná, tak bych se z toho mohla těšit. Ale když jsou takoví všichni, koho znám, tak to nic neznamená. Nikoho nezajímá, co bych mohla dokázat. Důležité je jen to, co už jsem dokázala.“

„Nesmíš se srovnávat se mnou ani s nikým jiným, kdo je několikrát starší než ty. Když se srovnáš se svými vrstevníky, tak z toho vyjdeš velmi dobře. Víš, co jsem dělal já ve tvém věku? Celé roky jsem se jen přežíral, opíjel a účastnil orgií. Všichni starší mnou pohrdali. A podívej se, kde jsem teď. Tehdy by mě ani nenapadlo, že splodím tak krásnou dceru a zasednu v Radě! A teď pomysli, kým můžeš být ty v mém věku. Stačí tomu jen dát čas.“

„Ale já nemám čas!“ vykřikla. „Už zítra se otevře Herëniqův dopis a všichni si uvědomí, že nejsem nic!“

„Už zítra?“

„Ano, už zítra! Všichni uslyší to, co jsem já už slyšela, a pak se zhrozí. Budou si říkat: ,Jak je to možné, tak mladá a má se stát matkou tak významné osobnosti!‘“

„Cože?! Herëniq ti předpověděl, že se staneš jeho matkou?“

„Ano, divím se, že jsi o tom ještě neslyšel. Ví o tom už půlka města…“

„Ty jsi jim to řekla?“

„Ne! Řekla jsem to jen Sofii. Ale znáš ji, ona neumí udržet tajemství. Byla to chyba, ale potřebovala jsem se někomu svěřit. Doufala jsem jen, že se to bude šířit pomaleji,“ dokončila smutným tónem.

Sofie byla její nejbližší přítelkyně, znaly se celý život. Držely spolu, protože obě opovrhovaly nevázaným životem svých vrstevníků: Sofie proto, že uvěřila v Bohyni, uctívanou i lidmi ve Třech královstvích, a Noëra proto, že toužila po tom co nejdříve učinit něco významného. Proto se také rozhodla trávit svůj čas raději péčí o nemocného proroka než konzumací alkoholu a souložením. Nyní toho ale začínala litovat.

„Co přesně ti řekl?“

„Prý se blíží naše zkáza a jediný způsob, jak ji oddálit, je to, že se znovuzrodí z mého lůna. A prý už naposled.“

„Naše zkáza?“

„Ano, zkáza naší rasy,“ potvrdila smutně.

„Neber si to tak, víš přece, že brzkou zkázu předpovídali již proroci před desítkami tisíciletí. Uvědom si, že pro ně znamenají slova ,blížit se‘ něco jiného než pro nás. Ve svých vizích vidí miliony let dopředu i dozadu. Nesmíš se tedy divit, že je pro ně pár tisíc let brzy. Zkáza může klidně přijít, teprve až všechna moře vyschnou a hory se propadnou.“

„Anebo přijde už za sedm let!“ vykřikla. „Ty to nemůžeš vědět o nic lépe než já! Proč by se jinak rozhodl ukončit svůj život a začít znovu, pokud by to nebylo vážné!“

„On se rozhodl ukončit svůj život? Myslel jsem, že podlehl své nemoci.“

„Nevím, jak umřel, ale na nemoc to nebylo. Jeho stav se zlepšoval. Neříkej mi tedy, že situace není vážná.“

Qelien mlčel.

Slunce zapadlo, ale oba seděli dál. Na nebi se začaly objevovat první hvězdy, byla jasná noc. Směrem od Temného lesa uslyšeli vzdálené zavytí.

„Neměl bys jít na zasedání Rady?“ zeptala se najednou.

„Zvládali to beze mě posledních třicet let, jednu noc ještě vydrží. Ohledně zítřka už mají jistě všechno zařízeno. Raději budu s tebou, neměla bys teď být sama.“

„Co, myslíš si, že jsem na tom tak špatně?“ řekla s úsměvem. Bylo to poprvé toho večera, kdy na její tváři spatřil úsměv.

„Ne, ale mám pocit, že mi něco zatajuješ.“

„Takže ti nejde o mě, ale o informace?“

„No tak, to jsem neřekl. Jde mi o to nejlepší pro tebe a celou naši rasu. A informace potřebuji každopádně.“

Noëra chvíli zvažovala, jestli by se mu měla svěřit s tím, co se té noci ještě stalo, ale pak si to rozmyslela a řekla pouze:

„Jen mám obavu, že v tom dopise bude něco jiného, než co mi řekl, a všichni si pak budou myslet, že jsem jen mladá kráva, co si to celé vymyslela.“

Herëniq napsal před smrtí dopis, do kterého napsal své poslední proroctví, a magicky ho zapečetil, aby se otevřel v přesně daný čas: zítřejšího dne v pravé poledne.

„Máš nějaký důvod si myslet, že by to mohl udělat?“

„No, ano. Víš, žila jsem s ním dvanáct let a za tu dobu jsem zjistila, že se dokáže chovat velmi nepředvídatelně. Jednou mi řekl, že následujícího dne bude pěkně a že půjdeme na procházku. Pak ale velmi silně pršelo a on řekl, že to věděl a že chtěl zmoknout. Prochladl a jeho stav se zhoršil. V tu chvíli jsem si začala říkat, že možná už opravdu začíná šílet.“

„Ale to je něco jiného než ti lhát ohledně proroctví, ne?“

„To ano,“ řekla a přitulila se k němu, protože se ochladilo. On jí položil ruku na stehno a začal ji hladit. Naznačuje mi tím snad, že se se mnou chce vyspat?

Mezi elfy nebyl incest nic zvláštního ani zakázaného. Početí nehrozilo, protože k tomu mohlo dojít pouze při použití mocného magického artefaktu, Kamene života, který hlídala sama Královna a půjčovala ho jen párům, kterým bylo schváleno, že mohou mít dítě. Povolení se udělovalo vždy, když někdo umřel. Počet elfů tak zůstával stále stejný a bylo jasné, čí duši bude nově narozené dítě mít.

Rodiče navíc své děti nevychovávali. Novorozeňata byla hned po narození odnesena do paláce, kde se o ně starala Královna až do dospělosti. Vychovala tedy všechny elfy, kromě těch pár, kteří se narodili předtím, než usedla na trůn, a proto se jí také někdy říkalo Matka. Nejmladší elf, zvaný Dítě, byl po Královně nejctěnějším obyvatelem města. Když se někdo narodil, byla to sláva pro celé město, novorozeně se stalo novým Dítětem a staré Dítě prošlo Rituálem dospělosti. Když se dlouho nikdo nenarodil, konal se rituál ve věku 49 let a nějakou dobu pak byla pozice Dítěte neobsazená.

Podívala se mu zblízka do světle modrých očí, které ale byly mnohem tmavší než ty její, a zeptala se neutrálním tónem:

„Ty po mně toužíš?“

Qelien vypadal překvapeně. „Proč si to myslíš?“

„Nikdy ses o mě nezajímal tolik jako dnes, ani když jsem byla těsně po Rituálu. Navíc mi hladíš stehno,“ řekla a nervózně se zasmála. Nevěděla, jestli to s ním chce. Měla ho ráda, ale stále se cítila poznamenána tím, co zažila těsně před Herëniqovou smrtí. Její otec byl ale členem Rady, takže věděla, že by nebylo moudré si ho pohněvat odmítnutím.

„To nemůže muž trávit čas se svou dcerou jen tak? Víš, za posledních třicet let jsem se bavil s mnoha lidmi a víš, že u nich je sex dětí s rodiči přísně zakázaný?“

„Ano, Sofie mi to říkala. Ale u nich to má důvod, protože by se mohlo narodit zmutované dítě, což nám nehrozí,“ řekla a vyzývavě se na něj podívala.

„Ty to snad chceš?“

„Nevím. Můžu se vyspat s kýmkoli budu chtít a víš, nechci tě urazit, ale ve městě je mnoho přitažlivějších mužů, než jsi ty,“ dořekla a škodolibě se zasmála.

Qelien ji shodil na zem, lehl si na ni a svůj obličej dal těsně k jejímu.

„Já se taky můžu jako člen Rady vyspat s kýmkoli budu chtít.“

Oba začínali cítit vzrušení, když tu se ozval ženský hlas: „Noëro, jsi tu?“

Byla to Sofie.

Noëra ze sebe shodila mužské tělo, vstala a zvolala: „Ano, jsem tu. Co se děje?“

„Rada hledá tvého otce, prý už přijel. Neviděla jsi ho?“