Zkáza elfů: Poslední prorok

3: Noční dilema

 

Jeli dál a začínalo se ochlazovat. Teplé oblečení zůstalo Lukášovi ve voze, stejně jako jeho ostatní věcí, a tak mu jako jediný zdroj tepla zůstalo Oroniëlino tělo, k němuž se stále více tisknul. Nevypadala, že by jí to vadilo ani že by jí byla zima.

Už se uklidnil, a tak přemýšlel o tom, co se právě stalo. Mojmír i Jošt jsou mrtví! Lída bude zdrcená, napadlo ho. A co teď má dělat on? Měl by se co nejdříve vrátit domů a všechno říct Lídě, rodičům i rodinám zemřelých. Neměl ale koně ani peníze na cestu zpátky. Snad se budu moct připojit k nějaké jiné výpravě. Zpátky to už ale určitě nevezmu lesem.

Zastavili u potoka, Oroniël seskočila z koně a Lukáš ji následoval. Kůň se šel v klidu napít.

„Zaslouží si chvíli odpočinek,“ přerušila elfka mlčení. „Je to pašák, utéct děsovlkovi se dvěma jezdci na zádech je slušný výkon.“

„Jak se vlastně jmenuje?“ zeptal se a ukázal na koně.

„Jmenuje? Vždyť je to kůň, nemá žádné jméno,“ zasmála se, jako by řekl nějaký vtip.

„Zajímavé, my lidé dáváme jména i koním. A jak ho tedy voláš, když chceš, aby přišel?“

„Vycítí, když chci, aby přišel,“ řekla s úsměvem a po chvíli dodala: „Máš chuť na noční cestu, nebo se tu chceš utábořit? Byly by to asi ještě tři hodiny cesty.“

Chtěl se jí zeptat, kam vlastně jedou, ale pak mu to došlo: do Elvionu, hlavního města elfí říše. Už neměl důvod tam jezdit, ale když už byl tak blízko, mohl se tam klidně podívat. A vlastně tam bude moct najít způsob, jak se vrátit domů.

„Už jsem docela unavený, takže jestli ti to nevadí, raději bych se utábořil.“

„Mně nevadí nic, nezapomínej, že jsem tvoje průvodkyně.“ Moje průvodkyně.

 

Nanosili dřevo a Oroniël kouzlem rozdělala oheň, aby se trochu zahřáli. Sedli si k němu a mlčeli. Pak se Lukáš zeptal:

„Proč ses vlastně vracela do lesa? Říkala jsi, že kvůli nám nebudeš riskovat.“

„Magicky jsem ucítila děsovlka i tebe. Byl jsi už blízko, a tak mi bylo líto tě nechat umřít kousek od konce lesa. Trochu jsem zariskovala, to máš pravdu, ale řekla jsem si, že to za ten risk stojí.“

Lukáš potěšilo, že kvůli němu elfka riskovala život, a usmál se.

„Zítra se ve městě odehraje významná věc,“ řekla po chvíli. „Pohřeb.“

„Pohřeb?“

„Ano, umřel jeden významný prorok, Herëniq.“

„Myslel jsem, že vy elfové neumíráte.“

„Ale no tak, nesmíš věřit všemu, co se o nás říká. Všechno, co má začátek, musí mít i konec. Bohové nám sice nadělili delší životy, ale to neznamená, že přežijeme cokoli.“

„Takže není pravda ani to, že se po smrti narodíte znovu?“

Oroniël byla šokována jeho znalostmi o elfech. Ještě nikdy nepotkala člověka, který by o nich toto věděl. Ale je pravda, že se s nimi moc nebavila, i když jim už mnoho let dělala průvodkyni.

„Ano, to je pravda. Jak to víš?“

„Rád čtu o vaší rase knihy. Ale je těžké si být čímkoli jistý, protože si často vzájemně odporují.“

„Zajímavé, nenapadlo mě, že o nás píšete knihy.“

„Vy o nás nepíšete knihy?“

„Ne, my žijeme tak dlouho, že nepotřebujeme psát knihy. Ale jsou i tací, kteří vás studují.“

„Studují?“

„Ano, vydávají se žít mezi vás, zkoumají, jak žijete, co jíte, jak se oblékate atd. Ale neber si to osobně, my zkoumáme všechny aspekty tohoto světa.“

„Nikde jsem o vás nečetl, že byste byli rasa výzkumníků.“

„To taky nejsme. Výzkumu věnujeme minimum času. Svět se totiž mění tak rychle, že nemá cenu nic zkoumat. Hlavně vy. Vaše království, o kterých jsem se učila, když jsem byla Dítě, už dávno neexistují.“

Lukáš se zarazil. Uvědomil si, že je od sebe dělí mnoho staletí věkového rozdílu. Věděl to sice i předtím, ale teď mu to došlo naplno. Zaraženě mlčel.

„Co, lekl ses toho, jak jsem stará?“ řekla s předstíranou uražeností.

„To ne, já jen… musíte být tak moudrá a…“

„Klidně mi i nadále tykej. A kdybys nevěděl, jak něco říct, nezapomínej, že rozumím vašemu jazyku.“

Ano, to jsem vlastně už věděl, že umí salvénsky.

„Proč ses ho vlastně naučila?“

„Ani nevím, nějak jsem jej od vás v poslední době pochytila. Ale nedělej si iluze, většina z nás jej ani žádný jiný lidský jazyk neovládá. Nestačí se je totiž naučit jednou: vaše jazyky se mění tak rychle, že za pár staletí už není rozumět ani slovu, a tak má málokdo motivaci se nějaký učit. Proto uděláš dobře, když se v elfštině zdokonalíš.“

Tato úvaha ho ohromila. Věděl, že se jazyky mění, ale nenapadlo ho, že pro elfy to je tak rychlé. V hlavě se mu rojily všechny ty otázky týkající se elfů, na které toužil znát odpovědi.

„Jistě máš pravdu, díky za radu.“

Chtěl se jí ještě na něco zeptat, ale někam odešla.

 

Vrátila se po chvíli a Lukáš nevěřil vlastním očím. Byla úplně nahá.

Zaraženě seděl a hleděl na její tělo, které se nad ním tyčilo, krásné a nehybné jako socha. Nikdy předtím neviděl žádnou ženu v celé její kráse. Připadala mu dokonalá. Byl tak mimo, že netušil, kolik uplynulo času, když vyzývavě prohlásila:

„Možná to tak nevypadá, ale i mně je zima. Nechceš mě trochu zahřát?“

„Víš, já… já jsem ještě… totiž nikdy jsem…“

„To je v pořádku, chápu, že jsi ještě nikdy nespal s elfkou. Já jsem také ještě nikdy nespala s člověkem, takže to bude poprvé pro nás oba.“

„To ano, ale já jsem nikdy nespal ani s lidskou ženou. A proč to vůbec chceš? Určitě můžeš mít elfí milence, kteří by byli daleko lepší.“

Myšlenky mu skákaly jedna přes druhou. Proč to děláš, proč ji odrazuješ? Mysli na Lídu, nebudeš se jí moci podívat do očí, pokud to uděláš. Je tak krásná, Lída by to jistě pochopila. A ty bys ji snad miloval stejně, kdyby ji ošukal nějaký elf? Ani nevíš, jestli tě Lída miluje. Toto může být tvoje jediná příležitost, jak se vyspat s elfkou. A nepotvrzuje to mámina slova, že všechny elfky jsou děvky a ať si dáváš pozor? A co když tě rozstřelí bleskem, když ji odmítneš?

„Elfích milenců už jsem měla spoustu, ale ty jsi něco jiného. Jsi takový… bezprostřední. Koukají na mě sice všichni lidští muži, ale u tebe jsem si jistá, že se ti líbí nejen mé tělo, ale i má duše. Poznala jsem to, když jsem z tebe vyháněla toho démona. Na chvíli jsem totiž nechtěně nahlédla do tvého nitra. Nehněvej se prosím, nešlo to udělat jinak. Ale to, co jsem tam viděla, se mi líbilo. Jsi čestný, nikdy jsi nikoho nepodvedl ani jsi nikomu neublížil. Proto jsem tě také zachránila před tím děsovlkem.“

„A viděla jsi v mém nitru, že miluji jednu dívku ze svého města? Jmenuje se Lída.“

„Ne, to jsem neviděla. Je to problém?“

Lukáš nevěděl, jak odpovědět. Jeho tělo chtělo Oroniël, ale jeho srdce stále patřilo Lídě. A jeho rozum? Rozum mlčel. Zkoušel ho přinutit, ale odmítal jakkoli poradit. Pak si vzpomněl na něco, co četl v jedné knize: „Srdce tě povede po cestě Bohyně. Nenech se zlákat tělesnými požitky a jen tak dojdeš k osvícení.“

Nebyl si sice jist, že cesta Bohyně je ta pravá životní cesta, ale díky tomuto citátu se rozhodl. Oroniël v jeho očích spatřila rozhodnutí a prohlásila:

„Dobrá tedy, omlouvám se, že jsem tě uvedla do rozpaků. Láska je krásná věc a láska na celý život je jedna z věcí, kterou tvá rasa poznat může a má ne, neboť ani ta největší láska nepřežije tisíciletí.“

Odešla na místo, kde nechala oblečení. Když se po chvíli vrátila, Lukáš ležel a předstíral, že spí. Elfka ho políbila na tvář a lehla si vedle něj. Po chvíli usnula, ale on si ještě dlouho v hlavě přehrával vše, co se mu za posledních pár hodin stalo, a znovu a znovu se vracel ke svému rozhodnutí, než ho únava konečně přemohla.