Zkáza elfů: Poslední prorok

5: Elvion

Těsně po úsvitu ho probudila zima. Léto už asi definitivně skončilo, napadlo ho a pomyslel na všechno své teplé oblečení, které zůstalo ve voze v Temném lese. Pak si všiml, že je k němu přituleno elfí tělo. Usmál se při myšlence, že včerejšího rána by ho ani nenapadlo, že se dnes probudí v objetí elfky. Navíc jsem ji viděl nahou a políbila mě na čelo a na tvář. Nevnímal to jako provinění, naopak: jeho láska k Lídě včera v noci porazila chtíč a byla silnější než kdy dřív.

„Dobré ráno,“ řekla Oroniël, která se právě probudila, a usmála se na něj. „Je ti zima?“

Lukáš přikývl.

„Počkej, zahřeju tě. Myslím magií, samozřejmě,“ dodala, když uviděla jeho překvapený výraz.

Sedla si na jeho břicho, jednu ruku mu položila na hruď a druhou na čelo. Ucítil, jak mu do těla z obou jejích rukou vstupuje proud tepla. Bylo mu příjemně a na nic nemyslel.

„Tak co, vyrazíme?“ řekla, když ukončila kouzlo a vyskočila na nohy.

„Nemáš něco k jídlu?“ zeptal se, protože jediné, co mu chybělo ke štěstí, byl plný žaludek teplé snídaně.

„Ne, bohužel ne. Ale ve městě tě pohostím tak, že už nikdy nebudeš chtít jíst lidské jídlo.“

Také se zvedl, nasadil si plášť, na kterém spali, nasedli na koně a vyrazili.

Čím více se blížili k srdci elfí civilizace, tím krásnější byla krajina kolem nich. Lesy již začínali žloutnout, ale louky byly stále zelené. Občas uviděli několik menších dřevěných domků obklopených květinami, z nichž mnohé Lukáš nikdy předtím neviděl, a ovocnými stromy, posetými jablky, hruškami i dalšími druhy ovoce. Tato krajina působila jinak než ta v lidských zemích. Všechno bylo čisté. Polí bylo méně a kolem domků neviděl žádné slepice, husy, prasata ani krávy. Také neviděl žádné vesničany, kteří by vyráželi na pole. Elfů viděli jen pár: elfky oblečené jako šlechtičny v pestrobarevných šatech a elfy v různých tunikách, vestách a pláštích, které též hýřily barvami. Oroniëlino hnědo-zelené cestovní oblečení vedle nich vypadalo jako kus hadru.

„U vás nikdo nepracuje?“ zeptal se.

„Samozřejmě že pracujeme. Nic nedělat by nás unudilo už po pár desetiletích.“

„Ne, já myslím, manuálně. Jako na poli a tak.“

„Ne, to ne. Tedy, v mládi si to většinou vyzkoušíme, ale nikdo to nemusí dělat, aby zajišťoval jídlo. Pole a sady sklízíme magicky, ale nemysli si, že je to jen tak, i magie dost vyčerpává. A rukama také pracujeme, někdo hraje na hudební nástroje, někdo šije šaty a někdo ková meče. Každý dělá to, co ho baví a co mu jde.“

„A tebe baví dělat průvodkyni lidským obchodníkům?“

„Někdo to dělat musí a já jsem si to chtěla vyzkoušet. Dělám to teprve osm let. Říkala jsem si, že bych vás mohla trochu více poznat. Ale ano, baví mě to. Ráda jezdím na koni a křičím na lidi,“ zasmála se.

Vzpomněl si na to, jak na ně křičela. Tak ona to dělá ráda! Nevěděl, jestli má být pohoršen, nebo pobaven.

Po třech hodinách dojeli do hlavního města elfí říše, do Elvionu. Město se rozprostíralo po všech stranách velkého kopce, jehož vrcholku dominoval obrovský a nádherný Královnin palác. Stále se tu vyskytovaly malé domky pro jednu nebo dvě osoby, ale viděli i mnoho větších domů. Byly barevné, stejně jako oblečení elfů, které zde již potkávali mnohem častěji než na venkově. Elfové je sledovali s netajeným zájmem: elfka jedoucí na jednom koni s člověkem zřejmě nebyl tak častý pohled. Většina z nich Oroniël znala a přátelsky se s ní zdravila.

Některé domy byly až šestipatrové a směrem ke středu města viděli i vysoko čnící věže. Ulice byly dlážděné a i zde byly čisté. Viděli sochy, kašny, fontány, mozaiky, obrazy i jiná umělecká díla. Potkávali i skupinky elfů zpívajích a hrajících na hudební nástroje, hlavně harfy, loutny a flétny.

Lukáš nevěděl, kam se dívat dřív. Kolem bylo tolik architektonické, umělecké, hudební, módní i tělesné krásy, že mu šla hlava kolem. Měl rád elfy i předtím, ale toto město si zamiloval. Vůbec nemyslel na to, že včera viděl dva nevinné muže zbytečně umřít a že měl v úmyslu tuto zemi co nejdříve opustit. Naopak, kdyby mu někdo řekl, že tu bude muset zůstat do konce života, vůbec by se nehněval.

U jednoho malého domku se zastavili. Seskočili z koně a ten někam odešel.

„Kam jde?“ zeptal se Lukáš.

„Do stáje,“ odpověděla mu tónem, jako kdyby se ptal na to, co je ta žlutá svítící koule na obloze.

Vešli do domu. Byl opravdu malý, měl jen dva pokoje: ložnici s postelí příliš malou pro dva, ale zbytečně velkou pro jednoho a kuchyň se stolem, dvěma židlemi a krbem. Lukáš si sednul a elfka začala chystat jídlo.

„Jestli chceš, tak se jdi umýt.“

„Kam?“

„Do té kašny, která stojí před domem. Neboj, voda v ní je teplá. Chceš půjčit nějaké čisté oblečení?“

„Ty máš u sebe doma mužské oblečení?“

„Ne, ale kousek odsud je sklad. Není tam nic extra, ale určitě se tam najde něco ve tvé velikosti. Mám ti tam zajít, nebo tam skočíš sám?“

„Asi tam klidně skočím, ty přece připravuješ snídani. A to se mám vážně umýt jen tak v kašně na ulici?“

„Ano, proč ne?“

„Nevím, v žádné z kašen, které jsme míjeli, nikdo nebyl.“

„Tak většina elfů se chodí mýt do lázní, ale říkala jsem si, že by se ti tam úplně nechtělo, navíc by tě tam Strážce lázní nemusel pustit. Ale jsou i tací, co preferují mytí se v kašnách. Neviděl jsi je proto, že byli neviditelní.“

„To jako vážně?“

„Ano. Tady ve městě je tak silné magické pole, že nás kouzlení vyčerpává mnohem méně, takže to není žádný problém.“

„Ale pro mě to trochu problém je, když neumím kouzlit!“

„Ne?“ zeptala se nevěřícně. „To je zvláštní, myslela jsem si, že ano. Při vyhánění démona jsem v tobě cítila velký potenciál. Na člověka až podezřele velký. Určitě by ses to měl naučit, byl bys v tom dobrý.“

Lukášovi se roztlouklo srdce. Velký potenciál na kouzlení! Další splněný sen!

„No jo, to je pěkné, ale co mám dělat teď? Nevyženou mě, když se budu umývat viditelně?“

„Nevím, někomu by to možná mohlo vadit.“

„A nemohla bys mě zneviditelnit ty?“

„No, zneviditelnit někoho jiného je těžší, než kdybych zneviditelňovala sama sobě. Nejsem zas tak dobrá čarodějka. Můžu to zkusit, ale hrozí, že by se to mohlo pokazit.“

Lukáš si vzpomněl, jak se jí nepovedlo seslat druhý blesk proti děsovlkovi.

„Můžu tě očistit magicky, ale není to tak příjemné. Zatím si skoč pro to oblečení, já něco vymyslím,“ řekla a popsala mu cestu.

Ve skladu oblečení potkal rudovlasého elfa v křiklavě duhové vestě. Byl překvapen, nikdy k němu ještě nepřišel člověk. Lukáš mu stručně popsal, co zažil za posledních pár dní. Elfa to zaujalo a chtěl se s ním dát do delšího hovoru, ale Lukáš ho popoháněl, aby nemusela Oroniël dlouho čekat. Vzal si tedy nejobyčejnější oblečení, co ve skladu měli – hnědé kalhoty, šedou tuniku, zelenou vestu a hnědý plášť. Už podle dotyku cítil, že to bude mnohem pohodlnější než jeho současné oblečení.

Oroniël mezitím připravila snídani. Omlouvala se, že to není nic moc, protože neměla dost surovin, ale vše chutnalo skvěle – zeleninová polévka, chleba s marmeládou i pomeranč. Od té doby, co spolu s Mojmírem a Joštem opustil své rodné město Almersk, které se v elfštině jmenovalo Almerion, nejedl nic lepšího.

„Víš, přemýšlela jsem a došla jsem k závěru, že se můžeš klidně v té kašně umýt jen tak. Pravděpodobnost, že někdo půjde kolem, je malá: většina elfů už bude na tom pohřbu, o kterém jsem ti říkala včera.“

Lukáš tedy došel ke kašně, rychle se svlékl a vlezl do ní. Voda byla opravdu příjemně teplá. Ve středu kašny byla socha nějaké malé elfky, ale on ji nevnímal. Představoval si, jak by se voda leskla na Oroniëlině těle, kdyby se šla mýt s ním, a vzrušil se.

Vrátil se do domku a elfka byla zamračená.

„Chtěla jsem tě provést po celém městě a všechno ti ukázat, ale nemohu. Musím odvést nějaké kupce zpátky k hranici. Ale pozítří bych se měla vrátit, počkáš tu na mě?“

Lukáš si vzpomněl na to, že měl v plánu co nejdříve odjet domů. Nemohl ale město hned opustit, vždyť sotva přijel! Proto pokýval, že počká.

„Takže mám bydlet u tebe doma?“

„Ano, proč ne? Poslyš, budu muset jít. Když budeš cokoli potřebovat, tak komukoli řekni, všichni jsou tu přátelští. A necheš poslat nějaký dopis domů? Mohla bych ho hned vzít…“

Domů! Vůbec nemyslel na mámu, na tátu ani na Lídu! Určitě by jim měl něco napsat. Mámě ne, ta stejně neumí číst, ale táta jí všechno řekne. Požádal tedy elfku o papír a plnící pero. Dostal pergamen a ptačí brk, které se už ve Třech královstvích tolik nepoužívaly. Alespoň něco je u nás lepší.

Rychle, aby Oroniël nezdržoval, napsal delší dopis otci, v němž popsal vše, co se stalo, a pak kratší Lídě, která četla jen špatně a nerada. Lukáš to věděl, protože ji doučoval. Tak se vlastně poznali.

Oba zapečetěné dopisy pak elfce předal a objali se na rozloučenou.

„Nemá cenu se loučit, pozítří se uvidíme,“ prohlásila, ale objetí neodmítla.

Venku na ni již čekal čerstvý kůň, tentokrát černý. Zamávala mu a odjela. Lukáš zůstal sám.

Šel po prázdné ulici a v novém oblečení se cítil dobře. Prázdné ulice ale nepůsobily tak veselým dojmem jako předtím, když byly plné života. Šel tedy pořád dál a vše si v klidu prohlížel.

Uslyšel zpěv a podvědomě šel za ním. Uviděl velký dav elfů. Bylo jich několik stovek a zaplňovali celé náměstí. To bude ten pohřeb.

Zpěv ustal. Uslyšel hlas, který něco říkal na druhé straně náměstí, ale nerozuměl mu, protože byl příliš daleko. Asi nějaký proslov.

Říkal si, že by měl odejít, aby je při pohřbu nerušil, ale najednou se všechny hlavy otočily a podívaly se na něj. Začal rozumět i hlasu:

„…ano, už mě slyší. Neboj se, synu, a pojď dopředu. Pojď mezi nás…“

Dav elfů mu uvolnil cestu. Nevěděl, co se děje, ale udělal, co mu hlas říkal. Šel.