Zkáza elfů: Poslední prorok

6: Pohřeb

„Co jste spolu dělali?“ zeptala se Sofie, když Qelien odešel, potom, co je viděla, jak na sobě leží.

Noëra neodpovídala a opět si sedla na lavičku. Sofie si k ní přisedla.

„Jestli ti ublížil, tak jsem tu pro tebe,“ řekla starostlivě.

Noëra se na ni podívala. Nikdy ještě neviděla člověka – tedy kromě těch pár kupců, které viděla jen zdálky – ale Sofie vypadala přesně tak, jak si představovala lidskou ženu. Ne že by byla ošklivá, ale zkrátka nepůsobila tak dokonale jako ostatní elfky, v čemž ale spočívalo její kouzlo. Vlasy měla tmavé se světlým melírem, což nebylo v módě, a obličej měla pokrytý pihami, které by si každá jiná elfka nechala magicky odstranit. Ona ale byla jiná.

„Myslíš si snad, že bych se nedokázala ubránit?“

„Ublížit se dá i slovy,“ řekla Sofie a chytila ji za ruku. Obě cítily, že je zima.

„Ne, neublížil mi. Předstíral, že se o mě zajímá, aby zjistil něco, co by mohl využít ve svém boji s Berënou.“

„Nebuď na něj tak tvrdá, víš přece, že tě má rád.“

„To ano, možná až tak moc, že by se to tvé Bohyni nelíbilo. Těsně předtím, nežs přišla, mě hladil po stehně.“

„Já jsem viděla něco jiného,“ řekla s předstíranou výčitkou.

„No, dobře, trošku se to začínalo zvrtávat,“ přiznala s lišáckým úsměvem.

„Nesoudím tě; pokud se rozhodneš s ním vyspat, tak tě jako tvá přítelkyně plně podpořím,“ řekla vážně, ale pak vybuchla smíchem, stejně jako Noëra.

Poté jen tak seděly a tiskly se k sobě. O tom, co celé město čeká příštího dne, se bavily již několikrát a neměly si k tomu víc co říct. Noëra své přítelkyni již odpustila, že neudržela tajemství.

Sofie usnula. Noëra na ni i na sebe seslala tepelné kouzlo, aby jim nebyla zima, a přidala se k ní.

Ráno se probudily a i přes tepelné kouzlo jim byla trochu zima. No jo, spát venku, to byl zase nápad.

Šly se domů převléci do smutečních šatů. Domek, do kterého se Noëra nastěhovala po smrti Herëniqa, stál hned vedle Sofiina domku, a tak se rozloučily až po společné cestě k nim.

Cestou je zaujala jen černovlasá elfka jedoucí na jednom koni spolu s člověkem. Noëra ji znala od pohledu, ale to platilo skoro o všech elfech, protože jich ve městě, a vlastně i na celém světe, žilo jen pár tisíc. Nemohla si vzpomenout na její jméno, ale nevadilo jí to. Více ji zaujal její lidský společník.

Nevypadal tak, jak slyšela, že lidé vypadají. Neměl mohutné svaly ani zarostlý obličej; buď byl oholený, nebo byl tak mladý, že mu ještě vous nenarostl, to nedokázala poznat. Hadry, co měl na sobě, vypadaly ještě hůř než ty, co na sobě měla ona, ale přesto ji na něm něco zaujalo. Nebyly to jeho krátké, ale neupravené světle hnědé vlasy ani to, že byl vyšší než průměrný elf. Byl to jeho výraz tváře, na němž nebyla jediná známka nudy nebo vážnosti, a jeho hnědé oči, které si prohlížely vše okolo, jako by byl v Elvionu poprvé v životě. Dost možná tu vlastně je poprvé v životě.

Podle pohřebních tradic si mohla vybrat šaty s nějakou kombinací smutečních barev: černé, tmavě modré, hnědé, šedé a fialové. Vybrala si tmavě modré, středně dlouhé šaty s výrazným dekoltem. Na pohřeb je to možná příliš vyzývavé, ale jestli to proroctví bude o mně, tak přece musím vypadat dobře.

Jako pečovatelka o zemřelého a dcera člena Rady měla místo v předních řadách a vzala s sebou i Sofii. Ta na sobě měla zahalující černé lidské šaty se síťkou přes obličej, takže Noëřina odhalenost v kontrastu s ní působila ještě nápadněji. Sakra, to mi nevyšlo.

Bylo zahráno několik smutečních písní, ale temnou atmosféru to nenavodilo: blížilo se poledne a slunce svítilo. Pak promluvilo několik Herëniqových přátel, včetně předsedy Rady Alguirna. Elfí pohřby se mohly táhnout i několik hodin, protože se mluvilo o všem, co zemřelý za svůj dlouhý život udělal. Tady byli naštěstí limitováni polednem, kdy se otevře dopis s proroctvím, a tak se to ještě dalo vydržet.

Ten, kdo zrovna mluvil, stál na pódiu na jedné straně náměstí a za ním tak, že je všichni měli neustále na očích, seděly nejvýznamnější osoby říše: sedm členů Rady, včetně Qeliena, který se na ni občas přátelsky podíval, a Berëny, která se na ni občas podívala nepřátelsky, a nad nimi pak dvě malé postavy zahalené tak, že jim nebylo vidět do obličeje: Královna a Dítě.

Přiblížila se dvanáctá hodina a dav, který byl při proslovech celkem hlučný, alespoň tedy na elfí normy, zcela umlkl. Na pódium přišel elf oděný do slavnostního zdobeného hábitu, určený Radou, aby proroctví přečetl. Jakmile zvony odbily poledne: roztrhl obálku a začal číst:

„Nejsem již mezi živými, ale přesto k vám promlouvám těmito ústy. Přináším varování. Zkáza se blíží. A ne, nemyslím tím, že přijde za několik tisíciletí, ale pokud tomu nezabráníme, přijde již za pár desítek let.“ Takže Qelien neměl pravdu. Jako by Herëniq věděl, že mi to řekne! Třeba to viděl ve vizi…

„Přesto je ještě naděje. Pokud se zrodím z těla té správné ženy, stanu se hrdinou, který zkázu na nějakou dobu odvrátí. Ptáte se, kdo je ta správná žena? Já to nevím. Myslel jsem si, že to vím, ale mýlil jsem se; omlouvám se ti, Noëro.“ Tak on se mi omlouvá! To je skvělé, on se omlouvá! Dvanáct let jsem mu věrně sloužila a on mě pak zneužije a zesměšní před celým městem. Hlavně ale že se omlouvá!

Davem to zahučelo a hlas čtoucí dopis se pozastavil. Noëra si všimla, že se na ni dívá celá Rada, a měla pocit, že i Královna a Dítě. Zkusila ovládnout výraz svého obličeje, aby na něm nebylo vidět její rozčarování. Proroctví pokračovalo:

„Nevím sice, kdo je tou ženou, ale vím, kdo jediný to může rozhodnout. Ano, on jediný, náš Zachránce, náš Luqëan.“ Bylo vysloveno staré, mýtické označení pro spasitele. Davem to znovu zašumělo.

„Je tu s námi, zde, v tomto městě. Zatím neví nic o svém osudu, ale již brzy se to dozví. Není z našeho rodu, je to člověk a jeho život bude krátký. O to však významnější. A nyní stojí vzadu na tomto náměstí. Ano, už mě slyší. Neboj se, synu, a pojď dopředu. Pojď mezi nás.“

Vzadu se dav rozestoupil, aby někomu uvolnil cestu. Byly slyšet kroky.

„Neboj se a pojď dopředu. Tvým posláním je vydat se do Jeskyně osudu spolu s elfkami, které vybereš, a tam rozhodnout, která z nich se stane mou poslední matkou. Jakmile vybereš matku, bude již zřejmé, kdo bude otcem.“

Člověk prošel kolem Noëry a nyní stál před pódiem. Byl to tentýž člověk, kterého viděla, jak jede na koni, když se vracela domů. Nyní ale již nebyl oděn do lidských hadrů, ale do typického elfího oblečení: tuniky, vesty a pláště. Na obličeji měl nechápavý a trochu nepřítomný výraz.

„Nyní se s vámi loučím, alespoň tedy prozatím. Předávám slovo Luqëanovi. První, co od něj uslyšíte budou jména tří elfek, které se s ním poté vydají na cestu k Jeskyni osudu, jak jsem již říkal. Hodně štěstí nám všem.“

V tu chvíli se postava lidského chlapce rozzářila a všichni ucítili, že z něj pramení ohromné množství magie. Otočil se k davu a vznesl se do výšky asi deseti metrů. Celé tělo mu svítilo oslňujícím žlutým světlem. Všichni byli v šoku, možná dokonce i Královna. Pak promluvil. Nekřičel, ale jeho hlas byl přesto tak hlasitý, že byl slyšet i v zadních řadách mnohem jasněji než předtím hlas proroctví.

„Noëra. Berëna. Sofie.“

Pak klesl zpět k zemi a ztratil vědomí.