Zkáza elfů: Poslední prorok

8: Palác

 

Probudil se v obrovské měkké posteli s růžovými nebesy. Byla neuvěřitelně pohodlná. Nevěděl, kde je ani jak se sem dostal, a cítil se unaveně. Přemohl se a vstal.

Rozhlédl se po pokoji. Byl obrovský, strop byl asi dvakrát vyšší než v jeho pokoji doma v Almersku. Stěny byly natřeny zlatě a visely na nich obrazy, které zachycovaly přírodu nebo různé postavy elfů a elfek. Jedna z nich mu připomínala elfku z jeho obrazu. Nechybělo ani zrcadlo a okno, skrz které do místnosti vstupovalo silné denní světlo. Bylo již po poledni.

Snažil se na něco rozpomenout, ale marně. Poslední, co si jasně vybavoval, bylo rozloučení s Oroniël. Pak tušil, že se procházel po městě, ale nic přesného si nepamatoval, všechno bylo zamlžené.

Podíval se z okna a naskytl se mu krásný pohled na Elvion z výšky. Bylo to něco jiného, než to, co viděl, když do města přijížděl, ale neméně krasné. Pak mu došlo, kde se nachází. Jsem v Královnině paláci. Jak jsem se sem pro Bohyni dostal?

Prohlížel si obrazy a přemýšlel, jestli tu má čekat, nebo vyjít z pokoje ven a říct někomu, že se probudil. Možná už to ale někdo stejně vycítil magií.

 

Uslyšel klepání. Otevřel dveře a uviděl světlovlasou elfku. Představila se jako Ëlien a požádala jej, aby ji následoval. Vydal se tedy za ní a zeptal se jí, jak se sem dostal. Tato otázka ji překvapila, ale neodpověděla. Prý se vše dozví od ctihodné Celëstiel, která si s ním přeje promluvit.

Došli do ještě větší místnosti, než byla to, v níž se probudil. Byla v ní dvě velká křesla, jež stála na protějších stranách dřevěného stolu, zakrytého ubrusem s květinovým vzorem. Pokynula mu, aby se posadil, a než se jí stačil na cokoli zeptat, odešla.

Nějakou dobu čekal a pak přišla další elfka. Měla dlouhé, světle hnědé vlasy a byla skoro tak vysoká jako on. Oděna byla do šedých šatů, v kterých by jistě působila smutně, kdyby se neusmívala. Asi se ještě nepřevlékla z pohřbu, napadlo ho a vzpomněl si, že na pohřbu byl. Nevěděl jak, ale poznal, že tato elfka je mnohem starší než Ëlien i než Oroniël.

Pozdravila ho a sedla si do křesla naproti němu.

„Mé jméno je Celëstiel a jsem členkou Královniny Rady. Jak mám říkat tobě?“

„Říkejte mi Lukáši.“

„Dobrá, Lukáši. Něco málo o tobě již vím,“ řekla a zopakovala mu, co se dozvěděla od Felidëa. „Bylo by tedy spravedlivé, aby ses i ty dozvěděl něco o mně, než přejdeme k důležitějším věcem. Zajímalo by tě něco?“

„Nechci vás urazit, ale víc by mě zajímalo něco jiného. Nevím totiž, jak jsem se sem dostal.“

„Ne?“ překvapeně se na něj podívala. „A co si pamatuješ naposled?“

„Přišel jsem na náměstí, kde se konal pohřeb. Pak jsem uslyšel hlas, který mi říkal, abych šel dál. Pamatuju si, že jsem šel, ale pak už nic.“

„Dobrá, chápu, že tě to zajímá více než cokoli o mně,“ řekla a zasmála se. „Ten hlas, který jsi slyšel, byl Girfienův. Četl dopis, který zanechal zesnulý Herëniq. Byl to totiž prorok.“

„Ano, to mi vlastně Oroniël říkala.“

Celëstiel mu pověděla, jak přišel, rozzářil se, vznesl se, vyřkl jména tří kandidátek na matku a omdlel. Dost ho to zmátlo.

„Pořád si na to nepamatuješ?“

„Ne.“ Nevěděl, na co se zeptat dřív. „Říkala jste, že ve mně byla cítit mocná magie. Já ale nejsem žádný mág, v životě jsem neseslal jediné kouzlo. Co to tedy znamenalo? A jak jsem mohl říct ta jména, když jsem ani jedno z nich nikdy předtím neslyšel?“

Tentokrát byla v šoku ona. „Magie je v tobě opravdu silná, cítím to i teď. Je zvláštní, že nejsi mág.“

„Ale stejně to musí být nějaký omyl. Já nejsem žádný spasitel, žádný Luqëan, protože…“ zastavil se, protože mu došlo, jak se toto slovo podobá jeho jménu.

„Ano, to, že se tvé jménu podobá jménu spasitele z dávných proroctví, nebude náhoda. Mám na to i vysvětlení. Dávní proroci mohli slyšet ve vizích tvé jméno, ale za ty desítky tisíciletí, které mezitím uplynuly, se zkomolilo. Na tvé ostatní otázky ale odpověď nemám.“

Po chvíli mlčení se Lukáš zeptal: „Takže si myslíte, že to proroctví je opravdu o mně, a budete po mně chtít, abych se s těmi třemi elfkami vydal hledat tu jeskyni?“

„Nebudeme tě k ničemu nutit, ale doufáme, že s tím budeš souhlasit. Jsem přesvědčena o tom, že je to tvé životní poslání, příliš mnoho věci tomu napovídá.“

Lukáš mlčel.

 

Seděli spolu dlouho mlčky. Lukáš se snažil zpracovat a pochopit to, co se dozvěděl. Já že jsem nějaký spasitel?! No, spíš mám vlastně určit, která z těch tří elfek má porodit spasitele. Ale i to je úkol, na který nemám žádnou kvalifikaci! Vždyť můj největší životní úspěch je to, že jsem se dostal do tohoto města! Ale jak bych to mohl odmítnout? Třeba má pravdu a opravdu jsem ten Luqëan. A třeba ze mě bude brzy mocný mág, i Oroniël říkala, že mám velký potenciál, a teď tahle mocná elfka říká, že to cítilo celé město. Ale jak to vysvětlím rodičům? A co Lída? Přece se nemůžu vydat na nějakou nebezpečnou výpravu, když neumím ani kouzlit, ani bojovat! Neumím vůbec nic v porovnání s elfy, kteří žijí staletí. Mně není ani osmnáct!

Přišla Ëlien a další elfky a donesly jim oběd. Bylo to mnohem luxusnější jídlo než to, co měl s Oroniël, a skládalo se ze tří různých chodů. Mnohé druhy ovoce a zeleniny Lukáš ani neznal, ale byl příliš zabrán do svých myšlenek, než aby se na ně Celëstiel zeptal. Stejně tak si nevšiml, že měla daleko menší porci než on. Celý oběd snědli mlčky.

„Věříš v Bohyni?“ zeptala se Celëstiel, když elfky odnesly špinavé nádobí.

„Proč se ptáte?“

„Vím, že jsi z Almerionu, kde v ní většina lidí věří, ale raději se ptám, než abych tvou víru předpokládala.“

„Moje matka je silně věřící. A můj otec víru, no… neřeší. Chodí sice občas do chrámů, ale nikdy mi o své víře nic neřekl, a to se bavíme o hodně věcech.“

„A co ty?“

„Já, no… ano, věřím v ní, ale nevěřím všemu, co se píše v posvatných textech nebo co řeknou kněžky. Jsem otevřen i jiným pohledům na svět. Ano, tak bych to řekl.“

„A chápeš náš pohled na svět?“

„Co tím myslíte?“

„Jestli chápeš, co pro nás znamená, když něco řekne nějaký prorok.“

„No, asi je to pro vás důležité.“

„Ano, to je pravda. A ty věříš Herëniqovým slovům?“

„Věřím, že viděl do budoucnosti, když znal přesný okamžik, kdy přijdu na to náměstí. Ale nejsem si jist tím zbytkem.“

„Myslíš, že lhal?“

„Ne, ale mohl se přece splést. Nejprve tvrdil, že matkou má být Noëra, a pak sám přiznal, že se mýlil.“

Celëstiel překvapeně mlčela.

„Děje se něco?“

„Ne, jen že tohle jsem ti neříkala. Něco z toho pohřbu si tedy podvědomě musíš pamatovat.“

Došlo mu, že měla pravdu. To o Noëře mu opravdu neříkala. Pamatoval si, jak to slyšel z Girfienových úst!

„Ale jinak máš pravdu, netvrdím, že je to zcela jisté. Domnívám se však, že je to velmi pravděpodobné. Uvaž to sám. Chtěl by ses ještě na něco zeptat?“

„Do kdy mám čas na rozmyšlenou?“

„Do zítřejšího rána, Rada usoudila, že bychom neměli ztrácet čas. Stejný termín jsme dali i Noëře a Sofii.“

„Nebyly ty elfky tři?“

„Ano, jsou tři. Ale Berëna již svůj zájem potvrdila. Ona je totiž členkou Rady.“

„To je ta s krátkými bílými vlasy?“

„Ano, jak to víš?“

„Nevím. Pamatuji si, jak jsem ji viděl na tom pohřbu sedět vedle vás, takže se mi to muselo nějak spojit.“

„Tak to ano. Měl bys o ní vědět, že po tom dítěti opravdu touží a je schopná čehokoli.“

„To má být varování?“

„Ne, tobě neublíží. Naopak, možná bude i podlézat, pokud jí to důstojnost dovolí. Lidmi totiž pohrdá. Ale ona vlastně pohrdá i mnohými elfy. Ale jinak je milá, určitě tě okouzlí,“ řekla a zasmála se.

„A o těch ostatních bych měl něco vědět?“

„Noëra je dcerou dalšího člena Rady, Qeliena. Starala se o Herëniqa, než umřel. Je velmi krásná, uvidíš sám. A o Sofii toho moc nevím. Je to Noëřina přítelkyně a prý věří v Bohyni.“ Zvláštní, nenapadlo mě, že v ní věří i někteří elfové.

Lukáš už neměl další otázky, a tak se rozloučili a Celëstiel odešla.

 

Šel se projít ven, ale bylo mu nepříjemné, jak se na něj všichni koukali, a tak se vrátil do Paláce. Dostal magický zvonek, na který stačilo zazvonit, aby zavolal Ëlien, která dostala za úkol se o něj starat. Byla jednou z Královniných služebnic, ale ani ona se s ní příliš nevídala, jak se od ní dozvěděl.

„Co by sis přál?“ zeptala se ho, když si ji přivolal.

„Chtěl bych se o své situaci pobavit i s někým dalším. Měla bys čas?“

„Ano, nemám nic na práci. Co by tě zajímalo?“

„Ty věříš tomu proroctví?“

„Ano,“ řekla a po chvíli k tomu dodala: „Nevím, co víc k tomu říct.“

„Takže si myslíš, že jsem ten Luqëan?“

„Ano, věřím tomu. Víš, že jsem tu od toho, abych ti splnila každé přání?“ zeptala se a svůdně na něj pohlédla. Určitě se se mnou chce vyspat, protože jsem prý spasitel její rasy.

Podíval se na ni. Byla krásná, ale Oroniël se mu líbila víc, a když dokázal odmítnout ji, tak teď s tím nebude mít žádný problém.

„Ano, říkala jsi mi to,“ řekl chladně.

„Nelíbím se ti?“ řekla s možná předstíraným smutkem v hlase.

„Jsi velmi krásná, ale mé srdce patří jiné.“

„Nepotřebuji tvé srdce, stačilo by mi něco jiného,“ řekla šibalsky.

„Víš, ze tří elfek, s kterými jsem se zatím bavil, se mě dvě pokusily svést. Je to u vás normální?“

„Vy lidé snad nesouložíte, když máte důvod?“

„A ty máš jaký důvod?“

„To je snad jasné, ne? Jsi Luqëan, spasitel naší rasy. Byla by to pro mě obrovská pocta!“

„Takže vy netvoříte páry?“

„Jak to myslíš?“

„Nikdo z vás nemá partnera, kterého by miloval, byl by mu věrný a nespal by s nikým jiným?“

„Tvoříme páry, hlavně když se vybírají rodiče. A i my známe lásku. Často se do někoho zamilujeme, trávíme s ním hodně času, bydlíme s ním a spíme spolu. Ale láska vždy vyprchá. Vy možná žijete tak krátkou dobu, že se toho nedožijete, což uznávám, že má své kouzlo. A i když jsme zamilovaní, tak se klidně vyspíme i s někým jiným, když je pro to dobrý důvod.“

„Takže pro vás sex nic neznamená? Je to pro vás jen tělesný požitek, stejně jako třeba jídlo?“ Vzpomínal na to, co mu o elfech říkala věřící matka. Prý jsou přelétaví a nestoudní, což mu zatím zkušenost potvrzovala.

„Naopak, sex pro nás znamená hodně! Je pravda, že v mládí spíme každý s každým, ale i to má své důvody. Užíváme si života, poznáváme svá těla a sbližujeme se tím s ostatními. Čím jsme starší, tím významnější důvod potřebujeme. Buď je to láska, ale jsou přece i jiné důvody pro sex. Vy snad spíte jen s někým, koho milujete?“

„To ne, někteří u nás dokonce za sex platí.“

„Cože, to jako vážně? To je nechutné!“

„Proč si to myslíš?“

„Sex má být příjemný pro obě strany a dochází při něm nejen ke spojení těl, ale i duší. To, že někomu je jedno, že by to ten druhý bez zaplacení nechtěl, je nechutné. Stejně jako to, že někdo chce bez práce vydělat na tom, že je přitažlivý.“

„Mně to taky připadá nechutné. Důvody bych sice formuloval jinak, ale to je jedno. Ale tobě by nepřipadalo nechutné vyspat se se mnou? Vždyť se vůbec neznáme, jak by se tedy naše duše mohly spojit?“

„Není přece potřeba se znát, aby se duše spojily. Tys to ještě nezažil, co?“ Lukáše napadlo, že elfové díky svým magickým schopnostem možná prožívají sex jinak než lidé.

„Ne, a promiň, ale raději se poprvé vyspím s někým, do koho budu zamilovaný. Neber si to osobně.“

„V pořádku, neboj se,“ zasmála se. „A chtěl bys cokoli jiného?“

„No, vlastně ano. Nemohla bys mi sehnat někoho, kdo by mě naučil kouzlit?“