Zkáza elfů: Poslední prorok

9: Smečka

Utíkaly pryč od davu, který na ně křičel otázky, protože ani jedna z nich neměla chuť na kteroukoli z nich odpovídat. Noëra doufala, že zájem veřejnosti po pohřbu poklesne, ale stal se pravý opak: zájem ještě zesílil. Aniž by se na tom domluvily, tak obě věděly, že musí z města pryč. Telepaticky si zavolaly koně, nasedly na ně a rozjely se prázdnými ulicemi ven z Elvionu.

Noëra byla stále rozčarovaná. Napadlo ji sice, že v Herëniqově dopisu může být něco jiného, než co jí před smrtí řekl, ale to, že tomu tak opravdu bylo, ji přesto zaskočilo. Navíc byla zmatena ze všeho, co se týkalo toho lidského chlapce. Jak je možné, že má v sobě člověk tolik magie?

„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Sofie.

„Ano, já jen… jsem v šoku.“

„Já nejsem v šoku o nic méně něž ty. U tebe to dává alespoň trochu smysl, proč si tě vybral: starala ses o Herëniqa. U Berëny také, je mocná a touží po dítěti. Ale co já? Proč ten člověk vybral mě?“

„Třeba jeho ústy promluvila Bohyně,“ odsekla napůl posměšně Noëra.

„Doufám, že tomu tak je, ale nabízí se ještě druhá možnost: mohl to být Ďábel.“

Ďábel bylo označení pro opak Bohyně: ona reprezentovala dobro a on zlo. Celá historie je pak jen střet těchto dvou sil, který skončí Poslední bitvou. Tak to alespoň tvrdilo Sofiino náboženství, venderismus, který ale byl většinou lidí i elfů znám jen jako víra v Bohyni.

„Cože? Myslíš si snad, že Herëniq vyznával Ďábla?“

„Ne, ale odpověz mi na tuto otázku. Odkud pocházejí proroctví?“

Byla to jedna z největších otázek vůbec a v průběhu elfích dějin na ni hledali odpověď největší myslitelé i mágové. Nikdo ale nenašel odpověď, jež by přesvědčila všechny. Většina elfů se proto domnívala, že se jedná o otázku, kterou nejde zodpovědět. Noëra ale věděla, kam tím Sofie míří.

„Nevím, to nikdo neví, ale ty…“

„Já věřím, že některá proroctví pocházejí od Bohyně a některá od Ďábla. Proto se na žádné nedá plně spolehnout, neboť se nedá určit, které je od koho. Bohyně by ale jistě nepředala Herëniqovi dvě proroctví, která si vzájemně odporují. Proto je alespoň jedno z nich od Ďábla. Souhlasíš s touto logikou?“

„Ano, z předpokladu, který jsi uvedla, to vyplývá. Proč by ale mělo být od Ďábla to druhé, a ne to první?“

„Nevím, ale určitě to znamená, že se schyluje k velkému střetu dobra a zla.“

„Závidím ti tvůj černobílý pohled na svět.“

„Nikdo ti nebrání také uvěřit v Bohyni,“ usmála se Sofie.

„Dobrá, budu chvíli předpokládat, že máš pravdu. Pokud bylo to první proroctví od Bohyně, tak již prohrála.“

„Jak to?“

„Protože ten, kdo měl být otcem podle prvního proroctví, je již mrtev“

Sofii to zaskočilo. „Cože? O tom jsi mi nic neřekla!“

„Promiň, řekla jsem ti jen část. Kdybys ji udržela v tajemství, tak bych ti to možná řekla celé.“

„Ještě jednou se ti omlouvám, že se to kvůli mně dostalo ven. Teď už bys mi to ale mohla říct, ne?“

„Pokud mi slíbíš, že to tentokrát udržíš v tajemství, pořád je to pro mě citlivé.“

Sofie slíbila. Zastavily koně u malého lesního jezírka a sesedly. Posadily se proti sobě do mechu a Noëra začala vyprávět:

„Zeptala jsem se Herëniqa, kdo má být otcem, a on mi odpověděl, že on sám bude svým otcem! Vyzval mě, abych se s ním pomilovala. Byla jsem v šoku. Byl nemocný, skoro nejedl a nedokázal se sám ani zvednout z postele. Vykřikla jsem, že v tomto stavu toho přece není schopen a že se musel splést. On na tom ale trval. Pořád opakoval, že hrozí zkáza naší rasy a že se zapíšu do historie jako ta, kdo ji způsobil, pokud to odmítnu. Nakonec jsem tedy souhlasila.“

„Ale bez Kamene života tě přece nemohl oplodnit!“

„Ano, to máš pravdu. Proto seslal na mou dělohu kouzlo, které v ní mělo jeho semeno uchovat. Tvrdil mi, že v dopise všechno vysvětlí, že mi Královna Kámen půjčí a že otěhotním i takto zpětně.“

Sofie se chystala něco říct, ale pak Noëru vyzvala, aby pokračovala.

„Nebyl schopen se sám ani svléknout, jak byl slabý. Jeho tělo rozhodně nebylo přitažlivé, bylo celé pokryto hnědými skvrnami. Musela jsem si pomoct magií, abychom s tím mohli začít, a on možná taky. Byl to nejhorší sex, co jsem kdy zažila. Jen tak tam ležel, jako mrtvola. Alespoň pohladit by mě mohl, kdyby chtěl, ale neudělal ani to. Navíc mi bylo z pohledu na něj špatně. Zavřela jsem oči, ale i tak jsem měla pocit, že ho vidím. Dokonce jsem se rozbrečela.

Když jsme skončili, tak se mi omluvil. Tehdy jsem si myslela, že za to, jaké to pro mě bylo utrpení, ale teď si myslím, že při tom, co jsme to dělali, měl tu druhou vizi, protože po mně chtěl hned potom pergamen, aby mohl proroctví zapsat. Takže se možná omlouval za to, že má oběť byla zbytečná.

Šla jsem se umýt a znovu jsem se při tom rozbrečela. Tehdy mě napadlo, jestli to celé nebyl jeden z jeho vtípků. Říkala jsem si, že mě prostě chtěl, a tak si to proroctví vymyslel. Proto jsem se také bála, co bude v tom dopise. Teď už vím, že to není pravda, možná to pro něj bylo stejně nepříjemné jako pro mě. Pořád jsem na něj rozhěvaná, ale už věřím, že to myslel dobře. Když jsem se pak vrátila, byl už mrtvý. Nevím, jak umřel.“

Sofie ji objala, protože jí začaly vlhnout oči. Cítila úlevu, že to ze sebe dostala. Jen tak spolu seděly a poslouchaly kvákání žab a další zvuky lesa. Toto krásné tiché místo je postupně uklidňovalo. Po dlouhém mlčení se Sofie zeptala:

„Omlouvám se, že ti ten hrozný zážitek připomínám, ale mám důležitou otázku. Říkal, jak dlouho v tobě jeho sperma zůstane uchované?“

„Ne, neříkal.“

„Tak v tom případě je možné, že najdeme Jeskyni osudu, Luqëan vybere tebe, řekne Královně, aby ti půjčila Kámen života, a ty otěhotníš z Herëniqova semene. Vysvětlovalo by to i to, proč v tom dopisu stálo, že otec bude jasný.“

„Ano, to je možné,“ souhlasila Noëra po chvíli přemýšlení. „Ale taky může vybrat tebe nebo Berënu. Nebo to sperma tak dlouho nevydrží. Nebo vydrží, ale stejně mi určí jiného muže. Všechno jsou to spekulace, nic to tedy neznamená.“

„Ne, něco to znamená. Znamená to, že se na tu výpravu musíme vydat.“

„Jak to?“

„Pokud bylo to druhé proroctví od Bohyně, tak je určitě správné se k Jeskyni vydat. A pokud od ní bylo to první, tak pak je její vůle, abys byla matkou ty, a proto se tam musíš vydat, neboť jinak Kámen nedostaneš.“

„Hmm… logika ti jde, ale bohužel nesdílím tvé předpoklady, když ani nevěřím v Bohyni,“ zasmála se. „Ale neboj se, půjdu tam určitě. Nemám důvod tam nejít. Nenecháme to dítě přece Berëně zadarmo.“

„Pokud by to byla vůle Bohyně, neměla bych s tím žádný problém. Vím, že ji nemáš ráda, ale mně je jí líto. Je smutné, že chce dítě, a nemůže je mít, zatímco v lidských zemích se rodí tisíce dětí, které nikdo nechce. Je to špatně u nich i u nás. Každému, kdo chce mít dítě, by se mělo narodit, ale ne těm, kdo je nechtějí.“

Noëra chtěla namítnout, že pokud by mohl mít dítě každý elf, tak by jejich počet stoupal nade všechny meze, ale rozmyslela si to. Nechtěla se hádat. Je zvláštní, že jsme kamarádky, když se díváme na svět úplně jinak.

Najednou z lesa vyskočilo něco černého a zakouslo se Sofii do nohy. Noëra to telekineticky odhodila, zatímco Sofie křičela. Z nohy jí tekla krev. Tvor odletěl asi pět metrů od nich, ale hned se začal rozbíhat zpět. Byl to děsovlk: vlk velikosti medvěda, pokrytý kromě chlupů i peřím. Z rudých očí mu sršela nenávist a z tlamy mu odlétávaly sliny.

Chystal se po nich skočit, ale Noëra ho sestřelila zeleným bleskem, který vyslala z prstů. Věděla, že obyčejný rudý blesk stačit nebude, ale nechtěla plýtvat všechny síly, aby seslala nějaký ještě silnější, třeba fialový. Děsovlk padl mrtvý k zemi.

„Jsi v pořádku?“ vykřikla a skočila k Sofii. Ta mezitím ztratila vědomí. Magicky jí zastavila krvácení a zkoušela ji probudit, ale nešlo to. V té ráně je asi jed. Musím ji dostat k léčiteli!

Z lesa se ale začalo ozývat vrčení a uviděla další děsovlky. Byla jich celá smečka! Musíme utéct, proti tolika nemám šanci.

Zavolala koně, ale ti už byli pryč. Utekli předtím, než se o děsovlcích elfky vůbec dozvěděly. Sakra, co teď?

Jeden se k nim rozběhl a ona ho opět sestřelila. Tentokrát ale bylo seslání blesku obtížnější a cítila, jak jí ubyla magická energie. Víc než tři blesky už určitě nesešlu.

Napadlo ji udělat kolem sebe a Sofie magickou bariéru. Nedokáže ji určitě držet věčně, ale alespoň bude mít čas něco vymyslet.

Děsovlci na bariéru nabíhali a neviditelnou silou byli odráženi zpátky. Noëra ji zatím zvládala držet, ale cítila, jak jí ubývají síly. Snažila se něco vymyslet, ale kvůli děsovlkům a bezvládné Sofii se nemohla soustředit. Co když umře!

Pak ji napadlo vyslat nouzový telepatický signál. Pokud bude někdo v okolí, tak ho zachytí a snad jim přijde pomoct. Udělat to, zatímco držela bariéru, ale bylo těžké. Zkusila to, ale nebyla si jistá, jestli kouzlo uspělo. Mohla jen čekat, jestli jí někdo pošle potvrzení, že její prosbu o pomoc zachytil.

Sofie se probudila a vypadala vyděšeně.

„Co… co to… kde to…“ pokoušela se něco říct, zatímco jen pár metrů od nich vrčeli děsovlci a snažili se k nim dostat.

„Nevím, kde se tu vzali. Držím je bariérou, ale dlouho už nevydržím. Jsi v pořádku?“

„Jo, snad jo…“

V tu chvíli skočili na bariéru čtyři najednou a takový nápor Noëra nezvládla. Bariéra padla. Jeden zelený blesk ještě seslala, ale další už nestihla. Cítila, jak se jí něco zakouslo do boku a tělem jí prošla bodavá bolest.

Uviděla, jak všichni děsovlci padají k zemi a jak k nim přibíhá nějaká postava. Poznala v ní Qeliena a ztratila vědomí.