Co když nebe je tady? PROLOG: Michael

Potom jsem uviděl anděla sestupujícího z nebe, který měl v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Ten se zmocnil draka, toho dávného hada, jenž je ďábel a satan, a svázal jej na tisíc let. Uvrhl ho do propasti, zamkl a zapečetil ji nad ním, aby už nesváděl národy, dokud se nenaplní těch tisíc let; potom totiž musí být nakrátko propuštěn. (Zj 20 1-3)

Na počátku tohoto příběhu byla pýcha. Můj nejlepší přítel se odmítl poklonit pouhému člověku a uvrhl tak nebe do nevídaného chaosu. Andělé se obraceli na archanděle, archandělé na knížectva a tak to šlo až k serafům, ale ani ti netušili, co bude následovat. Vše spočívalo v rukou Boha, který nás sice všechny miloval, ale chaos přímo nenáviděl. 

“Ty víš, že to nemůžu udělat, Michale,” otočil se na mě vysoký tmavovlasý anděl se stejně temnými křídly. Světlo, které z něho vyzařovalo, s nimi bylo v přímém kontrastu. Luciferova duše měla hluboká temná zákoutí, a přesto plál jako jitřenka. 

“Proč?” zeptal jsem se. Ve skutečnosti jsem se chtěl zeptat: Proč mě opouštíš? Neboť tenhle anděl s nosem nahoru byl mou nejbližší bytostí a já se děsil všeho zlého, co by se mu mohlo přihodit. Stejně jsem se děsil prázdného místa vedle sebe, do kterého jsem pak dlouho nikoho nepustil. 

“Bůh stvořil člověka, protože se s námi nudil. Děláme, co mu na očích vidíme. Můžeme se kvůli němu přetrhnout. Ty nejvíc…” upřel na mě temné duhovky a propálil se jimi až do nitra mé nehmotné podstaty. 

“Nedělám nic, o čem bych nebyl přesvědčený,” odpověděl jsem pevným hlasem. Tehdy jsem neměl tušení, jak strašně jsem byl naivní a kolik mě toho ještě čeká. Nás oba. Stáli jsme na hradbách našeho domova a dívali se do mlžného prostoru, kudy se skotačivě proháněl vítr. 

“Jsi přesvědčený, že naším osudem je sloužit slabým lidem, aby se náš Stvořitel měl na co dívat? Adam je jako prázdná nádoba, která se jen třese na okamžik, kdy bude naplněna směsicí ctností a neřestí. Až se to v něm pomele, bude smilnit a válčit a především trpět. A my všichni mu u toho máme asistovat?” Ve tváři měl zapsané zhnusení, což nebylo nic nového. Lucifer si stěžoval rád, a proto si stěžoval často. Avšak nikdy to nenechal zajít takhle daleko. 

“Budeš u toho asistovat tak jako tak,” zaúpěl jsem. “Jediný rozdíl tkví v tom, na které straně při tom budeš stát.” A já nechtěl stát proti němu. Zoufale jsem to nechtěl. Kdybych měl jen nepatrnou naději, že jeho plány mají šanci na úspěch, udělal bych všechno, o co mě požádal. 

Lucifer vzdorovitě zatnul čelist a rozhlédl se po svém kůru. Jeho rozhodnutí bude mít vliv i na jeho věrné anděly - boží služebníky a bojovníky světla. “Nebudu sloužit ani nevrlému starci, ani tupému člověku.” 

Tehdy jsem se tomu hořce zasmál. “Obávám se, že budeš, Luci.”

Jak bylo jeho zvykem, potřásl hlavou a věnoval mi výsměšný pohled. 

“Myslím to vážně, Lucifere,” ujistil jsem ho. “Když to uděláš, postavím se proti tobě, protože revoluce vede jen k nastolení nové tyranie. Na konci sice budeš stát na vrcholu, ale budeš zoufalý a budeš tam sám.“ 

Jak všichni víme, Lucifer do toho šel.