Co když nebe je tady? ČÁST PRVNÍ: Nika 1

Seděla jsem ve sprše, zabalená v ručníku a rozpálená, ale v sobě jsem cítila chlad. Liberec byl chladné místo, počasím i srdcem. Lidé tu nebyli vřelí a přecitlivělé holce s hlavou vysoko v oblacích neměli co nabídnout. Alespoň tak jsem to cítila. Byl vnější svět – ten, ve kterém vztahy končily po čtrnácti dnech a životy lidí ovládal kalkul. Pak byl svět za dveřmi, kde jsem žila s mámou – bláznivou ekoložkou, která se starala o všechno a o všechny a nejraději by se rozdala, až by z ní vůbec nic nezůstalo. A nakonec tu byl svět v mé hlavě – svět za závěsem, kam jsem před dvěma ostatními zbaběle utíkala. Měnil se podle toho, jakou knihu jsem zrovna četla. Foglar mě vodil tajemnými uličkami, Remarque mě táhl zákopy i zázemím a Paolini mě posadil do dračího sedla. Ve vteřině jsem pocítila neklid, ryzí strach i vítr ve vlasech. Některé prvky se přenášely do světa za dveřmi a volně se s ním mísily, což jsem milovala, ale už jsem o tom dávno nikomu nevykládala. Máma se smála mé bujné fantazii a ostatní zrovna tak. 

V mém životě se střídaly žánry knih, ale jinak byl každý den více méně stejný. Žily jsme v dvoupokojovém bytě přestavěném na 2+1. Ráno jsem vstala v půl sedmé, umyla se, oblékla si bílé tričko a barevné kalhoty. Pak jsem se potichu vydala do kuchyňky. Máma vyspávala; pracovala v neziskovce a začínala až od devíti. Za ty peníze se tam nikdo moc nepřetrhne. Nalila jsem si na müsli ohřáté plnotučné mléko – jedno z nemnoha svých vítězství. Máma se poslední dobou kromě lesů rozhodla zachraňovat také zmučená hospodářská zvířata a dala se na veganství. Mléčné výrobky mi ale sebrat nedokázala. 

Když jsem dožvýkala zrní, vzala jsem si batoh a na chodbě se sešla se svým nejlepším kamarádem Ondřejem Marinem. Na základce jsem se dozvěděla, že se oficiálně jmenuje po italsku – Andrea, protože se tam narodil, ale já mu dál říkala Ondřeji a nikdy jinak. Jen když mě naštval, oslovovala jsem ho Marýno a snažila se vloudit do svého hlasu co nejvíce posměchu. Nikdy bych mu ale neřekla Andreo, což v Čechách bylo ryze holčičí jméno a ostatní děcka si to samozřejmě uvědomovala. 

Pro ostatní byl Ondřej jen tmavovlasý kluk s foťákem na krku, kterému se poslední dobou značně rozšířila ramena a nafouklo sebevědomí. Byl vždycky trochu nižší než já, ale během střední mě o pár centimetrů přerostl. Taky se začal oblékat převážně do černé, a tak jste ho většinou mohli potkat v klasických vysokých converskách, úzkých džínech s dírou na koleni a obyčejném tričku nebo košili s vykasanými rukávy právě v této jediné barvě. Pro mě byl Ondřej nejlepší kámoš s temnou duší, protože jeho nálady kolem něj doutnaly v podobě černých stínových úponků. Občas, když se nedíval, jsem po nich sáhla, ale prsty mi jen projely skrz a iluze byla tatam. V Ondřejově případě moje fantazie vždycky pracovala na plné obrátky. 

“Zkoukneme od začátku Marvely, Váňová,” oznámil mi tentokrát a vydali jsme se na zastávku. Nevím, proč se rozhodl jít na stejnou střední školu jako já. Očekávala jsem, že se vydá uměleckým směrem, protože dělal fotky, které ostatní chválili. Mně se moc nelíbily. Byly bílé a černé jako ta chapadla, do kterých ho má mysl občas zahalila – skoro postrádaly šeď. Přitom život je hlavně šedivý, nebo ne? A tak jsem čas od času foukla do dlaně, posypala svět zářivě bílým světlem a představovala si ho přitom lepší. Občas to fungovalo. 

Ve třídě jsem se přátelila jen s Klárou, která se se mnou začala bavit hned na seznamováku, aby se přese mě dostala do Ondřejovy náruče. Z nějakého důvodu chtěla do jeho náruče každá druhá holka na škole. V případě Kláry to skončilo po třech měsících chození ve stylu pac a pusu, ale ona se přes to nikdy úplně nepřenesla. 

“Včera jsem ho viděla oblbovat Miru,” sdělila mi o malé přestávce. “Nechápu, že se z toho jeho piercingu nepozvrací! Proč se na to jen musím dívat?”

Povzdechla jsem si.  “Nedívej se na to.”

Ondřej byl na Kláru hnusnější než na ostatní bejvalky a já nemohla tvrdit, že bych mu to zazlívala. I mě dožíralo mě, když lidé naříkali nad svým osudem, aniž by se pokusili žít jinak a Klára byla jednou z nich. Nevěděla jsem, zda je to postoj mladické nerozvážnosti, nebo naopak moudrosti, která udělá můj život lepším. 

Po škole jsem chodila do knihovny nebo domů. Fanaticky jsem se učila na blížící se maturitní zkoušku a samozřejmě hodně četla. Četba se buď protáhla až do večera, nebo byla přerušena večeří s mámou či smskou od Ondřeje: 19:00 Iron man. O. To jsem pak před sedmou stála před bytem Marinových a nesměle ťukala na dveře. Ondřejova máma byla paní od rány, která nad mou chaotickou matkou pravidelně obracela oči v sloup. Stejně mi ale nikdy neodepřela kus masa k nedělnímu obědu nebo místo na pohovce v obýváku, když jsem si zapomněla klíče. “Ahoj, Verčo,” prohlédla si mě smaragdově zelenýma očima, které po ní její syn zdědil. “Rovná ponožky.”

Zamrkala jsem a zeptala se: “Co řekl?” Paní Marino-Vyskočilová nesnášela sprostá slova, což byl jediný důvod, proč je Ondřej nadužíval. Nejvíc si jich samozřejmě schovával pro jejího nového manžela a svého nevlastního tátu v jedné osobě. 

“Nebudu to opakovat.”

Přikývla jsem a vydala se moderním paradoxně námořnicky laděným bytem do Ondřejova pokoje. I ten byl převážně bílý a tmavě modrý, ale nové věci, které si vybral sám, byly většinou černé. Hned naproti dveřím se nacházela postel a vedle ní stůl s počítačem. Na protější stěně visela menší plazmová televize, pod kterou se táhla dlouhá komoda na oblečení. Ke světle modrým stěnám byly připevněny provázky, na které Ondřej pomocí kolíčků věšel své fotografické výtvory. 

Můj nejlepší kamarád, oblečený tradičně v tmavém sepraném tričku a domácích kalhotách, seděl na posteli a hrabal se v obří hromadě nasypané uprostřed. Byl roztomile rozcuchaný a mně prolétlo hlavou, že mu z množství ponožek čtyřčlenné rodiny Marino-Vyskočilových hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Sedla jsem si naproti němu a začala mu pomáhat. “Jak jsi k tomu přišel?”

Zakřenil se na mě a vypadal při tom, jako když mu bylo deset. “Potkal jsem Lenku Máchalovou.” To byla naše spolužačka ze základky. “Brzy nás pozve na svatbu.”

“Aha…” pokývala jsem hlavou. “Jak to souvisí s tříděním ponožek?” Tvářila jsem se netečně, ale po očku jsem sledovala, jak s nelibostí krčí obočí. 

“Řekl jsem mámě, že je Lenka těhotná a ona si myslela, že to má se mnou. Pravil jsem,” dramaticky se odmlčel: “Jak si tohle, kurva, můžeš myslet?! Což mimochodem zas až tak sprostý není.”

Jenže Ondřej Marino měl každou chvíli jinou holku. “Proč by si to nemohla myslet?” Věnovala jsem mu vážný pohled. Opravdu si neuvědomuje, že vypadá jako děvkař? “Už v osmičce jste se po pracovní výchově líbali na zahradě za školou.”

“To je pravda, Váňová. Ale jednak to časově nevychází, jednak to k početí nestačí.” Tvářil se potměšile, ale já ho nikdy nešetřila, stejně jako on nešetřil mě. Proto mě teď nečekaně cvrnkl do nosu a v zelených očích se mu šibalsky zablýsklo. 

“Nemůžu vědět, že jste někdy potom nepokročili na vyšší level,” zavrčela jsem. 

“Za líbáním ovšem nenásleduje sex,” mrkl na mě. “A i kdyby to tak bylo, nespím s nikým bez kondomu. I když se ta holka dušuje, že bere prášky.” To jsem asi nepotřebovala slyšet, a tak jsem mlčky hledala druhou pruhovanou ponožku. Po chvíli ticha zamumlal: “Nechci se vázat na holku, kterou nemiluju.” Ztuhla jsem. Ondřej totiž nebyl typ člověka, co chodí po světě se srdcem na dlani. 

“A poznáš to?” Můj hlas zněl slabě a trochu odcizeně. Kdybych musela odpovědět na otázku, koho mám nejradši, byl by to on a v závěsu za ním moje praštěná máma. Nejhorší bylo léto, které Ondřej trávil u táty v Itálii. Neuměla jsem si představit, že někoho budu mít raději než jeho a možná proto jsem si připadala tak zamrzlá. Jako Sněhová královna. 

Otevřely se dveře a paní Marino-Vyskočilová postavila na stůl mísu s popcornem z mikrovlnky. Nikdy neklepala a stejně nás nikdy při ničem nenačapala. No dobře, jednou jsme ukradli trávu a pokoušeli se ji sušit na parapetě, ale jinak nic. 

“Děkujeme,” usmála jsem se na ni. 

“Můžeš to dodělat zítra,” houkla na Ondřeje a on bez jediného slova díků hromadu shrábnul do proutěného koše a pustil připravený film. Pokud bych tvrdila, že vztah mezi ním a jeho mámou byl v posledních letech napjatý, volila bych mírná slova. 

“Vidíš, Tony to taky nepoznal,” nedala jsem mu pokoj ani během sledování střílejících chlápků a vybuchujících aut.

“Jako co?” otočil se na mě s pusou plnou opražené kukuřice. 

“Že Pepper miluje.”

“Vždyť si ji vzal a měl s ní dceru. Ty si nic nepamatuješ, Niko,” dobíral si mě. 

“Jenže to už byl dost starý a ona mimochodem taky,” mrskla jsem sebou poraženě na polštář. Ondřejova postel byla skvělá, protože jsme na ní mohli při koukání na televizi spočívat v pololehu. Svalil se vedle mě a mísu s popcornem postavil mezi nás. V tu chvíli se do pokoje prosmýkl jeho osmiletý bráška, nahradil mísu svým útlým tělíčkem a začal nám z ní užírat. Ondřej ho plácl přes ruku a on se na něj zazubil. Marek k Ondřejovi nepokrytě vzhlížel, ale v porovnání s ním byl takřka bezproblémový. Nemaloval na okrajích sešitů sprosté obrázky, nevnikal na cizí pozemky, ani nepřišel domů s propíchnutým jazykem. Paní Marino-Vyskočilová to přičítala tomu, že nemají společného otce. Podle mě jí to Ondřej všechno dělal na truc. 

“Zítra nepůjdeš do knihovny, Niko,” přetrhl mé myšlenky na oko ledabyle. Na obrazovce před námi došlo k nelítostnému střetu, ale nedokázala jsem tomu věnovat pozornost. Zato Marek si nás očividně nevšímal – využíval každé minuty, která mu zbývala, než si jeho nepřítomnosti všimne máma a krvavou zábavu mu zatrhne. 

“Proč ne?” měřila jsem si jeho staršího bratra přezíravě. Neměla jsem co číst a to bylo trestuhodné. 

“Budeš skutečně žít a půjdeš se mnou do Hubertusu.”

Zrovna jsem se chystala napít coly a jeho prohlášení ve mně vyvolalo dávivý reflex, takže jsem se celá zlila. Odskákala to možná i jeho postel. Dobře mu tak. “Ses někde praštil, Marýno?”

“Ne,” zatvářil se nevinně a doplnil to stejně naivním tónem hlasu. “Proč se ptáš?”

Protože ho znám už třináct let a tuším nějaký průšvih. Určitě tam chce něco fotit a není si jistý, že je tam bezpečno. “Ty teď s nikým nechodíš?” rozhodla jsem se přejít do útoku. 

“Já nikdy s nikým nechodím.” Obrátil oči v sloup a já zaúpěla. 

“Proč s sebou nevezmeš nějakou svoji známost?” Má jich plno – jeho bejvalky potkávám na všemožných místech. Minulý rok jsem začala chodit na tvůrčí psaní a setkala se tam hned se dvěma. Obě z něj byly u vytržení a vyptávaly se na kdeco, takže jsem tam víckrát nedorazila. 

“Nejsou spolehlivý.”

“Třeba by byly, kdybys jim dal víc než pár měsíců.” A já bych nemusela absolvovat tyhle ptákoviny. Mohla bych se zavřít ve svém pokoji, poletovat si světem v náruči spolehlivých statných mužů, třebaže vymyšlených, a ládovat se u toho čokoládou. 

“Díky za nabídku, ale takhle dlouho čekat nemůžu. Z Hubertusu se právě odstěhovala partička bezdomovců a prý tam po sobě zanechali solidní bordel.”

“Aha, to zní lákavě. Stejně jako třeba lepra,” pokývala jsem hlavou a nabrala si plnou dlaň křupavého popcornu. Ondřej se dal na fotografování sociálně vyhrocených témat, takže mě zajisté čekají vzrušující časy. 

“Jsi největší zbabělec, jakýho znám, Niko,” zakroutil hlavou. “Ale stejně do toho se mnou půjdeš jako vždycky. Protože ti koupím McFlurryho…”

“Jakýho?” zkoušela jsem ho. 

“S Kitkatem a čokoládou.” Zná všechny moje hříchy. Není se čemu divit, většinu mi ukázal právě on. 

“Nechcete zmlknout?” navrhl nám Marek a Ondřej mu se smíchem pocuchal hnědé vlasy. Pak už ale nic neříkal.