Co když nebe je tady? ČÁST PRVNÍ: Nika 2

Ten bídák měl pravdu. Nakonec jsem skutečně seděla v Toyotě Marinových a proklínala se za to jen uvnitř své hlavy. 

“Už víš, na co je tohle?” sáhla jsem po páce po straně sedačky, se kterou jsem posledně kvedlala snad půl hodiny, ale se sedadlem to vůbec nic neudělalo. 

“Když za to vezmeš alespoň stokrát, stane se z toho katapult,” zamumlal Ondřej a začal se soustředit na couvání. Řidičák si udělal hned, jakmile to bylo možné a narozdíl od své mámy řídil na výbornou. 

“Takže nevíš,” ušklíbla jsem se a mlčky sledovala okrajové části města, které jsme míjeli. Nejdříve to byly větší činžáky pro nemajetné, pak starší rodinné domy. Nakonec Ondřej odbočil do prudkého kopce, po jehož návrší se dalo dojít až na Ještěd, neopominutelnou dominantu Liberce. Podél záplatované cesty rozehřáté sluníčkem, které jsem soukromě přezdívala padesát odstínů šedi, stálo jen málo domků, okolo nichž se rozprostíraly stále ještě zasněžené louky a srázovité zalesněné kopce. 

Vyjeli jsme až na vrchol a zastavili před lesní závorou. Budova bývalé restaurace s penzionem působila tísnivým dojmem dávno opuštěného rekreačního objektu. Nebylo to snad ani rozbitými okny v prvním patře, spíše za to mohly všemožné nálety dřevin z okolního lesa, které neměl kdo zkultivovat a s bílou peřinou na pozadí působily obzvlášť tísnivým dojmem. 

Vylezla jsem z auta a všimla si, že Ondřejovi vypadly na zem při vystupování a hledání foťáku nějaké obaly od žvýkaček a papírový kapesník. 

“Hoď to do koše,” přikázala jsem automaticky. 

“Vážně, Váňová?” nadzdvihl pobaveně obočí. Dávno jsem věděla, že Ondřejovo čelo o něm prozradí vše. 

Věnovala jsem mu dotčený pohled. “Nejsem ekoterorista. Ale nejsem ani čuně.”

“A to já zas jsem!” vyplázl na mě jazyk se stříbrnou kuličkou, kvůli níž před dvěma lety celý týden cucal ledové kostky a jedl jen zmrzlinu a smoothie. Pak naházel své odpadky na podlahu pod zadní sedačku auta. Povzdechla jsem si. Moje eko matka mě vychovala výborně. Není třeba, aby byla nablízku, stejně ho peskuju jak malého kluka. 

Otočila jsem se k cíli naší cesty a skepticky hodnotila stav budovy, která musela být opuštěná nejméně dvacet let. Už dávno neměla dveře, ale někdo je nahradil papundeklovou deskou a o tu opřel těžké kamenné obrubníky. “Jak se chceš dostat dovnitř?”

Ondřej ukázal na nízký přístavek nalepený na levou část budovy. “Vylezeme nahoru a dovnitř oknem.” Okno bylo skutečně vytlučené. 

“Já nahoru nevylezu,” zasekla jsem se. 

“Nebuď negativní. Nedávní obyvatelé si tam navršili dost sutin, takže by to zvládla i malá holka.” Evidentně si to tu byl obhlédnout. Od té doby by možná i nějakou tu spolehlivou známost sehnal… Lhář.

Kousla jsem se do tváře a vydala se nahoru. Opravdu to navzdory tajícímu sněhu nebylo tak hrozné. To nejhorší čekalo uvnitř. Někdo totiž už dávno vytrhal plechy na střeše, takže tam napršelo, několikrát promrzlo a podlaha pokrytá linem se podezřele vlnila. “To ne, Marýno. Tam mě nedostaneš ani heverem. I když pominu blechy, šváby a smrad, odmítám se zrovna tudy propadnout do horoucích pekel.”

“Zůstaneš tady,” rozhodl a přehoupl se přes parapet. Začal v rohu místnosti. Vytáhl zrcadlovku, chvíli ji šteloval, a tak vyfotil celou místnost. Nacházely se tu dvě hodně špinavé matrace položené do tvaru písmene L, okolo nichž se válely hromady hadrů, pivních plechovek a krabic od vína. 

“Já ti nevím, Ondřeji. Nebyli tady spíš nějací vzbouření puberťáci?” prolomila jsem netrpělivě ticho. “Matrace a chlast by tomu odpovídaly.” I když jsou promočené, možná pomočené, prostě špinavé až hanba. Jestli se tady děly nějaké nemravnosti, tak potěš pánbůh. 

Ondřej něco zahučel a vydal se blíž. Cestou párkrát cvaknul foťákem a přestal koukat, kam šlape. “Jsi fotograf na dvě věci,” začala jsem do něj rýt, ale pak se to stalo. Šlápl na čtvercový kobereček na podlaze a zahučel spolu s ním do zakryté díry. Byl to tak rychlý pohyb, že to mé oči začaly freneticky rozmrkávat. 

“Kurva drát!” zaklel a krve by se ve mně nedořezal. “To bude ta tvoje pekelná díra, parťačko,” zaskučel, ale evidentně tam zapadl jen po pás a v horní místnosti se držel zapřený za lokty. Netuším, jak to stihnul, ale foťák mu nevisel zepředu, nýbrž přes záda. V tomto ohledu na sebe byl nepochybně pyšný. 

“Proboha, co mám dělat?” Nahoru ho určitě vytáhnout nedokážu. Není tu ani nic, o co bych se zapřela. “Jsme houby vybavení,” brebentila jsem nervózně. “Rychlý šípy s sebou vždycky braly švihadlo.”

“Budu muset seskočit dolů,” zaúpěl. “Bylo by fajn, kdyby ses tam dostala a něčím ten pád zmírnila.”

“Rozkaz,” přikývla jsem a přehoupla se dovnitř. Opatrně jsem našlapovala podél stěny ke zděným schodům, které se tvářily poměrně stabilně. Dole však neleželo nic kromě hromad odpadků, takže jsem se musela vrátit pro jednu z příšerně smradlavých matrací. “Tohle za zmrzlinu nestojí,” brblala jsem, zatímco Ondřej se neúspěšně pokusil za rozbolavělé lokty vytáhnout trochu výš. Mou poznámku neokomentoval, takže mu nejspíš opravdu nebylo do smíchu. Snad mu nic není a nebudu muset volat sanitku, anebo hůř – jeho mámu. Moje máma by nám nepomohla, protože odmítala znečišťovat planetu používáním automobilů, kam se přece vejde maximálně pět osob. 

Konečně se mi podařilo jednu ukrutně těžkou matraci dostat o patro níž a naskytl se mi neopakovatelný pohled. “Když mi hodíš zrcadlovku, vyfotím tvoje klimbající se nohy,” zavolala jsem za ním s hřejivým pocitem zadostiučinění. Nebyla jsem rýpavá od přírody, naučil mě to on, a tak mi to nemohl vyčítat. 

Bral to jako pokyn ke skoku, který se mu podařil na jedničku s hvězdičkou, protože dopadl na nohy a nesvalil se na záda, kde mu visel foťák. “Kolikrát jsem ti říkal, že na můj Canon se nesahá?”

“Tvůj kanón,” odfrkla jsem si protáhle a on mi věnoval jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů, které rozbušily už tolik dívčích srdcí, to moje ovšem nejčastěji. Štěstí, že to nevěděl. Vyhrabal se na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Očividně tu ještě neskončil. “Ehm, jdu to rozdýchat ven,” rozhodla jsem se náhle. Až teď mi došlo, jak moc jsem se lekla, zatímco on vůbec ne. “Kdybys zase někam padal, řvi hodně nahlas.”

“Jasně…” nevěnoval mi pozornost. Byl to nezodpovědný pitomec, kterému nezáleželo na ničem a téměř na nikom, možná ani na něm samotném. Vyběhla jsem schody, protáhla se oknem a seskočila z přístavku. Bolely mě kosti a podlamovala se mi kolena – snad ze mě vyprchával adrenalin? Posadila jsem se na kmen poraženého stromu a nepřítomně zírala na lesní cestu. Bylo mi jedno, že budu mít mokrý zadek. Můj život plynul jako líná řeka, do které Ondřej občas plácnul, aby její vodu rozstříkl všude kolem. Pomalu se ale blížil čas, kdy se budeme muset rozdělit a to mě paradoxně naplňovalo jak úlevou, tak ledovou prázdnotou. 

O Ondřejově úloze v mém budoucím životě jsem nikdy příliš nepřemýšlela. Objevil se, když jsem chodila do školky, a pak už vedle mě byl vždycky. Po celou základku ode mě opisoval a pokračoval v tom i na střední. Já přitom nebyla kdovíjak dobrá studentka – obchodní akademii jsem si vybrala, abych získala praxi potřebnou k práci v strejdově knihkupectví. Momentálně jsem doufala v přijetí na knihovnictví na Karlově univerzitě v Praze, kam jsem hodlala třikrát týdně téměř dvě hodiny dojíždět. Teď jsem si bolestně uvědomila, že jestli to pouto, které mě s Ondřejem pojí, nedokážu přetnout ani během vysoké, je se mnou něco ve velkém nepořádku.