Co když nebe je tady? ČÁST PRVNÍ: Nika 3

Nevím, koho napadlo krátce před maturiťákem uspořádat exkurzi do grandhotelu Ještěd, kde pracovala jako manažerka jedna absolventka školy. Březnové počasí se ovšem překvapivě vyvedlo, a tak jsme se s Klárou táhly za naší třídou po obnažené mokré silnici a vykecávaly se o škole, o knížkách a o nesnesitelnosti bytí. Naší Biblí bylo Stmívání a naprosto nedostižným ideálem nekonečná láska. Obě jsme byly zakoukané do Edwarda Cullena, ačkoliv jsem upřímně pochybovala o tom, že bysme všechny útrapy snášely tak dobře jako jeho Bella. O Kláře to platilo obzvlášť – byla menší postavy, hubená a bledá jako Sněhurka. Její vysněný kluk měl být naopak hodně vysoký a tmavovlasý. 

“Vztah není jen o líbání,” prohlásila jsem asi v polovině naší rozpravy. “S Edwardem trval přechod na další level fakt dlouho.” Ondřejovu průpovídku o tom, že po líbání nenásleduje sex, jsem před ní záměrně zamlčela. Věděla o tom pravděpodobně kulový, stejně jako já. 

“To je na tom právě romantický,” zasnila se na chvíli. Díky světlým kudrnatým vlasům vypadala jako bezbranné jehňátko. Však si ji Ondřej před pár lety skoro upekl na rožni… Proboha, co mě to napadá?!

“Není to opravdový,” vyhrkla jsem rozhořčeně. “V normálním světě se do tebe nezamiluje vyzrálý, takřka bezchybný muž v podobě puberťáka, který tě rázem zahrne porozuměním, hromadou peněz a zářnou budoucností. Stmívání dává holce marnou naději, že potká druhou polovinu sebe sama. Dokonce se jí snaží namluvit že si může ze dvou polovin vybrat!”

Klára vykulila oči a já si málem vlepila facku. “Máš hodně ponurou náladu. Co se stalo?” 

“Aaah, nic,” nervozně jsem si z lahve usrkla vodu, která mi ihned zmrazila hrdlo, a začala jsem se těkavě rozhlížet po okolních jehličnatých lesích potažených zbytky tajícího sněhu. Teď na konci sezony tu chcípl pes. 

“Dobře, zeptám se jinak. Co ti provedl Andrea Marino?” Klára se tvářila vážně a donutila mě zamyslet se nad tím, zda jsem opravdu nesnesitelná a zahořklá právě kvůli Ondřejovi. Jeho avantýry a spontánní přístup k životu mě štvaly čím dál tím víc. 

“Propadl stropem,” přiznala jsem. 

“Propánajána!” chytila se za hlavu. “Kde jste zase lozili? Ty bys za ním šla snad i do pekla!”

“Pleteš si mě s někým, komu Ondřej není naprosto volný,” prohlásila jsem, aniž bych si dělala iluze, že mi na ten blábol skočí. 

Švihla jsem očima dopředu. Můj nejlepší kamarád si to svým typickým sebevědomým krokem vykračoval v přední části našeho štrůdlu, po jednom boku si vedl rozřehtanou Emu a po druhém zadýchanou Miru, která měla i na takovou dálku znatelně zarudlé uši. “Něco mě napadlo, Ondráši,” zašveholila Ema. 

“Pokud tvůj nápad zahrnuje to, že na sobě budeš mít oblečení, těžko mě to bude zajímat,” vysmál se jí a já si odfrkla. Tohle byl typický Marýno se starým dobrým úponkem noci za krkem. Najednou se otočil, vyhledal mě očima a roztáhl rty do vzácného úsměvu, který mu dosáhl až k očím, nikoliv do toho nadutého, jež obvykle doprovázel jeho posměšné poznámky. Chtěla jsem věřit tomu, že kdybych nebyla zabraná do rozhovoru s Klárou, na ty dvě slepice by se vykašlal a přišel by za mnou. Zároveň jsem tomu věřit nechtěla, protože přece nežárlím. 

On se každopádně zase otočil, protože ho Ema bouchla do ramene a zpražila ho větou: “Tady nahoře nás všechny vyfotíš.”

Klára obrátila oči v sloup a povzdechla si. Naštěstí jsme konečně byli na místě a Ema začala uskutečňovat svůj záměr a stavět nás do skupinové fotky před špičatým hotelem. Stáli jsme na vrcholu naší nejznámější hory a nechali se šlehat příležitostnými poryvy větru. Liberec mi odsud připadal obrovský, odosobnělý a přitom dokonalý. Když Ondřej zmáčkl spoušť a prohlásil, že všechny vypadáme báječně, odebrala jsem se ke svodidlům a chvíli se tiše dívala na město. 

“Nespi, Niko,” uslyšela jsem tichý chraplavý hlas přímo u svého ucha a tak jsem sebou škubla, až jsem se převáhla dopředu a málem sletěla ze zídky, na jejímž okraji jsem stála. Ondřejovy paže se mi pevně ovinuly pod ňadry a přísahala bych, že se k nim přidal i jeden z jeho černých úponků, protože jsem jasně pocítila tlak v oblasti boků. Vzápětí se můj nejlepší kamarád rozchechtal. 

“Proboha, ty jsi pitomec, Marýno!” zlobila jsem se. Vypletla jsem se z jeho náruče a nasupeně se k němu otočila. Tvář mu vylepšoval poťouchlý úšklebek člověka, který mě dostal. Stál moc blízko, jako ostatně vždycky. Stál v osobní zóně jakékoliv ženy, jako kdyby o nic nešlo. 

“Vy taky, Veroniko? Nechcete si to nechat na doma?” přisadila si profesorka a já od Ondřeje o krok ustoupila a věnovala mu nazlobený pohled. Nadzdvihl obočí, naklonil hlavu ke straně a pokrčil rameny. Profesorka to nechala být a pobídla naši průvodkyni, aby se dala do výkladu. Stavba postavená na přelomu 60. a 70., která donedávna sloužila také jako televizní vysílač, je národní kulturní památkou, která nezaujme jen zdálky, ale i vnitřním vybavením... Procházeli jsme hotelem, obdivovali retro interiér a já se od Ondřeje držela dál. 

I cestou zpátky jsem se courala vzadu, záměrně o samotě. Po chvíli jsem ale zjistila, že Ondřej jde vedle mě a mlčí. Určitě byl pořád tak pěkně rozcuchaný a ležérně rozhalený kabát odhaloval černou košili s rozeplým horním knoflíkem. 

“Chceš něco?” zeptala jsem se ho nepříliš vlídně. Jeho harém se po nás překvapeně ohlížel. Sice jsme spolu seděli v lavici, ale jinak se většinou věnoval nějaké jiné dívce. Připadalo mi, že se mnou sedí, aby se k němu nenacpala některá z nich. 

“Ty jsi na mě naštvaná?” zalétl ke mně zelenými duhovkami, ale rychle ucukl. Nebyl si jistý. 

“Samozřejmě,” kopla jsem do kamínku, abych své odpovědi dodala na váze. Jarní slunce se mi opíralo do péřové bundy a pokoušelo se mě uškvařit, a tak jsem si ji svlékla a on si ji ode mě automaticky vzal. Byl to sobecký parchant, ale když chtěl, uměl se chovat. 

“Proč?” obrátil ke mně pohled a zkoumavě si mě prohlížel. Poznala jsem to podle toho, jak se mu nepatrně zkrabatilo čelo. 

“Hádej.”

“Hmm…” tvářil se, že přemýšlí, ale zase se poťouchle usmíval. “Neměl jsem na tebe tak vybafnout?”

“To jsi neměl,” souhlasila jsem. “Taky jsi neměl propadnout stropem, lézt na komín, zatímco ti pod nohama praskají šprycle – tvoje jediná cesta zpátky! A další blbosti. Ale jsi to ty.”

“A tohle na mě miluješ,” zašklebil se, ale v očích se mu neodráželo vůbec nic. 

“Miluju?” vyprskla jsem. Zbláznil se. Nemiluju ho. Rozhodně NE. 

“Minimálně to budeš předstírat,” mrknul na mě a já ihned věděla, odkud vítr fouká. Když se mu nedařilo s nějakou holkou včas rozejít, nutil mě sehrát jí divadlo o tom, že jsem jeho přítelkyně. I kdyby se v tom dotyčná šťourala, nemohla na to snadno přijít, protože jsme byli často spolu. Už od školky. 

“Ani náhodou!” ošila jsem se a dokonce jsem si na chvíli zakryla oči, abych ho neviděla. 

“Per cortesia, Niko, bude to úplně stejný jako vždycky,” hučel do mě. Italskými výplňky mě obšťastňoval jen v nejvyšší nouzi. 

Zakroutila jsem hlavou. “No právě. Je mi těch holek líto, opravdu!” 

“Tahle je ale fakt hrozná, chce mě představit svojí rodině! Nedělej Zagorku, Váňová!”

Proboha, tohle sousloví nesnáším. Obrátila jsem oči v sloup a nakopla další kámen na cestě. Odletěl překvapivě daleko. “Strašně rád vypadáš jako hulvát,” zaúpěla jsem. 

“Bez komentáře. A ne neberu jako odpověď, to už bys mohla vědět. Takže, co za to, parťačko?” zašeptal, zatímco profesorka se zastavila a naše třída se kolem ní shlukla, aby si vyslechla, že nám dává rozchod. 

Co za to? Ušklíbla jsem se. Ondřej zasponzoroval za poslední tři roky velkou část mé osobní knihovny. A to jsem většinou požadovala jen jednu knihu. Ale už mě to nebaví. Divím se, že v tomhle městě ještě má kde lovit. Není zas až tak velké… “Celou sérii Eragona,” vydechla jsem a neodvažovala jsem se na něj podívat. 

“Jsi krutá,” zavrněl a mně se zhoupl žaludek. 

To jsem ještě netušila, jak krutý umí být on.