Co když nebe je tady? ČÁST PRVNÍ: Nika 4

Druhý den po škole mě Ondřej odvedl před Gymnázium Jeronýmova, odkud právě vycházelo několik studentů. Na obchodce vyučování končilo dříve, protože se nepočítalo s pauzou na oběd, takže jsme ani nemuseli zazdít poslední hodinu. “Značně jsi zvýšil laťku,” pochválila jsem ho. Na druhou stranu jsem si vybavila den otevřených dveří, který jsem na tomto gymnáziu absolvovala před několika lety. Strop dámských toalet tehdy pokrývaly hroudy zmačkaných toaletních papírů, které tam místní “dámy” naházely v mokrém stavu a nechaly je tam uschnout. Následující den jsem odeslala přihlášku na obchodku. 

“Jo,” rychle kývl. Se soustředěným výrazem se přede mě postavil, chytil mě za obě ruce a naléhavě je stiskl v teplých dlaních, do té doby ukrytých v kapsách. “Proto to dnes bude trochu náročnější, Niko.” Zhluboka se nadechl. “Potřebuji, abys mě líbala.” 

Asi jsem špatně slyšela. “Co?!”

“Prostě mi dej pusu. Ona ví, že jsme dlouholetí kamarádi, vodění za ručičku nestačí.”

“N-ne,” začala jsem protestovat, ale celé mi to přišlo natolik absurdní, že jsem neměla slov. Líbal už tolik holek, proč si na tohle nevybral některou z nich? Jasně, jsou nespolehlivé, ale... “Ne. Nemůžu tě líbat,” vylezlo ze mě nakonec. 

“Proč bys nemohla?” zeptal se nevinně. Podle něj na tom nebylo nic divného. Stál uvnitř mého osobního prostoru, propaloval se do mě vyzývavýma smaragdovýma očima a já cítila, jak mě polévá horko. Šířilo se od žaludku do zbytku těla a končilo v konečcích prstů, za které mě držel. 

“Nemůžu prožít svoji první líbačku na ulici a navíc s nejlepším kamarádem,” přiznala jsem. Ano, vážně jsem to řekla nahlas. S Ondřejem se mi to občas stalo. Zapomínala jsem hlídat svůj svět za závěsem, občas jsem ho do něj dokonce pojmula. A on mě následně smetl zpátky na zem. 

“Niko, je to jen pusa. A jde o celý Odkaz dračích jezdců.”

Nevím, zda mě víc překvapilo, že mě opravdu chce líbat, nebo to, že zná souhrnný název Paoliniho série. Chystala jsem se začít hystericky smát, ale jemně se dotkl mé brady a já v jeho výrazu zahlédla něco, co tam moc často nebývalo. Vyrovnanost? Poklid? Pomalu se ke mně naklonil a přitiskl své plné rty na mé. Díky stále ještě zimnímu počasí byly studené a hladké. Automaticky jsem zavřela oči a nadechla se, ale on toho využil a narazil svým jazykem na můj. Ucítila jsem kov piercingu a neklidné horko se změnilo v příjemné teplo. Vnímala jsem prsty zapletené do mých polodlouhých vlasů pocuchaných větrem. Jeho ústa neopouštěla ta má a já si uvědomila, jak je to něžné a zároveň opojné, takže nevím, kde to vlastně stojíme a proč. “Vidíš, tesora mia, nic na tom není,” zamumlal Ondřej a zlehka pokračoval. Jak mě to oslovil? Že na tom nic není? Asi konečně chápu, co lidi na tom líbání vidí. Ale vážně se to děje zrovna s mým přelétavým sousedem? Musím přestat! Trochu jsem se odtáhla. Jen tolik, kolik mi dovolil a bylo to zoufale málo. Hlavou mi proběhlo, že chutná stejně, jako voní, ale zatím jsem tu kořeněnou záležitost neuměla popsat. Zírala jsem do důvěrně známých nazelenalých očí, které zničehonic vypadaly dočista jinak, a mlčela. 

Měla jsem na něj začít křičet. Nehrát s ním tuhle hru na lásku. Ale bylo mi dobře a vlastně jsem nechtěla, aby to skončilo. Nakonec to za mě udělala holka, kvůli které jsme sem přišli. Otočila Ondřeje za rameno směrem k sobě a vlepila mu ukázkovou facku. “Zmetku!” vypískla. “Myslela jsem si, že jsem se konečně našla!” Nedávalo to smysl. Sykla ještě něco dalšího, ale nedokázala jsem to vnímat. Směs poklidu a zmatku se pozvolna vytrácela z mé mysli a zanechávala za sebou podivnou prázdnotu. Jako kdybych ztratila něco, o čem jsem nevěděla, že to potřebuji. Až po chvíli jsem si uvědomila, že Ondřej na mě mlčky upírá zkoumavý pohled, zatímco ta zhrzená blondýna odchází k podchodu, za kterým se nachází nejbližší autobusová zastávka. Užasle jsem zírala na její svítivě růžový batoh. 

“Čau, kámo!” objevil se na scéně vytáhlý kluk s veselým úsměvem. Takový ten bezstarostný surfař z amerických filmů, který rád vysedává na pláži a pije teplé pivo. Jasně, ten tu chyběl. V špinavě blonďatých vlasech mu tančily paprsky slunce, jako kdyby to byly malé jiskřičky zářící barvami duhy. 

Kluk šťouchl Ondřeje do ramene, aby upoutal jeho pozornost. Můj nejlepší kamarád vypadal, že se mu ulevilo a přepl na svůj obvyklý veřejný slovník. “Ty krávo, tebe už jsem neviděl celou věčnost. Co děláš?”

Kluk ukázal na budovu za sebou. “Tohle a housle.” Housle? “Zato tvůj život vypadá zajímavě.” Ondřejův život není ani trochu zajímavý. Je smutné, že není schopný vážného vztah a ještě smutnější je, že já mu s tímhle stylem života pomáhám. Dříve jsem si myslela, že časem najde tu pravou a nechá toho. Ovšem po tom, co se stalo před chvíli, už tomu nevěřím. 

“Ve skutečnosti to se mnou jde ode zdi ke zdi,” prohlásil Ondřej, jako kdyby se mnou souhlasil. “Tohle je Nika.” Dneska žádné Jo, a tohle je Váňová? Otočila jsem se na kluka, který se představil jako Petr a vyloudila ze sebe úsměv. Snad obstojný. Rázem jsem se utápěla ve světle modrých očích, což ještě podpořilo myšlenky na surfaře. Nějaká opojná síla mi na vteřinu zastavila dech v plicích a z transu mě vytrhlo až pošťouchnutí Ondřejova tmavého šlahounu. Petr sklouzl pohledem k mojí ruce spočívající v Ondřejově a položil si dlaň za krk. Ondřej se narovnal a stiskl mi ruku pevněji. Okolo našich spojených dlaní se začal obtáčet tmavý úponek a já zavřela oči a několikrát zamrkala, abych tu představu zaplašila. Už mi totálně hráblo. Na malou chvíli mi dokonce připadalo, že Petr ten stínový šlahoun vidí taky, protože se na naše ruce nespokojeně mračil. Jenže Ondřej se dal do kroku a ocitli jsme se každý po jiném jeho boku. 

Doufala jsem, že pro dnešek jsou mé zážitky u konce, ale ještě nějakou dobu jsem se zmítala ve svém osobním očistci, protože jsme vyrazili k zastávce a Ondřej za naoko přátelského rozhovoru se svým starým kamarádem z lekcí plavání (to mě podrž!) stále pevně svíral moji ruku. Má mysl dlela napůl za závěsem, kde malí zmatení skřítci pobíhali ze strany na stranu a nemohli se odtamtud vymotat. 

“Pořád topíš lidi?” zeptal se Petr a na tváři vykouzlil uvolněný, mírně ironický úsměv. 

“Ne, vole,” obrátil Ondřej oči v sloup a popostrčil mě, abych do přijíždějícího autobusu nastoupila jako první. Zaplula jsem na sedačku pro dva. Ondřej si sedl vedle mě, Petr přede mě a otočil se na nás. 

“Nebyl den, kdy jsi mě nestáhl pod hladinu,” pokračoval Petr zdánlivě bezstarostným tónem a prokřupl si prsty. Au!  

“Zasloužil sis to,” prohlásil Ondřej.  

“Ne,” zakroutil Petr blonďatou hlavou a pátravě se na něj zadíval. “Jen jsi nevydržel nedělat problémy.” 

“Když k tomu byla příležitost,” pokrčil rameny. 

“Příležitost se musí využít, viď?” otočila jsem se na svého celoživotního pokušitele. 

Zamrkal, zase mi stiskl ruku a přejížděl mi palcem po dlani. Proč mě za ni stále drží? A proč ho nechávám? “Bez komentáře.”

Podívala jsem se z okna a nechala hluk plynového autobusu, který jsem normálně nemohla vystát, aby pohltil mou mysl. Petr na další zastávce vystoupil, a já začala na Ondřeje chrlit všemožné výčitky, které tak jako vždycky bravurně splachoval ve stylu no a co?! 

“Co to bylo, Marýno?” otočila jsem se na jeho důvěrně známý a v tuto chvíli netečný obličej. 

“Jen pusa.” 

“Moje první pusa,” upozornila jsem ho opatrně. Opravdu mu nedochází, co provedl? 

Svraštil obočí, ale zeptal se jen: “Byla dobrá?”

“Všem na očích!” plácla jsem ho po ruce, ve které svíral moji dlaň, ale nepustil ji. 

“Nikdo z nich tě neznal. Byla dobrá, nebo ne?” zopakoval. 

Zalapala jsem po dechu. “Co je to za otázku?”

“Ostatních holek se zeptat nemůžu,” naklonil se ke mě blíž a vyčkával. Pojmul mě do své osobní kořeněné vůně, která mě lechtala až v žaludku. 

“Kolika holek?” hlesla jsem. Tohle mě teď zajímá? 

“Nedělám si jejich jmenný seznam,” zamumlal.  

“Snad nebudu mít opar,” odtáhla jsem se. 

“V životě jsem opar neměl a ty to víš,” zkrabatil čelo.  

“Vím o tobě všechno, Ondřeji.”

“To si zase nefandi.” Jestli se mu předtím ve tváři mihlo cosi podobného rozladěnosti, teď jeho výraz dokonale ztvrdl. 

“Ten Odkaz dračích jezdců už nechci,” zašeptala jsem a konečně odehnala jeho ruku. 

Nastalo ticho. Je ponižující, že ve skutečném světě si člověk nedokáže rozplánovat hádku tak dobře, aby za sebou spolu s jejím vygradováním mohl dramaticky prásknout dveřmi a záhy se s brekem svalit do postele. Nás čekala ještě cesta přes sídliště a tři patra schodů. 

“Já tě nechtěl naštvat, Niko. Vím, že jsem přestřelil. Co s tím budeme dělat?” Před vchodovými dveřmi mě chytil za loket a přiměl mě otočit se na něj. Jeho obličej nic neprozrazoval; odrážel spíše snahu přečíst mě. A Ondřej ve mně četl dobře. 

Nervózně jsem se kousla do dolního rtu a co nejodhodlaněji řekla: “Nic. Jak jsi řekl: byla to jen pusa. Akorát jsem si nemyslela, že se to poprvé stane takhle.” A s tebou. 

“Už to neudělám,” slíbil tiše, ale ta věta mi z nějakého důvodu připadala neúplná. 

“Dobře.” Strčila jsem do zámku klíč, vyběhla schody a bez rozloučení vklouzla do našeho bytu.

***

Čekala bych, že propláču noc a Ondřej druhý den nepřijde do školy. Tak se to přeci dělá, nebo ne? Místo toho jsem se s mámou pohádala  kvůli neumytému kelímku v odpadkovém koši na plasty a šla brzy spát. 

K ránu jsem se ocitla před mohutnou branou z černých kvádrů. Moc jsem si ji neprohlížela, protože před ní na kolenou seděla zlatovlasá dívka v bílé tóze a pokořeně ke mně vzhlížela. “Musíš zemřít, Veroniko,” zašeptala. 

O krok jsem od ní ustoupila. “Co to říkáte?”

Zhluboka se nadechla a zopakovala: “Musíš zemřít, ale ne doopravdy, jen ve snu. Rozumíš mi?” 

Naléhavost jejího ztrápeného hlasu mě naplnila děsem. Opravdu je tu takové vedro? Polkla jsem a o něco klopýtla. Než jsem dopadla na zadek, otevřela jsem oči a ocitla se ve svém pokojíku. 

“Proboha,” zašeptala jsem a drala jsem se ven z peřin. Zjistila jsem, že jsem vstala o hodinu dříve, ale usnout a vrátit se za tou holkou mě ani trochu nelákalo. 

Loudala jsem se bytem a nakonec si na půl hodiny sedla s knížkou na lavičku před vchodem do paneláku. Mrzla jsem, ale bylo mi to fuk. Ondřej mě tam nacházel často, zejména přes léto, a tak se tomu nedivil. Všimla jsem si ho ve chvíli, kdy oddaloval zrcadlovku od obličeje. Musel mít tisíce mých fotek, ale žádnou mi nechtěl dát. 

“Dobré ráno,” špitla jsem a vydala se po jeho boku k zastávce. 

“Celkem jo,” zamumlal, zatímco ťukal na obrazovku foťáku. 

Přemýšlela jsem, zda je to mezi námi divné a jestli ho takové chci. Ale věděli jste v devatenácti, co chcete? “Lenka mě včera na Facebooku pozvala na tu svatbu. Bude na podzim. Chtějí se vzít až po porodu.” 

“Jo, já vím. Budu fotit obřad.” Došli jsme na zastávku a v tu chvíli autobus vyrazil z odpočívadla a my zamířili k tradičním místům pro čtyři a sedli si naproti sobě. Dělali jsme to pro případ, že by na následujících zastávkách nastoupil někdo známý. Dneska bych to brala všema deseti. 

“Ty umíš dělat i normální fotky? Ne jen černé stíny na bílém?” Nebylo to rýpnutí, spíš upřímná zvědavost. Ale zabodl do mě zelené oči částečně schované za přerostlými vlasy a řekl jen: “Jo, umím.”

Pak nastoupily dvě spolužačky, které byly také pozvané na Lenčinu svatbu a cesta rychle utekla. 

Školní den probíhal v obvyklém kolotoči domácích úkolů, výuky, zkoušení, sčítání a odčítání. Před poslední hodinou se Ondřej vypařil s tím, že není naučený na test z práva, který jsme nakonec nepsali. A já doma ve schránce na dopisy nalezla obálku s “normální” fotkou z dnešního rána. Seděla jsem na ní s pokrčenýma nohama na omšelé lavičce a hrbila se nad rozevřenou knihou. Mezi nemnoha obnaženými stromy v parku za mnou prosvítaly slabé paprsky slunce a okolo bronzových vlasů vytvářely mírné odlesky. Tohle jsem byla já – neupravená holka s knížkou, v bílé bundě a zelených džínách. A tak jsem získala první pěknou fotku od Ondřeje Marina.