Co když nebe je tady? ČÁST PRVNÍ: Nika 6

Věděla jsem, že jsem ve snu, protože jsem si jasně pamatovala, jak jsem se spokojeným povzdechem zalehla do peřin a takřka ihned se propadla do nekonečné tmy. Teď jsem stála na místě, které svou vyprahlostí připomínalo poušť, a pod nohama se mi drolil cihlově červený kámen. Pohlédla jsem nahoru, ale místo nebe či hvězd jsem spatřila jen černočernou temnotu. Navzdory horkému vzduchu mi naskočila na celém těle husí kůže. Podívala jsem se na své tělo a zjistila, že na sobě nemám pyžamo, ale jednoduché lehké šaty z bílého plátna opásané stříbrnou stuhou. Zaslechla jsem hlasy a vydala se za nimi. Šla jsem určitě několik minut, až jsem na obzoru uviděla skupinku zatracenců a bez otálení k nim zamířila. Podvědomě jsem věděla moc dobře, koho mezi nimi najdu. Lucifer seděl na kamenném křesle připomínajícím trůn, lokty se opíral o kolena a tvář si schovával v dlaních. Když vzhlédl a zaklonil se, aby se narovnal, bezděky sykl bolestí a také ostatní padlí andělé si odplivli, nebo sebou alespoň trhnuli. Luciferovy černé oči se dívaly přímo na mě. Tvář s ostře řezanými rysy byla strhaná a rámovaly ji delší černé vlasy. Byl oblečený do potrhaných tmavých hadrů a pohled na něj byl více než žalostný. 

“Došlo to tak daleko, že Bůh uvažuje o tom, že daruje náš domov Adamovi,” řekl nový pán pekla a já byla přesvědčena, že výčitka v jeho hlase patří mně. Pak se ale se zlostným zavrčením otočil na své kumpány a vyzval je: “Co navrhujete?” 

Byl to Solfernus, Luciferova pravá ruka, kdo předstoupil a předložil svému vládci požadavky, které by ďábelští poslové měli přednést Bohu. Stejně jako ostatním se mu na chatrném šedivém oblečení v oblasti zad červenaly skvrny po uťatých křídlech a já se kousla do rtu, abych nevykřikla hrůzou nad utrpením, jež prožili. “Za prvé bychom měli Boha Otce požádat, aby nás vzal zpátky domů. Snad nás bude mít raději za služebníky než za nepřátele,” začal a rozhlédl se po ostatních, kteří zamyšleně pokyvovali. Všichni do jednoho toužili po návratu do jejich kůru. “Za druhé spravíme našeho Otce o tom, kam nás zahnal. Žijeme tu v bídě a bolesti a on je přeci milosrdný! Jistě uzná křivdu, které se na nás dopustil.” Jeho společníci začali souhlasně pomumlávat. Přeci musí existovat způsob jak se vrátit na to místo věčného klidu a blaženosti – jediné takové místo, které doposud poznali. Lucifer bez pohnutí čekal, až Solfernus své myšlenky dokončí. “Za třetí: měl by nám říct důvod našeho pádu a přiznat, zda ho k tomu navedl Michael nebo někdo jiný.” 

V tu chvíli se mi plíce už podruhé v tomto dni stáhly nedostatkem vzduchu – jako kdyby mě za ně někdo chytil a vytáhl mě odtamtud ven. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a rukou šmátrala po vypínači lampičky. Rozhlédla jsem se po svém pokojíku a shledala, že jsem sama. 

Když jsem byla malá, nebylo vůbec divné zavolat Ondřejovi, že se bojím znovu usnout, a jít si na zbytek noci lehnout vedle něj. Pak noční můry odešly a já nemusela řešit, že jsme dospělí a spaní v jedné posteli se fakt nehodí. Teď to tady bylo zase. Sice se to nedalo považovat za noční můru, protože mi tam nikdo nic neprovedl, avšak pocit reálnosti mě děsil ještě víc. Rozhodla jsem se na chvíli začíst do knížky, která mi ležela na stole. Po zbytek noci jsem už ale neusnula a ráno si připadala jako po srážce s náklaďákem. 

***

Ondřej mě zatáhl na dvojsedačku, protože tušil, že budu buď namáčknutá na skle, nebo klimbat nad jeho ramenem. 

“Jak jsi k tomuhle přišla, Váňová?” Jeho otázka zněla pobaveně, ale na pozadí se odrážela zvědavost a možná i starost. “Existuje k tomu důvod?”

“Noční můra,” vydechla jsem a odklonila se k oknu, které mě ihned začalo nepříjemně drncat do hlavy, takže prohloubilo tepající bolest ve spáncích. 

“Nemíváš noční můry,” oznámil mi zamyšleně. 

“Už dlouho ne,” souhlasila jsem a zkusila jsem zavřít oči. Fajn, to bych se pozvracela.  

“Co se ti zdálo?” Chtěl znít normálně, ale něco mi říkalo, že na odpovědi záleží. Proboha, proč?

“Nechci na to myslet. Takhle to snadněji zapomenu,” nespolupracovala jsem. 

Lidi tísnící se v přilehlé uličce přehnaně vytopeného autobusu jsem vnímala jen někde na pozadí mysli. Přesto jsem se skoro začervenala, když si povzdechl a položil mi paži kolem ramen. “Předtím jsi chodila spát ke mně. Pořád můžeš,” mrknul na mě, ale chyběla tomu obvyklá bezstarostnost. 

Navzdory únavě jsem vyprskla. “To přece nejde, Ondřeji.” 

“Řekni mi jediný rozumný důvod, proč by to nešlo.” Myslel to vážně? Jeho zastřený hlas byl pevný, ale mírně frustrovaný. Podívala jsem se do jeho zdánlivě klidné tváře a zhluboka se nadechla. Ucítila jsem důvěrně známý černý pepř a možná i jalovec. 

“Druhý den by sis ze mně utahoval,” donutila jsem se k úšklebku a on nadzdvihl obočí a rošťácky se zakřenil. 

“S tím se počítá.”

“A taky už nejsme děti,” zívla jsem a pokoušela se vzbudit metodou zběsilého mrkání. 

Úsměv mu mírně pohasl. “Jsme to pořád my. Jen konvence nás nutí chovat se jinak, než to cítíme.”

“My dva necítíme vůbec nic, Ondřeji,” utnula jsem ho a začala v batohu hledat peněženku. Inteligent zvládne i chaos… Dobře vyspaný inteligent, ne já. Kromě učebnic jsem tam totiž narvala i trička na tělocvik. Vzdala jsem to. 

“Jsi si jistá, Niko?” Odtáhl se a já na podlaze zahlédla jeden z jeho stínových úponků. 

Zakousla jsem se do dolního rtu a párkrát se nadechla. Tomu říkám tenký led. “Cestou  musím sehnat Coca colu. Možná taky kafe,” blábolila jsem. 

“Niko,” vzal mě oběma dlaněmi za ruku, která se v nich dočista ztratila. Ondřej dospěl v nezvykle krátkém čase. Naklonil se ke mně blíž a já vzhlédla. Jeho rozcuchaná tmavovlasá hlava byla jen kousek od mé – upíral na mě příliš naléhavý pohled. “Když mě budeš potřebovat, vyser se na konvence. A já ti za to na Šalďáku seženu hromadu kofeinu. Souhlasíš?” Němě jsem přikývla a on váhavě zvedl ruku a kloubky prstů mi něžně přejel po líci. “Výborně,” zavrněl a já skoro zapomněla, jak je mi špatně. 

***

Nakonec jsem se skutečně dala víceméně dohromady. Nic jiného mi nezbývalo, protože mě čekaly dvě hodiny tělocviku. V dámských převlékárnách se nedalo utéct před drby typu kdo momentálně s kým randí a kdo už ne. 

Pavla básnila o svém úžasném příteli, se kterým chodí už rok. Nedávno ji představil rodičům a moc si rozuměli. Po skončení střední se oba stěhují do Prahy, kde budou studovat umění. Nudná idyla. 

“A jak je to teď s Ondrou?” nadhodila Ema. Klára se zatvářila, jako když ji bolí zuby. Nikdo nevěděl, proto se všechny dívaly na mě. 

“Většinou se to dozvím já od vás!” odfrkla jsem si a zdánlivě věnovala pozornost bílému tričku, které jsem si právě oblékla. Nebudu myslet na Ondřejovy prsty na své tváři. Nebudu. 

“Nedělej se, Veroniko! Copak si žádnou nepřivedl domů?” divila se Ema. 

“Nejsem neustále připlácnutá na kukátku.” Ale vzhledem k nechuti paní Marino-Vyskočilové zaťukat před vstupem do synova pokoje mi správná odpověď byla jasná. 

“Hm, já tam rozhodně nebyla. Co ty, Kláro?” pokračovala Ema. Byla to drbna zahalená v hávu sympaťačky. Ty jsou nejhorší. 

“Ne,” pípla Klára a já zničehonic zatoužila z tohoto tématu vytěžit nějaké informace. 

“Proboha, kdo všechno s ním něco měl?” Ledabyle jsem se shýbla k teniskám a zamaskovala tím jakýkoliv zájem o to, na co se ptám. 

“Co já vím, tak od nás ještě Mira a Dana. Obě s ním přišly o panenství a nic víc,” ztišila hlas a mrkla na mě. Ve světle modrých duhovkách jí tančily pobavené hvězdičky. 

“To je dost děsivé,” zamumlala jsem a žaludek se mi skutečně stáhl hrůzou. Záhy jsem se rozkašlala, když na mě Klára stříkla trochu svého antiperspirantu. Šatna teď smrděla hůř než předtím a já nepochybně také. 

“Zajímalo by mě, proč to dělá,” pokračovala Ema a upřela na mě zvědavý pohled. Havraní vlasy si nedbale zpevnila gumičkou. 

“Já mám teorii,” oznámila nesměle Klára a zvedla se z lavice. Byl čas vyrazit po schodech dolů do jedné ze dvou tělocvičen. 

“Povídej,” vyzvala jsem ji, ale trochu jsem se její odpovědi bála. Klára byla dobrý pozorovatel. Chtěla se stát psycholožkou, ale brala si všechno moc k srdci. Jednou se mi na chodbě rozbrečela, protože svět se řítí do záhuby. Často plakala i kvůli Ondřejovi. Zároveň o něm mluvila s ledovou záští v srdci. Když jsme sešly schody, ostatní spolužačky zrovna začínaly obíhat kolečko a my se k nim připojily. 

“Myslím si, že Ondráš nikdy neměl nikoho rád. Spatří oběť, obletuje ji a když dostane, co chce, jednoduše ji odkopne.”

“Že by všechny ty holky opravdu jen zneužíval na ukrácení dlouhé chvíle a na focení?” zeptala se Ema, ale nebyla to tak úplně otázka. 

“Focení čeho?” nadhodila jsem. 

“Žeby aktů?” hihňala se a tmavý culík jí skákal ze strany na stranu. 

“Však to říkám: pár fotek, jedna noc a dost,” reptala zadýchaně Klára. “Není v něm za mák dobrýho.”

“To přece není pravda,” splynulo mi bez rozmyslu ze rtů. Ty dvě Ondřeje viděly jen jako svůdníka, který zlomí několik dívčích srdcí za rok. Neznaly kluka, který čte komiksy o superhrdinech, zbožňuje svého mladšího brášku a kvůli lepší fotce neváhá vylézt na komín. Ondřej jim tohohle kluka nikdy neukázal. 

Klára se zakabonila. “Nevadí ti říct mu do očí, že je děvkař. Všichni víme, že se nebojíš dát mu co proto. Ale zároveň vždycky stojíš na jeho straně. A jednou… Jednou pocítíš to samý co my.”

“Co přesně?” neubránila jsem se sebezničující otázce, přestože odpověď jsem znala. 

“Veroniko!” zavolala na mě v tu chvíli profesorka a já sebou trhla a obrnila se proti návrhům, které jsem slyšela už tolikrát. Doběhla jsem k ní napříč tělocvičnou. 

“Ano, paní profesorko?” 

Tělocvikářka bývala plavkyní, a tak měla ramena široká jako chlap. Byla fajn, ale občas působila hrozivě. “Přemýšlela jsi o tom volejbale?” 

Zakroutila jsem hlavou. “Nechci se během vysoký věnovat sportu. Už na střední jsem se účastnila jen školních turnajů.”

“A byla jsi výborná, jako ve všem.”

Pokrčila jsem rameny. Sport mi nedělal problém, ale také mě nikdy nebavil. V poslední době jsem se dokonce snažila nebýt v něm tak dobrá, ale zapomínala jsem na to a do cíle často dobíhala první. “Ty a Andrea Marino jste dokonalým příkladem nenaplněných vloh.”

Já a Andrea Marino… O krok jsem od ní ustoupila. “Můžu běžet dál?” 

“Běž,” splynulo jí ze rtů rezignovaně.