Co když nebe je tady? ČÁST PRVNÍ: Nika 7

Jen málokdy se mi podařilo nadělat nepořádek jak ve svém vnějším světě, tak ve světě za závěsem. Navíc jsem se obávala zopakování toho zlého snu. Jen málokdy byl v nejlepším pořádku svět za dveřmi. Když objevíte novou stránku sebe sama, všechno ostatní ztratí na významu. Najednou je vám jedno, že vaše máma nevaří normální jídlo, odsuzuje nákupy šperků jakožto zbytečností a pravděpodobně ani neví, kdo je vaším otcem, protože patříte do nejrebelštější části jejího alternativního života. 

Máma mi právě přinesla vyprané povlečení a zadívala se na zarámovanou fotku mě samé, kterou jsem nedávno dostala od Ondřeje a nikdy jsem mu za ni nepoděkovala. Sice ji tu mezitím viděl, ale nemluvili jsme o ní. Od jisté doby jsme mezi sebou systematicky vršili hromadu z nevyřčených vět. “Tahle fotka je neuvěřitelně pravdivá,” řekla máma. 

“Nejsou fotky zbytečný?” popíchla jsem ji ze zvyku. 

Zasmála se a potřásla hlavou. Část hnědých vlasů jí přitom vypadla z volného drdolu. Vlasů, které jsem po ní sice zdědila, ale odněkud se do nich vkradl bronzový odstín. “Tahle není zbytečná. Takhle tě prostě někdo vidí.”

“Ondřej mě vidí takovou, jaká skutečně jsem,” souhlasila jsem. “Není to zas až tak těžký, když se známe celý život.” Začala jsem se bezmyšlenkovitě prohrabovat batohem. 

“Ty jen málokomu ukážeš skutečnou Veroniku. Zasněnou a zranitelnou,” prohlásila máma. 

Ale kde je ta Veronika? Nedělala jsem totiž nic jiného, než přemýšlela, který z mých dvou polibků byl ten pravý. Nerozhodnost mě stravovala a doháněla k šílenství. Ondřej byl můj nejlepší kamarád a podle toho se choval. Až do toho polibku, který byl neskutečně něžný a jen vzpomínka na něj mě naplňovala konejšivým teplem. Mezi mnou a Petrem zase vládla až nepřirozená chemie, o které jsem četla v tolika knížkách, že bych je ani nedokázala spočítat. 

Zírala jsem do rozevřeného batohu a sáhla do něj pro přeložený papír, který tam ležel od minulého víkendu. Byl to dnešní program školního koncertu, na kterém měl hrát Petr. 

III. interní večer. 17:30 hodin Velký sál ZUŠ Liberec

… 6. Debussy: Allegro vivo. Petr Horák, 12. roč. housle 

“Snad jsem zranitelná, ale nakonec se s tím vždycky nějak vypořádám,” prohlásila jsem. Možná mě k tomu dohnal Ondřej, možná za to mohla genetická výbava mého neznámého otce. Máma naklonila hlavu ke straně a smutně pokývala hlavou. 

Otevřela jsem svou skromnou skříň s oblečením a vyhrabala z jejích nejzašších útrob vínovou áčkovou sukni a pleťové silonky. Není sice ještě moc teplo, ale jdu se podívat na kluka, který měl jazyk v mé puse a já se jeho příjmení dozvěděla ze školního programu. Měla jsem pocit, jako kdybych se ocitla v románu pro náctileté, ale věděla jsem, že tohle je skutečný život. Žádná chladná šeď, ale nejednoznačné situace, těžké volby a hromada lidských chyb. 

***

O hodinu později jsem seděla v moderním polokruhovém sále s ochozem a zírala na vytáhlého blonďatého kluka, který snad ani nehrál na housle, ale housle byly jím. Bylo to, jako kdyby oživly komiksové obrázky – hudba se linula od Petra přímo ke mně a obtáčela mě kolem dokola jako hejno barevných motýlů. Kdybych nevěděla, že si ze mně má představivost dělá blázny stejně jako v případě Ondřejových temných šlahounů, natáhla bych ruku a jednoho z těch třpytivých motýlků polapila do dlaně. Po dohrání skladby nějaká paní zcela upřímně vydechla a do ztichlého sálu zašeptala: "krásný!". Měla pravdu. Každý miluje něco jiného. U mě to byly knihy, u Ondřeje focení a u Petra hra na housle. Činnosti, které milujeme, nás dělají tím, kým jsme. Na hudbě a vlastně i na focení je úžasné, že se ta radost dá předat dál. 

Zůstala jsem na místě zahloubaná i potom, co koncert skončil a žačka dramatického oddělení se s námi rozloučila. Petr se objevil vedle mě a zamával mi rukou před obličejem. “To bylo úžasný,” špitla jsem a usmála jsem se na něj. Měl na sobě tmavě modré společenské kalhoty a bílou košili. Na klíně mu ležel černý futrál. 

“Máš ráda Debussyho? Je dost mainstreemový…”

Debussyho jsem znala ze Stmívání, ale jinak jsem o něm věděla houbeles. “Já vlastně moc hudbu neposlouchám. Mám ráda ticho.” Pokrčila jsem rameny a pokusila jsem se zatvářit omluvně. Něco mě k němu táhlo a nutilo mě blíže ho poznat, ale tušila jsem, že by to mezi námi nikdy skutečně nefungovalo. 

“To by mě asi zabilo,” navázal nevědomky na mé vlastní myšlenky. 

Sál se vylidnil a vrátný na nás významně zahlížel, takže jsme se zvedli, oblékli si bundy a vydali se ven. “Ticho je neskutečně léčivý,” prohlásila jsem. “Spřízněnou duši poznáš tak, že s ní rád trávíš čas v tichu a není ti trapně.” To jsem si opravdu myslela. 

Podržel mi dveře ven z budovy, ale na schodech mě zlehka chytil za paži a otočil mě k sobě. Prosvištěl mezi námi studený vítr a rozfoukal poslední zbytky světla. Petr si prohrábl světlé vlasy a postavil se o schod níž než já, takže jsme si mlčky hleděli do očí. Ty jeho byly tyrkysově modré jako obloha nebo voda v rybníku na naivních dětských kresbách a k okolní temnotě se ani trochu nehodily. “Asi nejsem tvoje spřízněná duše. I když v tvojí přítomnosti nechci mluvit. Chci tě líbat.”

Chtělo se mi říct, že je úplně jiný než já a to jediné, co mě k němu táhne, je touha utvrdit se v tom, co už vím: že si vyberu polibek s Ondřejem. Ale on na nic nečekal a přitiskl své rty na mé. Zasáhlo mě to úplně stejně jako předtím. Krev se mi vařila, dech se zrychlil a na jazyku jsem cítila cosi sladkého. Ale byl to jen chtíč; chyběla tomu důvěra a láska. A taky to nemělo trvat dlouho. Zaznamenala jsem tichý hlas protknutý bolestí a vymanila se z Petrova sevření. Podívala jsem se směrem k původkyni zvuku a zírala do známé tváře zbrázděné šokem. Bylo to moje spolužačka Pavla. Stála přímo pod lampou ozařující východ z budovy.  

“Hajzle!” zavrčela a přetáhla Petra kabelkou. Byla svítivě zelené barvy, což mi připadalo groteskní. 

Podívala jsem se na Petra, který se očividně cítil dost nesvůj. Pavla nás načapala při něčem, co jsme podle ní neměli dělat. 

“Ty-ty chodíš s NÍM?” vykoktala jsem. Petr je ten úžasný bezchybný přítel, o kterém zrovna dneska básnila? Petr a Pavla, jak osudové…

“A ty chodíš s Ondřejem, tak v čem je rozdíl?” nechápal Petr. Takhle to podle něj vypadá? Věnovala jsem mu překvapený pohled a hlavou se mi proběhli všichni čtyři apokalyptičtí jezdci. 

Tohle prohraje. “Já s nikým nechodím.”

“To nic, on už taky s nikým nechodí,” prskla Pavla, otočila se na podpatku a vyběhla do kopce směrem ke kostelu. Vypadala křehce a ladně jako vždycky. Zírala jsem za ní a pokusila se posbírat protichůdné myšlenky a alespoň trochu důstojně to celé ukončit. 

“Měl bys jít za ní,” obrátila jsem se na něj. “Se mnou tě nic nečeká.”

“Promiň,” hlesl a než vyrazil splnit můj příkaz, věnoval mi omluvný úsměv. Noc pohltila vysokou postavu, třpyt ve vlasech i ty motýly. 

***

Krátce po osmé jsem stála před panelákem a volala Ondřejovi. Zvedl to po prvním zazvonění. “Kde jsi?” zeptala jsem se, aniž bych se obtěžovala ho pozdravit. Chtěla jsem ho vidět a zároveň nechtěla. Toužila jsem mu všechno říct, ale zároveň jsem nevěděla co všechno. 

“Jdu z Vesce. Můžeš mi jít naproti. Jsi v pohodě?”

“Ne,” přiznala jsem. Když se mi to cestou domů v autobuse rozleželo v hlavě, přepadla mě paranoia. Pavla bude naštvaná a možná si to pěkně slíznu. Sice nejsem zadaná, ale možná bych chtěla být a bylo by nemilé, kdyby se Ondřej o mých líbacích aktivitách dozvěděl oklikou. 

Už z dálky jsem viděla jeho blížící se svalnatou postavu zahalenou v padnoucím černém kabátě a srdce mi zběsile vyzvánělo. Setkali jsme se u fotbalového hřiště a já to nechtěla řešit doma, takže jsme si šli sednout do místního baru. Nikdy předtím jsem tu nebyla – osmnáct mi bylo krátce a podobná místa jsem nevyhledávala. Ondřej od pultu, kde točili akorát Konráda a Svijany, stejně přinesl jen colu a kývl na mě, abych začala. Přerostlá ofina mu přitom spadla do očí a já měla silné nutkání zajet mu do ní zkřehlými prsty. Byla mi neskutečná zima. 

“Dobře,” kousla jsem se do dolního rtu a náhle pomýšlela na útěk. Jenže nakonec bych se stejně vrátila a všechno mu vyklopila. Byl můj kamarád, moje rodina a, nechoďme kolem horké kaše, také moje první láska. Napila jsem se studené coly a hlavou mi proběhlo, že teď už určitě onemocním.

“Soustřeď se, Niko!” Aha, to jsem si neřekla v duchu, mluvil na mě Ondřej. Mhouřil oči a netrpělivě krčil čelo. “Tyhle tvoje výpadky pozornosti by tě mohly zabít.”

“Tak jo. Předminulý víkend jsem potkala Petra,” vyhrkla jsem, než jsem si to mohla rozmyslet.  

“Horáka?” zeptal se obezřetně a skousl mezi zuby svou stříbrnou kuličku v jazyku. Chvíli jsem na ni zírala a bezděky si vzpomněla na její kovovou chuť. 

“Jo. Líbali jsme se v Eufory baru,” vysypala jsem ze sebe konečně a Ondřej viditelně polkl a nadzdvihl obočí. Vypadal trochu vyděšeně a zapíjel to colou. “Dneska jsme se líbali znova a přišla tam jeho holka.” 

“Kurva drát,” zaklel a vyplivl colu zpět do skleničky. Asi jsem si to měla lépe načasovat. 

“To nejhorší ještě přijde. On totiž chodí s Pavlou Střemchovou.” Zírala jsem mu do obličeje a tiše jsem sledovala jeho měnící se výrazy. Od překvapení k zamyšlenosti, od mírného pobavení k soucitu. 

Nakonec potřásl hlavou a zkonstatoval: “Prožíváš fakt náročný období.”

Díky. 

“Niko,” naklonil se ke blíž a vpíjel se do mě smaragdovýma očima. “Je mi moc líto, co ten sráč udělal.” Mně to líto nebylo, protože mi to pomohlo ujasnit si, jak to mám. Ale nemohla jsem mu o tom říct. Nebyli jsme na správném místě a já měla jen velmi málo signálů, že to se mnou chce zkusit jinak než jen jako nejlepší kámoš. 

“Jsem v pořádku,” prohlásila jsem co nejpevnějším hlasem a odtáhla jsem se od něj.