Co když nebe je tady? ČÁST PRVNÍ: Nika 8

Opět jsem stála na vyprahlé zemi tvořené rudým kamenem. Byla jsem bosa, a tak se mi rozpálená hornina surově propalovala do chodidel. V dálce se tyčilo město s kruhovou hradbou. Jako peřina na něm spočívala těžká bílá mlha, ale bylo příliš daleko. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a bolestivě sykla. 

“Zase jsi tady,” ozval se za mnou hluboký, ale příjemný hlas. Přímo podmanivý. V první chvíli jsem ztuhla, ale pak jsem se pomaličku otočila. Stál tam vysoký štíhlý muž v padnoucích černých kalhotách a volné haleně stejné barvy. Jeho oči i vlasy dlouhé po ramena byly také ebenově černé. Nevyhlížel tak bídně jako posledně. Vypadal přímo výborně a zamyšleně krčil obočí.  

“Vypadáš překvapeně,” vyhrkla jsem. 

“Jsem překvapený,” přiznal neochotně Lucifer. “Jsi chráněna nebem, až donedávna se mi nedařilo tě zaměřit.”

“Co se změnilo?” zeptala jsem se. Co tady proboha dělám? 

“Nemám tušení. Zprávy ze země se ke mně dostávají s jistým zpožděním,” odfrkl si.  

Když nějaký hříšník zemře? Navzdory spalujícímu horku mi po zádech přeběhl mráz. “Jak dlouho ses mě sem snažil dostat?”

“Zhruba od tvých čtyř let. Přišla sem učitelka z mateřské školky, která se pokusila sbalit tvého otce. Vyspala se s hromadou tatínků.”

Vykulila jsem oči a skousla spodní ret. O mém otci nikdo nemluvil. Neřekli mi jeho jméno, nezapsali ho do rodného listu, byl méně než duch. 

“Je tu čím dál větší vedro,” povzdychl si Lucifer. Můj šok ze slova otec s ním evidentně ani trochu nezamával. “Možná se globální oteplování projevuje i u nás.” Proboha, vůbec nepůsobil jako zlosyn. Spíš jako rošťák, který si na zlosyna jen hraje, ale zbytek světa o tom nemá páru. Připomněl mi tím Ondřeje. 

“Zeptám se na to mámy,” zamračila jsem se na něj a on se tomu zasmál. Myslela bych si, že smích vládce pekla bude krutý a mrazivý, nebo nebude vůbec existovat. Zněl ovšem jen… pobaveně. 

“Tvoje matka,” ukázal na mě prstem a začal mě zvědavě obcházet v kruhu, “je přesně tak nudná, jak jsem čekal. Ty jsi mnohem zajímavější, Veroniko.” 

Sledovala jsem ho, zatímco kolem mě zamyšleně kroužil a otáčela jsem se spolu s ním. “Proč si to myslíš?”

Pousmál se, ale zastavil se. “Když jsem tě přivolal sem dolů, neutekla jsi, přestože jsi poznala, že jsi v pekle.” 

Doteď jsem si nebyla tak úplně jistá, ale díky za vysvětlení. “Dá se odsud vůbec utéct?” zeptala jsem se a on se zakřenil a jen zakroutil hlavou. 

“To je dobrá otázka.” Bylo zřejmé, že zůstane bez odpovědi. Pokrčila jsem rameny a vyčkávala. Jestli si mě Lucifer stáhl ze snu do své podzemní říše, jistě k tomu měl jiný důvod než moji mámu nebo vyzrazování pekelných tajemství. Věděla jsem, že bych se měla bát, ale trávila jsem život v knihách, viděla neexistující věci a domnívala se, že i nejhorší sen musí jednou skončit, stejně jako nejlepší život. 

“Taky je možné, že jsi zklamaná,” zamyslel se a měřil si mě od hlavy po paty. Zase jsem na sobě měla bílou římskou tuniku opásanou stříbrnou stuhou a po jedné straně mi z ní vykukovala nahá noha. 

“Možná mě trochu mrzí, že nemáš ani rohy, ani ocas,” našpulila jsem rty a přemýšlela, jestli mě do toho ohozu oblékl záměrně. Zase jsem přešlápla a on luskl prsty a přičaroval mi jednoduché boty, jejichž vázání končilo až pod koleny. Zničehonic jsem se ocitla o pár milimetrů výš, a tak jsem se převáhla dopředu a málem před ním padla na kolena. 

“Promiň,” naklonil hlavu ke straně a snažil se nesmát. “Za obojí.” Ukázal na sebe, a pak na mé nohy. “Ale jsem padlý anděl. Sebrali mi křídla, ovšem rohy ani ocas mi nepřičarovali.” 

“Měl jsi černá křídla?” vypadlo ze mně. Ne, že by to bylo důležité, ale temná lesklá křídla by mu moc slušela. A jestli jsem při četbě fantasy knih po něčem šla jako slepice po flusu, byla to právě křídla. 

“Ano,” řekl překvapivě tiše a očima se mu prohnala bolest. Ramena takřka neznatelně posunul dozadu, jako kdyby mu na nich i po tak dlouhé době chyběla obrovská tíha. “Měl jsem nádherná černá křídla. Byl jsem na ně náležitě pyšný.” Myslí se mi prohnal impozantní obraz namyšleného temného anděla. 

“Nebyl jsi spíš nadutý?” neodpustila jsem si. “Tak nadutý, že jsi nepoklekl? O tom už jsem něco zaslechla.” 

“Možná jsi něco zaslechla, holčičko, ale rozhodně tomu nerozumíš,” oznámil mi zdánlivě klidným hlasem, na jehož hranách se neklamně třepotalo ostří a temnota v očích mu ztvrdla jako onyxový kámen. Přimnělo mě to plně pochopit, s kým se bavím. Sice ve snu, ale co když jsem tu skutečně byla? Cítila jsem nebývalý žár, pot mi stékal po zádech a vzduch byl tak nesnesitelně vydýchaný! Tenhle na první pohled sympatický chlápek nepochybně dokázal plno ošklivých věcí pouhým lusknutím prstů a já ho dráždila jako hada bosou nohou. Svět za závěsem vyhlásil poplach. 

“Bezva,” vydechla jsem obezřejně a založila jsem si paže na hrudi. “Co ode mě chceš?”

“Pochopení?” zeptal se, ale nebyla to tak úplně otázka. Přistoupil totiž přímo přede mě a upřel na mě naléhavý pohled. “Potřebuji, abys pochopila, proč jsem tenkrát nepoklekl. Aby sis na to udělala vlastní názor. Třeba nás oba zachráníš. Mohla bys to dokázat.”

Zamrkala jsem a zakroutila hlavou. “Zachráním? Jak to myslíš?”

Vzhlédl k temné bezhvězdné obloze a povzdychl si. “Nemůžu tě tu držet moc dlouho. Michal by si toho všiml a pokud sem nepřijdeš dobrovolně, může tě odsud kdykoliv vytáhnout.” Čapl mě za ruku. Tak rychle, že jsem se nezmohla na odpor. Nepřekvapilo mě, jak byla jeho dlaň horká a drsná. Sklonil se tak blízko, že jsme se málem dotýkali nosy a já ztuhla jako nejvyděšenější laň na světě. Lucifer byl predátor a já jeho kořist. “Tak jako svět není černobílý, skutečné nebe není až nahoře.” Stejně rychle mě pustil a narazil mi rukou prudce do hrudní kosti. S hrůzou jsem otevřela oči a mrkala do tmy svého pokojíku.