Co když nebe je tady? ČÁST DRUHÁ: Ondřej 1

Kolem druhé hodiny ranní mě vzbudil gong esemesky. Stálo tam: Co jsi to rikal o mych zlych snech? Dokázal jsem rozlepit jen jedno oko, ale ihned jsem naťukal: Otevru ti. O. Potichu jsem se vydal ke vchodu do bytu a pomalu otevřel vrzající dveře, které by si zasloužily lepší péči. Jenže můj nevlastní otec trávil většinu času v práci a já se tu o nic nestaral. Nač odhazovat postoj seru-na-celý-svět, když je to tak pohodlné? 

Zanedlouho se objevila Nika v bílém tričku a žlutých tříčtvrťákách. V jedné ruce svírala klíče a mobilní telefon, za druhou jsem ji chytil a vtáhl ji dovnitř. Na světě nebyl lepší pocit než aspoň chvíli držet za ruku holku, která se vám líbí. Moje tělo na ni od jisté doby reagovalo jinak, než by na nejlepší kamarádku mělo, a mně to dávalo setsakramentsky zabrat. Teď z ní ale sálalo teplo a podezříval jsem ji z horečky. Posadil jsem ji na svou postel a z prádelníku vytáhl teplejší deku. Lehl jsem si ke zdi a počkal, až se přikryje a přitáhl si její záda do náruče. Neměl bych, ale nemohl jsem si pomoct. Zabte mě. 

“Děkuji,” vydechla do ticha. 

“Vždycky,” zašeptal jsem a odvážil se zapomenout svoji paži podél té její. “Chceš o tom mluvit?” 

Chvíli jen přerývaně dýchala a pak mi neurčitě sdělila: “Znáš to. Přečtu si nějakou fantasmagorii, zažiju něco stresujícího a výsledkem je takový guláš, až by to vydalo na thriller. Jen kdyby to nebylo tak skutečný…” 

“Ubližuje ti v těch snech někdo?” zkusil jsem to jinak. 

“Ne,” vydechla a zabalila se těsněji do pokrývky. Na nose jsem cítil její rozpuštěné vlasy a musel jsem se ovládnout, abych do nich nefoukl. Možná bych se strefil do ucha a ona by vyjekla. “Jenže jsem v pekle. S Luciferem. A on se chová…”

Rázem jsem ztuhl a ona ztichla. “Jak se chová, Niko?” odvážil jsem se zeptat, zatímco uvnitř mě něco umřelo. 

“Jako kdyby ode mě něco čekal.” 

“Co od tebe chce?” nechápal jsem. Chce to od ní, nebo ode mě? Srdce se mi stáhlo zlou předtuchou. 

Jenže ona si jen odfrkla. “Není to skutečný, Ondřeji.” 

“Jsi si tím jistá?” zeptal jsem se jí mrazivě a bylo mi stejně úzko, jako když jsem jí tuhle otázku položil naposledy. 

“Je to jen sen,” zívla. “Nestraš mě, jinak odejdu a zítra mě budeš zase celý ráno křísit.” 

Moje paže ji samovolně objala pevněji. “Už mlčím, protivo.” 

Počkal jsem, až mi pravidelné oddechování napoví, že usnula. Až pak jsem se natáhl pro telefon, budík přeřídil na dřívější hodinu a napsal svému vlastnímu tátovi, aby mi během zítřka zavolal. Neměl jsem nejmenší tušení, co se děje a jestli se vůbec děje něco špatného. Víc jsem v tuhle chvíli udělat nemohl, a tak jsem jen ležel a vdechoval Ničinu vůni. Chtěl jsem tu holku víc, než jsem potřeboval dýchat. Teď navíc voněla intenzivněji než obvykle – už dlouho jsem ji nepotkal rozespalou. Spolu se svěží citrusovou vůní mě zaplavily rozporuplné pocity. 

Začít líbat nejlepší kamarádku byla klukovina, kterou jsem ji chtěl trochu pozlobit. Dělával jsem to rád. Rozhodně mě nenapadlo, že se ještě s nikým nelíbala a už vůbec jsem nečekal, co to s námi udělá. Bylo to jako probudit zakletou princeznu a zachránit přitom nejen ji, ale i sebe. Řekl jsem jí, že to byla jen pusa, ale byl jsem kretén s nevymáchanou hubou, co byste ode mě mohli čekat? 

Měl jsem si to přiznat dřív a chovat se k ní jinak. Možná by nezačala flirtovat s blbečkem Horákem hraju-na-housle-a-holky-na-to-děsně-letí. Měl dlouhodobý vztah s holkou, která navštěvovala stejnou uměleckou školu a klidně se před ní líbal s jinou. Jo, taky jsem to udělal – a opakovaně, ale naschvál. Skoro to vypadalo, že Niku dostihla moje karma. Co znamenaly ty její sny? Co když jsem v ní probudil něco, co jsem neměl? Ona nenáležela peklu, to já… 

Kurva, nic takového jsem nechtěl. Visel jsem na ní celý život. Když jsem si měl vybrat střední školu, ani mě nenapadlo jít jinam než ona. Myslel jsem si, že jsem jen pohodlný, ale zároveň jsem s ní trávil tu část volného času, kdy jsem to byl stoprocentně já. Váňová byla nejupřímnější holka, kterou jsem kdy potkal. Navzdory vrozenému strachu z reálného světa byla pro každou špatnost a po celou dobu stála na mé straně. Ačkoliv říkala, že už ji to nebaví, nakonec mi vždycky pomohla rozejít se s holkou, kryla moje nenadálé absence pramenící čistě z pocitu už-to-v-téhle-krabici-nedám-ani-minutu a zašívala mi kalhoty natržené od ostnatého drátu, aby na to máma nepřišla. 

Co jsem dělal já? Fotil jsem svět kolem sebe a pokoušel se ho pochopit skrze povrchní holky, které mi takřka samy od sebe padaly do náruče. Najednou jsem zatoužil probudit se v nějakém životě, ve kterém se všechno nepodělalo ještě předtím, než jsem se narodil. I když o většinu průserů jsem se postaral sám. Proč jsem si začal třeba s Petrovou sestrou? Byla to sebevědomá blondýna s ďábelskou jiskrou v andělsky modrých očích a od začátku mi šla na ruku. Zatímco Nika si vystavené fotografie prohlížela se silně neutrálním výrazem, který mi jasně říkal, že to pořád není “ono”, Anna mi na vernisáži přišla pogratulovat a štěbetala cosi o vrozeném talentu vidět za vším buď dobro, nebo zlo a nic mezi tím. Nadzdvihl jsem obočí a ledabyle se opřel o jeden z přistavených stolů. Mé instinkty mi napověděly, že dostat ji do postele nebude těžké. 

“Když jsem tu sérii vymýšlel, hlavou mi táhla spíš touha po zdůraznění kontrastu,” přiznal jsem a díval se přitom na Niku, která zrovna odložila šampaňské a začala koukat do telefonu. Určitě v něm měla nahranou nějakou e-knihu, od které se nemohla odtrhnout a zároveň se ostýchala vyrazit tak brzy domů. “Ale bylo by fajn, kdybysme jasně viděli hranici mezi tím, co je správný a co ne. Mezi láskou a nenávistí… Mezi láskou a přátelstvím,” připustil jsem a musel se usmát, protože Váňové vypadl telefon z ruky a začala ho chaoticky lovit zpod stolu. 

“Láska buď je, anebo není,” prohlásila Anna nekompromisně a vysloužila si tím moji plnou pozornost. 

“Jasně, kotě,” mrknul jsem na ni a sledoval, jak jí červenají uši. Často stačil arogantní úsměv a ruce v kapsách, protože největším borcům je všechno jedno. Tušíte správně – byl jsem přesně takový hajzl, za jakého mě mé okolí považovalo a má temnota mě každým dnem stahovala hloub do stínů. 

“Už teď přece víš, jestli se ti líbím, nebo ne,” šla Anna ihned na věc a zářivě se na mě usmála. 

V tu chvíli mě začalo zajímat, jak daleko a jak rychle dokáže s takovým sebevědomím zajít. Nadzdvihl jsem udiveně obočí a bez obalu prohlásil: “Líbíš se mi moc. Ale stačí to na zažehnutí tý pověstný jiskry?” 

Upila šampaňské a domýšlivě naklonila hlavu ke straně. “Většinou k tomu stačí jediný polibek.”

Měla pravdu. Stačil k tomu jediný byť vynucený polibek s Nikou Váňovou.