Alaesie 3

Alaesie vyšla ze stájí a vydala se ven z města. Tara asi byla zaneprázdněná, a tak ji nikde nepotkala. Prošla branou a vydala se k věži.
„Jak ti mám říkat? Onyx. Jsi stejně černý. Je to kámen, který propůjčuje sebevědomí, sílu a výdrž. Učil mě o něm Mistr. Myslím, že by se ti to jméno mohlo líbit. Co ty na to?“ Hřebec souhlasně zakýval hlavou.
Když přišla k věži, čekal na ní Mistr. „Vidím, že Smith drží své slovo a vybral ti nádherného koně.“ „Mistře co děláte venku? Měl by jste odpočívat,“pokárala ho Alaesie. „No tak. Trocha čerstvého vzduchu nikomu ještě neublížila.“ Alaesie uznala, že má pravdu. „Kde ho vůbec ustájíme? Máme pro něj místo?“ „Máme. Vzadu je přece místo. Tam by mohl být. A ve dne ho můžeš uvazovat venku. Za pár dní stejně odjedeš,“dodal tichým hlasem. Nic na to neřekla.
„Jaké jsi mu dala jméno?“ „Onyx. Myslím si, že se pro něj hodí.“ „Ano je moc krásné. A přijď za mnou. Poobědváme spolu“řekl Mistr. Alaesie zavedla Onyxe dozadu. Sundala mu sedlo a uzdu. „Přijdu se na tebe ještě dnes podívat,“a pohladila ho po krku. Koník jen moudře zastříhal ušima.
Alaesie připravila oběd. Snažila se ho připravit co nejrychleji, protože byla zvědavá, co nového se zase doví. „Nemusíš, tak spěchat. Nic ti neuteče. Nejdřív se naobědváme, až potom si budete povídat.“ „Já vím,“přitakala a servírovala oběd. Když se najedli, Alaesie sklidila ze stolu a tác odložila vedle dveří na zem.
„Alaesie, již toho není mnoho, co bych ti měl říct. Máš nějaké otázky?“otočil se na ní. „Co můj otec? O tom jste se nikdy nezmínil.“ „O tvém otci toho moc nevím. Jen vím, že také pocházel z Nejvyšších. To se asi dozvíš, až od své matky. Měli bychom se vrátit k výuce. Takže zopakujeme si kouzla z minulé lekce. Myslím, že jsem tě učil o tom jak nechat věci levitovat. Je to tak?“ „Ano Mistře.“ „Tak se ukaž,“ a podal jí skleněnou lahvičku.
Alaesie řekla kouzelnou formulku. Lahvička se vznesla. Chvilku se vznášela Alaesii nad dlaní. Venku najednou zařehtal Onyx. Alaesie s sebou trhla a lahvička se roztříštila o zem. „Alaesie! Tohle se ti nesmí nikdy stát. Musíš se neustále soustředit. Tvoje nesoustředěnost by tě jednoho dne mohla stát život!“pokáral jí. Alaesie věděla, že má pravdu a tak se v příštích hodinách snažila.
Už se začínalo stmívat. Mistr zrovna Alaesii vykládal, jak udělá lektvar proti jedné nemoci, když se mu zatočila hlava. Zamžikal očima a polilo ho horko. Alaesie si toho okamžitě všimla a přispěchala mu na pomoc. Bez protestů se nechal odvést k lůžku. „Chcete něco k jídlu, nebo nemám Vám uvařit čaj?“ nabídla mu Alaesie. „Ne děkuji mé dítě. Nech mě odpočívat. Odpoledne jsem přecenil své síly. Dobrou noc,“ otočil se bok a zavřel oči. Alaesie vyšla ven z pokoje a vydala se za Onyxem. Dolila mu vodu, pohladila ho po krku a ujistila ho, že zítra se spolu projedou.
Mistr ráno vypadal odpočatě. I když se Alaesie bránila, musela celé odpoledne studovat lektvary. Neustále opakovala, že se mu jistě zase udělá mdlo. Mistr se ovšem nenechal odbýt. Alaesie nezbylo tedy nic jiného než mu předříkávat přísady do lektvarů a nakonec uvařit posilňující lektvar. Po obědě jí propustil, protože věděl o její schůzce s Trevorem. Osedlala Onyxe podle svého nejlepšího svědomí a vydala se po cestě k městu. U jednoho stromu již na ni čekal Trevor.
„Dobrý den,“pozdravil jí a začal si prohlížet Onyxe. „Dobrý den Trevore,“ usmála se na něj. „Pojmenovala jsem ho Onyx.“ „Pěkné jméno. První s čím začneme, bude sedlání.“ „Ale Smith mi to včera ukazoval.“ „To je možné, ale moc se ti to dnes nepovedlo. Pojď a zkus to ještě jednou,“ řekl jí mezitím co sedlo sundal. Nechal jí osedlat Onyxe třikrát než to zvládla na jedničku a bez jeho pokynů. Pak jí pomohl do sedla. „Já se bojím Trevore,“ zatřásla se Alaesie. „Neboj se. Onyx ti neublíží. Drž se sedla a půjdeme krokem. A nehrb se tak. Pěkně vzpřímeně,“ radil jí. Zatímco se procházeli, vysvětloval jí jak má Onyxe řídit. Asi po hodině chození připnul na jednu stranu ohlávky provaz. „Teď přejdeme do klusu. Budu Onyxe navádět v kruhu,“ a vysvětlil jí jak má správně do klusu vysedávat. Po další hodině, toho Alaesie měla už dost. Musela si odpočinout, a tak si sedli do stínu pod strom. Alaesie vyndala kousek chleba a šunku a svou žízeň zahnali vodou.
„Proč se učíš jezdit na koni?“zeptal se jí Trevor. „Do města to máš kousek.“ „To ano, ale Mistr chtěl, abych se to naučila. Ty také umíš jezdit na koni a vlastně to ani nepotřebuješ.“ Uznal, že má pravdu a dál se nevyptával. „Mohl bych si Onyxe na chvíli půjčit. Projel bych se.“ Alaesie přikývla.
Trevor se vyšvihnul na hřbet Onyxe a pobídnul ho do klusu. Po pár metrech přešli do cvalu a do trysku. Alaesie koukala s pootevřenou pusou. Obdivovala Onyxovu rychlost a Trevorovo umění ho vést. Doufala, že se to velmi rychle naučí. Asi po dvaceti minutách se k ní Trevor vrátil. Tváře mu jen hořeli a zprudka oddychoval. „Páni, to bylo dobré. Doufám, že se to jednou taky naučím,“pochválila ho Alaesie. Trevorovo tváře ještě více zrudly. „Určitě se to naučíš. Můžeme se sejít zítra znovu? Zase po obědě?“navrhnul jí. „Proč ne. Budu ráda,“ usmála se Alaesie. Trevor jí vysvětlil jak se má o Onyxe postarat až ho ustájí. „Troufneš si jet k věži sama?“ „Mohla bych to zkusit.“ Trevor jí tedy pomohl do sedla. „Díky Trevore. Těším se na zítra,“ řekla mu na rozloučenou a vesele mu zamávala. „Naschle.“