HP-Nový svět: Kapitola 2

Kapitola 2: Uprchlí smrtijedi

Během následujících několika dnů, měl Harry na Grimmauldově náměstí různé návštěvy a všichni chtěli vesměs to samé. Ještě jednou mu pogratulovat k vítězství a popřát upřímnou soustrast. Největší radost měl však z návštěvy těch, kteří s ním bojovali na Ministerstvu kouzel. Těm nemusel nic zdlouhavě vysvětlovat, ani nic předstírat. Všichni za něj statečně bojovali a on si toho vážil.

Nevilla a Lenku to stmelilo dokonce natolik, že se spolu dali dohromady. Harry z toho měl radost a přál jim to, i když by ho nikdy nenapadlo, že si zrovna Neville Longbottom najde holku dřív než on.

„Jsem si jistý, že o tebe se teď holky budou prát.“ Řekl, Neville s úsměvem a Harry se musel smát s ním, což poslední dobou dělal jen zřídka.

„Tak tím si nejsem tak jistý.“

„Tak to buď, si teď hrdina a skvělá partie.“ Řekl jeho přítel Ron, který přišel na návštěvu s nimi.

„Já si tak nepřipadám. Mimochodem Brumbál mi řekl, že nás OPČM bude letos učit zase Lupin.“ Sdělil Harry svým přátelům novinku. Měli z toho radost přesně, jak předpokládal. Remus Lupin byl jedním z nejlepších učitelů, kterého kdy měli.

„A profesor Snape?“ zeptal se Ron na obávaného profesora lektvarů.

„Tak o tom Brumbál nic neříkal, tedy kromě toho že mu dal za úkol obstarat seznam smrtijedů, kteří jsou pořád na svobodě tak předpokládám, že bude dál učit.“ Harry jen pokrčil rameny, jemu to zase takové starosti nedělalo, jelikož stejně ještě nevěděl, jestli bude v lektvarech vůbec pokračovat. Ještě chvíli se bavili o škole a učitelích, dokud se Ron, Lenka a Neville nemuseli zvednout k odchodu.

Potom společně s Lupinem pomohli Kráturovi zařídit pokoj a Harry se během toho naučil pár užitečných kouzel pro domácnost. Jako nezletilý kouzelník mimo školu sice kouzlit nesměl, ale tady se pohybovalo tolik dospělých kouzelníků, že se dalšího dopisu z ministerstva bát nemusel. Nedalo se totiž přesně určit, kdo které kouzlo provedl.

Druhý den měl Harry další návštěvu, která ho překvapila. Přišli za ním jeho spolužáci z Nebelvíru Dean Thomas a Seamus Finnigan.  

„Páni, máš krásný dům Harry.“ Zmínil se Dean hned, jak byli usazeni do velkých čalouněných křesel v obývacím pokoji. Jejich chování bylo teď trochu rozpačité, protože ani jeden z chlapců Harrymu v loňském roce nejprve nechtěli věřit, že je Voldemort zpátky. Harry už jim to ale nevyčítal, přál si na to spíš zapomenout.

„Díky, jen mi tu chybí elektřina. Bohužel nevím, jak to udělat legálně, těžko můžu tenhle dům přihlásit k odběru.“

„To asi ne, ale možná bys mohl elektřinu sám vyrábět, kdybys měl ve sklepě dieselový agregát.“ Napadlo Seamuse.

„Jak si na to přišel?“

„Vím to od mého otce, on je voják. Mají to tak na základně.“

„To je super nápad Seamusi, zkusím si o tom promluvit s Lupinem. To on tenhle dům zařídil.“ Poděkoval Harry svému kamarádovi a začal s nimi probírat jejich plány na prázdniny.

Jakmile odešli, Harry na nic nečekal a vyrazil se podívat do sklepa. Na tuhle místnost Lupin zřejmě zapomněl a tak vytáhl hůlku a potichu použil pár kouzel, aby uvedl sklep do přijatelného stavu.

„Pulírexo, Evanesco“ řekl a místnost se rázem vyčistila a zmizeli z ní různě poházené pergameny. Nakonec pomocí kouzla Reparo opravil několik předmětů a odešel si promluvit s Lupinem.

„To bych myslím dokázal zařídit, ale teď bychom se měli připravit, budeme mít hosty. Brumbál svolal na večer poradu Řádu a byl by rád, kdybys byl u toho.“

Po večeři, která byla opět výborná, se začali pomalu scházet někteří členové Fénixova řádu. Jako první dorazil Brumbál a hned po něm Arthur a Molly Weasleyovi, Nymfadora Tonksová, Alastor Moody, Kingsley Pastorek se Sturgisem Tobolkou a jako poslední přišel Severus Snape.

„Pottere.“ Černovlasý profesor kývnul Harrymu na pozdrav a nechal se odvézt za ostatními do jídelny.

„Něco jsem vám přinesl, myslel jsem, že by se vám mohli hodit. Ale být vámi neberu to příliš často, nerad bych abyste si na tom vytvořil závislost.“ Řekl potichu a vtiskl Harrymu do ruky Bezesný spánek a Uklidňující lektvar.

„Děkuju, profesore, dám si pozor.“ Teď když už Harry věděl, jaká byla jeho úloha ve válce s Voldemortem mezi nimi panovala jakási křehká shoda a porozumění, jestli se tomu u profesora lektvarů tak dá říkat. Po rozhovoru s Brumbálem na konci školního roku, při kterém Harry tak vypěnil, mu totiž došlo, že to byl právě profesor Snape, kdo poslal členy řádu na ministerstvo. Jeho tajnou zprávu o tichošlápkovi v kabinetu Dolores Umbridgeové tedy zřejmě pochopil, dal si dohromady souvislosti a poslal pomoc. Stále ale nechápal, proč by právě Snapeovi mělo záležet na jeho psychickém stavu natolik, aby mu připravil lektvary.

Jakmile se všichni usadili Snape posunul doprostřed stolu ručně psaný pergamen s několika jmény:

Bellatrix Lestrangeová

Rodulfus, Rabastan Lestrangeovi

Augustus Rookwood

Avery

Petr Pettigrew

Amycus, Alecta Carrowovi

Mulciber

Fenrir Šedohřbet

„To by měli být všichni. Amycus a Alecta byli ve službách Pána zla teprve krátce, takže se domnívám, že nebude až tak těžké je najít. Zbytek je buď po smrti, nebo byli uvězněni. “ Dodal Snape a upřeně přitom sledoval Brumbála.

„I tak je jich docela dost.“ Poznamenala Tonksová a vzápětí se rozproudila debata, kterou Harry moc neposlouchal. Většinou se snažili dohodnout, kdo se koho pokusí vypátrat, přičemž nejvíce se angažoval právě Severus Snape jako bývalý smrtijed, kterého teď ostatní přívrženci považovali za zrádce a Remus Lupin, který chtěl pomstít smrt svého kamaráda. Harry věděl, že Fenrir Šedohřbet je jediný vlkodlak, který měl tu čest sloužit Pánovi zla a Peter Pettigrew zase úlisný kouzelník, který kdysi zradil jeho rodiče. O těch ostatních moc velké povědomí neměl, jen mu bylo jasné, že jsou rozzuření smrtí svého pána a zradou jednoho z nich.

I přesto, že Snapeovi teď, když praskla jeho role dvojitého agenta, hrozilo nebezpečí, rozhodl se proti nim vystoupit otevřeně. Vždycky si totiž zakládal na tom, že není zbabělec a nechtěl, aby ho za něj ostatní považovali. Harry tuhle jeho zarputilost a odvahu určitým způsobem obdivoval, i když by ho ještě před rokem ani ve snu nenapadlo, že bude o arogantním profesorovi lektvarů smýšlet podobným způsobem.

„Tak svoje úkoly znáte. Nebude to jednoduché, ale věřím, že společnými silami opět nastolíme mír a vybudujeme nový svět. Věřím tomu, protože tentokrát jsme to mi, kdo povede tuhle válku.“ Brumbálova závěrečná slova vytrhla Harryho ze zamyšlení a on si uvědomil, že z jejich plánů příliš mnoho neslyšel, jak byl zabraný do svých úvah. Příliš ho to ale netrápilo.