HP-Nový svět: Kapitola 9

Kapitola 9: Mistrovské umění Severuse Snapea

Vždycky v neděli si Severus Snape dopřával skleničku té nejlepší skotské whisky. I když to nerad přiznával, tenhle alkoholický nápoj mudlové uměli. Zrovna když listoval lektvaristickým týdeníkem, ozvalo se slabé zaklepání na dveře. Kdo by to mohl být? Jeho přece nikdy nikdo nenavštěvoval. Severus rozmrzele odlevitoval časopis zpět na své místo a šel ke dveřím.

„Promiňte, pane profesore, že vás ruším takhle večer, ale přišla jsem vás o něco požádat. Můžu dál?“ za dveřmi stála Elisabeth Carlisleová se zdvořilým úsměvem ve tváři. Snape jí beze slova pokynul, aby šla dál a sám mezitím požádal skřítky o dva šálky s horkým čajem. Ani v tom nejpošetilejším případě ho nenapadal jediný důvod, proč by ho měla rušit v neděli večer.

„Děkuji, pane. Víte, na minulé škole jsem se věnovala nitrobraně a nitrozpytu a ráda bych v tom pokračovala. Doslechla jsem se, že jste v tomto oboru opravdový mistr. Mohl byste mě učit?“

„Proč já? Jsem si jistý, že pan ředitel by se vám mile rád věnoval.“ Severus Snape odsekával jednotlivá slova a jeho hlas nepostrádal obvyklý sarkastický podtón. Elisabeth si toho ale nevšímala:

„Protože profesore Snape, vy jste dokázal velmi dlouho odolávat nitrozpytu Temného pána, aniž by odhalil vaši skutečnou loajalitu. To znamená, že jste v tom opravdu dobrý.“

Severus chtěl ještě poznamenat cosi o loňském fiasku s Potterem, ale její otevřená pochvala ho natolik šokovala, že to neudělal. Hodnou chvíli opětoval její přímý pohled, než konečně dospěl k rozhodnutí.

„Dobrá, tak to tedy zkusme. Legilimens…“

Ocitnout se v její mysli bylo jako vstoupit do obrovského nekonečného bludiště plného neškodných nedůležitých vzpomínek. Severus je procházel jen zběžně. Věděl, že jsou pouze nastražené, aby odvedli pozornost od těch podstatných. Její nitrobrana byla propracovaná, ale nebylo tu nic, co by ho odrazilo, nic co by mu zabránilo bloudit donekonečna, dokud by něco nenašel. Proto se po chvíli stáhl.

„To bylo, ucházející slečno Carlisleová. Je vidět, že jste se nitrobraně věnovala, přesto byste mohla být lepší. Budu po vás chtít, abyste v tom vašem bludišti vytvořila něco, co by mne odrazilo, co by mi zabránilo bloudit ve vaší mysli, dokud bych něco nenašel, nebo dokud byste vy sama nezešílela.“

„Dobře myslím, že rozumím.“ Odpověděla Elisabeth zamyšleně ale Snape ji ignoroval.

„Teď vy, ukážu vám, jak jsem to myslel. Předpokládám, že umíte použít nitrozpyt.“

„Legilimens…“ pronesla tiše Elisabeth místo odpovědi.

Nepodstatných vzpomínek nastražených na písečné pláži si nevšímala a zamířila rovnou k temné vodní hladině ve Snapeově mysli. Když se na rozbouřeném moři objevili divoké vlny, na okamžik se stáhla. Jen proto, aby vzápětí mohla zaútočit novou silou. Prostě skočila šipkou rovnou do divokých vln a tam se k jeho překvapení dostala k podstatnějším vzpomínkám. Byla důrazná a zvědavá, ale ne agresivní. Severus ji chvíli nechal. Pokud ji chtěl tomuto umění učit, bylo to nezbytné. Musel poznat přesnou povahu jejího nitrozpytu. Nakonec aktivoval podmořské proudy, aby ji odrazil pryč ze své mysli. Už tak se toho o něm dozvěděla více, než mu bylo milé. Elisabeth ale zůstala diskrétní a o ničem z toho se nezmínila.

„To bylo působivé pane. Co by se stalo, kdyby podmořské proudy nezabrali?“

„Třeba to časem zjistíte Elisabeth. Do té doby zapracujte na tom, co jsem vám říkal. Až si budete myslet, že jste připravená, přijďte za mnou.“

„Takže mě budete učit?“ zeptala se s nadějí v hlase a přitom nedala najevo překvapení, že jí tajemný černovlasý profesor právě oslovil křestním jménem.

„Jistě. Samotného mne zajímá, co ještě dokážete. Teď už běžte a vyřiďte laskavě panu Potterovi, aby mne koncem týdne po večeři navštívil. Pokusíme se zapracovat na jeho magické telepatii.“

Elisabeth se místo odpovědi usmála a s poděkováním odešla. Jako by nevěděla, že on nikdy nestál o ničí vděčnost. Přesto se Severus po jejím odchodu pousmál. Tahle neobyčejně vnímavá studentka s talentem na nitrobranu ho začínala zajímat.

*********************

Bylo už pozdě. Harry zůstal ve společenské místnosti sám, před sebou otevřenou učebnici Kouzelných formulí a sbíral odvahu. Měl v plánu konečně Elisabeth říct, co k ní cítí dřív, než to udělá někdo jiný. Nemohl si nevšimnout, jak se tahle půvabná černovláska klukům líbí.

„Harry ty jsi ještě tady? To je dobře, mám ti od profesora Snapea vyřídit, aby ses za ním na konci týdne zastavil kvůli té magické telepatii.“ Řekla mu Elisabeth, jakmile vstoupila do místnosti.

„Ehm dobře. Jak to vůbec dopadlo, bude tě učit?“ zeptal se, aby ještě oddálil tu chvíli, kdy bude muset mluvit o svých citech, což tak strašně nesnáší.

„Podařilo se mi ho přesvědčit.“

„To je dobře, snad to nebude podobné fiasko jako se mnou. Když jsem se mu dostal do hlavy, naštval se a řek, že s mojí výukou jednou provždy skončil.“

Elisabeth mu jakoby na tom vůbec nic nebylo, položila ruku na koleno a odpověděla:

„To byla jiná situace Harry. Neměl čas a možná se poučil, protože mě to neudělal. Ani nemohl. Učím se i nitrozpyt, takže pokud chceš, mohla bych ti pomoct trénovat nitrobranu. Může se to hodit.“ Harry chytil ruku, kterou stále měla položenou na jeho koleni. Konečně sebral odvahu, ale ona ho špatně pochopila, protože se začala chvatně omlouvat.

„Promiň Harry, tohle bych neměla. Já jen byl si ke mně tak milý, tak jsem myslela…no prostě se mi líbíš. Ujelo mi to, promiň.“ chtěla se zvednout, tak ji stáhl zpátky.

„Tak to není Liz. Vlastně se mi taky moc líbíš, jen jsem to nedokázal říct přímo.“ Harry měl ve tváři rozpaky, když se k ní naklonil, aby se jí pokusil políbit.

„Aha tak proto ty náznaky.“ Pochopila Elisabeth, zlehka mu vjela rukou do hustých tmavých vlasů a polibek opětovala. Druhou rukou ho přitom pohladila po stehně, až se Harry trochu lekl, ale nebránil se. Byl to příslib vzrůstající vášně, která byla cítit ve vzduchu.

Skutečnost, že spolu Harry a Elisabeth začali chodit, se stala hlavním tématem školy. Harry se s tím schválně nijak netajil, aby tak dal najevo ostatním klukům, že už nemají šanci. Hermiona i Ron mu to upřímně přáli, ale nemohl se nějak ubránit pocitu, že tím zranil Ginny. Nevěděl sice jak, ale její pohledy byly výmluvné.

„Kámo, myslím, že je do tebe zamilovaná.“ Harry se rozhodl předstírat, že Ronova slova neslyšel. Teď byl šťastný a do podobného milostného trojúhelníku se zaplétat nechtěl, takže se prostě soustředil na školu a Elisabeth. Dařilo se mu to přesně do čtvrtečního večera, kdy měl tu schůzku se Snapem. Zrovna scházel dolů do sklepení, když v jednom rohu zahlédl koutkem oka pohyb. Byla tam velká krysa, což by samo o sobě nebylo nic divného. Harry měl ovšem neodbytný dojem, že jí chybí jeden článek prstu. To už bohužel nemohl ověřit, protože se za ním ozval hlas profesora Snapea:

„Přestože musí být neobyčejně zajímavé pozorovat krysy, měli bychom se raději věnovat magické telepatii pane Pottere.“ A jelikož krysa mezitím zmizela, byl Harry nucený následovat Snapea do jeho pracovny.

„A jak si představujete, pane profesore, že bych měl trénovat mentální souboje?“ Harry si uvědomil, že to byla blbá otázka ve chvíli, kdy jí vyslovil.

„Musíte mít protivníka, to dá přece rozum. Pokusím se teď zaútočit na vaši mysl podobně jako Pán zla na ministerstvu a vaším úkolem bude zkusit mne porazit. Bez kouzel pane Pottere, pouze pomocí vaší mysli.“

„Já ale nevím, jak jsem to udělal, pane. Chci říct, neovládám to, co když vám ublížím?“

„Pak budeme muset doufat, že to nebude nevratné. Zcela bezpečný způsob, jak trénovat mentální souboje mne bohužel nenapadl.“

„Připravte se.“ A Harry to udělal. Měl ale najednou pocit, že není tak úplně pánem svojí mysli. Bylo to, jakoby se ocitl ve svěráku. Všechny jeho myšlenky sevřela cizí mysl, jako by je chtěla rozdrtit. Svíralo ho to tak, že nemohl uniknout. Bolest sice nebyla zdaleka taková, jako když zaútočil Voldemort, ale byla dost silná na to, aby z ní časem zešílel.

„Braňte se, pane Pottere!“

„Nevím jak!“ křičel Harry ve své hlavě.

„Musíte prostě chtít.“ A tak se pokusil zformulovat tu jedinou myšlenku, která ho napadla. Toužil Snapea něčím praštit, aby už toho konečně nechal a vypadl z jeho hlavy. Jakmile si tohle začal přát, cizí mysl se v něm vizualizovala jako černá koule, která se ho snaží rozdrtit. Harry posbíral všechny části své mysli, které ještě mohl kontrolovat a vší silou je mrštil proti té kouli. A pak to skončilo. Harry byl volný, stisk povolil a profesor se naproti němu sbíral ze země.

„A pak že nevíte jak. Dobře pane Pottere, nicméně pokud by na vás zaútočil, někdo, kdo ovládá mentální souboje lépe než já, tohle by zcela jistě nestačilo. Zkusíme dál pracovat s tou vizualizací, to by mohla být dobrá cesta. Domnívám se, že by také nebylo na škodu vytvořit si vhodnou nitrobranu, která by vám s tím pomohla.“

„Pokusím se o to pane.“ Řekl Harry a v duchu se rozhodl požádat o pomoc Elisabeth. Se Snapem už tohle zkoušet nechtěl, dokud nebude mít alespoň základ, nebo představu.

„Než půjdete, pane Pottere, dám vám jednu radu. Zkuste mít na paměti, že nejlepší obrana je útok, zvlášť ve vašem případě.“ Harry přikývl na souhlas a spěšně opustil kabinet profesora lektvarů. Měl rozhodně o čem přemýšlet.