HP-Nový svět: Kapitola 10

Kapitola 10: Červíček

Tu krysu Harry potom viděl ještě několikrát. Poprvé to bylo po velice úspěšné hodině formulí, kdy se mu konečně podařilo přivolat různé předměty v učebně pomocí neverbálního kouzla. Bylo to sice pouze jednoduché Accio, ale Harry z toho měl přesto radost. Elisabeth mu totiž poradila, že by mohl zkusit využít vizualizaci, kterou trénuje se Snapem. Tím si ji nejen procvičoval, ale ještě díky ní přišel na kloub neverbální magii.

„To je divné, není to poprvé, co jsem tu krysu viděl.“ pronesl zamyšleně směrem ke svým přátelům.

„A jak víš, že to byla ta samá?“ zeptal se Ron trochu hloupě.

„Protože i téhle chyběl jeden článek prstu, alespoň mám ten dojem.“

„To by ale znamenalo…musel si se splést Harry. Jak by se dostal do školy?“ tentokrát promluvila Hermiona. Vzápětí si zřejmě uvědomila, že má ještě hodinu Věštění z čísel a spěchala pryč. Ron už se pak k tématu nevrátil a tak Harry jen pokrčil rameny a vykročil směrem k nebelvírské věži.

O víkendu se společně s Elisabeth začal Harry věnovat nitrobraně a tak na krysu opět úspěšně zapomněl. Zkušenosti se Snapem z minulého roku způsobili, že ho tento obor docela děsil, avšak s Elisabeth to bylo jiné, nenásilné. Navíc mu zrovna u ní tolik nevadilo, že uvidí některé jeho soukromé vzpomínky. Alespoň bude mít jistotu, že před ní nemá tajnosti.

Šlo to pomalu, ale nakonec se Harrymu podařilo vytvořit ve své mysli základ ohnivé zdi, za kterou pohřbí všechny myšlenky a vzpomínky, které chce utajit. Před ní nechal jen ty neškodné.

„Děkuju za pomoc Elisabeth, s tebou je to úplně něco jiného.“

„Stejně bys měl ale zajít za Snapem. Naučí tě víc než já.“

„Já vím.“ Harry si povzdechl. Představa, že bude zase trénovat nitrobranu se Snapem potom, co ho minulý rok vyhodil, se mu ani trochu nelíbila.

„Neboj se Harry, vážně není tak hrozný. Myslela jsem, že to víš.“

Harry neopověděl. Nedokázal totiž vysvětlit, čeho konkrétně se bojí. Ten strach byl možná částečně iracionální, jak jeho mozek odmítal přijmout, že by se zrovna Severus Snape mohl chovat jinak. Vždyť on byl pro něj několik let ztělesněním zla, se kterým každý den bojoval nejen v hodinách lektvarů. Možná nebyl ve svých názorech tak zatvrzelý jako Ron, ale ty pocity měl pořád v sobě a nebylo snadné se jich vzdát. Ale kruci vždyť on má zřejmě úplně ten samý problém. Uvědomil si najednou Harry, ale jeho obavy to moc nezmírnilo.

Víkend uběhl jako voda. V Bradavicích začal nový týden, který měl být po všech směrech úspěšný, což ale Harry ještě nemohl vědět. Začalo to už na pondělní hodině Obrany proti černé magii. Remus Lupin zdůrazňoval, jak prospěšné může být použití neverbální magie v souboji:

„Když nebudete muset vyslovovat inkantace nahlas, poskytne vám to určitou výhodu. Moment překvapení bude na vaší straně a to vám ve výsledku může pomoci souboj vyhrát. Nebo také prohrát, záleží, jak přesně a jak rychle si dokážete zamýšlený výsledek představit. Pokud si tedy nejste jistí, je v reálném světě s reálným nepřítelem někdy lepší použít inkantaci.“

„A proč se to teda učíme?“ zeptal se Neville  Longbottom.

„Protože ovládnutí neverbální magie vám pomůže stát se skvělým duelantem.“ Odpověděl profesor. A právě k tomu měl Harry velice dobře nakročeno. Jestli mu někde pomohla vizualizace, tak to bylo právě v útočných kouzlech. Jejich účinek mu nedělalo problém si představit a tak mu to velmi brzy začalo jít nejlépe ze třídy. Dokonce se mu podařilo na krátký okamžik získat převahu nad Remusem. Když ho nakonec odzbrojil tak silným Expelliarmus, že jeho hůlka přeletěla půlku třídy, vysloužil si obdivné pohledy od svých spolužáků.

Sebevědomý výraz Harrymu nakonec vydržel až do odpoledního tréninku, na který měl dorazit fotograf. Jeho spoluhráči nadšení novými košťaty si vedli skvěle a to jak ve famfrpálu, tak ve spolupráci s fotografem. Toho ale stejně tak jako každého, nejvíc zajímal Harry Potter, což bylo zcela přirozené. Zkoušel s ním nafotit různé snímky za letu, a čím krkolomnější manévr mu Harry předvedl, tím byl nadšenější. Jeho nadšení dosáhlo vrcholu ve chvíli, kdy Harry chytil zlatonku, kterou si sám vypustil. S vítězoslavným výrazem a zlatým neposedným míčkem ve zdvižené ruce letěl přímo k nastavenému fotoaparátu.

Harry byl spokojený, když o hodinu později s dobrým pocitem opouštěl šatnu. A tehdy tu krysu viděl po druhé. Viděl jí, jak ho sleduje a pak peláší pryč. Už si byl téměř jistý, že jde o Petera Pettigrewa, ale ani tentokrát nic neudělal.

Až teprve po úterní hodině přeměňování, kde se mu podařilo úspěšně změnit pohár na vodu v ptáka, aniž by použil inkantaci, dostal příležitost Pettigrewa konfrontovat.

„Pane Pottere, nezdálo se vám…“ Minerva ani nestačila doříct, co chtěla a Harry už horlivě přitakával.

„Ano paní profesorko. To není poprvé, co jsem ho viděl.“ Oba současně vytáhli hůlku, ale dřív, než stihli donutit Petera Pettigrewa, aby na sebe vzal lidskou podobu, dal se hbitě na útěk.

„Musíme ho chytit!“ křikla profesorka přeměňování. Harry se chtěl trochu hloupě zeptat, jak by člověk mohl na hradě chytit krysu, ale to už na sebe Mcgonagallová vzala svou zvěromágskou podobu kočky a pelášila za ní. Harry jen pokrčil rameny a běžel také. Hůlku držel před sebou v pohotovosti. Dohnal je na školních pozemcích blízko místa, kde se v prváku učili s madam Hoochovou létat. Udýchaně se zastavil a akorát viděl, jak se jeho profesorka jediným skokem změnila zpět v člověka a Petera přiměla udělat to samé. Vzápětí před nimi stál otylý kouzelník s krysím obličejem, který před lety zradil Harryho rodiče, když se přidal k Voldemortovi. Rychlým pohybem vytáhl hůlku. Chystal se na ně zaútočit, ale Harry byl připraven. Zareagoval bleskově.

„Mdloby na tebe!“ vykřikl a Peter Pettigrew se skácel k zemi.

„Výborně Harry, já ho teď dopravím do ředitelny a vy prosím přiveďte profesora Snapea. Bude se nám hodit veritasérum, abychom zjistili, co tu vlastně dělal.“

O několik minut později se sešli v ředitelně. Mcgonagallová krátce shrnula Brumbálovi a Snapeovi, co se před chvílí seběhlo a Harry jí doplnil informací, kdy tu krysu spatřil poprvé.

„Tehdy jsem si ale nebyl jistý a než jsem to stihl ověřit, vyzval mě tady pan profesor, abych tu krysu nechal být a šel do jeho pracovny.“ Severus Snape zpražil Harryho pohledem. Mezitím dorazili 2 zástupci bystrozorů, které pozval Brumbál, aby pod jejich dohledem mohli použít veritasérum. To co Červíček řekl, ovšem vyvolalo víc otázek než odpovědí:

„To oni mě sem poslali. Tady na hradě je pan Potter i náš zrádce možná v bezpečí, ale ne na dlouho. Už tady znám každou chodbu a každou skrýš. Neschováte se!“

„Kdo tě poslal? Řekni nám jejich jména.“ Zeptal se Albus Brumbál klidně.

„Avery, nejlepší přítel našeho Pána, společně s tím, který si říká Mulciber.“

„Dobře, co přesně mají v plánu a kde je najdeme?“ zeptala se tentokrát Minerva.

„Já ale nevím, kde teď jsou, sházíme se pokaždé jinde. Nevím ani co chtějí dělat, ale jsou naštvaní. Harry Potter zabil našeho Pána a musí za to zaplatit. Severus ho zradil a mi zrádce trestáme. Nikdo nemůže zradit našeho Pána!“ Pettigrew vraždil pohledem a Severus Snape jeho pohled mrazivě opětoval, aniž by řekl jediné slovo. Brumbál to přešel a místo toho se zeptal, kde se skrývají ostatní, ale odpovědi se nedočkal.

„Měli bychom naplánovat útok Albusi, asi vím, jak je najdeme.“ Řekl Severus naléhavě, jen co si Petera Pettigrewa odvedli bystrozoři. Harry už ale bohužel neslyšel, co Snapea napadlo, protože byl vykázán z ředitelny.