HP-Nový svět: Kapitola 11

Kapitola 11: Riskantní plán

Bradavické pozemky byli zalité deštěm a venku se citelně ochladilo. Nastal konec září a podzim začínal pomalu ukazovat svou sílu. Od střetu s Červíčkem uplynulo několik dní a Harry stále ještě nevěděl jaký šílený plán Severus Snape vymyslel. Ať už se ale jednalo o cokoliv, řediteli se to příliš nelíbilo. Ti dva byli často vidět, jak spolu o něčem polohlasně debatují. Snape zřejmě naléhal, ale Brumbálův zachmuřený ustaraný výraz hovořil za vše.

Celé situaci příliš nepomáhali ani spekulace, které se po uvěznění Petera Pettigrewa objevili takřka ve všech kouzelnických novinách.

Opravdu Smrtijedi něco chystají, nebo se z Brumbálovi strany jedná jen o systematickou likvidaci za účelem pomsty? Pravdu se zřejmě jen tak nedozvíme, ale jeden z Bradavických profesorů shodou okolností ředitelův špeh Severus Augustus Snape nyní každopádně vystupuje proti Smrtijedům zcela otevřeně. Ať už ho kouzelnické společenství považovalo za jednoho z nich či nikoli, současná situace staví ředitele Zmijozelské koleje jakožto zrádce do smrtelného nebezpečí. Situaci pro vás budeme i nadále sledovat. Napsala Rita Holoubková.

 Toho úterního rána se v Bradavicích nenašel snad jediný student, který by nečetl Denního věštce.

„Podívejte Snape se tváří jako by se ho ten článek vůbec netýkal. Četl ho vůbec?“ zeptal se polohlasně Ron a oči všech okolo se v tu ránu obrátili k profesorskému stolu. Vlastně se dívali všichni, ale pokud si toho černovlasý profesor všiml, nedal to nijak najevo.

„Musíš se vážně ptát Rone? Četli to všichni, a jestli sis toho ještě nevšiml, Snape si čte noviny každé ráno.“ Ozvala se Hermiona a Harry jí doplnil:

„Jak by se měl asi tvářit? Zrovna od Rity Holoubkové to přece není žádné překvapení.“

„Navíc on je ve smrtelném nebezpečí takřka permanentně, takže to není nic nového.“ Poznamenala zamyšleně Elisabeth, když odcházeli z Velké síně. Řekla to ale trochu hlasitěji, než původně chtěla a navíc si v zamyšlení nevšimla, že zmiňovaný profesor prochází kolem nich.

„Jistě vše je při starém slečno Carlisleová.“ Poznamenal k Harryho úleku Snape a koutky se mu přitom nepatrně zvedly v pobaveném úsměvu. Zatímco Elisabeth z celé situace vybruslila tím, že mu úsměv vrátila, Ron se za ním díval s otevřenými ústy, ještě když odcházel.

„On se vážně usmál?“ řekl po hodné chvíli a Harry nemohl jinak než se začít smát. Tahle Ronova zatvrzelost už začínala být směšná.

Jelikož Elisabeth vyjádřila přání, jestli by se nemohli na chvíli někam zašít, vzal jí Harry na volnou hodinu do komnaty nejvyšší potřeby, zatímco Hermiona dotlačila Rona, aby si napsal úkol z přeměňování.

„To je skvělé, vůbec jsem nevěděla, že to tu je.“ Řekla Elisabeth a uvolněně dosedla na velkou pohovku, která se tu objevila.

„Říká se tomu komnata nejvyšší potřeby a vždycky se stane tím, co zrovna potřebuješ. Loni jsme se tu tajně učili Obranu proti černé magii, když nám Umbridgeová zakázala používat v hodinách hůlky.“ Vysvětlil Harry a posadil se k ní.

„Přesněji řečeno, ty jsi je učil Obranu. Nemusíš být tak skromný Harry.“

„Když já to jinak neumím.“ Řekl Harry s úsměvem a pomalu se k Elisabeth naklonil, jako by jí chtěl políbit. Dával jí tím možnost odmítnout.

Neodmítla a ten polibek byl nejlepší, jaký kdy Harry zažil. Sladký. Intenzivní. Položil se na záda, aby jí tak dostal do ještě těsnějšího kontaktu. Šla s ním, a zatímco jednou rukou ho výskala ve vlasech, druhou zabloudila pod tričko. Hladila ho po hrudníku. Harry se zachvěl, ale nebránil se. Rukou, která do té doby volně spočívala na jejích zádech, pomalu sjel níž až na pevný zadeček. Elisabeth se trhaně nadechla a vzápětí Harry ucítil, jak se její ruka pomalu přesunula z hrudníku k jeho klínu. A stiskla. Pokud Harry ještě měl nějaké sebeovládání, tímhle vzalo definitivně za své. Nevěděl, jak k tomu došlo, ale nakonec se pomilovali. Nebo vlastně věděl. Chtěl to. Líbilo se mu to.

Po volné hodině měli Přeměňování s Havraspárem. Probírali Gampův zákon elementárního přeměňování. Harry měl pořád plnou hlavu Elisabeth a nemohl se pořádně soustředit. Naštěstí to bylo z části opakování a tak věděl, že tyhle informace už ve svých poznámkách někde má. Dokonce když ho profesorka nakonec požádala, aby přeměnil svou učebnici na šunkový sendvič, měl pro ni pohotovou a vtipnou odpověď:

„Obávám se, že si budete muset nechat zajít chuť paní profesorko, protože to není možné. Nemůžu vyčarovat jídlo jen tak z ničeho, zvlášť když učebnice není poživatelná.“ Vzadu zaslechl smích několika havraspárských studentek, ale jelikož právě zazvonilo na oběd, nevšímal si jich a začal si sklízet věci.

Po obědě je čekali Lektvary se Zmijozelem. Jen díky tomu, že byl Harry ve dvojici s Elisabeth, dokázal uvařit Doušek živé smrti, aniž by došlo k výbuchu, nebo dokonce k hromadnému úmrtí studentů.

„Když ty fazolky rozdrtíš čepelí, získáš víc šťávy.“ Poradila mu, když viděla, jak marně zápasí s jednou fazolkou dřímalky, aby ji nakrájel. Harry trochu zmateně poslechl, i když si byl jistý, že v učebnici se jasně píše nakrájet. K jeho překvapení Snape ale nakonec lektvar ohodnotil známkou vynikající, takže si rozhodně nestěžoval. Už se ani nepodivoval nad tím, že tentokrát nestrhl jejich koleji žádné body. Poslední dobou se totiž tu a tam stalo, že profesor zapomněl na svou masku a na okamžik projevil svůj pravý charakter.

Hodina lektvarů skončila. Harry byl se svými přáteli na půli cesty do nebelvírské věže, když si uvědomil, že chtěl se Snapem mluvit o své nitrobraně. Chvatně se omluvil a pospíchal zpátky do sklepení, aby tam byl dřív, než ztratí odvahu. Nedaleko Snapeovi pracovny uslyšel hlasy. Mistr lektvarů se právě o něčem polohlasně dohadoval s ředitelem. Buď kolem sebe zapomněli vztyčit diskrétní bariéru, nebo nepředpokládali, že by je mohl někdo slyšet. A Harry slyšel téměř všechno.

*********************

Copak tady nikdo není ochotný trochu riskovat? Pomyslel si Severus zoufale. Už několik dní se pokoušel, Albuse přesvědčit o nevyhnutelnosti svého plánu. Cítil zlo. Něco se chystá, a pokud něco rychle neudělají, bude to špatné. Moc špatné.

„Jak jsem již řekl Severusi, je to příliš riskantní a příliš nebezpečné.“ Namítal ředitel už po několikáté.

„Domnívám se, podle principu Fideliova zaklínadla, že po smrti Pána zla, přešlo to tajemství na všechny žíjící smrtijedy. Jsem si poměrně jistý, že pokud použijeme Peterovo znamení, Mulciber a Avery rozpoznají jeho magii a přijdou. Budeme na ně čekat.“

„Jak si můžeš být jistý, že tím nezavoláš všechny?“

„ Takovou jistotu nemáme, ale jsem ochoten to riziko podstoupit.“ Řekl Severus pevně. Jistě bylo to poněkud riskantní. Bylo to nebezpečné, ale nikdo doposud nepřišel s jiným nápadem a on věděl, že pomalu dochází čas. Čím déle budou čekat, tím větší je pravděpodobnost, že smrtijedi budou připravení. Navíc to pro Severuse Snapea nepředstavovalo o nic větší riziko, než jaké podstupoval několik let předtím ve službách Temného pána. Přijatelné a nevyhnutelné.

Ředitel chvíli vypadal, že chce ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslel, otočil se a prostě odešel. Ještě předtím však Severus postřehl zvláštní výraz v  jeho tváři. Smutek? Hrdost? Že bych ho konečně přesvědčil? Přemýšlel zaraženě.

*********************

„Pane profesore, jsem rád, že jsem vás ještě stihl. Trénoval jsem nitrobranu jak jste říkal a potřeboval bych konzultaci.“ Oslovil ho Harry zadýchaně. Snažil se předstírat, že právě doběhl, aby profesor nepojal podezření, že všechno slyšel.

„Tak prosím. Pokud se nemýlím, do večeře máme ještě trochu času.“ A pozval Harryho do své pracovny.