HP-Nový svět: Kapitola 13

Kapitola 13: Selarijský krystal

Bradavické pozemky tonuly ve tmě. Harry seděl v ředitelně, popíjel čaj a sledoval zachmuřené tváře profesorů, kteří debatovali o posledních událostech. Situace nebyla dobrá. Mulciber byl mrtvý, Červíček zpátky v Azkabanu a Avery utekl pravděpodobně rovnou za Bellatrix.

„Musíme zjistit, co je to ten Selaris. Dá se předpokládat, že půjde o nějaký magický artefakt. Musí to být něco s velkou mocí, aby to mohlo Lestrangeovou zajímat.“ Přemýšlela nahlas Minerva a Harry si připomněl, že o tom musí říct Hermioně. Ona to určitě dokáže zjistit a třeba jí to zaměstná natolik, aby mu odpustila, že je nezasvětil do svého plánu. Od návratu s nimi neměl možnost mluvit a měl obavy z jejich reakcí.

Brumbál se předklonil a složil ruce do stříšky, než odpověděl:

„Jistě to nebude tak těžké, drahá Minervo. Teď máme ale větší problém. Obávám se, že Bellatrix začne k verbování smrtijedů využívat znamení zla. Avery jí už jistě informoval a jsem si poměrně jistý, že se s tvým odmítnutím tak snadno nespokojí Severusi. Měl by ses mít na pozoru.“

Tvář mistra lektvarů byla jako obvykle nečitelná a Harryho mimoděk napadlo, že by byl skvělý v pokeru.

„Toho rizika jsem si plně vědom Albusi. Domnívám se ale, že by ji to stejně nakonec napadlo. Takto k tomu došlo jen o něco dříve.“

„Pane řediteli, když dovolíte, myslím, že profesor Snape má pravdu. Skutečnost, že víme o jejích plánech, nám dává jistou výhodu, zvlášť pokud najdeme Selaris dřív než ona.“ Harry byl sám překvapený svojí odvahou, ale nemohl si pomoct. Pokud by Snapeův plán neuskutečnili, nejspíš by teď vůbec nevěděli, co se chystá a nedostali tak šanci tomu zabránit, nebo jí to alespoň zkomplikovat. Černovlasý profesor jeho úvahu potvrdil rázným přikývnutím a tím Harryho trochu uklidnil.

„Inu dobrá. Pokud by kdokoli z vás zjistil co je to Selaris a kde ho hledat, informujte mě. Severusi, pokud by se tě snad Bellatrix pokoušela skrz znamení přivolat, přijď nejprve za mnou. Jelikož ona už tenkrát pochybovala o tvé loajalitě k Voldemortovi, nejeví se mi tentokrát špionáž jako dobrý nápad.“ Uzavřel to nakonec Brumbál a Harry ještě na odchodu zaslechl Snapeův tichý souhlas. Tak alespoň na tomhle se pánové shodli. Pomyslel si.  

Celý příští den měl Harry pocit, že se na něj Elisabeth zlobí. Zatímco Hermiona s Lenkou se nadšeně vrhli do pátrání po tom záhadném artefaktu, ona téměř nemluvila. Ráno na lektvarech sice seděli spolu, ale Elisabeth byla mlčenlivá a zarputile se vyhýbala přímému kontaktu. V pátek večer už to Harry nevydržel a rozhodl se s ní promluvit. O víkendu totiž měli mít trénink a on potřeboval, aby byla soustředěná. Ať už se stalo cokoli, chtěl to vyřešit ještě před tím.

„Elisabeth musíme si promluvit. Mám pocit, že se na mě zlobíš a rád bych věděl proč.“ Přidržel si jí za paži, aby měl jistotu, že mu bude věnovat pozornost.

„Víš Harry, mohl si mi alespoň říct, co se chystáš udělat.“ Řekla vyčítavě.

„Neřekl jsem to nikomu, protože jsem věděl, že byste mi to rozmlouvali. Chápu, že se mě snažíte chránit, ale fakt je, že jako bystrozor se do podobných situací prostě dostávat budu a nic s tím nenaděláte.“

„Přesto si to mohl říct alespoň mě. Bála jsem se, když jsem zjistila, kam si zmizel.“

„Nic mi nehrozilo, byl jsem celou dobu zastřený a hlídal myšlenky smrtijedů. Kdykoli jsem mohl utéct zpět pod ochranu štítů. Slibuju, že příště ti o tom řeknu ano?“ řekl Harry mírně a pohladil Elisabeth po tváři. Ona ho krátce objala a přikývla:

„Děkuji“ Tak tohle jsem taky zvládl. Pomyslel si Harry úlevně, když spolu procházeli portrétem do společenské místnosti.

Víkend proběhl poklidně. Po sobotním tréninku dokonce Harry nabyl dojmu, že se mu podařilo sestavit neporazitelný tým. Brzy je měl čekat zápas s Havraspárem a ve vzduchu bylo už teď cítit vítězství. Neděli věnoval domácím úkolům. Elisabeth mu chvíli pomáhala, dokud nenadešel čas její schůzky se Snapem, kterou si vyžádala. Konečně přišla na způsob, jak případného nitrozpytce odrazit a soudě podle jejího spokojeného výrazu když se vrátila do společenské místnosti, byla úspěšná. Ovšem spokojeně se tvářila také Hermiona. Vběhla dovnitř jako velká voda a hned táhla Harryho zase pryč.

„Harry musíš se mnou jít do knihovny, asi jsme něco objevili!“

V knihovně na ně k jeho překvapení čekala Lenka Láskorádová se svým typicky zasněným výrazem. Byla skloněná nad jakousi tlustou obrázkovou knihou pojednávající o Artušovských legendách.

„Už víme, co je Selaris.“ Oznámila a přisunula knihu k Harrymu. Titulek Legenda o Merlinovi ho zaujal, ale než se vůbec stihl začíst do textu pod ním, Hermiona ho netrpělivě přerušila:

„Selaris, nebo také Selarijský krystal je magický artefakt, který podle legendy patřil jezerní víle Vivienne. Oplývá silnou magickou mocí. S jeho pomocí Vivienne uvěznila Merlina zdrceného Artušovou smrtí ve věži tak, že ani veškerá jeho kouzla nestačila, aby se osvobodil. Nakonec sice přežil, ale údajně z toho zešílel.“

„Víla Vivienne? To mi nic neříká.“ Harry se tázavě podíval na obě dívky. Odpovědi se ujala Lenka:

„To ona dala údajně Artušovi Excalibur. S jeho pomocí Artuš vládl mnoho let, aby nakonec padl v bitvě u Arfderydd, což Merlina zdrtilo.“

„Vždycky jsem si myslel, že Excalibur byl vytažen z kamene.“

„To je právě velmi rozšířený omyl. Ten pravý Excalibur mu darovala jezerní víla i s pouzdrem a varováním, že o pouzdro nesmí nikdy přijít, aby zůstala jeho moc zachována.“ Vysvětlila nakonec Hermiona učitelským tónem.

Ještě ten večer to sdělili Brumbálovi, který jim poděkoval za iniciativu. Sice pořád nevěděli, kde Selarijský krystal hledat, ale to už byla podle Harryho jen otázka času. Ředitel navíc Hermioně dovolil pátrat v tomto směru dál. On sám spekuloval o tom, že Vivienne si údajně uvědomila, jakou moc v sobě krystal ukrývá a kolik kouzelníků by jej chtělo vlastnit, proto jej ukryla. Byla však marnivá a příliš závislá na jeho moci a chtěla mít možnost se k němu kdykoli dostat.

„Být vámi slečno Grangerová, zaměřím se při pátrání na Anglii. Já mezitím prověřím ještě jiné možnosti.“ Uzavřel nakonec rozhovor Brumbál a Hermiona souhlasně kývla.

V legendách se obvykle objevují zázraky a smyšlené příběhy dávných hrdinů. Jak známo, na každé legendě ovšem obvykle bývá i zrnko pravdy. A tak tomu bylo i v tomto případě.