HP-Nový svět: Kapitola 16

Kapitola 16: Růžové štěstí

Oslava skončila. Nebelvírská společenská místnost se začínala pomalu vyprazdňovat. Harry hleděl z okna na potemnělé školní pozemky, když k němu Elisabeth přistoupila a objala ho zezadu pažemi.

„Nezlobíš se, že jsem ti to o sobě neřekla?“ Možná byl trošičku zklamaný, ale rozhodně se nezlobil. Chápal to. Víly stejně jako vlkodlaci měli dost nelichotivou pověst. Svým zpěvem lákali a okouzlovali muže tak, že se z nich stali pouhé loutky naprosto nepříčetné touhou.

Vždyť ani Remus Lupin všem na potkání nevypráví, že je vlkodlak. Takže ano, definitivně tohle dokážu pochopit. Pomyslel si Harry, ale nahlas řekl:

„Jistěže ne hlupáčku. Vím, jakou mají víly pověst, takže to chápu.“

„Já jsem jen poloviční víla Harry. Schopnost tišit bolest jsem zdědila od prababičky, ale neovládám vílí zpěv. V tomhle ohledu máš naprosto svobodnou vůli.“

„Ani bych neřekl. Už si mě naprosto okouzlila svojí mimořádnou krásou.“ Harry to schválně řekl tak, aby to vyznělo jako lichotka, nikoliv výtka. Elisabeth na to reagovala nesmělým úsměvem a změnila téma:

„Ty Harry, víš že Ginny je do tebe taky zamilovaná?“ Harry si povzdechl.

„Jo to vím a naprosto netuším co si s tím počít. Já Ginny vnímám jako kamarádku. Merline vždyť je to Ronova sestra.“ Ty její bolestné pohledy, když je spolu viděla, se nedali přehlédnout.

„Já nejsem ta správná osoba, abych ti radila, ale možná by tě zajímalo, že je tu jeden kluk, který se do ní zakoukal. Jenomže nemá odvahu jít za ní.“

„Vážně? Kdo je to?“ zeptal se Harry se zájmem.

„Ernie Macmillan z Mrzimoru. Neříkej, že sis toho nevšiml.“ Tak tohle bylo překvapení. Jistě Ernie byl v poslední době poněkud nervózní, ale láska by Harryho jako příčina vážně nenapadla. Budu si muset promluvit s Hermionou, třeba vymyslí jak je dát dohromady. Teď se chtěl ale zeptat na něco jiného, co mu vrtalo hlavou.

„Liz poslyš, ty máš tušení, o čem to v ředitelně mluvili s tou vílí krví?“

„Nejsem si jistá, ale tipuju, že ji Snape chce použít jako přísadu do nějakého lektvaru na tišení bolesti. Přeci jen by bylo dost nepraktické vláčet mě sebou po hradě jako osobní analgetikum.“ Harry se zasmál.

„To jistě, ale proč je tak vzácná? A nemohla bys jim dát třeba trochu své krve?“

„Vzácná je podle mě, proto, že aby byla účinná, musí být z živé víly. A zkus přesvědčit nějakou vílu, aby ti poskytla svou krev. Navíc aby správně reagovala s ostatními přísadami, mělo by se jednat o čistokrevnou vílu a to já nejsem Harry. Má krev by proto nereagovala správně s dalšími přísadami a lektvar by nebyl tak účinný. Ale je to jen odhad. Jestli to chceš vědět jistě, měl by ses zeptat profesora Snapea.“

Jenže to je přesně to, co nechci. Tvá odpověď mi dokonale stačí. Pomyslel si Harry a zívnul. Začínal být unavený. Byl to dlouhý den.

*********************

Albusovi to trvalo několik dní. Několik dlouhých dní, během kterých jeho povinnosti převzala Minerva. Laskavé pomněnkové oči nahradil strohý výraz ukrývající mateřský přístup. Severus proti tomu nic neměl. Jen si musel dávat větší pozor, jak se chová v hodinách, jelikož Minerva nebyla ohledně jeho metod tak tolerantní jako Albus. Žádný problém. Bavit se mohu potom. Pomyslel si a těch několik následujících dní odučil, aniž by udělil jediný školní trest, což se v jeho případě dalo považovat téměř za zázrak. Ovšem, kdo někdy zažil hodinu lektvarů s prvními ročníky, jistě by mu dal za pravdu, že dá poměrně dost práce uchovat si zdravý rozum. A pokud vám do toho přes znamení zla ještě otravuje život jistá smrtijedka, je mírné rozladění více než na místě.

 Proto Severus děkoval Merlinovi za den, kdy mu konečně přišla od Albuse zpráva, aby se za ním po skončení svých povinností zastavil v ředitelně.

„Děkuji Albusi, domnívám se, že běžný lektvar tišící bolest obohacený o vílí krev pro můj účel zcela postačí.“ Řekl Severus, když téměř s posvátnou úctou přebíral vzácnou ingredienci.

„Výborně, to nejjednodušší řešení bývá obvykle nejlepší. Počítám, že výsledný lektvar by měl mít růžovou barvu, mohli bychom mu tedy říkat růžové štěstí. Docela příhodné, nemyslíš Severusi?“

„Nemyslím. Infantilnější název si opravdu nemohl vymyslet Albusi.“ Severus si ani neuvědomil, že to řekl nahlas. On by sice takový název nevymyslel ani v tom největším pomatení smyslů, nicméně se rozhodl, že starému muži udělá radost. Měl dnes podezřele smířlivou náladu.

„Ale ať je po tvém. Získat tu přísadu jistě nebylo snadné. A nyní mne omluv, jdu se hned dát do práce.“

Vytvoření přijatelné zásoby Růžového štěstí bylo pro mistra lektvarů, jakým byl Severus Snape zcela snadnou záležitostí na kterou nebylo třeba se nijak zvlášť soustředit. Jediné na co bylo v tomto případě vzhledem k odchylce od původního receptu třeba dát si pozor je přesný poměr všech ingrediencí. Ten si ale Severus samozřejmě spočítal dopředu. Takže zbývala už jen otázka, zda bude lektvar opravdu tak účinný, jak se prve domníval. To se samozřejmě nedalo ověřit jinak, než že jej vyzkouší v praxi.

Ke svému štěstí se mu ta příležitost brzy naskytla. Bella jeho výdrž zkoušela téměř každý druhý den a Severus ji znal dost dobře na to, aby věděl, že ji to bude bavit ještě dlouho. Způsobovat lidem bolest ji vždy přinášelo potěšení a jemu obzvlášť. Nicméně Růžové štěstí, Merline jak infantilní název, fungovalo perfektně. Teď si mě můžeš volat, jak chceš, alespoň dokud mi nedojde zásoba vílí krve. Pomyslel si Severus spokojeně. Tak trochu doufal, že než vílí krev dojde, Bellu to prostě přestane bavit.  

*********************

Na Hermionu byl spoleh. Pokud někdo dokáže dělat v Bradavicích nenápadnou seznamku, je to ona. Harry si svého spojence prostě nemohl vybrat lépe.

„Ze všeho nejdříve potřebujeme, aby se svěřil. Za prvé tak získáme jistotu, že jde o Ginny a za druhé nebude moje snaha mu pomoct působit tak nápadně. A pak bych navrhovala, aby Ernie napsal dopis s pozváním na rande a ten jí podstrčit. Nechci ho podceňovat, zase tolik ho neznám, ale myslím, že oslovit ji přímo by v jeho případě nemuselo skončit dobře.“ Plánovala si Hermiona po cestě za Hagridem. Harry totiž využil toho, že Ron s nimi výjimečně nešel.

„To zcela jistě, i když poslední dobou vypadá Ernie docela dobře. Zdá se, že o sebe pečuje.“ Řekl Harry a ještě víc se zachumlal do svého hábitu. Venku bylo chladno, foukal studený vítr.

„Máš pravdu. Zdá se, že je opravdu zamilovaný. Myslím, že je od tebe hezké, že mu chceš pomoct.“

„Vlastně s tím původně přišla Elisabeth, jinak bych si toho asi nevšiml.“ Přiznal Harry a přitom se urputně vyhýbal tomu, aby jí neprozradil své skutečné úmysly. Totiž odlákat od sebe Ginny.

„Holky jsou v tomhle přeci jen vnímavější.“ Pronesla vědoucně Hermiona.

Když to říkáš. Protože pokud máš pravdu, vážně nechápu jak to, že si mě ještě neprokoukla. Musíš přece vědět, do koho je Ginny zamilovaná ve skutečnosti. Nebo ne? Pomyslel si Harry a přitom se strašně moc snažil neříct to nahlas. Naštěstí v té době zrovna dorazili k Hagridově hájence a on tak mohl rychle změnit téma.

Nemohl samozřejmě tušit, že Hermiona moc dobře ví, odkud vane vítr. Byla ale natolik taktní a tolerantní, že tu hru hrála s ním. Holky jsou prostě v tomhle vnímavější.