Driveris

„Chceme krev! Chceme krev! Chceme krev!“ lační diváci po smrti v obřím koloseu. Božská Athora stojí naproti mně. Je těžce pomlácená a drobné krvácející řezné rány si vybírají svou daň. Zadýcháním se mi dme hrudník, pot mě pálí ve škrábancích na tváři a strach se mi zavrtává do morku. Obě čelíme boji, který ani jedna z nás nechce vyhrát.

První moje vzpomínka na Athoru je z dětství. Byla jsem opuštěná a natolik vyděšená, že jsem nikomu nedovolila se ke mně vůbec přiblížit. Byla jsem ztracené dítě bez moci, bez peněz, bez rodiny… Takový ztracenci jsou těmi nejvhodnějšími. Proto jsem byla nabídnuta do vlastnictví Zera , protože dětský ztracenec, po kterém se nikdo nehledá, má velkou cenu.

Od svého zajetí jsem hladověla, protože jsem měla strach cokoliv přijmout. Slábla jsem a pomalu umírala. Ztrácela jsem svou cenu, protože jsem byla hubená jako dřevěná loutka. Jednoho dne si mě přišel prohlédnout samotný Zero. Starý muž ve vznešeně vzhlížejícím bílém rouchu s čistými chodidly a sandály. Vlasy měl šedivé a kudrnaté. Děsili mě jeho žilnaté ruce i krk. Výraz měl hrdý a plný pýchy a co viděl? Malou špinavou šedovlasou holku skoulenou v koutě, v chladu a vlhku někde ve sklepě.

Po jeho boku stála dívka, o půl hlavy vyšší než já a oblečená v koženém brnění. Měla krásné černé čisté a dlouhé vlasy. Přivedl je ke mně můj věznitel, který byl nejspíš řezník podle jeho vyžraného břicha a pachu po potu, hovnech a smrti.
„Nebýt té historky o dívce žijících ve stokách, ani bych se neobtěžoval navštívit tuhle díru. Slíbili jste mi bojovnici a tahle vypadá, že každou chvíli umře hlady. Měl bych vám to tu celé vypálit“ rozhořčil se Zero.
„Ona nechce jíst, ale jednou se nažrat musí“ věřil vyděšený řezník, nic jiného mu nezbývalo.
„Jestli se přede mnou nenají, tak vám nezaplatím.“ Řezník ke mně vykročil, ale Zero ho gestem zastavil.
„Já chci, aby se rozhodla sama.“ V očích jsem měla strach a zároveň i vzdor.
„Tak nažer se! Nebo zhebneš!“ vykřikl rozzuřený Řezník. Vztek ho žral zevnitř, jak se bál, že přijde o pytlík zlata.
„Tolik naděje jsem do toho vkládal. Při té vůli k přežití v takovém věku a s pořádným výcvikem bys mohla být nesmrtelná. Nakonec se necháš zabít jako prase“ pronese zklamaný Zero.
„Zabij ji, Athoro“ přikázal Zero a Řezník se zděsil, ale neodvážil se Zerovi postavit. Athora ke mně chladně vykročila a naše pohledy se střetly. Nikdy mi to neřekla, ale podle mě poznala můj obdiv k ní. K překvapení všech uchopila misku s tou kašovitou břečkou a natáhla se ke mně s laskavostí. Oči se mi otřásly a v pohledu Athory jsem viděla nezlomný oheň, který nikdo nedokáže uhasit a v ten moment jsem zatoužila být jako ona. Zero napřáhl svou ruku a já jsem vytrhla Athoře misku. Zero stáhl paži, když jsem začala jíst, hltat a ve tváři měl najednou potěšený škleb.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě Athora, když jsem zpomalila se sousty, protože se mi hromadily v jícnu.
„Já…“ vyřknula jsem a teprve potom polknula.
„Ona bude mít nové jméno“ nezapochyboval Zero, „Jméno, které bude budit respekt. Odteď ji všichni budou znát jako Driveris.“

Dovezli mě na odlehlé a vyprahlé místo, které ukrývalo menší pevnost. Našla jsem v něm nový domov, nebo spíš jen místo, kde přežívat. Přesto jsem byla ráda, protože tohle bylo lepší, než ten vlhký sklep. Bylo nás tu dalších dvacet a já z nich byla nejmladší a úplný nováček. Starali se, abychom měli pravidelný příjem jídla a pití. Pořád s námi, ale bylo zacházeno jako s otroky. Všichni jsme společně spaly v jedné budově, v které nás zamykali. Jediný, co prošli řádným výcvikem, měli svoje vlastní cimry. Nabírali jsme fyzickou kondici, učili nás zacházet s dřevěnými maketami zbraní, trénovali jsme výpady na prázdno, pak i s dřevěnými figurínami.

Seknutí zprava, druhé zleva, vykrytí štítem a bodnutí mečem. Byla jsem od toho pražícího slunce a neustálého opakování zpocená. Athora trénovala s pokročilejšími a dnes si ji zkoušel sám Hypoxis, který dohlížel na náš výcvik. Byl vysoké svalnaté postavy a snad dvakrát větší než Athora. Měl široké čelisti a husté vousy. Nikdo z nás se mu nemohl rovnat silou, ani schopnostmi. Všichni to věděli, přesto se nikdo z pokročilých nepřestával snažit mu utržit alespoň nějakou ránu. Athora nebyla od nich jiná. Hypoxis vůbec Athoru nešetřil. Obdivovala jsem její zarputilost, se kterou vstávala jenom pro další rány.

Athora se těžce odlepila od země a otřepala ze sebe prach.
„Přestaňte!“ rozkázal panovačný hlas a všechny hlavy se ohlédnou.
„Nech Athoru trénovat s Driveris.“
„Ještě není připravená“ oponoval Hypoxis.
„Je silná! Učí se rychle. Ona to vydrží.“ Hypoxis se vzdorujíc svým pocitům zhluboka nadechnul.
„Driveris, pojď sem.“ Nejdříve jsem zaváhala, ale pohled na Athoru mi dodal odvahu. Athora ke mně byla stejně nemilosrdná jako Hypoxis k ní. Byla ke mně tvrdá, při úderech neměla slitování. Měla jsem modřiny, krvavé šrámy, nateklé tváře, že jsem se při pohledu do vody nepoznala. Byla ke mně tak chladná a já zuřila nad její surovostí. Vztek mi pomáhal na nohy a k zemi mě dostával mnohem rychleji.

Athora srazila můj dřevěný meč a rukojetí mě udeřila do žaludku. Druhým úderem do tváře mě složila k zemi. Odplivla jsem krev a otřela jsem si písek kolem očí. Ztěžka se mi dýchalo a před očima jsem měla mžitky. Všechno se kolem mě naklánělo a do toho na mě pražilo slunce. Zabodla jsem meč do písku a vší silou jsem se postavila na nohy. Sotva jsem stála a chtěla jsem Athoře dokázat, že jsem stejně silná jako ona.
„To by už stačilo!“ přikáže rozhodným hlasem Hypoxis a vstoupí mezi nás.
„Běž si opláchnout obličej. Jsi celá od krve.“ Upustila jsem meč do písku a táhla nohy za sebou ke studni.

Podívala jsem se do vody. Cítila jsem se tak otupěla a vnímala jen bolest. Ponořila jsem dlaně do vody a opláchla si pošramocený obličej. Rány mě pálily a po tváři mi stékaly hnědo červené kapky vody, které zamaskovali moje slzy.
„Bojovala si dobře“ přistoupila ke mně Athora a namočila kus hadru.
„Je to vidět v mém obličeji.“ Athora se usmála a vyždímala hadr.
„Jsi statečná a máš kuráž“ řekla, ale já působila nejistě.
„Proč si na mě tak surová? Nemáš mě ráda?“ Athora se znovu usmála a se vší něžností mi začala otírat šrámy na tváři. To mě dojmulo, až mi ukápla slza. Nikdy jsem se nezeptala, jestli si toho všimla.
„To je proto, že v aréně tě nikdo šetřit nebude. Tam je boj mnohem krutější. Chci, abys byla připravená. Lepší když tě to teď bude bolet, než když potom skončíš mrtvá.“ Tak započalo naše přátelství. Postavené na krutosti, bolesti, něze a laskavosti.

Athoře bylo jenom čtrnáct let, když šla poprvé do arény. Chtěla jsem vidět její boj a škemrala jsem o něj. Byla jsem tak nadšená, že jsem si pořádně nepřipouštěla, co zápasit v aréně znamená. Vůbec jsem si neuvědomovala, že bude čelit smrti.
„Mě tak strašně štve, že nemůžu s tebou jít, abych tě viděla.“
„Možná je to tak lepší. Snad jsem tě naučila všechno, abys to zvládla sama“ odpověděla Athora ponuře a ten tón mi stvořil myšlenku, že se nemusí vrátit a strnula jsem. Co bych si bez Athory počala, strašně mě to vyděsilo a Athora odjela pryč.

Následujíc tři dny jsem nezamhouřila oka a zírala utrápeně do stropu. Opakovaně jsem si přála, aby se konečně vrátila a bála se, že se to nestane. Tvrdě jsem trénovala, protože to byla jediná věc, která mě dokázala rozptýlit. Dokud jsem neuslyšela dusot kopyt a rachtající kola přijíždějící po ztvrdlé cestě k bráně. Přestala trénovat a upustila jsem tréninkový meč. Napnutým pohledem jsem hleděla k bráně a plížila se krůčky blíž. Brána se otevřela a dovnitř vjel povoz s koňmi. Nejdříve vyskočil z povozu Hypoxis a já se přibližovala. Od země se zaprášilo, když vyskočila Athora. Radostí jsem se rozeběhla a strhla jsem Athoru na zem. I přes těžkost se usmála. Hypoxis mě postavil a pak pomohl i Athoře.
„Buď ohleduplná, pořád má své rány“ pokáral mě Hypoxis.

Pozdě do noci mi Athora vyprávěla o jejím zápasu s vlkem. Jak ji hryznul do dlaně, proto má ruku omotanou látkou. Ukázala mi čerstvou jizvu, když ji dráp zaryl do břicha. Barvitě mi vylíčila, jak mu skrz tlamu probodla lebku a jak diváci jásali. Ta krutost mi tenkrát ještě unikala, ale časem jsem poznala pravdu.

Druhý den dostala Athora za odměnu svého prvního vítězství pečené kuře. Do té doby byla zvyklá pouze na bezvýraznou ovesnou kaši stejně jako my ostatní. Pozorovala jsem Athoru a před sebou jsem měla mísu té břečky chutnající nijak. Krásně teplá vůně opečeného masa ve mně vyvolávala strašné chutě, že jsem si musela otřít slinu ze rtů. Athora se při pohledu na mě usmála. Utrhla jedno křídlo a natáhla se přes stůl ke mně. Nepohrdla jsem, ani jsem nezaváhala. Zakousla jsem se do křídla a pocítila teplý omastek po celé puse. Nikdy jsem nejedla nic tak šťavnatého. Polkla jsem sousto.
„Chtěla bych trénovat mnohem tvrději. Nechtěla bych tě ztratit, celou tu dobu jsem se o tebe bála.“ Athora se usmála a přikývla.

Od té doby se z bolesti stal můj mentor a modřiny byly připomínky mých chyb. Jak postupoval čas, postupně nás ubývalo. Těla některých nevydržela nápor nebo utrpěla trvalá zranění a stávali se bezcennými. Ty co měli štěstí, byli prodáni, zatímco jiný skončili mrtví. Athora během těch časů postupovala další zápasy v arénách a vyprávěla mi o nich. Prala se s vlky, se lvem, zabila medvěda. Athora ale pořád byla příliš mladá a nezkušená. To z Hypoxisových příběhů šel strach. Kdysi dávno býval jako my a dokázal se stát proslulým gladiátorem. Zápasil s divochy, odsouzenými vrahy, bestiemi, monstry a démony. Dostával se na dno svých sil a mnohdy skončil na pokraji smrti. Jeho vyprávění jsme s Athorou bedlivě poslouchali a jeho vyprávění se stávalo našimi zkušenostmi.

Trénovala jsem sama a neustále. Tvrději a tvrději. Být silnější se stalo mým jediným cílem a stala jsem se tím posedlá. Byla jsem k sobě čím dál tvrdší a nebyl to strach, co mě hnal vpřed. Hypoxisovi příběhy mi říkají, že musím být připravená na všechno. I Athora se mi měnila před očima a odjížděla do arén beze strachu a s každým vítězstvím byla sebejistější. Ani jedna jsme druhou nešetřili a měli na sobě krev té druhé. Dalo se považovat za zázrak, že mezi námi žádná nevraživost nepanovala. Byla to pro nás povinnost, způsob jak zůstat naživu, i když jsme vlastně nežili, přežívali jsme.

Časem přišel můj den. Byl kolem toho velký rozruch, protože jsem byla mladší, než většina dětských gladiátorů a taky nešlo o běžný zápas se zvířetem.
„Driveris není připravená“ oponoval Hypoxis, „Pošli Spyra nebo Memphise, ti už bojovali. Mají zkušenosti.“
„Jde o prestižní zápas! Velké peníze. Nemůžu tam poslat, jen tak někoho. Ona je výjimečná!“
„Nemůžou vydělávat peníze, když budou obě mrtvé! Nikdo není dostatečně výjimečný, aby obelstil smrt“ zahrozil Hypoxis.
„Nezapomínáš, s kým mluvíš? Není to tvoje rozhodnutí, je to rozkaz! Postarej se o to, aby obě přežili. Nic víc se od tebe nežádá!“
„Ano, Domine“ sklonil Hypoxis pokorně hlavu.

Čekali jsme za mřížemi jako vězni a já se dívala skrz mřížovitý průzor na písčitý povrch arény. Měli jsme přijít na řadu jako poslední. Aréna nebyla příliš velká, ale diváci se mačkali. Bylo ticho, které mě nesmírně vyděsilo. Třásla jsem se, i když jsem se to pokoušela skrývat a nemohla jsem zkrotit svůj dech.
„Driveris“ oslovila mě rázně Athora a obrátila jsem se.
„Budeš čelit smrti, na to se nedá připravit.“
„Ty tam budeš se mnou… Ochráníš mě.“
„Jsou věci, před kterými tě neochráním. Něco se v tobě ztratí.“ Athora mi položí dlaň na rameno.
„Je přirozené, že máš strach.“ Ta slova mě náhle uklidnila a Athory sebejistota mi dodávala odvahy. Nechtěla jsem ji zklamat.

Stráže nás dovedli před hlavní bránu a já se snažila hluboce dýchat, abych se uklidnila. Obě jsme měly kožená brnění, protože ta z oceli na nás byla příliš těžká. Athora stála vedle mě s mečem a štítem a já s řetězem zakončeným hákem s malými očky. Athora začala dýchat rychleji, i když ve tváři měla odvahu.
„To zvládneme“ řekla jsem.
„Neváhej, oni taky nebudou“ odvětila soustředěně Athora a praštila mečem o štít, aby si ho vyzkoušela.

Zdvihala se brána a začal jásot diváků. Vystoupili jsme s Athorou a vzduchem se neslo znervózňující napětí, když aréna takřka hrobově překvapením utichla. Rozhlížela jsem se a spatřila jsem Zera na balkónu, po jeho boku seděli dva skoro dospělý kluci, jakoby mu z oka vypadli. Uvaděč se pouštěl do křiku.
„Dámy a pánové! Teď je na čase přivítat jejich nepřítele. Je silný a svalnatý. Divoch z dalekých krajin, bojovník z hor, ale vy je znáte jako barbary!“ Brána naproti nám se zdvihala a vstoupil mohutný barbar v kusech kožených chráničů se dvěma jednoručními sekerami. Zmateně se ohlížel po divácích a zuřivě zařval na všechny strany, když si uvědomil, že nahání strach.
„On bojuje svým hněvem, my musíme hlavou“ přivedla mě Athora zpět k vědomí, když jsem zírala na Barbara a ťukla mi čelem o čelo na kuráž.
„Zbav ho zbraní a drž se za mnou. Nechávám na tobě svůj život“ vydala se Athora ostražitě vpřed a Barbar si nás všiml. Diváci pro Barbara ztráceli význam a nejspíš si dal dohromady jednu rovnici, že musí přes nás.

Barbar naběhl na Athoru a ta vykryla údery štítem. Athora všechnu sílu soustředila do štítu, proto zbraň nechala skrytou v pouzdru, ale i přesto Barbarova síla dělala Athoře problémy, že sotva udržela štít před sebou. Nahodila jsem řetěz. Hák barbara škrábl do předloktí a zachytil se mu za kožené pouzdro. Athora ztrácela stabilitu a já škubla řetězem, když se Barbar chystal k tvrdému úderu a minul. Zatáhl vzteky řetězem k sobě. Padla jsem obličejem do písku. Barbar si pro mě šel, ale Athora mu skočila do cesty a stínila mě. Pokoušel se ke mně dostat skrze ataky. Rozzuřený a divoký svižnými údery trefoval Athořin štít. Dávala mi čas a roztočila jsem řetěz. Hodila jsem ho po Barbarovi a omotal se mu kolem ruky. Zbytek řetězu jsem držela za zády kvůli odporu a zatáhla jsem řetězem k sobě. Hák se barbarovi zaryl do kůže. Škubla jsem a vytrhla mu sekeru. Barbar v zuřivosti odstrčil Athoru a natáhl se k sekeře. Švihem jsem mu ovinula řetěz kolem krku a hák se zahákl o očko. Barbar upustil i druhou sekeru a chytl řetěz. Trhnul se mnou, ale ustála jsem to a pak si mě začal přitahovat. Dřela jsem patami pískem a on se shýbal pro svou sekeru. Vysmýkla jsem se z řetězu. Padla jsem na kolena a plazila se pryč. Barbar mě popadl za nohu a přitáhnul si mě pod sebe. Chystal se dát finální úder, když jsem mu hodila písek do očí. Odsunula jsem se, ale Barbar se rychle otřásl, aby si mě znovu přitáhl. Napřáhl vzduchem a strachy jsem zavřela oči, když jsem zaslechla mohutný křik. Athora řízla Barbara přes achilovky a padl na kolena. Athoru ozářilo slunce, když mu zabodávala meč skrz trapézu do srdce a shodila bezvládné tělo do písku. Byla jsem v šoku, ale všechno přehlušilo burácivé oslavování smrti. Hluboce se mi dmul hrudník a zírala jsem na Athoru, která dýchala stejně hluboce a polkla veškerou těžkost v puse. Pak jsem se podívala na sebe a nemohla jsem se ubránit tomu úlevnému úsměvu, stejně jako Athora. Athora odhodila meč a natáhla ke mně paži.

Všude kolem sebe jsem viděla nadšení a radost z krve a brutality. Udýchaná jsem se zadívala na balkón, kde Zero diskrétně tleskal. Za to jeho synům ve víčkách hořely plameny. Mladší Zerův syn – modrooký blonďák dokonce nadšením vystoupil k zábradlí, aby lépe viděl mrtvolu Barbara, a tleskal ve stoje. Tehdy asi začalo klíčit semínko mé nenávisti.

Vdechla jsem zatuchlý vzduch v písečných kobkách a vysvlékla jsem se z brnění. Tolik se mi přitom ulevilo.
„Nic jiného jsem ani nečekal, nepochyboval jsem o vás“ ozval se hrdě Zero. Obě jsme se na Zera obrátili a mlčeli jsme. Zero se nakonec ušklíbl.
„Diváci si vás zamilovali, proto budete spolu bojovat dál, dokud to jde. Driveris je pořád příliš mladá, ještě nedosáhla dospělosti, nechci riskovat její život.“
„Stejně jako já“ odsekla Athora.
„O tebe se nebojím, Athoro. Tys od začátku byla silnější, než tvoji vrstevníci.“ Ani tohle lichocení nezměnilo Athory naštvaný pohled, ale Zero tyhle věci vůbec nevnímal.
„Vy dvě když budete nadále prokazovat svůj talent. Proslavíte sebe, nás, mě.“

Při cestě zpět do Zerovi pevnosti jsme seděli ve vězeňském voze a mezi námi leželo přikryté tělo Memphise. Spyro byl z jeho ztráty zdrcený, to on bojoval po jeho boku. Athora si udržovala odstup, i když s Memphisem léta trénovala. Mě z toho bylo smutno a cítila jsem lítost, ale pro slzy jsem nenašla sílu. Nikdo za celou cestu nepronesl jediné slovo.

Zero mu chtěl prokázat úctu, ale byla to jenom šaráda, která nám měla dát pocit něčeho většího. Významnějšího. Pocit, že nejsme pouze otroci bojující pro pobavení publika vyžívajícího se v brutalitě a krutosti. Za soumraku jsme byly u jeho pohřbu. Bledé svalnaté, ale stále nedospělé tělo leželo na hranici, do které vsunul Hypoxis hořící pochodeň. Netrvalo dlouho a oheň pohlcoval celou hranici. Plameny sahaly vysoko k hvězdám zasetých na obloze a stínil je šedivý dým. Vzduchem se nesla trpká vůně hořícího dřeva a nasládlá přichuť spalujícího se masa. Připadala jsem si smrti blíž, než v aréně a dělalo se mi z toho špatně.

Byla jsem naprosto ztrhaná a celý den mi dal pořádně zabrat, že jsem usnula téměř hned.
„Driveris“ zaslechla jsem ze spánku, „Driveris.“ Zacloumala se mnou Athora a otevřela jsem oči.
„Athoro, co se děje?“ obtížně jsem se probírala a tělo mě bolelo ještě víc, než jsem šla spát.
„Chci ti něco dát… Chtěla jsem počkat do zítra, ale…“ Athora mi ukázala špičku rozštípnutého hrotu meče na koženém provázku.
„Dal mi ho Hypoxis. Chci, aby sis ho vzala.“ Ukázala mi druhou část, kterou má pověšenou na krku. Nebyl ničím výjimečný, ale Athora chtěla, abychom měli při sobě něco, co nás bude spojovat. Symbol našeho přátelství. Vzala jsem zaraženě přívěšek do dlaně a hleděla na něj s myšlenkou, že se Athora bojí, že to jedna z nás někdy nezvládne.
„Budeme bojovat, abychom odešli živé. Nikdy to nevzdáme, jednou budeme volné.“
„Společně“ dodala jsem.
„Společně“ přikývla Athora a objala mě.

Jenže žádné další společné boje nenastaly, protože se Zerovi dostalo výjimečných příležitostí. Rozhodl se Athoru zařadit mezi dospělé gladiátory. Už neměla bojovat v těch malých arénách se zvířaty, ale v obřích koloseích a měla čelit monstrům, vrahům, válečným zločincům, divochům, démonům a bájným zvířatům jako Hypoxis. Pro mě to znamenalo jediné, výnosnější hry pro Zera, ale větší šance na smrt Athory.

Pro mě měl Zero jiný úděl a nachystal pro mě něco opravdu speciálního.
„Dostaneš mimořádnou příležitost“ řekl mi, „Odjedeš na opravdu děsivé a temné místo. Budeš čelit věcem, u kterých je smrt pomíjivá. Nikdy bych tě tam neposlal, kdybych si nemyslel, že to můžeš zvládnout.“ Já byla smutná a spíš jsem měla myšlenky na Athoru, že ji možná už nikdy neuvidím. Ani jsme nedostali možnost se rozloučit a vzhledem k našemu poutu, bylo naše odloučení hrozivě bolestivý.
„Nemusíš být skleslá, když tuhle zkoušku zvládneš stejně jako Athora. Obě se znovu setkáte.“