HP-Nový svět: Kapitola 21

Kapitola 21: Ve vážném stavu

To, co  mělo být původně klidnými vánocemi, se velmi rychle zvrhlo v noční můru. Bradavická ošetřovna se připravovala na nápor zraněných z Prasinek a Harry pozoroval klidnou tvář profesora lektvarů. Snape vypadal, jakoby pouze spal a každým okamžikem se měl probudit s nějakou sarkastickou poznámkou.

„Co se mu vlastně stalo?“ zeptal se Remus Lupin, který trval na tom, že nejprve navštíví ošetřovnu, než se vydá do Prasinek. Harry na jeho tváři viděl provinilý výraz a bylo mu jasné, na co jeho přítel myslí.

„Bella ho zasáhla jedovatými šípy. Venenata Sagittae je velmi mocné kouzlo černé magie, které nejen že způsobí rozsáhlá fyzická poranění, ale také vpraví do těla jed, který vás postupně zabije.“ Odpověděl Brumbál, a v tu chvíli se k nim připojila i madam Pomfreyová:

„Fyzická zranění jsem sice vyléčila, ale s tou otravou si nevím rady. Žádný s běžných protijedů nezabírá. Zatím ho udržuju v umělém spánku, který zabraňuje šíření jedu. Musíme najít protijed, jinak se obávám, že zemře.“ Řekla smutně.

„Zavolám svého známého Horatia Křiklana. Může nám pomoci a stejně budeme pravděpodobně potřebovat někoho, kdo bude suplovat lektvary, než se Severus uzdraví.“ Rozhodl okamžitě Brumbál, nicméně Lupin se tvářil, jakoby ředitele vůbec neposlouchal.

„Tohle se nemělo stát. Měl jsem to být já, to já byl na řadě. Vzal to za mě a já ani nepoděkoval.“ Harry nemohl mlčky přihlížet, jak si jeho přítel sype popel na hlavu a tak se ho pokusil uklidnit:

„Stejně by o tvou vděčnost nejspíš nestál. Remusi Severus Snape je válečník. Jako špion přece podstupoval riziko takřka neustále a vždycky se ze všeho nakonec dostal. Teď to bude určitě stejné. Nesmíš se kvůli tomu obviňovat.“

„Harry má pravdu a tebe teď potřebují v Prasinkách. Musíme to tam dostat pod kontrolu.“ Brumbál začal nyní věcně udílet rozkazy. Harry se rozhodl, že půjde taky a pomůže prohledat město. Elisabeth chtěla sice protestovat, ale když jí Remus ujistil, že se o Harryho postará, nakonec nic neřekla. Místo toho se otočila k madam Pomfreyové:

„Můj táta slíbil, že informuje nemocnici u svatého Munga a já bych vám taky ráda pomohla, jak jenom to půjde. Chtěla bych být lékouzelnice.“

„Pane řediteli, co uděláme s tím krystalem?“ zeptal se Harry, jakmile se dámy vzdálili.

„Jedno po druhém Harry, nyní je naší prioritou útok na Prasinky. Kromě toho nevíme, kam ho Bellatrix ukryje a k čemu ho hodlá použít.“ A tak Harry pouze přikývl a následoval Remuse ven z ošetřovny.

Jindy tak mírumilovné kouzelnické městečko se nyní změnilo k nepoznání. Domy hořely a z některých míst ještě doléhali zvuky boje. Všude vládl chaos a panika.

„Většina smrtijedů už se stáhla, zřejmě měli jen odvést pozornost. Začneme prohledávat město a transportovat zraněné na ošetřovnu.“ Informoval je jeden z bystrozorů, jakmile Harry s Remusem dorazili.

„Výborně, tak jdeme na to. Budeme se držet blízko sebe Harry. Když někoho uvidíš, označ ho a já ho transportuju na ošetřovnu. Kdybys měl problém, pošli patrona.“ Instruoval Remus a tak se Harry vydal na průzkum, hůlku pro jistotu v pohotovosti.

Hned první dům, na který narazil, měl dveře vyvrácené z pantů. Vstup byl však zatarasený velkým těžkým křeslem, jak se tam obyvatelé snažili zabarikádovat. Jako kdyby jim to proti smrtijedům mohlo být něco platné. Harry na křeslo namířil hůlkou a pomocí Depulso ho odsunul pryč. Uvnitř leželi v bezvědomí 3 lidé.  Hůlkou kolem nich vytvořil ochranný kruh, který k nim měl zároveň navést Remuse, nebo jiného člena Řádu.

Následovalo několik prázdných domů, z nichž v jednom Harry akorát uhasil pomocí Aquamenti, několik hořících sudů, u kterých se bál, že mohli obsahovat hořlaviny.

Po nějaké době, která mu připadala jako věčnost, zaslechl v jednom z domů jakési svištivé zvuky a tlumené nadávky. Když přišel blíž, spatřil mladou ženu, jak zápasí s nožem, který na ni sám od sebe dorážel. Harry viděl, jak zakopla o shrnutý koberec a snažila se zvednout. Očarovaný nůž jí však nedal ani na chvíli pokoj a tak Harry zasáhl:

„Finite incantatem!“ a nůž se okamžitě zastavil a neškodně spadnul na podlahu. Harry pomohl mladé ženě vstát.

„Jste v pořádku?“

„Ano jsem, ale jenom díky vám. Nechala jsem svoji hůlku v obýváku a bohužel příliš neovládám bezhůlkovou magii. Po tomhle už jí nikdy nedám z ruky.“ Řekla, a zatímco se pro ni nejspíš vydala, Harry pokračoval dál s myšlenkou na rodiče, kteří si také mysleli, že ve svém vlastním domě jsou natolik v bezpečí, aby odložili hůlku. Stálo je to život, i když na druhou stranu by jim proti Voldemortovi nejspíš ani hůlka příliš výrazně nepomohla. Harry tenkrát Avadu přežil jen díky čisté lásce své matky, která se pro něj obětovala. Teď si dával záležet na tom, aby měl hůlku pořád u sebe. Zhluboka se nadechl, aby setřásl dotěrné myšlenky a vydal se dál.

Po chvíli zaslechl další zvuky, tentokrát to byly mužské hlasy. Vycházeli zpoza domu, ve kterém se Harry právě nacházel a jeden z nich patřil Remusovi. Chvíli poslouchal, aby si udělal představu, co se děje. Remus zřejmě bránil nějakou rodinu proti dvěma opozdilým smrtijedům, ale z nějakého důvodu nemohl moc používat kouzla. Harry potichu vyšel z domu a přiblížil se tak, aby se ocitl smrtijedům v zádech a zároveň ho nikdo nemohl vidět. Spatřil tříčlennou rodinu zavěšenou za nohy ve vzduchu nejspíš pomocí Levicorpus. Jedna z nich byla malá holčička, které nemohlo být více než 6 let. Smrtijedi se tím zjevně bavili a Remus s tím nemohl nic moc udělat, protože mu vzali hůlku.

„Pouta na vás!“ Harry chtěl zastavit oba najednou, ale jeden z nich zřejmě včas rozpoznal přítomnost cizí magie, uhnul, bleskově se otočil a už mířil na Harryho hůlkou. Těch několik vteřin ovšem stačilo Lupinovi, který získal zpátky svou hůlku a pomocí Expelliarmus ho odzbrojil. Oba smrtijedi byli předáni bystrozorům a teprve potom, jakoby si Remus vzpomněl, že stále neosvobodil tu rodinu:

„Liberacorpus.“ Pronesl protikletbu a Harry si v tu chvíli uvědomil 2 věci. Za prvé, že nikdo z nich nekřičel, takže museli být umlčeni Silenciem a za druhé, že tahle kouzla už viděl během svých hodin nitrobrany ve Snapeově vzpomínce, když na něj doráželi Pobertové.

„Tyhle kletby znám.“ Řekl nahlas, aniž si to plně uvědomil.

„Jistě já vím, vymyslel je Severus, když mu bylo přibližně tolik co tobě. Měl na to talent.“ Odpověděl Remus zvláštním hlasem, jako by byl ztracený v minulosti. Harry nevěděl, co by mu na to měl říct.

„Teď už vím, že nebylo hezké použít je proti němu.“ Dodal po chvíli a dal Harrymu jasný pokyn, aby se vrátili ke své práci. Zraněných bylo ještě hodně a tak trvalo několik hodin, než to dali ve vesnici alespoň trochu do pořádku.

Bylo už pozdě večer, když se Harry zastavil za Elisabeth na ošetřovně. Madam Pomfreyová ji zrovna nachytala klimbající u Snapeova lůžka a začala ji přesvědčovat, aby se šla najíst a vyspat.

„Stále je tu spousta práce.“ Pokusila se namítnout.

„Ano, jednou z tebe bude skvělá lékouzelnice, ale musíš taky spát.“ Přesvědčovala Poppy mateřským hlasem, když k nim Harry došel.

„Má pravdu Liz.“ Řekl s rukou na jejím rameni.

„Já…jsem ho jen ujišťovala, že to dáme do pořádku. Je to hloupé já vím, že mě nemůže slyšet a že by mě nejspíš poslal do háje, kdyby mohl ale…“ řekla Elisabeth a najednou se smutně rozesmála. Harry si dokázal představit, že právě strašně moc touží po tom, aby se Snape najednou vzbudil a oba je s nějakou uštěpačnou poznámkou vykázal z ošetřovny. Oba ale věděli, že se to nestane a bylo jim z toho smutno.

„Není to hloupé. Ani mudlovští lékaři nevylučují, že i pacienti v bezvědomí jsou schopní určitým způsobem vnímat co se kolem nich děje. A teď pojď, půjdeme si dát něco k jídlu, celý den jsem nic nejedl.“ Harry jí jemně pomohl vstát a dal jí ruku kolem pasu, aby zamezil jakémukoli protestu. Sám se snažil pohledu na bezvědomého muže vyhýbat. Pravda byla, že takhle bezbranného profesora ještě neviděl a vyvolávalo to v něm pocity beznaděje. Kromě toho, že byl Snape mistrem lektvarů, byl také mimořádně silným kouzelníkem a skvělým duelantem. Když ho Bella dokázala otrávit pomocí kouzel černé magie, jakou šanci potom mají oni? A o kolik silnější ještě může být, když teď získala krystal?

Dokud měl co dělat, dokázal Harry podobné myšlenky zaplašit a zůstat ve střehu. Teď když se usadil s Elisabeth do křesla ve společenské místnosti jej, však přemohla únava a všechno to na něj dolehlo. V tichu za zvuku praskajícího ohně snědl svůj sendvič a i přesto, že měl předtím hlad, najednou jeho chuť nevnímal.

„Je ti něco Harry? Nevypadáš dobře, nejsi třeba zraněný?“ zeptala se Elisabeth, když si všimla jeho výrazu. Měla o něj starost. Harry váhal. Měl v hlavě zmatek a jisté věci, které nikdy nikomu neřekl. Možná byl čas, aby to udělal:

„Fyzicky jsem v pořádku, ale duševně se cítím vyčerpaný. Víš, ve vesnici byla jedna žena. Nemohla se zbavit očarovaného nože, protože u sebe neměla svoji hůlku, jako tenkrát moji rodiče když k nám přišel Voldemort. Zase jsem myslel na to, co by mohlo být jinak, kdyby jí měli. Nejspíš nic, ale pořád to mám v hlavě a vrací se to. Pak jsem narazil na rodinu. Byla tam sotva šestiletá holčička a smrtijedi ji pověsili hlavou dolů pomocí Levicorpus, to je kouzlo, které vymyslel Snape, když tady studoval, víš…“ dodal Harry na vysvětlenou, když viděl její tázavý výraz. Elisabeth mlčela. Věděla, že se Harry potřebuje vypovídat a tak mu dala prostor.

„Už tehdy byl mimořádně dobrý kouzelník…ale ta holčička mi nejde z hlavy. V tomhle věku by si měla hrát s panenkami a nemít páru o skutečném světě, o válce. Místo toho si s ní pohrávali smrtijedi, jako by ona byla nějaká panenka. K tomu si Remus pořád sype popel na hlavu za všechno, co kdy dělal Snapeovi, protože si tohle všechno dává za vinu a já ho musím uklidňovat. Jenomže jak? Vždyť já si teď nevím rady ani sám se sebou do háje! A co když to nepřežije? Remus se zblázní a já nejspíš taky i přesto, že jsem ho roky nenáviděl. Bellatrix bude brzy ještě silnější, když teď má krystal a já netuším jak jí zastavit, natož abych ještě pomstil Siriuse!“ to už Harry skoro křičel.

„Je mi to všechno moc líto Harry. Já taky přišla o matku, ale nebudu předstírat, že vím, co prožíváš. Ty si ztratil mnohem víc lidí, je pochopitelné, že si vyčerpaný a s tím co se teď stalo, to na tebe dolehlo, ale musíme věřit, že Snape bude v pořádku. Když si byl pryč, ředitel se spojil s Křiklanem a on slíbil, že nám pomůže. Já ho sice neznám, ale prý je to dobrý lektvarista.“ Elisabeth mluvila mírným konejšivým hlasem. Harry cítil, jak ho hladí po zádech a pomalu se uklidňoval. Najednou byl rád, že jí všechno řekl, byl rád, že je tu někdo s kým může mluvit, aniž by dostal kázání, nebo byl odsuzován.