HP-Nový svět: Kapitola 22

Kapitola 22: Hádka

Zbytek vánočních prázdnin byl neskutečně pochmurný a jednotvárný. Přestože hrad byl stále ještě vánočně vyzdoben, atmosféra se vytratila. Nahradili ji obavy a snaha uvést všechno zase do pořádku. Zatímco Elisabeth během dne stále ještě pomáhala na ošetřovně s posledními oběťmi útoku, Harry se snažil zaměstnat mozek něčím užitečnějším, než jen pochmurnými úvahami, které ho celou dobu pronásledovali. Pracoval na domácích úkolech, které na vánoce dostali. Zrovna když se dostal k pojednání z lektvarů, napadlo ho, jestli má smysl ho vůbec psát, když je bude minimálně ze začátku učit Horatio Křiklan. Harry o něm věděl, že jednu dobu v Bradavicích už učil, ale jeho metody neznal. Prozatím se tedy rozhodl úkol z lektvarů odložit.

„Už si viděl toho nového učitele? Dneska přijel a něco probíral s ředitelem u Snapeova lůžka. Vypadá sympaticky.“ Řekla mu Elisabeth, jednoho dne ve velké síni, když přišla z ošetřovny a připojila se k němu na večeři.

„Aha a nevíš, o čem se bavili?“ zeptal se Harry se zájmem.

„Úplně přesně ne, vím jen, že se Křiklan zajímal o to kouzlo, které zasáhlo Snapea. Prý se na něj potřebuje podrobněji podívat, aby věděl, co hledá. Víc jsem toho bohužel neslyšela.“ To Harryho nepřekvapilo. Velmi dobře věděl, že Brumbál si spoustu věcí nechává pro sebe. Už se smířil s tím, že se nejspíš jen tak nedozví ani jak pokračuje hledání protijedu, natož aby prozradil své plány ohledně ukradeného krystalu. Harry si začínal myslet, že snad čeká, až co udělá Bellatrix místo toho, aby se vydal do jejího sídla a vzal si ho zpět dřív, než se stane něco ještě horšího.

Žádné nové informace nevěděl, ještě ani, když se poslední den prázdnin vrátili Ron s Hermionou a to ho frustrovalo. Měl pocit, že to celé trvá nějak dlouho a přitom od útoku neuběhl ani týden. Do toho musel vše podrobně vylíčit Hermioně, která o ničem z toho neměla tušení, protože si až do poslední chvíle užívala lyžování. Ještě že alespoň Ron o posledních událostech věděl a to díky rodičům, kteří jsou členy Řádu.

„Tak to jste měli pěkně pokažené prázdniny. O takovém kouzlu jsem nikdy neslyšela. Doufám, že bude profesor Snape v pořádku.“ Řekla Hermiona, když se po večeři usadili ve společenské místnosti a Harry jí vylíčil, co se stalo. Ona už samozřejmě měla všechny úkoly napsané, i přesto, že byla celé prázdniny na horách. Nejspíš tam celou dobu ležela v knížkách a teď už se nemohla dočkat zítřka, až zase začne výuka.

„No jedno pozitivum to má. Alespoň si odpočineme od školních trestů a strhávání bodů.“ Poznamenal Ron skloněný nad úkolem z přeměňování, který ho Hermiona donutila napsat. To ale neměl dělat, protože Elisabeth v tu chvíli vyletěla jako čertík z krabičky:

„Jo to by se ti hodilo viď? Ideálně kdyby už se nevrátil! Tohle jsem si o tobě nemyslela Ronalde!“ Těžko říct, co v Ronově poznámce ji tak naštvalo, jestli tón jeho hlasu, nebo prostě jen jeho vztah k profesorovi lektvarů. Každopádně se nezdálo, že by ji mohlo v nejbližší době cokoli uklidnit. Takhle ji Harry ještě neviděl.

„To jsem přece neřekl!“ bránil se Ron.

„Ne ale znělo to tak! A co jsem si asi měla myslet, když mu od začátku školního roku jenom nadáváš do smrtijedů místo, aby ses zachoval jako chlap a vyříkal si to s ním, jako to udělal Harry? Jsi prostě zbabělec a nezkoušej to popřít!“ Harry se pokusil o smířlivé gesto směrem k Elisabeth, ale bylo pozdě. Hádka už začala a on nemohl dělat nic jiného než jen přihlížet. Alespoň kolem nich v rychlosti vyčaroval diskrétní kouzlo, aby nedělali větší rozruch, než je nezbytně nutné. Ještě by na ně někdo zavolal Mcgonagallovou.

„Už mi nikdy neříkej, že jsem zbabělec! A jestli sis nevšimla, nejsem v tom zdaleka sám. Profesor není ve škole moc oblíbený. A jsem si zatraceně jistý, že moc dobře ví, co se o něm říká, tak proč to nevyvrátí, když je takový svatoušek jak říkáš?“

„Já přece neříkám, že je svatoušek. Severus Snape má mnoho chyb, ale není vrah a už dávno není smrtijedem! Je na naší straně a ať už se mezi vámi v minulosti stalo cokoli, ty nemáš vůbec žádné právo ho soudit, když si nezažil to co on.“ Hájila ho Elisabeth a Harry si pomalu začínal myslet, že to trochu přehání. Nechápal, co si myslí, že tím změní, když ho bude takhle zarputile obhajovat. Nemluvě o tom, že Snape je dospělý a zcela schopný si to vyřešit sám, kdyby chtěl.

„Aha a ty mě soudit můžeš, když si tady uplynulých pět let vůbec nebyla. No to je výborný! A proč k tomu nikdo z vás dvou nic neřekne?“ Ron rázoval po místnosti a probodával je pohledem. Nakonec promluvila Hermiona:

„Rone já myslím, že by ses měl uklidnit a vážně si to se Snapem vyříkat až se uzdraví. Nemá přece smysl v sobě živit starou nenávist tak nech minulost minulostí. Navíc Elisabeth má částečně pravdu. Snape přece nikdy neudělal nic, čím by nám vážně ublížil, to musíš uznat.“

„Jasně, ještě ty mi vraž nůž do zad!“ křikl Ron a uraženě odkráčel ze společenské místnosti. Hermiona se okamžitě zvedla a vyběhla za ním, čímž dala Harrymu prostor, aby Elisabeth trochu uklidnil a řekl jí svůj názor v soukromí:

„Liz nezlob se na mě, ale nemyslíš, že to trochu přeháníš? Souhlasím, že by nebylo od věci, aby si to Ron se Snapem vyříkal, ale možná by ses do toho neměla tolik plést.“

„Někdo ale musí Harry, jinak to nikdy neskončí. Zvlášť když ty neuděláš vůbec nic. Myslela jsem, že ty už si se přes to přenesl.“ Elisabeth se snažila mluvit klidně, ale Harry přesto v jejím hlase zaslechl výčitku. Jako by zrovna od něj čekala, že se jí zastane. Jenomže jakkoli ji Harry miloval, nechtěl zahodit několikaleté přátelství s Ronem, jen proto, že nedokáže tak snadno zapomenout na minulost. Sice se říká, že minulost patří včerejšku, ale všichni víme, že nepatří. Tak snadné to není.

„Taky že ano Liz, ale pro Rona to není tak snadné. Já jsem zvyklý, že se ke mně lidé chovají špatně, ale on ne. On nevyrůstal ve stejných podmínkách jako já a Snape byl pro něj několik let ztělesněním nenávisti. Nedokáže to jen tak hodit za hlavu. Tím, že na něj budeš zlá, mu nepomůžeš. Je mi líto Liz, ale obávám se, že jediný kdo mu s tímhle může pomoct je právě Snape.“ Řekl Harry mírně s úmyslem ji uklidnit. No příliš se mu to nepovedlo, ale alespoň už nekřičela.

„Jo ale ten to udělat nemůže, jestli sis nevšiml a bůh ví, jestli to někdy udělá.“

„Podle mě tomu chce dát čas, některé věci musí dozrát, ale věřím, že pokud bude situace neúnosná, určitě to udělá. Až se uzdraví samozřejmě. Každopádně tohle je jen mezi nimi Elisabeth, proto tě prosím nepleť se do toho.“ Harry čekal, že ještě něco řekne, nebo ho třeba obejme, aby nešli spát rozhádaní. I když se dva lidé milují, nemusejí spolu ve všem souhlasit. Občas se prostě neshodnou, ale nemělo by je to rozdělit, pokud se vzájemně respektují. Jenomže Elisabeth nic z toho neudělala.

„Dobrou noc Harry.“ Řekla zdvořile, aniž by se ho dotkla, nebo se na něj usmála. Prostě odešla do dívčích ložnic a Harryho nechala svým myšlenkám.

Tu noc by Harry dal téměř cokoli za pár kapek bezesného spánku. Neustále si v hlavě přehrával poslední rozhovor s Elisabeth a přemýšlel, co mohl říct jinak. Nic ho nenapadalo.

Krátce před půlnocí konečně přišel do ložnice také Ron a příšerně se lekl, když na něj Harry potichu promluvil.

„Mrzí mě to Rone. Vůbec nechápu, co jí to napadlo.“ Řekl napůl šeptem, aby nevzbudil spolubydlící.

„Ty nespíš? Pěkně si mě vyděsil Harry.“

„Promiň. Měl jsem nepříjemný rozhovor s Elisabeth a asi jsem jí trochu naštval, když jsem řekl, že to trochu přehání. No a teď nemůžu usnout.“ Přiznal Harry a byl rád, že v té tmě nemůže vidět Ronův obličej. Když jeho kamarád po hodné době promluvil, zněl překvapeně:

„Ty ses mě zastal? Myslel jsem, že celou dobu mlčíš, protože nechceš jít proti ní.“

„To ne, jen jsem jí to chtěl říct raději v soukromí, abych jí ještě víc nenaštval. Stejně se to nepovedlo a teď je naštvaná na mě a já netuším, co jsem měl říct jinak. Rone, Elisabeth se do toho neměla plést, ale stejně si myslím, že by sis měl se Snapem promluvit. Jsem si naprosto jistý, že ti hlavu neutrhne.“

„Hermiona to říkala taky, ale to není tak jednoduché. Já prostě nevím, co bych mu měl říct, aby zas nezačal s tou svojí arogancí.“ Na to už Harry odpovědět nedokázal a tak jen popřál Ronovi dobrou noc. Sám tenkrát sbíral odvahu několik hodin, plánoval si, co přesně mu řekne a stejně si nakonec připadal hloupě. Mluvit se Zmijozelem prostě nebylo snadné. Elisabeth by věděla jak na to, ale Harry měl obavu, že teď když je na ně naštvaná není zrovna vhodná chvíle se jí ptát. No co stejně by ten rozhovor musel počkat minimálně do doby, než se profesor zcela zotaví a do té doby se třeba Elisabeth uklidní. Řekl si Harry a potřetí se pokusil o krátkou meditaci na zklidnění, aby konečně usnul.