HP-Nový svět: Kapitola 23

Kapitola 23: Pravidlo tří O

Řekli byste, že upřímnost je obdivuhodná a ve společnosti ceněná vlastnost. Není to pravda. Za upřímnost se platí. Harry smutně sledoval, jak Elisabeth odchází společně s Hermionou z oběda, aniž by mu věnovala jediný pohled. Od té nešťastné hádky před méně než dvěma dny, se jeden druhému dost odcizili. Jejich rozhovory se omezovali na zdvořilou konverzaci o škole a kdykoli se Harry pokusil zavést řeč na to, co se stalo, dopadlo to jako nyní. Prostě odešla.

„Jo kamaráde, s holkama to máš těžký. Vem si mě a Hermionu. Já jsem do ní zamilovanej a ona jakoby mi pořád dávala najevo, že pro ní nejsem dost dobrý.“ Řekl najednou Ron a tím Harryho vytrhl z myšlenek.

„Jo jenže ty si jí to nikdy neřekl. Já teď platím za to, že jsem k ní chtěl být upřímný. Ale víš co, nemluvme o tom, měli bychom jít na lektvary. Nerad bych na Křiklanovu první hodinu přišel pozdě.“

Horatio Křiklan byl postarší muž s prošedivělými vlasy a ve svém hnědém hábitu a s motýlkem, Harrymu připadal jako hodný vědátorský dědeček. Na první hodinu jim přinesl souhrnný test za minulé pololetí, aby prověřil úroveň znalostí v této třídě.

„Máte na to půl hodiny, tak se nezdržujte. Potom začneme úvod do protijedů. Budu předpokládat, že kolega Snape se víceméně držel osnovy.“

„Naneštěstí on sám právě teď potřebuje protijed.“ Zašeptala Pansy Parkinsonová směrem k Dracovi, který měl naštěstí dost rozumu, aby nereagoval. Dokonce vypadal spíš, jakoby měl o svého učitele skutečné obavy a Harry si mimoděk pomyslel, že bude mít problém přijmout Křiklana jako hlavu zmijozelské koleje.

„Pokud vím, říkal jsem, abyste se nezdržovali, tak se laskavě dívejte do svého testu, slečno Parkinsonová. Nebo budu nucen, strhnout body své vlastní koleji, což byste jistě nechtěli.“ Napomenul jí Křiklan a Harry si pomyslel, že on nejspíš vůbec nemá v úmyslu své koleji nadržovat. Spíš to vypadalo, že na ně bude mít naopak vyšší nároky.

Po testu ve kterém Harry polovinu otázek vůbec nezodpověděl, začal Křiklan vykládat úvod do protijedů a to už mu opravdu připadalo, že mluví jiným jazykem. Dokud mluvil o tom jak pomocí Scarpinova kouzla odhalit jednotlivé složky jedu, dokázal Harry víceméně držet krok i když si nedokázal představit, jak by to mohlo fungovat na kouzlo Venenata sagittae. Jakmile ale Křiklan začal vysvětlovat cosi o Golpalottově třetím zákoně, ztratil se definitivně. Po skončení hodiny mohl už s naprostou jistotou říct, že protijedy skutečně nebudou jeho nejoblíbenější téma.

Ten večer, když si Harry přepisoval od Hermiony poznámky z lektvarů do smysluplného jazyka za ním přišla Ginny. Samozřejmě chtěla mluvit o Elisabeth jako všichni. Už mu pomalu začínalo lézt na nervy, jak se všichni vyptávali.

„Ty Harry co se stalo mezi tebou a Elisabeth?“ zeptala se zpříma. Harry si povzdechl. Nechtěl prozradit příliš mnoho.

„Ron ti to neřekl? Pohádali se a jí se nelíbí, že jsem se zastal tvého bratra. Zřejmě čekala, že budu na její straně.“ Pokrčil rameny. Rozhodně neměl v úmyslu prozrazovat důvod hádky. Ginny se ale nezeptala.
„ Hm, měl bys jí to zkusit vysvětlit.“ Navrhla a Harry nebyl schopný pochopit, proč mu zrovna ona radí, jak to urovnat. Vždyť byla sama proti sobě.

„Zkoušel jsem to, ale odmítá se mnou mluvit. Poslyš, proč ty mi vlastně radíš?“ odvážil se zeptat.
„Záleží mi na tobě.“ Harry čekal, že ještě něco dodá, ale ona se prostě zvedla a odešla do své ložnice. Vůbec nevěděl co si o tom myslet.

První týden školy znamenal pro studenty šestého ročníku zároveň první lekci přemisťování. Kouzla, která zakazovala provádět toto uvnitř hradu, byla Brumbálem dočasně zrušena, ovšem pouze na Velkou síň, kde měla probíhat lekce. Za tímto účelem byly odstraněny také dlouhé kolejní stoly a z ministerstva sem dorazil pověřený kouzelník Wilkie Křížek. Ten dal nejprve všem studentům pokyn, aby se rozmístili po celém prostoru a tak se Harry postavil před jednu z vyčarovaných obručí na zemi. Zatímco Minerva Mcgonagallová usměrňovala několik strkajících se dětí, Křížek začal s výkladem:

„Než začneme, je potřeba mít na paměti tři důležité zásady, a sice Orientace, Odhodlání a Opatrnost. Za prvé vaše soustředění musí být plně orientováno na místo, kam se chcete přemístit. V našem případě to budou tyto obruče. Za druhé musíte být pevně odhodláni ocitnout se na určeném místě, to znamená, musíte to opravdu chtít. A za třetí musíte být opatrní, protože jakýkoli zbrklý neopatrný pohyb, by mohl mít za následek odštěp, kdy část těla zůstane stále na původním místě. Dodržování těchto zásad je velmi důležité a samotné přemístění obtížné. To je důvodem proč jej nesmíte bez řádné zkoušky provádět samostatně, i když mnozí z vás už možná zažili asistované přemístění.“

Harry si při tom pomyslel, že poměrně dost kouzel je založeno na vnitřním rozhodnutí a mimoděk si vzpomněl na hodinu Obrany s Remusem a Snapem o nepromíjitelných kletbách. Také si vzpomněl, jak nepříjemný pocit to byl, když je Brumbál asistovaně přemístil před Merlinovu jeskyni. Tím se ale nehodlal nechat ovlivnit. Připadal si ovšem trochu jako šašek, když několik dlouhých minut pouze soustředěně hypnotizoval obruč a strašně moc si přál se v ní objevit. Ostatní studenti na tom ale byli podobně. Pouze Draco Malfoy a chvíli po něm také Hermiona se nakonec dokázali skutečně přemístit a když je Harry viděl, byl odhodlaný dokázat to také. Jenomže právě kvůli tomu byl nakonec moc zbrklý. Pocit jakoby cosi těžkého chtělo rozmačkat jeho tělo byl vzápětí vystřídán ohromnou bolestí. Sice se přemístil, ale způsobil si při tom odštěp ruky a rozhodně to nebyl pěkný pohled. Harry byl v šoku. V takovém šoku, že nemohl ani křičet, ačkoli bolest to byla téměř nesnesitelná. Zatímco se snažil potlačit nevolnost způsobenou šokem, matně vnímal, jak se kolem něj seběhli profesoři a někdo se snažil přivolat madam Pomfreyovou. Ostatní studenti zůstali zaražení, jakoby měli strach se pohnout. Jediná Elisabeth měla snahu mu pomoct, dokud nebyla i ona vyhnána ředitelem. A Harry raději zavřel oči. Nechtěl nic vnímat.

Proces dorůstání šlach a tkání po odštěpu rozhodně není příjemná záležitost. Přestože madam Pomfreyová dala Harrymu různé lektvary na podporu hojení, nemohl kvůli bolesti spát.

Proto byl ještě vzhůru, když později večer najednou na ošetřovnu kdosi vešel. Neznámý podle zvuku kroků došel k lůžku profesora Snapea a vzápětí Harry zaslechl tiché latinské mumlání. Jelikož byla tma, dovolil si otevřít oči a opatrně pohlédnout tím směrem. Na bolest byl zvyklý a tak dokázal zůstat naprosto potichu, aby to vypadalo, že spí. U profesorovy postele stál Horatio Křiklan, lehce mával hůlkou nad jeho tělem a soustředěně pronášel jakési složité inkantace. Kdyby se k němu po chvíli nepřipojil Brumbál s tichým dotazem jak to vypadá, Harry by si myslel, že ho snad chce proklít.

„Dobrý večer Albusi. Právě se pokouším odhalit složky jedu z toho kouzla. Velmi nápadně to připomíná jakýsi druh šípového jedu. Bude to chvíli trvat, ale myslím, že protijed najdu.“ Říkal právě Horatio šeptem, protože si zřejmě myslel, že Harry spí.

„Hm, to by dávalo smysl. Dobrá práce Horatio.“ Slyšel Harry odpovídat ředitele a raději zase zavřel oči, než si někdo z nich všimne, že poslouchá.

„Možná mi do toho nic není Albusi, ale nerozumím tomu. Proč použila tak složité kouzlo z černé magie, kde nemá jistotu, že skutečně zemře, když ho mohla zabít rovnou? A ten útok na Prasinky také neměl být vražedný.“  Přemítal zamyšleně Horatio Křiklan. Zřejmě mu unikal motiv celé události a očekával, že mu to Brumbál vysvětlí.

„Ne to neměl. Ten útok měl pouze odlákat pozornost, zaměstnat nás. Horatio, měl jsem v Chroptící chýši schovaný jistý mocný magický předmět, který chtěla. Jakmile ho získala, zřejmě dala svým smrtijedům pokyn k ústupu. Belle jde pouze o moc a Severus jí stál v cestě.“

„A co tam vůbec dělal?“

„Šel tam zkontrolovat ochranná kouzla. Dělali jsme to každý den.“ Řekl smutně Brumbál a v jeho hlase byla slyšet vina. Všichni kolem se neustále jenom vinili z toho, co se stalo, a Harry byl na jednu stranu rád, že to Snape nemůže slyšet. Rozčilovalo by ho to. 

Jakmile Harry zase osaměl, pomocí zdravé ruky se nadzvedl a promluvil do ticha:

„Doufám, že to nemůžete slyšet, profesore. Zbláznil byste se. Vlastně docela rád bych viděl, jak je pošlete do háje. No, i když bych nevěřil, že to někdy řeknu, všem nám moc chybíte.“

„Je vám něco pane Pottere? Nemáte bolesti?“ promluvila najednou Poppy a pomocí Lumos rozsvítila svou hůlku. Harry leknutím nadskočil.  Chodila jako duch. Vůbec jí neslyšel přijít.

„Ne to je dobrý já jsem jen…“  Harry zalétl pohledem k vedlejšímu lůžku. Zřejmě si toho musela všimnout, protože vzápětí řekla:

„To je v pořádku, také s ním občas mluvím. Teď se pokuste usnout, tady máte ještě nějaký bolest tišící lektvar. Do další lekce byste měl být zcela v pořádku.“ A pak se na něj přívětivě usmála. Byl to takový ten mateřský úsměv, která zahřeje u srdce, a při kterém Harry vždycky litoval, že svou matku neměl možnost pořádně poznat.

„Dobrou noc madam.“ Řekl potichu, jakmile pod jejím dohledem vypil donesený lektvar. Lékouzelnice odešla a Harry nakonec během chvíle usnul.