Cizí krev - Kapitola I.

                                                           I.

Garrett jako každý páteční večer seděl s přáteli Deanem a Emerym v jejich oblíbené hospůdce U Dvou kozlů. Chodili sem už celá léta, od jejich plnoletosti, a tak se znali i s personálem. Každý pátek v sedm večer měli zarezervovaný stůl v zadní části místnosti, která dříve bývala nekuřácká.
 „Už budu muset domů.“ ozval se náhle Emery a odtrhl tak kamarády od jejich telefonů. „Kate už na mě čeká.“ pokračoval Emery.
„Ty jeden podpantofláku. Řekni jí, že jsi s kamarády a přijdeš domů později.“ „Garrett má pravdu, s Kate jsi byl celý týden, jeden večer snad můžeš pobýt s námi.“ souhlasil nejstarší z přátel Dean s Garrettem.
„Jsme tu skoro každý pátek a Kate měla poslední dobou moc práce.“ bránil se Emery. „Skoro každý pátek jsem tu já a Dean. Tobě to Kate dovolí už jen výjimečně.“ „Kate mi nemusí nic dovolovat!“
„No tak, kluci.“ vložil se do začínajícího sporu Dean. „Nehádejme se. Už tak se nevidíme, tak často jako dříve, takže si to nekažme hádkou. Zaplatíme a půjdeme. Domluvíme se na jindy.“
„Moudrý jako vždy.“ řekl s úsměvem Garrett. „Pravda.“ přitakal Emery. Společně vstali a zamířili k baru a servírce Wendy.
 Emery byl z přátel nejvyšší a působil nejštíhlejším dojmem. Byl vysportovaný, ale ne tak jako jeho dva kamarádi. Všichni buď běhali, nebo chodili cvičit. Dean, který byl nejmenší, měl stejně jako jeho přátele krátké tmavé vlasy. On a Emery měli oba narostlé strniště. S barvou vlasů a porostu tváří u Emeryho kontrastovaly modré oči, Dean je měl zelenohnědé. Postavou byl Dean nejmohutnější, ale rozhodně ne žádný hromotluk. Garrett měl hnědé oči a hnědé vlasy, které měl ovšem z trojice nejsvětlejší. Jeho tváře byly stále téměř úplně holé i v jeho sedmadvaceti letech. Z přátel vypadal nejmladší, i když nebyl. Co do vzrůstu, byl průměrné výšky s dobře osvaleným vrškem těla.
„Nějak ti narostlo břicho, ne?“ „Nemám moc teď čas běhat.“ odpověděl Dean na Garrettovu poznámku.
„Už jdete platit, kluci?“ ptala se s úsměvem Wendy, která pokukovala po Deanovi a pohazovala u toho se svým dlouhým blond copem. „Jo, už jdeme. Emery musí domů.“ odpověděl Garrett. Emery po něm střelil pohledem. „Tak zase v pátek?“ tázala se Wendy a nespouštěla oči z Deana. „V pátek nás tu zase máš.“ odpověděl při placení Dean a oplatil jí pohled a úsměv.
„Měl bys ji někam pozvat.“ řekl venku Garrett. „Jo a co nejdříve ji vzít k sobě domů. Jestli víte jak to myslím.“ řekl s mrknutím a lišáckým úsměvem Emery. Dean s Garrettem se na něj podívali a zakroutili hlavami. „Momentálně žádnou nehledám a krom toho, Wendy je zadaná.“ „Prý jim to neklape.“ dodal Garrett.
Blížili se k parku, kterým běžně chodili a poté se obvykle rozdělili a každý šel k sobě domů. Než došli do parku, tak ještě mluvili chvilku o Wendy, a pak se hovor stočil k dalším ženám. Emery měl pár nemístných poznámek a bavil tak kluky tím, že právě on, který musí kvůli přítelkyni brzy domů, má největší chuť se seznamovat s dalšími ženami a kdoví co ještě.
Cesta parkem byla dlážděná a podélně osvětlena pouličními lampami. O kousek dál zurčel potůček. Přes den tu vždy prozpěvovali ptáci a na jaře park krásně voněl. Garrett tudy rád chodil. Bydlel v kopci nad parkem. Často trávil čas na balkoně a prohlížel si nádhernou krajinu pod ním.
Zničehonic, připadalo Garrettovi jako by vše utichlo. „Nezdá se vám, že je tu až příliš ticho?“ ptal se ostatních. Nic. Nikdo neodpověděl. Neslyšeli ho. Najednou se země pod ním zhoupla, zhasly lampy a jemu se zamotala hlava. Viděl své přátele se taky zapotácet a jejich vyděšené oči těkaly všemi směry. Náhle nebylo nic. Jako kdyby upadl do spánku nebo bezvědomí.
Znovu začínal pociťovat smysly. Slyšel zvuky. Otevřel oči. Garrett ležel v trávě blízko tří nad ním se tyčících obrovských vysokých balvanů. Matně si všiml, že v balvanech jsou jakoby zvláštně zeleně žhnoucí znaky. To se mi musí zdát. Pomyslel si a otočil se. Vedle sebe spatřil oba své přátele. Právě se probírající a stejně zmatení jako byl on. „Co se to zatraceně stalo?“ řekl unaveným tónem Emery. Dean ukazoval prstem za Garretta. „Co to je?“ Obří kameny na sobě měli opravdu znaky a žhnuly zeleným světlem. „Nevím.“ odpověděl Garrett. Jeho pozornost už však upoutalo něco jiného. Hlasy. Vzrušené hlasy. Za blízkými křovinami uviděl malá světla. Několik světel. Blížili se. Mezi křovinami byla úzká vyšlapaná cestička. Na ní se objevil muž s dlouhými bílými vlasy a mladým obličejem. Byl oblečen ve zlatavé zbroji. V jedné ruce držel zvláštní lucernu ve tvaru listu, která svítila modrým světlem, a ve druhé měl kopí. Muž vypadal překvapeně. Za ním se začali shromažďovat další jemu podobní. Cizinec na ně, společně s dalšími, namířil kopí. Přistoupili blíž. „Kdo jste a jak jste se sem dostali?“ vykřikl cizinec. Dean už byl mezitím na nohou a zvedal ruce vzhůru na znamení, že není hrozba. Emery dál seděl a zíral na cizince s otevřenou pusou. Garrett se také pokusil postavit. Cizinci na něj okamžitě namířili svá kopí. „Také bychom rádi věděli, jak jsme se sem dostali.“ vyhrkl rychle Dean. Obrnění muži a ženy na ně stále mířili kopími. „Mluv!“ řekl důrazně první příchozí muž. „Tak dejte dolů ta kopí.“ řekl se stejným důrazem Garrett. Dean se na něj vyděšeně podíval. Jedna žena ve stříbrné zbroji se netrpělivě ošila. „Nikdo mi nebude bezdůvodně mířit kopím na ksicht.“ dodal Garrett. Napjetí by se dalo krájet. Chvíli si jen hleděli do očí. Muž ve zlatavé zbroji se nakonec usmál a řekl něco v neznámém jazyce. Ostatní sklonili svá kopí. „Dobrá, ale vězte, že vás bedlivě pozorujeme. Teď mluvte. Jak jste se sem dostali?“ „Jak už říkal můj kamarád, také bychom to rádi věděli.“ odpověděl Garrett. „Byli jsme na cestě domů, když náhle vše utichlo a potemnělo. My se pak probudili zde.“ dodal Dean. „Lži! Kudy jste přišli? Jak jste se sem proplížili?“ vyrazila ze sebe žena ve stříbrné zbroji, která se už dříve netrpělivě ošívala. „Klid, Elenah.“ řekl klidným hlasem bělovlasý muž, který je měl zřejmě všechny na povel. Elenah přešla do neznámého jazyka. Chvíli se s bělovlasým vůdcem o něčem dohadovala. Nakonec však sklopila hlavu a couvla.
„Takže tvrdíte, že jste se tady, na našem posvátném místě, probudili a nevíte, jak jste se sem dostali? Zajímavé. Jak se jmenujete?“ otázal se bělovlasý. „Jsem Dean a toto jsou mí přátelé Garrett a Emery.“
„Já jsem Nauéríel. Velitel strážců města Arína.“ představil se bělovlasý. „Nikdo neznesvětil naše posvátné místo již po dlouhá staletí. Nemohu rozhodnout co s vámi udělat. Toto rozhodnutí nezáleží na mně.“ „A kdo může rozhodnout?“ zeptal se Garrett. „Královna by mohla.“ odvětil Nauéríel a usmál se. „Ovšem za ní budeme muset do hlavního města.“ dodal. „Elenah! Ty, zatímco budu pryč, převezmeš velení. Já s malou družinou doprovodím tyto cizince do Leveniany.“ Elenah se mírně uklonila. „Bohužel vám, pánové, budu muset nasadit okovy. I tak se před vámi bude mít lid na pozoru.“ řekl Nauéríel. „Na cizince tu nejsme zvyklí.“ Garrett si všiml, jak se po něm a Emerym Dean podíval. „Nebudeme klást odpor, chceme vše v míru vyřešit.“ řekl Dean veliteli. Emery i Dean nastavili ruce ke spoutání. Byli spoutání lehkými, ale přesto pevnými pouty. Když velitel došel s okovy ke Garrettovi, Garrett stál s rukama podél těla a upřeně hleděl Nauéríelovi do očí. Jen okamžik, poté se také podvolil. „Děkuji.“ pověděl Nauéríel. „Nerad bych násilnosti na posvátné půdě.“ Garrett byl překvapen. Muž, který jej poutá, jim zároveň děkuje.
Nauéríel s dalšími strážci je vyvedl z mýtiny s kameny. Šli potmě, jen za svitu malých luceren, po ušlapané stezce jen krátkou chvíli než došli k osvětlené ulici. Garrett nikdy tak zvláštní a zároveň krásnou ulici neviděl. Lemována byla světly listového tvaru, jako byly malé lucerny, jen byla větší a záře z nich silnější. Některá byla na jakýchsi vyřezávaných dřevěných bidlech, která byla zdobena různými ornamenty. Jiná visela na stromech. Stromech vyšších a mohutnějších, než jaké kdy Garrett viděl. Stromech různých velikostí a zvláštních pokroucených tvarů. Žádný strom nepoznával. A na stromech byla obydlí. Obrovská obydlí s velkými balkony, malá obydlí s úchvatnými vyřezávanými okny. Některá měla spoustu žebříků, jiná dokonce schody, které vedly snad až do korun stromů.
Domy byly i na zemi. Zdobené dřevěné chatky s okenicemi znovu tvaru listů. Různých listů. Vyřezány byly i linie jednotlivých listům podobných okenic.
Z oken všech domů je sledovali desítky lidí. Všichni měli dlouhé vlasy. Černé, zlaté, blond, stříbrné nebo bílé jako Nauéríel. Hleděli na ně se strachem v očích. Všichni byli mladí a krásní. Garrett by všem odhadoval věk kolem dvaceti až pětadvaceti let. „Všiml sis toho?“ ptal se ho šeptem Dean. „Čeho?“ „Všichni, kterým vlasy nezakrývají jejich uši, je mají špičaté. Nemůžou to být?“ Nemusel otázku dokončovat. „Elfové.“ odpověděl Garrett. „Ale ti jsou smyšlení. Jsou jen ve fantasy světech, o kterých čteme nebo se na ně díváme ve filmech. Tohle musí být sen.“ snažil se vysvětlit hlavně sám sobě Dean. Garrett se na okamžik oprostil od sledování zdejší architektury a všiml si, že jeho dva kamarádi jsou na tom stejně jako on sám. Uchváceni a okouzleni.
Jejich výrazů si všiml i Nauéríel. „Vidím, že elfské město vidíte poprvé.“ konstatoval zřejmé. Vážně jsou to elfové. Pomyslel si Garrett a odpověděl: „Ano, je to tu ….. překrásné.“ „Je mi líto, že vás musím tímto krásným městem provádět spoutané. Nevěřím, že byste byli špehové nebo něco horšího. Skrze naše lesy a město byste nemohli projít nepovšimnuti. Ani s mocnou magií by to nešlo a z vás žádné magické nadání necítím.“ „Magií?“ vyhrkl ze sebe najednou Emery. „Kde to sakra jsme, co je to za místo a jak jsme se sem dostali? Chci to vědět! Spoutáte nás, protože si myslíte, že jsme špehové, ale ani nám neřeknete, co bysme vlastně měli špehovat.“ „Emery, uklidni se.“ snažil ho Dean zklidnit.
„Netuším o nic víc než vy, jak nebo proč jste se tu najednou objevili. Na tyto otázky vám budou muset odpovědět starší a moudřejší než jsem já. Do té doby zkuste, prosím, pochopit, že vás kvůli bezpečnosti vaší i mého lidu, musíme držet v okovech.“ pověděl jim Nauéríel.
Zbytek cesty všichni mlčeli. Zastavili se před malou chatkou, v jejíchž oknech byli jakoby vrostlé dřevěné mříže. Vedle chatky bylo malé jezírko a rákosí. V jezírku se odrážel zářící půlměsíc. „Zde strávíte noc, ráno po snídani se vydáme na cestu. Nepokoušejte se, prosím, utéct. Dobrou noc.“ řekl jim při sundávání pout Nauéríel a zavřel je do chatky.
Místnost byla větší, než Garrett předpokládal. Byly v ní dohromady čtyři postele. Všechny čerstvě ustlané. V zadní části místnosti byli dveře. Garrett je šel otevřít. Za dveřmi byl nočník. „To se může hodit.“ pomyslel si nahlas. „Co se může hodit?“ zeptal se Dean. „Je tam hajzlík.“ odpověděl s úsměvem od ucha k uchu Garrett. „Jak můžeš být tak v klidu?“ ptal se ho rozhořčeně Emery. „Tobě to nepřipadá úžasné?“ „Ne, vůbec! Nevíme ani co s námi udělají.“ „Nic, nejsme pro ně hrozbou.“ vložil se do toho Dean. „Kdyby nám chtěli ublížit, už by to udělali.“ „Ještě nevíš, jak se rozhodne ta jejich královna.“ nepřestával s negativismem Emery. „Tak si to do té doby zkus trochu užít.“ řekl mu s klidem Garrett a usmál se. Emery jen zakroutil hlavou a šel si lehnout. Dean se podíval na Garretta a také se usmál. „Bude sranda.“ řekl Garrett a Dean odvětil: „To doufám.“
Ty postele jsou fakt pohodlné. Úžasný svět. Sice nevím, co nás zítra čeká, ale určitě to bude zajímavé dobrodružství. V hlavě se Garrett dál ještě zabýval myšlenkami na to, co je čeká a co ještě uvidí. Samým vzrušením nemohl ani usnout. Ale nakonec ho pohodlí postele, i přes Emeryho chrápání, ukolébalo ke spánku a vtáhlo do říše snů.