Cizí krev - Kapitola II.

                                                           II.

Sluneční paprsky prosvítaly skrze zamřížovaná okna. Ve vzduchu byla cítit vůně přírody, ale to nebylo to, co Garretta probudilo. Byla to vůně čerstvého ovoce. Ve dveřích stála mladá elfka. (Všichni vypadají mladě. Uvědomil si.) Měla dlouhé zlaté vlasy a v rukou držela tác s jídlem. Položila tác na malý stůl u dveří, kterého si Garrett v noci vůbec nevšiml, a odešla.
„Nefunguje mi telefon.“ ozval se Emery. „Co ty vaše?“ „Můj také nejde.“ odpověděl mu Dean. Emery se tázavě podíval na Garretta. Ten vytáhl svůj telefon. „Taky nefunguje a jak tak koukám, zastavili se mi i hodinky.“ „Mhm.“ pokýval hlavou Emery. „V noci jsem zkoušel ty dřevěné mříže. Ani jsem s nimi nehnul, to dřevo je pevné jako ocel.“ „Ty jsi chtěl utéct?“ podivil se Emerymu oznámení Dean.
„Jen jsem zkoušel pevnost těch mříží.“
Garrett vstal z postele a přešel ke stolu s jídlem. Na tácu byla spousta nakrájeného ovoce a zeleniny. Většinu ovoce ani zeleniny Garrett nepoznával. Broskve? Možná. Spolu s ovocem tu byla zvláštní pečená placka a džbán vody. Vzal si kus ovoce a jednu placku a pustil se do jídla. Broskvi podobné ovoce nechutnalo vůbec jako broskev sama. Bylo mnohem šťavnatější, sladké a jemně kyselé zároveň. Placka byla slaná, ale ne moc. Chutnala trochu jako ovesné vločky. A voda byla mnohem lepší, než ta z vodovodu, kterou Garrett běžně pil.
Dean přešel ke stolu za Garrettem. „Jaké to je?“ ptal se. „Výtečné.“ odvětil Garrett. „Já bych si dal radši párky.“ ozval se Emery a zamířil k nim. „Je to dobré, zkus to.“ pobídl ho Dean. Emery se zakousl do placky a vzal si kousek zvláštního hranatého ovoce. Nebo by to snad mohla být zelenina? Napadlo Garretta. „Dá se to jíst, ale stejně bych raději ten párek.“ řekl s úsměvem na rtech Emery a šťáva mu tekla po bradě.
„Zasytí to víc než bych čekal.“ oznámil svůj postřeh Garrett, zapil poslední sousto a rozhodl se navštívit nočník.
„Jak se ti spalo?“ ptal se Emery Deana. „Mně dobře. Co tobě?“ opáčil Dean. „Nic moc. Pořád jsem se budil. Stále tomu nemůžu uvěřit. Jak jsme se sem dostali? A proč?“ „Všem nám to připadá divné. I těm elfům. Buďme trpěliví a snad se dozvíme víc.“ Zvuků z místnosti s nočníkem si ani jeden nevšímal. „Já si jdu ještě lehnout, alespoň než Garrett opustí místnost odlehčení.“ řekl Dean a zasmál se.
Po snídani seděli mlčky na svých postelích. Emery se stále zabýval svým nefungujícím mobilem. Právě se soustředil na opětovné rozebírání telefonu a jeho následné skládání zpět do původního stavu. Dean si něco pobrukoval a nevšímal si kamarádovi snahy. Garrett je zamyšleně pozoroval. Byly slyšet kroky. Otevřely se dveře, a v nich stál Nauéríel spolu s dalšími pěti válečníky. Tři muži a dvě ženy. Krom Nauéríela a štíhlého elfa po jeho pravici měli všichni černé vlasy. Drobný elf měl bílé vlasy jako Nauéríel a vypadal zhruba na šestnáct let. Nauéríel i jeho doprovod měli kožené zbroje a meče nebo dýky u pasu. Čtyři z nich měli na zádech luky a šípy.
„Dobré ráno, doufám, že jste se dobře vyspali, a že vám chutnalo. Cesta bude dlouhá.“ oznámil spolu s pozdravem Nauéríel. Dean se dal do řeči první. „Ano, snídaně byla velice chutná, děkujeme.“ „A spalo se tu taky fajn.“ dodal Garrett. „To rád slyším.“ řekl usmívající se Nauéríel. Jeho úsměv ovšem povadl, když dodal: „Budu vám, bohužel, muset opět nasadit řetězy.“ „Nevadí, chápeme.“ odpověděli zároveň Dean a Garrett. Nauéríel děkovně kývnul a nasadil jim okovy. „Půjdeme několik dní. Máme pro vás stravu i něco na převlečení.“ „Několik dní?!“ vyprskl Emery. „To máme jako vážně jít spoutaní několik dní?“ „Lituji, ale hlavní město je daleko. V nejlepším případě tři dny cesty rychlé chůze.“ odpověděl mu Nauéríel. „A nešlo by to nějak urychlit? Třeba použít povozy?“ zeptal se Dean. Nauéríel se usmál a odvětil: „My takto koně nevyužíváme. Jen ti z nás, kteří se dostatečně spřátelí s koňmi a jinými tvory, které můžeme osedlat, na nich opravdu jezdí.“ Dean pokýval, že rozumí. Emery si povzdechl.
Opět byli vedeni přes město, které viděli v noci. Ovšem přes den bylo plné života. Elfové se spolu hlasitě bavili, smáli, ladně poskakovali mezi větvemi, anebo hráli na různé hudební nástroje a prozpěvovali si. Hráli na flétny a píšťaly různých velikostí a barev. Drnkali melodické tóny na harfy a loutny, nebo prostě jen tančili. Všichni vypadali veselí. Dokud nezahlédli cizince. Většina hudby a smíchu utichla. „Proč se nás bojíte?“ odvážil se zeptat Garrett. „Jen málo z nás vidělo lidi ve vlastním městě. Navíc váš, jak jen to říct? Hmm … příchod. Byl nečekaný. Mírně řečeno.“ Garrett lehce pokynul, že chápe. „Odkud vlastně jste? Nejste jako lidé z této země. Většina lidí je menších, než jste vy a ne v tak dobré kondici. Jste válečníci? Garrett se uchechtl. „Válečníci? Ne, to opravdu nejsme. A řekl bych, že jsme se sem dostali asi nějak kvůli té vaší magii.“ Nauéríel tázavě zvedl obočí. „V naší zemi nežijí elfové a nikdo u sebe nenosí meče a luky.“ Nauéríel se zastavil. „Chceš mi snad říct, člověče, že pocházíte z úplně jiného světa? To se mi snažíš namluvit?“ „Ty sám jsi řekl, že nejsme jako lidé této země. Nosí lidé v této zemi oblečení jako my? Mají snad mobilní telefony?“ Garrett vytáhl z kapsy telefon. Nauéríel si ho obezřetně prohlížel. „Co je to?“ „V tomto světě vůbec nic. Nefunguje to tady. Ovšem v našem světě se tím můžeme dorozumívat na dálku.“ „Něco jako starodávná vzácná magická zrcadla?“ „To nevím co je, ale tento mobil, jak to nazýváme, je technika.“ Nauéríel si Garretta chvíli zamyšleně prohlížel, a pak řekl: „ Můžeš být démon, který se mě snaží omámit černou magií.“ „Pfff.“ zareagoval Garrett. „Co je to za podivný náramek, co máš na ruce?“ ptal se Nauéríel. „Není to náramek, jsou to hodinky. Ukazují čas. Bohužel se zastavili, když jsme se objevili tady a stejně jako naše telefony nefungují.“ „To nepoznáte čas podle slunce?“ ptal se výsměšně elf. „Tohle mi ho ukáže přesněji.“ „Teď už ne, sám jsi přece řekl, že už nefungují. Slunce tu bude napořád.“ „Nebudu se s tebou dohadovat.“ řekl podrážděně Garrett.
Aniž by si toho při debatě všiml, opustili město. Brzy je obklopila divočina. Hustá křoviska a stromy natěsnané jeden vedle druhého. Garrett nechápal, jak se tu může někdo vyznat. Elfové šli však jistým krokem vpřed. „Jak se tu vyznáte?“ zeptal se po chvíli chůze Emery, jako kdyby četl Garrettovy myšlenky. „Žijeme tu celé naše životy, pro nás je snadné se tu vyznat i potmě. Známe každou píď tohoto lesa.“ odpověděl na otázku Nauéríel. „Pst.“ snažil se získat Garrettovu pozornost Dean. „Co je?“ ptal se šeptem Garrett. „Všiml sis, že Nauéríel je jediný který s námi mluví?“ Byla to pravda, kromě něj a elfky Elenah, na ně nikdo jiný nepromluvil. „Máš pravdu.“
Nauéríel se stále bavil s Emerym o rozeznávání míst v lese, a tak se spolu mohli Garrett s Deanem v klidu bavit.  „Myslíš, že jim to zakázal?“ „To netuším.“ „Zkusme oslovit další.“ „Ok.“ souhlasil Dean. „Máš hezký luk, sám sis ho vyráběl?“ zkusil navázat Dean kontakt s drobným bělovlasým elfem. Ten se na něj zamračil a popošel o kus dál. Ovšem stále se držel po jejich levé straně. On na levé, Nauéríel na pravé, jeden elf a elfka vpředu a další dva za nimi. „Omluvte mého bratra. Je ještě mladý a stejně jako ostatní k vám nemá důvěru.“ ozval se Nauéríel. Jeho bratr se na něj ani nepodíval.
„Máme vlastní řemeslníky. Někteří z nás si nechají zbraně vyrobit od těch nejlepších a nejzručnějších. Jiní, jako můj bratr, to zkusí sami. Je výjimečný lukostřelec. Už v takto mladém věku patří mezi nejlepší.“ řekl o bratrovi elfí velitel.
„Když už je řeč o zbraních.“ pokračoval Nauéríel. „Říkáte, že ve vašem světě lidé nepoužívají zbraně?“ „Dá se říct, že je u sebe nosí převážně jen bezpečností složky. A ty mají střelné zbraně.“ odpověděl Dean. „Jako luky nebo praky?“ „Ne, pistole. Ty střílí rychleji a projdou i skrz ocel.“ Nauéríel se na něj nevěřícně díval. „A meče?“ „Meče a luky u nás lidé využívají spíš jen na sport. Šerm nebo střelba z luku je jen kratochvílí.“ vložil se do hovoru Garrett. „Kratochvílí? Jestli je to, co mi říkáte pravda, žijete ve zvláštním světě.“ „To bychom mohli říct i my o tom tvém.“ Nauéríel se usmál. „Pravda.“
Elfové mezi sebou moc nemluvili. Občas si řekli něco ve svém jazyce, ale vždy jen pár slov. Šli několik hodin, než došli k malé mýtině, kde se na chvíli zastavili a posvačili. Od elfů znovu dostali ovoce a placky. „Nemáte nějaké maso?“ ptal se hladový Emery. Někteří z elfů se na něj podívali překvapeně, jiní znechuceně odvrátili zrak. Garrett snad i někoho slyšel, jak je nazval barbary. „Můj lid maso nejí. Nezabíjíme kvůli potravě jiné živé bytosti. Všechny potřebné živiny dostáváme z ovoce, zeleniny a lemových placek.“ „Lemových? Co je to?“ ptal se Dean. „Lemové keře rostou poblíž našich lesních jezer. Z jejich plodů děláme placky. Obsahují mnoho tuků a sacharidů.“ odpověděl Nauéríel. „Takže nic víc nejíte?“ „Někteří z elfů jedí červy, ale takových není mnoho.“ „Takže se pořádně nenajím.“ stěžoval si Emery. Nauéríel se hlasitě zasmál. „Vy všichni jíte maso?“ „Ano, jen málo lidí nejí maso.“ odpověděl Dean.
Garrett poslouchal jejich hovor a protahoval si unavené nohy z dlouhé chůze. Také měl chuť na maso, ale nevadilo mu, že ho nemá. Spousta elfského ovoce a zeleniny chutnala úplně jinak, než cokoliv, co kdy dříve jedl. Některá zelenina, alespoň to za zeleninu považoval, chutnala velmi slaně. Když, společně se slanou zeleninou zakousl i lemovou placku, měl pocit, jako kdyby jedl chleba se sýrem. Elfové kolem něj také pojedli. Nikdo z nich však nevypadal unavený z pochodu nebo hladový. Musejí mít skvělou kondici. Pomyslel si Garrett.
„Čas jít!“ zavelel Nauéríel a vydali se opět na cestu. Šli po úzké zvířecí stezce. Po jednom, maximálně po dvou vedle sebe. Garrett byl asi dva nebo tři kroky před Deanem, když se vedle něj náhle objevil Nauéríel. „Na mýtině s Posvátnými kameny jsem si myslel, že budeš bojovat.“ započal hovor. „Ale nebojoval. Jsem občas dost zbrklý, ale tohle by bylo vyloženě hloupé.“ „Hmm, teď ale vypadáš klidný.“ „Proč bych nevypadal? Už mě ani mé přátele neohrožujete a chováte se…“ Garrett se zamyslel a pokračoval: „ Ty se chováš přátelsky. To, co se stane za pár dní, neovlivním. Rozhodně ne v náš prospěch, když budu bojovat.“ Chvíli šli dál mlčky, a potom Nauéríel řekl: „Nemyslím, že jste pro můj lid jakoukoli hrozbou. Ovšem samotného mě velice zajímá, jak a hlavně proč jste se tu objevili právě v těchto časech.“ „Těchto časech?“ ptal se Garrett s jedním obočím tázavě zvednutým. „V této zemi právě probíhá válka. Zlé časy. Za celých dvě stě padesát dva let jsem horší dobu nezažil.“ „Dvě stě padesát dva?“ překvapilo Garretta. Nauéríela jeho překvapený výraz pobavil. „Ano, je mi přesně tolik. Někteří lidé si myslí, že elfové jsou nesmrtelní, ale není tomu tak. Dožíváme se jen velmi vysokého věku a nestárneme tak jako lidé nebo jiné rasy.“ „Takže jestli tomu dobře rozumím. Zuří v této zemi právě válka a bojuje mezi sebou hned několik ras?“ ujišťoval se Garrett. „Né, většina ras se spojila. My, lidé a trpaslíci držíme v bitvách při sobě. Na východě se probudilo prastaré zlo. Démoni. Mocná a strašlivá stvoření, která nenávidí vše živé. To jim ovšem nezabránilo naverbovat Anderelské skřety, jeskynní skřety a další odporné bytosti. Občas někteří démoni posednou i lidi nebo trpaslíky, a způsobují zmatek a chaos v jejich královstvích.“ „Takže proto tě napadlo, že bychom mohli být démoni.“ pochopil Garrett. „Přesně tak.“ „Proč už si to nemyslíš?“ „Démoni jsou stvoření chaosu a zloby. Užívají si násilí. Živí se strachem a smutkem ostatních bytostí a milují, jestli něco milovat dokážou, jakékoliv neštěstí. Ve vás nic z toho není a já nevěřím, že by se nějaký démon dokázal takto přetvařovat.“
Garrett s Nauéríelem se bavili ještě dlouho. Bavili se o mnohém. O Garrettovu světu a jeho technologiích. O světě, ve kterém se nacházeli teď. Nauéríel popisoval města a přírodu v elfských lesích. Mluvil o všemožných druzích jejich ovoce. O neuvěřitelných zvířatech a magických věcech. O jejich lucernách, jejichž plamen nepálí a vyhasne jen tehdy, pokud si to její nositel právě přeje. Mluvili o spoustě dalších věcí, a potom se začalo stmívat.
„Utáboříme se tady mezi těmi stromy!“ rozkázal Nauéríel. Posedali si v jakémsi kruhu mezi pěti, překvapivě normálně velkými, stromy. Garrett se usadil na kámen a Emery si k němu přisedl. „Proč se s ním bavíš?“ „S kým?“ „No přece s tím elfem.“  „Proč bych se s ním nebavil?“ „Je to náš věznitel a ty si s ním povídáš jako se starým známým.“ „Jsou jen opatrní. Zkus se na chvilku uvolnit a uvidíš, že není třeba se bát.“ pověděl Garrett Emerymu. „Jak se mám uvolnit, když mám pouta na rukách? Navíc ta jejich strava. Ovoce, pfff, já potřebuji maso.“ „Mně to chutná.“ „Mně taky.“ připojil se k hovoru Dean, který si právě cpal lemovou placku do úst. „Emery, přestaň si stěžovat a uvolni se, jak říká Garrett.“ Emery se na ně podíval, odfrkl si a poodešel o kus dál. „Co ho tak žere?“ „Divíš se mu? Mně taky vadí, že jsme pořád spoutaní.“ „To i mně, ale on je jak osina v zadku.“ řekl rozčileně Garrett. „Zítra ho zkusíme taky rozmluvit.“ navrhl Dean. „To zní jako plán.“ souhlasil Garrett.
V křovinách bylo slyšet pohyb. Zpoza stromů vystoupilo koni podobné zvíře s mohutným krkem a obrovským parožím. Mělo dlouhou hustou tmavou srst a upřeně na ně hledělo. Emery vyjekl úděsem. Garrett i Dean zůstali v šoku. „Nemusíte se bát.“ řekl Nauéríel. „To je Drunielský jelen. Žije jen v těchto lesích. Prastaré zvíře. Není však nebezpečný, ačkoliv ho někteří lidé nazývají lesní děs.“ Jelen se na ně ještě chvíli zadíval, pak si utrhl list ze stromu, okamžik ho žmoulal, a pak pomalou vznešenou chůzí odkráčel.
Nauéríel prošel kolem Emeryho a zastavil se. Naklonil se k němu a řekl: „Kousek za tamtěmi keři.“ ukázal směrem k hustým křoviskům. „Je malý potok. Ráno se tam můžete umýt a převléct.“
Dean i Garrett se pousmáli. Emery přišel k nim. „To má jako znamenat, že smrdím?“ „My všichni. Už druhý den na sobě máme stejné oblečení a po celodenním pochodu asi nikdo z nás nebude vonět.“ odtušil Dean. „To asi ne.“ souhlasil Emery.
Nauéríelův bratr byl sbírat dříví a propásl tak návštěvu Drunielského jelena. Elfové na zemi roztáhli deky a uprostřed tábořiště rozdělali oheň. Tiše se usadili na svých dekách a jedna žena ukázala na ty volné, ať se posadí i Garrett s přáteli.
Garrett se posadil a zahleděl se do ohně. Ticho přerušovalo jen praskání dříví v plamenech a občasné švitoření zvířat v lese. „Víte, že se s námi můžete bavit i vy ostatní.“ nadhodil Garrett. Někteří z elfů se povívali po něm, jiní po Nauéríelovi. „A o čem bychom se s vámi měli bavit?“ řekla elfka nejblíže ke Garrettovi. „Tímto tempem bychom se mohli dostat do Leveniany už pozítří. Poté vás už pravděpodobně nikdy neuvidíme. Ať už se s vámi rozhodne královna naložit jakkoliv, tak si nemyslím, že se kdy vrátíte do Aríny.“ dokončila elfka.
Chvíli nikdo nic neříkal. Garrett už si chtěl lehnout, když vtom Nauéríel pronesl tichým hlasem: „Nikdo z nás neví, kde nakonec skončí. Tuším, že ani Garrett, Dean a Emery, ještě včera nevěděli, že se objeví právě tady. A ani ty, má milá Tervuniel, nevíš, co nás v budoucnu čeká.“
Postupně se všichni uložili ke spánku, kromě Tervuniel a dalšího elfa, kteří zůstali na stráži. Garretta přes deku tlačila tvrdá zem, ať se uvelebil, jak chtěl. Nakonec ho však únava z výpravy přemohla a on usnul.
Ráno probralo Garretta žďuchnutí od Deana. „Vstávej. Jdeme se s Emerym umýt k tomu potoku.“ Garrett se celý rozbolavělý postavil. Stále spoutané ruce mu k pohodlí při spánku také zrovna nepřidaly. „Už jdu.“
Hned za nimi kráčeli dva elfové. Přišli k potoku. Garrett si ze všeho nejdříve opláchl obličej a napil se. Učinili tak i jeho kamarádi. Voda byla čistá a chladná. Svlékl si flanelovou košili i tričko. Tričko namočil a postupně se jím začal mýt. Jeden z elfů vedle něj položil čisté oblečení.
Garrett se umyl, jak jen to pouhou vodou šlo a odložil své staré oblečení stranou. Košili, tričko, džíny i ponožky. Ponožky předtím ještě vypral v potoce. Rozhodl se, si je po oschnutí znovu nasadit, jinak by mu obuv při chůzi způsobovala oděrky a puchýře. Spodní prádlo a boty si musel nechat své. Jako čisté oblečení dostal jakousi olivovou polokošili s vázáním u krku a lehké šedé lněné kalhoty.
Nejdříve si navlékl kalhoty a zašněroval je v pase. Poté si oblékl polokošili, ale vázání u krku nechal být. Dean už byl oblečen a čekal na zbylé dva. Měl na sobě stejný svršek jako Garrett, jen šedé barvy. Kalhoty se nijak nelišili od těch jeho. Emery si právě, ke stejným kalhotám, oblékal polokošili žluté barvy. On jediný si zašněroval vázání u krku.
Za doprovodu dvou elfů se vrátili zpět do tábořiště, kde už na ně čekal Nauéríel s připravenou snídaní. „Jezte rychle. Musíme brzy vyrazit.“ oznámil. Garrett zakousl pár kousků ovoce a nabral si do rukou několik lemových placek. Emery s kyselým obličejem jen několikrát kousl do placky. „Nemám hlad.“ řekl, když si všiml Deanova pohledu. Dean si oproti němu nacpal ústa ovocem a stejně jako Garrett posbíral několik lemových placek.
Počasí bylo chladné, navzdory tomu, že bylo léto. Garrett si alespoň myslel, že je léto. Koneckonců, léto právě bylo v jeho světě, tak proč ne i zde. Díky chladnějšímu počasí se šlo dobře a nikdo z nich se příliš nepotil. Zpočátku se soustředili jen na chůzi, později však Garrett a Dean začali rozprávět s Nauéríelem. Snažili se do hovoru zapojit i Emeryho, avšak bez úspěchu. Kromě pár jednoslovných odpovědí z něj víc nedostali. Nebyl ovšem jediný, kdo odmítal mluvit. Ani z ostatních elfů se nikdo nerozmluvil. Garrett k nim měl jednu nebo dvě poznámky, jestli je náhodou svým mluvením neruší, odpovědí mu však bylo vždy ticho.
Po odpolední svačině a krátkém odpočinku u řeky, se opět vydali na cestu. Garrett se rozhodl změnit strategii. Když se nepodařilo rozmluvit Emeryho, třeba se to podaří u elfů. Humor by mohl zafungovat. Napadlo ho. „Nauéríeli, víš, jak si začínají ptáci vyprávět příběhy?“ Dean se chytil za hlavu a zazoufal: „Proboha, jen to ne.“ „Ptáci si přece příběhy nevypráví.“ reagoval Nauéríel. „Tak kdyby si je vyprávěli, jak by je začínali, víš?“ „To opravdu netuším.“ odpověděl. „Začínali by: Bidlo nebidlo.“ řekl Garrett a začal se smát. Dean jen kroutil hlavou. Nauéríel šel mlčky dál, a poté s úsměvem na tváři řekl: „Zábavné.“ „To je ale hloupý fór, člověče.“ zareagovala Tervuniel. Úspěch. Pomyslel si Garrett. „Tak mi řekni nějaký ty.“ řekl v reakci na Tervunielinu poznámku Garrett. Okamžik nic neříkala a tvářila se zamyšleně. „Dobrá.“ řekla pak. „Ptá se lidský lord svého sluhy.“ začala Tervuniel. „Prší před hlavní branou? Ano? Tak půjdu tou zadní.“ Garrett se pousmál. „Ten můj byl lepší.“ Tervuniel se zamračila a řekla: „Víš, proč byl můj fór vtipný? Protože byl pravdivý, vaši lordi jsou hlupáci.“ odpověděla si sama Tervuniel. „Moji ne, nejsem z této země.“ ohradil se Garrett. „Ale jsi člověk.“ dodala Tervuniel. „Nejsou náhodou lidé vašimi spojenci?“ ptal se Garrett. „Nebylo tomu tak vždy.“ zapojil se do debaty Nauéríel. „Před dávnými časy spolu lidé a elfové válčili. Už je tomu však dávno, takže není důvod být kousavá, Tervuniel.“ vysvětlil Nauéríel a pokáral Tervuniel. „Sám víš, že vztahy mezi námi a lidmi jsou lepší jen díky válce se skřety a démony. Nebýt války, lidé by bez přestání lovili v našich lesích a káceli je.“ „Přesto, Tervuniel, jsme s lidmi v míru. Tak prosím přestaň.“ „To on chtěl slyšet vtip.“ kývla Tervuniel hlavou směrem ke Garrettovi a o pár metrů poodešla. „Nechtěl jsem způsobit problémy.“ pověděl Garrett Nauéríelovi. „Nezpůsobil. Tervuniel jen nenávidí násilí. Miluje lesy a tvory žijící v nich víc než většina ostatních a lidé podle ní, neumí nic jiného než ničit. Tervuniel je ale tou nejstarostlivější osobou, jakou jsem kdy měl tu čest poznat.“ „Rozumím“ řekl chápavě Dean. „Nerozumíš, my elfové jsme s lesem a živočichy v něm spjati víc, než si dokážeš představit. Přesto oceňuji tvoji snahu o pochopení.“ řekl Nauéríel a přidal do kroku, aby dohnal Tervuniel.
Až do večera se už s elfy nebavili. Mluvili spolu hlavně Garrett a Dean. Chvílemi se s nimi do řeči pustil i Emery, ale převážně mlčel a šel asi dva kroky za nimi.
Večer se utábořili na kamenité půdě. Buďto mohli tam, v mokřadech, anebo se mohli potmě plahočit kdoví jak dlouho dál. Garrett si povzdechl, když si uvědomil, že dnešní noc bude, pro jeho už tak bolavé svaly, ještě horší, než ta předešlá.
Dali si skromnou večeři a usadili se u ohně. Garrett s Nauéríelem si znovu začali povídat. Tématem byli znovu, tvorové žijící v elfských lesích. Překvapivě se tentokrát do konverzace zapojil i elf jménem Morlen. Debata o fauně jeho světa ho očividně bavila. „Gryfové?“ „Ano, gryfové. A představ si, člověče, že v bitvách na nich naši válečníci létají. Útok z nebes.“ „Neuvěřitelné.“ divil se Garrett. Dean vyprávění poslouchal také a dokonce i Emery se zájmem naslouchal. „Gryfové jsou nesmírně inteligentní a mocná stvoření. Jsou pro nás společníky. Pokud jeden z dvojice zemře, už ani jeden z nich s nikým jiným nelétá. Elf už jiného gryfa neosedlá a gryf už na sebe nikoho jiného ani sednout nenechá. Jsou věrni jeden druhému i po smrti.“ vyprávěl jim dál Morlen. „Ty máš gryfího společníka?“ ptal se Dean. „Ne, je to výsada pro naše nejlepší válečníky a čest, pokud si gryf zvolí svůj život strávit po boku elfa.“
Vyprávění pokračovalo a obsáhlo mnoho z fauny a flory tohoto světa. Do vyprávění se zapojila i Tervuniel a Nauéríelův bratr Varlyen. Emery, který se konečně trochu uvolnil, elfům pokládal otázky společně s Garrettem a Deanem. Otázky ohledně zvířat a rostlin a elfové jim poprvé za dva dny s radostí odpovídali. Příroda, to je cesta, jak si je získat. Že mě to nenapadlo dříve. Řekl si v duchu Garrett.
Povídali si dlouho do noci, než je všechny přemohla únava a začaly se jim klížit oči. Ulehli a všichni, kromě elfů na stráži, brzy usnuli.
Garrett se celou noc budil. Kamenitá země ho ne a ne nechat spát. Nakonec se protáhl a posadil se blíž k uhasínajícímu ohni. „Měl bys ještě spát.“ řekl mu Morlen, který byl právě na stráži. „Nemyslím, že se mi to na té zemi podaří.“ „Svižným krokem bychom mohli zítra dosáhnout města Leveniana. Na cestu bys měl být odpočatý. Jak po fyzické stránce, tak po psychické. Tvé přátele a tebe čeká zítra náročný večer.“ „To je mi jasné, ale kvůli bolavým zádům se mi už usnout nepodaří.“ Morlen se začal přehrabovat v malé brašně, kterou měl připevněnou u pasu. Vytáhl zvláštní usušenou rostlinu a obvaz. „Ukaž mi, kde tě to bolí.“ Garrett mu ukázal nejbolavější místo a řekl: „Ale bolí mě tak nějak celá záda.“ „Svlékni si košili.“ uposlechl a svlékl ji. Morlen v rukou nadrtil rostlinu a položil ji na obvaz. Poté na rostlinu plivl. Opatrně Garrettovi omotal obvaz kolem zad. „Teď jdi spát a nech bylinu působit.“ „Děkuji.“ Garrett poděkoval a šel si znovu lehnout, ačkoliv moc nevěřil, že mu rostlina pomůže na bolest celých jeho zad. Povedlo se mu však, alespoň opět usnout.
Po probuzení Garrett zjistil, že ho záda bolí o poznání méně než v noci. „Zatracené šutry.“ zanadával Emery. „Skoro jsem nespal. Divím se, že mě z toho nic nebolí.“ Garrett pocítil mírnou závist.
Dean se už mezitím cpal snídaní. „Dobfé fáno.“ řekl s plnou pusou. Garrett i Emery si k němu přisedli a pustili se do jídla také. Zdálo se, že i Emerymu chutná najednou více. Nebo už to mohlo být z velkého hladu. Každopádně všichni, měli po snídani pořád ještě hlad.
Elfové sbalili tábor a všichni se znovu vydali na dlouhou cestu. Bylo však cítit, že jsou všichni uvolněnější, než předchozí den.
Brzy dopoledne začalo pršet. To, už i tak náročnou cestu, ještě více znepříjemnilo. Garrettovi ale přeci jen něco náladu zlepšilo. Jeho záda. Téměř úplně přestala bolet. Dohnal vpředu jdoucího Morlena a poděkoval mu. „Záda mě už skoro vůbec nebolí. Přiznám se, že jsem to ani trochu nečekal.“ „To mě těší.“ odvětil Morlen. Garrett zacouval zpět. „Proč se usmíváš?“ ptal se Garretta Dean. „V noci mě bolela záda a nemohl jsem kvůli tomu spát. Morlen mi na ně dal nějakou bylinu. Už mě nic prakticky nebolí.“ „Po včerejším večeru se všichni značně uvolnili, myslím, že všechno bude v pohodě.“ řekl optimisticky Dean. „Také si to myslím.“ souhlasil Garrett. „Uvidíme.“ řekl jim za nimi jdoucí Emery. „A měli jste pravdu, nejsou tak špatní, jak jsem si myslel. Jen doufám, že to není nějaký ten Stockholmský syndrom.“ dodal ještě Emery. Dean se zasmál. „No, nemyslím si, že bychom jej měli všichni.“ „Doufej.“ řekl mu na to, též se usmívající Emery.
Netrvalo dlouho a déšť nabral na síle. Brzy byli všichni úplně promočení. Nevypadalo však, že by se elfové chtěli někde před deštěm ukrýt. „Neschováme se někde?“ ptal se Dean Nauéríela. „Ne, zbytečně bychom se zdrželi a stejně už jsme všichni mokří. Neboj se, déšť brzy ustane a slunce nás osuší.“
Odpolední svačinu, což byl vlastně takový malý oběd, pořád trávili na prudkém lijáku. „To by mě zzz…zajímalo, kdy teda přestane pršet.“ řekl zimou třesoucí se Emery. „Nauéríel o tom vypadal přesvědčený.“ „Třeba nás chtěl jen povzbudit.“ namítl Garrett v reakci na Deana. „Vám, není zz…zima?“ ptal se už úplně promrzlý Emery. „Je, ale zatím to zvládám a Deana hřeje ten tuk na břiše.“ popíchnul kamaráda Garrett. Dean po něm střelil pohledem a řekl: „Neprovokuj. Navíc, s touhle stravou bude tuk brzy ten tam.“ Dean zakroutil hlavou a dodal: „Že tě ten humor nepřejde ani v téhle situaci.“ Pak se ovšem sám usmál. „Chci tu situaci trochu odlehčit.“ pověděl kamarádům Garrett. „ Já vím.“ chápal Dean. „Stejně jako Emery, už bych taky ocenil trochu toho slunce a tepla.“ „To i já.“ souhlasil Garrett.
Později odpoledne déšť konečně ustal a vysvitlo všemi očekávané slunce. Garrett si všiml, že Emerymu přestali drkotat zuby. Za krátko byli dokonce rádi za mokré oblečení, které je chladilo. Prudké odpolední slunce prosvítalo skrze husté koruny stromů a velmi silně hřálo. Spíš až pálilo. Všem se však ulevilo, že už neprší a pustili se spolu do veselého rozprávění.
Dean se bavil s elfy o své zahrádce, kde přes léto rád pobývá. Garrett mluvil o tom, jak spolu s Deanem v dětství lezli po stromech a stavěli si přístřešky. A Emery se zajímal o elfí magii, která ho začínala fascinovat, ačkoliv by to sám nikdy nepřiznal.
Elfové je bavili neuvěřitelnými příběhy o ještě neuvěřitelnějších tvorech, kteří číhají v hlubinách moře, a mnohých dalších. Morlen v jeden moment dokonce zpíval. Začal si prozpěvovat elfskou píseň, které sice Garrett ani jeho přátelé nerozuměli, ale všechny je nějakým způsobem uchvátila. „ O čem byla ta písnička?“ ptal se Dean. „Byla o elfovi jménem Frielon, který se malou loďkou vydal na plavbu přes moře, až do jižních zemí. O jeho stovky let dlouhém životě. O dobrodružstvích jež prožil. O lidech, které poznal a o lásce, která ho zradila.“ „Píseň se mi zdála veselá, když jsi ji zpíval.“ poznamenal Dean. „A to také je. Frielon žil plný život, zažil mnohá dobrodružství a poznal lásku i zradu. Poznal vše, co k životu patří. Viděl a pocítil v životě víc než většina lidí. Tato balada je jednou z nejveselejších, kterou si elfové zpívají. Měli byste ji slyšet hrát některý z našich orchestrů. Irniel ji zpívá moc hezky a Svinielově hraní na loutnu se nikdo nevyrovná.“ „Takto jsem nad tím nepřemýšlel.“ přiznal Dean. „I neštěstí k životu patří, k životu všech. Je třeba si prožít i to zlé, aby sis pak o to víc vážil toho dobrého.“ pověděl Deanovi Morlen.
„Kolik je tvému bratrovi?“ zeptal se Nauéríela Garrett. „Proč se ptáš?“ „Předevčírem jsi zmínil, že patří mezi nejlepší lukostřelce už v takto nízkém věku, proto se ptám.“ „Sedmdesát osm, na elfí poměry je vlastně ještě dítě.“ „Páni.“ ulevil si Garrett. „Ty máš nějaké sourozence?“ „Stejně jako ty, i já mám mladšího bratra. A nejen já. Dean a Emery mají také mladší bratry.“ „Vážně? Já mám ještě mladší sestru. S ní ses také setkal.“ Garrett tázavě zvedl obočí. „Elenah. Je jen o málo mladší, než jsem já.“ na chvíli se odmlčeli. „Jak dlouho se ty a tví přátelé znáte?“ „S Deanem se znám od útlého dětství. Emeryho jsme poznali o trochu později.“ odpověděl na otázku Garrett. „Jsou to moji nejlepší přátelé.“ dodal. Nauéríel se usmál a řekl: „Moji, ehm, … nejlepší přátelé jsou Tervuniel, Morlen, Rinia a Roviel.“ vyjmenoval všechny s nimi jdoucí elfy. „Vzal sis s sebou jen ty, kterým nejvíce věříš.“ konstatoval Garrett. „Přesně tak.“ „Takže ty a Tervuniel?“ zeptal se Garrett. „Jak tě to napadlo?“ „Ta pauza, než jsi ji jmenoval a také to jak jsi řekl, že je tou nejvíce starostlivou osobou, jakou jsi kdy poznal. Ten tón, jakým jsi to řekl, mluvil za vše.“ „Jsi všímavý.“ na moment se odmlčel. „Ano, s Tervuniel mám velmi blízký vztah. Ty máš někoho takového ve tvém světě?“ „Ne, nemám.“ řekl Garrett. Jeho tvář však nejspíš prozradila víc, než chtěl. „Ale míval jsi, že?“ „Ano, ale stejně jako mnoho dalších věcí, jsem i tento vztah podělal.“ „Chybami se člověk učí. Věř mi, že když žiješ několik staletí, chyb uděláš opravdu mnoho.“ prozradil Nauéríel a usmál se. „Doufám, že jsem se poučil.“ „Už to, samo o sobě, je pokrok.“ Ještě chvíli se dál bavili o osobním životě a chybách, jež oba udělali. Všichni se mezi sebou bavili a povídali si o mnoha věcech, až do večera, který se rychle přiblížil. A s ním i město Leveniana. Na družinu a les padl soumrak. Šli ovšem dál. Město bylo dle elfů, už jen pár mil daleko.
Garrett nikoho ani neviděl, když se odněkud ozvalo: „Proč sem vedete ty lidi?“ Nauéríel postoupil kupředu a odpověděl: „Jsou našimi zajatci, a pokud smím dodat, vzdali se dobrovolně a dle mého názoru, nejsou pro náš lid žádným nebezpečím.“ „Své domněnky si nech pro sebe a oznam důvod zajetí!“ poručil hlas, jehož majitele Garrett stále nikde neviděl. „Důvod zajetí oznámím jen královně, tobě po něm nic není!“ řekl důrazně Nauéríel. Garretta překvapilo, jak autoritativní umí, jinak milý elf, být. Náhle se před nimi objevilo několik ozbrojených válečníků. Mnozí z nich měli stříbrné plátové zbroje, méně jich mělo kožené a tito měli připravené luky. „Kdo jsi, že se dožaduješ takových privilegií?“ ptal se elf ve stříbrné zbroji. Byl dobře stavěný a vypadal připravený k boji. Garrett si v tu chvíli uvědomil, že ještě neviděl tlustého elfa. „Jsem Nauéríel Thoriel, velitel stráží města Arína a hlavní Strážce Posvátných kamenů.“ představil se Nauéríel a postoupil ještě krok vpřed. „Co dělá Strážce Posvátných kamenů zde s trojicí vězňů?“ vyptával se dál proti němu stojící elf. „Jak už jsem řekl, důvod naší návštěvy, řekneme jen královně.“ stál si za svým Nauéríel. Elf se naklonil ke svým spolubojovníkům a něco s nimi projednával. Po chvíli řekl: „Dobrá, následujte mě.“
Šli dlouhou udusanou cestou. Garrett potmě ani neviděl, kam šlape. Brzy se před nimi objevila bílá brána. Po obou stranách stálo hned několik stráží. Garrett nepoznal, zda je brána z nějakého bílého dřeva nebo něčeho úplně jiného. Hradby vedoucí od brány viděl v šeru jen matně. Vypadaly však, že jsou ze stejného materiálu a stejně tak bílé. Pak si to Garrett uvědomil. Byly to stromy. Obrovské bílé stromy vrostlé jeden do druhého a tvořily tak neuvěřitelnou hradbu, která se táhla až kdoví kam.
Prošli branou a vešli do města. Do velikého města. Byla tu spousta domů. Některé byly stejně jako v Aríně jen nízké dřevěné chatky, jiné byly jako kdyby stvořené z drahokamů. Mnoho jich bylo na zemi a ještě víc na stromech, které rostly všude ve městě. Kromě magických luceren, město osvětlovaly štíhlé a dlouhé květiny. Svítily mnoha barvami, mezi nimiž převládala nachová.  Květin tu byl nespočet. U každého domu několik.
Šli ulicí, která i pozdě v noci žila, jako ulice přes den v Aríně. Zpěváci zpívali a hráli. Elfové všude kolem tančili nebo jinak dováděli. Obří město nádherně vonělo. Garrett nevěděl, jestli tu voní ty zvláštní svítící rostliny nebo něco jiného. Vůně však byla omamná. Společně s hudbou působila na jeho nejniternější pocity.
Překvapivě si nově příchozích nikdo moc nevšímal. Jejich příchod nijak nenarušil místní zábavu. Jen pár elfů si ukazovalo jejich směrem, ale nikdo nevypadal, že by je cizinci nějak zajímali, nebo dokonce, jako v Aríně, děsili.
Šli dlouho a několikrát zahnuli různými směry. Garretta napadlo, že by se neměl šanci vyznat ani v tomto městě, natož v elfím lese. Po asi půl hodině cesty se před nimi zjevil zámek. Krásný stříbrobílý zámek, který vypadal jako třpytící se diamant vrostlý do nesmírně velkých stromů s bílou a zelenou kůrou. Neuvěřitelnější stavbu Garrett nikdy neviděl. To vše krásné, co už viděl v tomto světě, bylo nic v porovnání se zámkem. Budova, pokud se tak ten skvost, vůbec dal nazvat, zářila snad všemi barvami duhy.  „Páni, vidíte to, kluci?“ ozval se naprosto ohromený Emery. Dean jen zíral s otevřenou pusou. Všichni tři byli jako v transu.
Před vstupem do zámku bylo mnoho válečníků ve stříbrných zbrojích. Mnozí z nich se k nim připojili a uvedli je do paláce. Uvnitř byla stavba stejně krásná jako zvenčí. Mramor, drahokamy a dřevo spojeno v neskonalé harmonii. Garrett už si byl jist, že v životě už nic krásnějšího neuvidí, když vtom k nim po diamantových schodech scházela zlatovlasá žena se stříbrnou korunou na hlavě. Oděna byla v jednoduchých azurových šatech a přišla bosa. „ Buďte zdrávi, přátelé. Jste již dlouho očekáváni.“ pronesla medovým hlasem. Před nimi stála královna.