HP-Nový svět: Kapitola 26

Kapitola 26: Konzultace

Někteří lidé jsou natolik komplikovaní a záhadní, že se v nich prostě nevyznáte, ať se snažíte sebevíc. Můžete přečíst desítky knih, vystudovat všechny možné školy, ale do některých lidí prostě neproniknete.

Těšte se pane Pottere. Řekl Snape a Harry absolutně nechápal, co tím myslel. Věděl jen, že to neznělo nijak zle ani arogantně. Na co by se ale měl těšit?

Pochopil to hned při následující lekci přemisťování, když mu pan Křížek řekl:

„Vidím, že už vám to jde chlapče, takže se teď pokusíte přemístit profesora Snapea na druhý konec velké síně k jeho kolegům.“ Harry se podíval, že Snape jako jediný z učitelů stojí hned u dveří a rozhodně se tedy netěšil. Vlastně měl trochu strach, že se mu to nepovede a Snape tak opět skončí na ošetřovně. Tentokrát kvůli němu. Nejistě k němu došel a pokusil se nasadit zdvořilý úsměv, aby zakryl skutečné obavy:

„Připraven, pane?“

„Opovažte se mne přepůlit.“ Řekl profesor mírně varovným hlasem, ve kterém ale Harry zaslechl náznak pobavení, což ho trochu uklidnilo. Navíc se zdál být uvolněný, když mu zlehka pokládal ruku na paži. Alespoň někdo tu není nervózní. Pomyslel si Harry a přivřel oči soustředěním.

Bát se bylo nakonec zcela zbytečné, protože vzápětí se oba bezpečně objevili tváří v tvář profesorce Mcgonagallové.

„Vy jste se ve skutečnosti vůbec nebál že?“ otočil se Harry na Snapea.

„Ne zřejmě to máte v krvi. Vaší matce šlo přemísťování zcela přirozeně. A i kdyby se snad náhodou něco stalo, jsem zcela schopný se s tím vypořádat.“ odpověděl profesor a aniž by Harryho nechal něco odpovědět, přemístil se zpět na své místo. Tuhle větu už od něj Harry jednou slyšel. Používal jí nějak podezřele často.

Jak dny ubíhali a zápas proti Zmijozelu se blížil, Ron začínal být čím dál tím více nervózní. Při výuce se nesoustředil, občas ztrácel nit hovoru a večer místo psaní úkolů jen tupě zíral do zdi. Jistě Zmijozel byl tvrdý soupeř hrající na hranici pravidel, někdy i za ní a Draco Malfoy nevynechal jedinou příležitost jak je zesměšnit, nebo urazit, ale tohle bylo přeci jen trochu přehnané.

Ráno v den zápasu, když to došlo tak daleko, že Ron nechtěl ani nic jíst, už to Harry nevydržel:

„Rone, něco ti řeknu a dobře si to pamatuj. Zmijozel není o nic silnější, než mi, takže předpokládám vyrovnaný zápas. Jen je nesmíme nechat moc faulovat a co nejdříve to ukončit chycením zlatonky. To bude moje práce, takže na mě leží největší tlak a připadá ti, že bych se z toho hroutil? To mě ani nenapadne a tobě dám jednu radu: Nikdy nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry.“

Ron na něj chvíli zíral s otevřenou pusou, než ho vyrušila Hermiona, aby ho tentokrát definitivně donutila něco sníst.

Harryho taktika byla vlastně jednoduchá. Jelikož věděl, že Zmijozel nehraje zrovna čestně, hodlal co nejdříve chytit zlatonku a ukončit zápas. Do karet mu hrála skutečnost, že Draco Malfoy nikdy nebyl příliš dobrý chytač. V týmu na rozdíl od Harryho nebyl kvůli svým schopnostem, ale vlivu svého otce. A toho hodlal využít.

Zápas byl nakonec opravdu velmi vyrovnaný přesně, jak čekal. Crabbe a Goyle jako odrážeči si sice nebrali servítky, ale na skóre to naštěstí nemělo vliv. Nebelvír sice po většinu zápasu tahal za kratší konec, ale Ronovi, jehož nervozita se s nástupem zmírnila, držel vyrovnaný stav, čímž Harrymu poskytl čas na nalezení zlatonky. Tu sice Malfoy viděl jako první, ale rychlostí se nemohl rovnat Nebelvírskému chlapci. Harry ho rychle dohnal, ale musel se vyhnout potlouku, který na něj poslal jeden ze Zmijozelských odrážečů. Draco letící těsně za ním už ovšem takové štěstí neměl a byl tak vyřazen vlastním týmem. Pak už Harry bez potíží chytil zlatonku a Nebelvír tak vyhrál další zápas. Zmijozelský kapitán Marcus Flint sice protestoval kvůli té záležitosti s Dracem, ale nebylo mu to nic platné. Výsledek byl jasný a Harry měl skvělou náladu. Další zápas proti Mrzimoru totiž bude hračka a Nebelvír konečně vyhraje famfrpálový pohár.

Jakmile bylo po zápase, nedala se konzultace s profesorem Snapem už dál odkládat. A Harry ji vlastně ani odkládat nechtěl. Viděl v tom příležitost zkusit se zeptat na to kouzlo, o kterém toho Remus mnoho nevěděl, nebo nechtěl prozradit.

Jednoho dne po večeři ho Severus Snape přivítal ve své pracovně a hned se zajímal o to, jak vlastně pracuje se strachem. A tak mu to Harry ukázal.

„Dokážu ho úplně potlačit jako v té Merlinově jeskyni, nebo v případě přemisťování i využít, ale s jinými emocemi jako je například nenávist už mi to nejde. Nevíte v čem to je?“ zeptal se nakonec Harry s pokrčením ramen. Snape chvíli mlčel, jak zvažoval odpověď a když nakonec promluvil, znělo to věcně.

„Jde o to pane Pottere, že vy svůj strach znáte. Víte přesně, čeho se bojíte, a proto s tím umíte pracovat. Ale co se týče dalších pocitů, máte v sobě zmatek a to je ten problém. Musíte se nejprve naučit vyznat sám v sobě, pojmenovat všechny emoce. Pak vám to půjde.“

„A jak bych to měl udělat?“

„Zkuste se na to zaměřit ve svých meditacích. Každý večer si projděte, co jste během dne cítil a proč.“ Řekl Snape a Harry přikývl.

„A co když potřebuju nějaké pocity předstírat? Jak jste jako špeh přesvědčil Voldemorta, že vám všechno co musíte dělat, přináší stejné potěšení jako ostatním, i když to vůbec nebyla pravda?“ zeptal se Harry opatrně a rychlým pohledem zkontroloval, zda tou otázkou nepřestřelil. Profesor se ale nezdál rozzlobený. Seděl uvolněně za stolem opřený ve svém křesle a zkoumavě Harryho pozoroval, jakoby zvažoval, kolik mu toho může říct.

„Čerpal jsem ze zkušenosti. Byla doba, kdy jsem s jeho názory skutečně souhlasil.“ Profesor se odmlčel a Harry netušil co říct. Samozřejmě o tom věděl, ale slyšet to takto přímo ho přeci jen zaskočilo.

„Ehm…nevím, jestli to chápu.“ Začal váhavě. Profesor Snape se mírně předklonil a upřel na něj svůj temný pohled. A Harry neuhnul.

„Pane Pottere, to že nyní necítím nenávist, neznamená, že jsem ji necítil ani nikdy předtím. Řekněte, dokázal byste vy teď někoho přesvědčit, že mne upřímně nesnášíte?“ zeptal se a znělo to skoro, jakoby se tím nesmírně bavil. Harry se zasmál.

„Jo řekl bych, že asi jo.“

„Tak vidíte.“

„Pane profesore, smím se vás na něco zeptat?“ řekl Harry dřív, než ztratí odvahu.

„Kdybych řekl, že ne, odešel byste?“

„Nejspíš ne. Přemýšlel jsem o té kletbě, co použila Bellatrix a myslím že tomu nerozumím. Je to černá magie, nemělo by to být nevratné? Totiž neměl byste být mrtvý?“ zeptal se Harry s pohledem upřeným na svá kolena. Čekal, že ho za tuhle otázku přinejmenším vyhodí z pracovny, ale k jeho překvapení se Snape najednou nahlas zasmál.

„Připadám vám snad mrtvý? Vysvětlím vám to, pokud pro mne něco uděláte.“ Harry přikývl a čekal až Snape vysvětlí, co po něm chce. Jeho žádost ho nakonec příliš nepřekvapila.

„Vyřídil byste laskavě svému vlčímu příteli, aby zanechal toho pošetilého sebeobviňování dřív, než z něj definitivně zešílím? Mne totiž očividně neposlouchá.“

„Hm pořád s tím nepřestal? Promluvím s ním.“ Povzdechl si Harry a dříve než stačil cokoli dodat, Snape přivolal ze své knihovny jakousi knihu.

„Accio Historie kouzel.“ Namířil na ni hůlkou, a zatímco se stránky sami otáčeli, začal učitelským tónem vysvětlovat.

„Takže Venenata Sagittae není kletba. Jedná se o velmi staré kouzlo černé magie. Domorodí černokněžníci ho kdysi dávno používali při lovu zvěře za účelem získání kožešin pro své šamany. Takto raněné zvíře nemuseli štvát. Prostě počkali, až se jed vlivem pohybu rozšíří do krevního oběhu.“

„Rozumím, proto jste Bellu nemohl zastavit.“ Poznamenal Harry věcně a začal pročítat odstavec v knize, na který mezitím profesor ukázal. Po chvíli promluvil znovu:

„Hm šípový jed. Slyšel jsem Křiklana, jak něco takového říkal řediteli.“ Kdyby tady teď byl Lupin, už by Harryho napomínal za to nezdvořilé oslovení. Profesor Křiklan Harry. Snape nic takového neudělal. Místo toho řekl:

„Nechcete mi doufám říct Pottere, že jste se zase plížil hradem pod neviditelným pláštěm svého otce?“

„Ne pane, tentokrát jsem v tom nevinně. Mluvili o tom v noci na ošetřovně, když jsem tam ležel po té nehodě při přemístění. Mysleli si, že spím.“ Přispěchal Harry rychle s vysvětlením. Zdálo se, že tím učitele uklidnil.

„Máte štěstí. Takže jediný problém s šípovým jedem je ten, že už se dlouho nepoužívá a existuje mnoho druhů, proto je poměrně obtížné najít protijed.“

„To je zajímavé.“ Řekl nepřítomně Harry a přitom zaujatě listoval knihou, která stále ležela na stole.

„Pokud vás zajímá problematika starých kouzel, mohu vám tu knihu půjčit.“ Ta nabídka Harryho tak zaskočila, že na svého učitele chvíli zíral s otevřenou pusou.

„To myslíte vážně? Neřeknete, že na to nejsem dost starý? Vzhledem k obsahu by měla být v oddělení s omezeným přístupem.“

„Bezpochyby. Albus by se mnou nyní nesouhlasil, nicméně já se domnívám, že pro budoucího bystrozora by mohla být znalost takových kouzel užitečná. Mnoho kouzelníků včetně Belly stále používá starou magii.“ Harry na to neodpověděl. Místo toho krátce poděkoval, položil si knihu do klína a zeptal se ještě na poslední věc, která ho trápila:

„Když už jsme u ředitele, prý si myslí že Bellatrix z nějakého důvodu nemůže krystal použít. Víte o tom něco? Zeptal bych se ho, ale myslím, že by mi to neřekl.“ Remus ho sice nabádal, aby o tom s nikým nemluvil, ale Snape byl přece také členem řádu.

„Netuším. Albus má mnoho tajemství Harry, jak jste už stačil zjistit. Domnívá se, že vás tím udrží v bezpečí. V tom se naše názory poněkud rozcházejí. Jsem si ale poměrně dost jistý, že kdyby mohla, už by Bella ten krystal použila.“ Odpověděl a Harrymu neuniklo, že ho profesor nějak zapomněl oslovit příjmením, jak měl ve zvyku.

Pokud měl ale pravdu, a Bellatrix má s krystalem nějaký problém, měli by být ve střehu. Bylo jen otázkou času, kdy se ho pokusí vyřešit a v takovém případě bylo dobře, že o tom Harry věděl.

„Rozumím v tom případě je fajn, že jste mi to řekl. Děkuji za váš čas a taky za půjčení té knihy.“ Řekl a začal se i s knihou zvedat k odchodu. Profesor přikývl.

„Mějte se na pozoru Harry. Mysl zavřenou.“, doporučil.