HP-Nový svět: Kapitola 27

Kapitola 27: Mít se na pozoru

Harry si Snapeovu radu vzal k srdci. Každý večer se věnoval meditaci a pokoušel se analyzovat své emoce. Zpočátku se mu příliš nedařilo a cítil se ještě více zmatený. Až po nějaké době pochopil, že své pocity dokáže lépe pojmenovat, když se na ně dívá s odstupem spíše jako nezaujatý pozorovatel. To nebylo snadné, ale meditace celkem pomáhala.

Kromě toho se dál cvičil v uzavíraní své mysli, což se mu dařilo značně lépe. Profesor ho bez varování příležitostně zkoušel nitrozpytem a tím ho udržoval ve střehu. Útočil na jeho mysl během oběda, na chodbách a jednou dokonce během hodiny lektvarů. Harry byl ale připraven. Udržoval mysl zavřenou neustále, i když třeba zrovna mluvil s přáteli. Pokud nebyl nitrozpyt příliš důrazný, už se na to nepotřeboval soustředit. Začínalo to pro něj být automatické a Snape s ním byl spokojený. Jeho pochvaly si Harry cenil. Obzvlášť když vzal v úvahu jejich společnou minulost, se kterou se museli vyrovnat, což se poslední dobou docela dařilo. Zlepšení jejich vzájemných vztahů se projevilo také tím, že mu Snape čím dál častěji říkal křestním jménem a díky tomu se Harry v jeho společnosti cítil ještě o něco lépe.

Konečně se mu také povedlo přesvědčit Remuse, aby se přestal obviňovat. Navštívil ho za tím účelem v jeho komnatách, protože se mu zdálo, že v takovém prostředí je jeho přítel podobným rozhovorům více nakloněn. Když se ho pokoušel odchytit ve velké síni, nebo na chodbě, nebyl k němu Remus zcela upřímný. Harry se tomu nedivil. Občas měl pocit, že tady i stěny mají uši.

S Ronem už ovšem tak úspěšný nebyl. I když mu hodně pomáhala Hermiona, nebyl schopný svého kamaráda dokopat k rozhovoru se Snapem. Evidentně profesorovi stále nevěřil, nenáviděl ho a k tomu všemu z něj měl strach. A bylo úplně jedno jak diametrálně odlišně se lektvarista choval. Za každou jeho větou Ron předpokládal podvod a zmijozelskou vychytralost.

„Vážně nevím, čeho se pořád tak bojíš Rone. Vždyť se s ním dá docela dobře mluvit.“ Povzdechl si Harry během jednoho chladného večera, když toto téma opět probírali ve společenské místnosti. Ten den už asi potřetí. Bylo to marné. Ron prostě nechtěl poslouchat.

„Jak vůbec dopadla ta konzultace, poradil ti co dělat s těmi emocemi?“ zeptala se najednou Elisabeth, když jí došlo, že se o tom Harry vůbec nezmínil, ačkoli tam byl již před několika dny.

„Ano řekl mi, abych se na to zaměřil při meditaci, že se je tak naučím pojmenovat a budu schopný s nimi pracovat. Mimo jiné.“

„Mimo jiné? Co tím myslíš?“ chytila se toho hned Hermiona, což bylo přesně to, v co Harry doufal. Chtěl Rona překvapit.

„No zeptal jsem se ho na to kouzlo, co na něj použila Bellatrix. Řekl mi, že se jedná o velmi staré kouzlo založené na šípovém jedu. Původně ho využívali černokněžníci k lovu zvěře. Získávali tak kožešiny pro své šamany. Zaujalo mě to, no a tak mi půjčil tuhle knihu o historii kouzel.“ Vysvětlil Harry svým přátelům a přitom jí vytáhl z brašny, aby si jí mohli prohlédnout. Hermiona se po knize hned vrhla a začala v ní listovat. Elisabeth se jí dívala přes rameno a Ron se překvapeně zeptal:

„Jak to, že tě za tu otázku nevyhodil? Když pomyslím na tvé lekce nitrobrany minulý rok, nechce se mi tomu věřit.“

„Říkal jsem ti, že se s ním dá docela dobře mluvit a na rozdíl od Brumbála, přede mnou neskrývá pravdu, aby mě chránil. Změnil se Rone.“ Řekl Harry důrazně a Elisabeth se za to na něj mile usmála. Jestli Rona nepřesvědčí tohle, už nejspíš nic.

Zima pomalu přešla v jaro a dny se zdáli být teplejší. Vše se pomalu vracelo do starých kolejí tak, jako to bylo před onou nešťastnou událostí v Prasinkách. Tedy alespoň do chvíle, než přišlo předvolání k soudu za účelem výpovědi proti polapeným smrtijedům. Že byl předvolán on a Remus, Harry ještě dokázal pochopit. Přeci jen pomáhali bystrozorům dát v Prasinkách všechno do pořádku a sami zneškodnili dva smrtijedy. Proč ale potřebovali výpověď také Severuse Snapea, který u toho v podstatě nebyl, mu z počátku nedávalo smysl.

„Vy jdete taky?“ zeptal se ho Harry v ředitelně, odkud se měli letaxem přesunout do Londýna.

„Už to tak vypadá. Ministerstvo se zjevně domnívá, že bývalý zvěd bude skvělou ozdobou této směšné frašky, kterou nazývají soudem.“ Pronesl Snape pohrdlivě. Harry si nemohl pomoct, ale musel se té odpovědi zasmát. Bylo jasně vidět, co si jeho učitel ve skutečnosti o Ministerstvu kouzel myslí. Brumbál mezitím přispěchal s vysvětlením, aby uvedl jeho odpověď na pravou míru:

„Severus byl dlouhou dobu v kontaktu se smrtijedy a zná Bellatrix. Jeho informace mohou být užitečné pro její dopadení. A jelikož víme co je v sázce, očekávám, že budete všichni plně spolupracovat. Ty také Severusi.“

„Samozřejmě Albusi, všichni přece děláme maximum.“ Řekl rychle Remus a Harry si mimoděk pomyslel, že jeho přítel nevypadá moc dobře. Skoro jakoby byl nemocný. No jistě, vždyť se blíží úplněk. V tu dobu se přece vždycky cítí špatně. A jako by Snape chtěl jeho úvahy potvrdit, podal Remusovi nějakou lahvičku, nejspíš protivlkodlačí lektvar. Ten si jí s mírným pokývnutím strčil do kapsy a pak už se všichni letaxem přesunuli do Harryho domu a zároveň hlavního ústředí Fénixova řádu, odkud bylo bezpečné se přemístit.

Do budovy Ministerstva kouzel se dostali vchodem pro návštěvníky, který je umístěn v telefonní budce. Po vytočení čísla 62442 byli vyzváni, aby sdělili svá jména a účel návštěvy. Jakmile to Remus udělal, vyjeli 3 návštěvnické kartičky a oni konečně mohli dovnitř. Soudní síně se nacházeli v desátém patře přímo nad odborem záhad, kde ani ne před rokem zemřel Sirius. Harry se při té vzpomínce otřásl a Remus mu položil konejšivě ruku na rameno. Věděl moc dobře, o čem přemýšlí.

Varovný pohled profesora lektvarů Harryho nakonec přiměl vzpomínku zahnat a znovu aktivovat nitrobranu. A udělal dobře. Začínal tady z toho totiž mít divný pocit, ačkoli žádná hrozba na obzoru nebyla. Nacházeli se přece v budově Ministerstva kouzel za přítomnosti takového množství bystrozorů, jaké Harry ještě nikdy neviděl, tak co by se mohlo pokazit? Harry nevěděl, ale cítil tu přítomnost nějakého nebezpečí, proto si dovolil vyslat opatrně telepatickou myšlenku Snapeovi:

Profesore? Mám divný pocit.

Já také. Mějte se na pozoru, Harry a zůstaňte ve spojení. Přišla odpověď. Harry nechal telepatickou bránu otevřenou, což ho přeci jen trochu uklidnilo. Rád by varoval také Remuse, ale jeho přítel telepatii neovládal a Harry si netroufal říct to nahlas. Za prvé ho mohli slyšet nepovolané uši a za druhé právě dorazili na místo určení.

Divné tušení se nakonec ukázalo být naprosto opodstatněné. Ve chvíli, kdy byl Harry předvolán k výpovědi, vypukl v soudní síni chaos. Několik bystrozorů a soudních úředníků se zvedlo a začalo kolem sebe metat kletby. Každý bojoval s každým a nebylo zcela jasné na jaké je kdo straně.

„Pouta na tebe!“ ozvalo se najednou a Harry byl spoután kýmsi neznámým, aniž by stačil jakkoli zareagovat. Zároveň ho jiný kouzelník popadl a snažil se s ním dostat pryč ze soudní síně. Snape i Remus to sice zaregistrovali, ale oba byli zaměstnáni bojem s dalšími nepřáteli. Nejspíš to byli smrtijedi pod mnoholičným lektvarem, ale co tu jenom pro Merlina dělali? Harry se snažil nepanikařit a místo toho použil telepatii, aby přečetl myšlenky jednoho z kouzelníků, který se zrovna oddělil z boje a zamířil směrem k nim. To co se dozvěděl, však znělo děsivě. Hodlali ho totiž unést za účelem jakéhosi rituálu magického přenosu. Harry sice neměl tušení co to je, ale nelíbilo se mu to. Ani trochu. Vlastně začínal být docela vyděšený.

Remus Lupin se sice zarputile pokoušel dostat k němu, jenže kvůli blížícímu se úplňku nebyl příliš ve formě, navíc nemohl použít kouzlo, jelikož Harry svému únosci sloužil jako živý štít. Zhruba v polovině cesty k němu ho zasáhla omračovací kletba a Remus se skácel k zemi.

„Remusi!“ volal na něj vzpouzející se Harry přes celou soudní síň, čímž upozornil Snapea, který zrovna obratně odrážel kletby dvou kouzelníků najednou. I když na to byl nyní v podstatě sám, vedl si dobře. Bystrozoři příliš nepomáhali. Harry ze svého místa neviděl jak, ale nakonec se jich zbavil, rychle vykouzlil ochranný kruh kolem Remuse, aby ho udržel v bezpečí, zanechal bystrozory svému osudu a rozběhl se za ním ve snaze zabránit únosu. Byl ale příliš daleko. Harry pochopil, že to nestihne dřív, než se s ním smrtijedi dostanou na místo, odkud bylo možné se přemístit a tak k němu alespoň vyslal naléhavou myšlenku:

Chtějí provést nějaký rituál magického přenosu!

Vím co to je. Vydrž, dostanu tě z toho.

Víc už nestihli. Vzápětí byl Harry přemístěn pryč. Pryč z budovy ministerstva kouzel, která rozhodně nebyla tak bezpečná, jak se říkalo. Pryč od Remuse a pryč od tajemného mistra lektvarů, který ho vždycky chránil bez ohledu na to, kolik nenávisti mezi nimi v minulosti bylo a na jehož odvahu a sílu teď spoléhal.