Východ slunce 2. díl

Vylezla jsem na pódium naprosto imunní, vůbec jsem nevnímala nervozitu. Cítila jsem se jako za mlžnou clonou, jako bych byla vzdálená tisíce kilometrů daleko. Ne, už sem nepatřím, má mysl bloudí jinými částmi a já už se neocitám na tomto místě.

Hudba z filmu Samotáři se pomalu začala odvíjet, reflektory na mne zaostřily a ztlumily svůj jas na lehce bílo-stříbrnou. Postavila jsem se doprostřed pódia, pohlédla na diváky v sále a počala jsem odehrávat svůj příběh.

Pravá ruka stranou, tělo za ní. Hlava otočit a prudce jí trhnout, a tak dále. Pohybovala jsem se po parketu naprosto bez problémů, jako bych tam vyrůstala. Sžila jsem se s ním a on se mnou. Kroutila jsem se do rytmu pomalé hudby a prožívala okamžiky svého života zde. Všichni v sále byly ztuhlí úžasem. Nikdy nic takového neviděli a jen přimraženi na místě zírali. Já tančila a vzpomínala jsem. Úkrok dolů, otočka stranou. Přitom se mi hlavou honily všechny uběhlé události. Jako neustále se opakující film. Vzpomínala jsem na své poklidné dětství. Ale to vše se teď změnilo. Už nikdy nebudu taková, jako dřív a už nikdo mě zde nepozná. Už nikdo. Hlava protočit, měla jsem zavřené oči a vychutnávala jsem si pohyb a píseň. Náhle mi hlavou bleskly fialové oči. Po pár vteřinách znovu. Věděla jsem, co to znamená. Postupně se mi zjevovaly oči všech ostatních. Modré, hnědé, zelené. Tohle bylo znamení, znamení pro mne, dnes je konec, odcházím, již nadešel čas. Pokračovala jsem v tanci, nic na mně nebylo poznat. Diváci v sále mnou byli naprosto uchváceni. Neviděli v té dívce tam nahoře Eleonoru, viděli něco víc. Dívku, z níž vyzařovalo světlu, dívku, jež právě předváděla svůj zapeklitý život. I ti nejprotivnější a nejznuděnější náctiletí seděli bez hnutí a hypnotizovali obraz před sebou. Píseň se blížila ke konci. Poslední otočka a ztuhnutí na místě. Hudba umlkla, světla se na mě zaměřila a lehce se ztlumila. Nikdo nezatleskal, nikdo se ani nepohnul. Všichni seděli jak přikovaní. Nevyvedlo mě to z míry, byla jsem už jinde. Má mysl bloudila jinými dimenzemi. Opatrně jsem vešla do zákulisí, vzala jsem si své věci – jen boty a černou mikinu a kráčela jsem ven.

Na cestě mne zastavil můj bývalý kamarád: „To bylo..fantastický.“ Trošku se zakoktal. Mnoho lidí kolem na nás oba civělo.
„Už je pozdě.“ Promluvila jsem jako bych to ani nebyla já. Dívala jsem se někam dál. Mé oči viděli více než ty pozemské, dnes je ten večer, kdy se od všeho osvobodím, pomyslela jsem si.
Vyběhla jsem z divadla a zamířila na ulici. Za mou ještě vyběhl Tomáš (ex-kamarád). Zatočila jsem doprava a rozeběhla se. V uších mi pořád zněla ta píseň, nadpozemská.

Dívka běžela rychle jako by jí šlo o život, utíkala uličkami až se dostala, kam potřebovala. Pronásledoval ji ten chlapec. Přeběhla na druhou stranu silnice a vkročila na most. Pokračovala dál po mostě, okolo projíždělo mnoho aut s rozsvícenými světly. Utíkala do půli mostu, přelezla zábradlí a zastavila se. Otočila svou hlavu směrem k Tomášovi, který stál zaražen na druhé straně silnice, a usmála se na něj. Rozepjala ruce a padala. Padala s úsměvem na rtech.

„To přece nemůžeš! Eleonoro!“ křičel za ní zoufale Tomáš. Přebíhal silnici, málem ho srazilo auto, doběhl k zábradlí skoro bez dechu.

Pořád padala. V hlavě se jí zrcadlily obrazy a uplynulé vzpomínky. Proč by jí Belieb dávala tu radu, když by pro ni neměla význam? Něco za tím muselo vězet. Ale neskákala dolů jen kvůli tomu, aby to zjistila. Nebyla tak pošetilá. Věděla, že její život zde nemá žádnou budoucnost pro ni. Její jediná naděje byl svět, ve kterém žila předtím, tento ne. Jestli má někde žít, tato země to není. Možná že nalezne klid, po kterém tak toužila.

Vypadala jako by padala věčnost. Čas se zastavil. Mladík na ni koukal vytřeštěnýma očima. V dáli zahřměl hrom a vteřinu na to do padající dívky udeřil blesk. Zčistajasna. Nepršelo, zatím, nebyla jediná známka bouřky, a najednou ten blesk zasáhl přímo ji. Její tělo dopadlo na koleje pod mostem. Nějací lidé zavolali záchranku a policii. Chlapec se opřel zády o zábradlí a začal plakat. Z očí mu tekly slzy. Začalo pršet.

O pár minut později na místo dorazila sanitka a policejní vozy. Modrá světla sanitky a policejních vozů blikala kolem a odrážela se od pilířů mostu a přítomných osob. Hra světel spolu s deštěm dělala tuto událost něčím mimořádným, všem bylo jasné, že se tu něco stalo. Něco na co nadosmrti nezapomenou. Všude bylo plno lidí a všichni koukali stejným směrem. Na mrtvou dívku s rozhozenými končetinami uprostřed kolejí. Shrbené postavy záchranářů stály nad dívkou a užasle jí hleděly do obličeje. Zračil se v něm naprosto klidný výraz. Oči měla otevřené. Koukala nahoru na oblohu posetou hvězdami očima, v kterých se zračil celý vesmír, nekonečný prostor a čas. Viděla víc, než by si kdokoli dokázal představit. Pozorovala místo, kam se ještě nikdo z nich nepodíval a ani nepodívá. V očích byl obsažen celý vesmír, milióny hvězd. Tam někde teď ona bloudí, dokud její duše nenalezne ten správný cíl.