Cizí krev - Kapitola VI.

                                                          VI.

Všichni se usadili v malém sále se stříbrným nábytkem. Stůl byl tvaru lipového listu a byly do něj vyryty jednotlivé linky žilnatiny. V některých místech byla do stolu vyryta jména. Opěrky židlí vypadaly jako mnoho propletených větví s rašícími pupeny. Sedáky byly polstrované. Polstrování bylo též stříbrné barvy s tmavě zeleným vyšíváním.
Královna pokynula vedle ní sedícímu Zelienovi. Ten rozdělal dopis a začal číst: „Vážený a milý, Zeliene, děkuji ti za brzké informování. I zde na Šedavých planinách jsem cítil aktivaci moci Posvátných kamenů. Věřím, že příchod těchto cizinců má obrovský význam. Rád bych se s nimi setkal, a tak jsem svoji žádost přednesl králi. Urweniel souhlasil a také by se s cizinci rád seznámil. Situace tady nám ovšem nedovoluje se vrátit. Proto žádám, zda-li by tito cizinci byli tak laskaví a dorazili k nám. Také bych rád poprosil Osvícenou královnu Arlien, aby jim poskytla doprovod a ochranu. Útoky skřetů jsou sice jen jako obtěžování otravnou mouchou, ale jsou stále častější. A rád bych, aby se naší návštěvě nic nestalo. S pozdravem Treveniel Moudrý.“
Sotva Zelien dočetl dopis, Emery se rozkřikl: „Co?! Další putování?! A ještě někam, kde se bojuje?!“ „Nikam nemusíš. Treveniel se nemusí setkat s námi se všemi. Stačí, když půjde třeba jen jeden z nás.“ řekl v domnění, že ho uklidní Garrett. Emery ovšem dál nasupeně oddechoval. „Měli byste jít všichni.“ řekla královna. „Treveniel nemá přízvisko Moudrý, jen tak pro nic za nic. Když se s vámi všemi setká, může mít i vidinu toho, co tu máte udělat. Urychlilo by to váš návrat domů. To přeci chceš, Emery, nebo snad ne?“ Královna se na Emeryho dívala milým a uklidňujícím pohledem. Při pohledu do jejích safírových očí, se Emery naprosto uklidnil. Vypadalo to jako by ho zhypnotizovala. „Máte pravdu, královno. Omlouvám se za svůj výbuch.“ řekl náhle jakoby omámený Emery.
„Měli byste vyrazit hned ráno. Požádám Sněhokopyta, aby vás na cestě doprovázeli někteří z jeho druhu. Snad bude souhlasit. Také vám zajistím doprovod a zásoby. Vy se zatím najezte a odpočiňte.“ rozhodla královna a ve spěchu opustila místnost. Zelien i ostatní Starší, kteří v místnosti byli s nimi, zmizeli urychleně také.
„Takže se jdeme najíst a připravit.“ spíše se ptal, než oznamoval Dean. „Já si nejdříve zajdu do lázní. Potřebuji ze sebe smýt špínu a pot.“ oznámil Garrett. „Dobře, počkáme na tebe v jídelně.“
Garrett šel chodbou směrem k lázním. Kdo je zatraceně Sněhokopyt? Ptal se sám sebe v mysli Garrett. Svlékl se do naha a vkročil do horkých lázní. Použil různá z mýdel na okraji lázně a zamyšleně se myl. Byl nervózní. Co když opravdu narazíme na skřety? Co když nám Treveniel řekne, co máme udělat a my se budeme moct brzy vrátit domů? Rád bych tu ještě byl. Tady ve městě. Garrett kromě nervozity pociťoval i smutek. Nechtělo se mu opustit Levenianu.
Po koupeli přišel za kamarády do jídelny. Garrett si po vyčerpávajícím tréninku naložil hojně jídla. Lemové placky, červy, slanou zeleninu a spoustu ovoce. „Kdo je to ten Sněhokopyt, nevíte?“ ptal se přátel. „Vládce elfských koní. Sedlá ho jen královna.“ odpověděl Dean. „Jak to víš?“ „Po tom co jsi odešel, jsme byli ještě na spoustě míst. Arlien a elfové nám toho ještě mnoho vyprávěli.“ „Aha.“ pokýval hlavou Garrett.
„Emery celý den pokukoval po královně a dalších elfkách.“ nadhodil nové téma k hovoru Dean. „Dal bych si říct.“ řekl s chlípným výrazem ve tváři Emery a zahihňal se. „Jo a kdy by sis nedal?“ zasmál se Garrett. „Je to starý chlípník.“ smál se kamarádovi Dean. „Stejně už se těším domů za Kate. Všichni co známe, musejí mít hrozný strach.“ „Třeba ne.“ řekl Dean. „Jak to myslíš?“ zajímal se Emery. „Třeba tu čas běží jinak. Třeba v našem světě uběhl jen okamžik. Třeba až se vrátíme, probereme se ve stejnou dobu a na stejném místě.“ „To mě nenapadlo. Díky, trochu mě to uklidnilo.“ řekl vděčně Emery.
„Vůbec se mi na další pochod nechce.“ řekl po chvíli ticha Emery. „Na druhou stranu, jsem rád, že jdeme. Vidím, alespoň nějakou naději. O tom Trevenielovi se všichni vyjadřují s úctou. A pokud je šance, že nám řekne, co bychom měli udělat, abychom se dostali zpět domů, tak tenhle pochod rozhodně bude stát za to.“
Po večeři šli všichni tři spát. Garrett se právě chystal ulehnout, když někdo zaklepal. Šel otevřít. Za dveřmi byl Nauéríel. „Ahoj, děje se něco?“ „Přišel jsem ti oznámit, že jsem královnu požádal, abych vás mohl doprovázet za králem. Cítím, že je mou povinností ochránit vás po dobu, co tu budete. Tervuniel i můj bratr Varlyen sice chtějí, abych se vrátil zpět do Aríny, ale kdo by tě dál cvičil?“ zavtipkoval. „Každopádně s námi půjde i můj bratr. Tervuniel by mě nenechala jít samotného. Počká tu na náš návrat. A Varlyen konečně pozná svět za hranicemi našeho lesa.“ „Děkuji, jsem rád, že půjdeš s námi.“ „Elenah je na místě velitelky strážců Aríny určitě spokojená. Vždy o to stála víc než já. Já s vámi aspoň zažiji nějaké dobrodružství. A navíc chci Treveniela Moudrého o něco požádat.“ „O co?“ „To si zatím nechám pro sebe.“ usmál se a mrknul Nauéríel. „ Dobrou noc, Garrette.“ „Tobě taky.“
Garrett ulehl a brzy na to usnul. Ranní paprsky slunce se pomalu plížili po podlaze a posteli, dokud nedosáhli Garrettova obličeje. Otočil se zády k oknu, ale uvědomil si, že musí vstávat. Postavil se, opláchl se, požvýkal lístky a než se nadál, už elfí služebná nesla snídani. Spěšně posnídal a vydal se ven před palác. Byl tu brzy. Nikdo jiný tu ještě nebyl. Za několik okamžiků se však v dálce objevil obrys Nauéríela a jeho bratra Varlyena. „Buď zdráv, Garrette.“ pozdravili ho oba příchozí. „I vy.“ „Vzal jsem nám cvičné meče. Pokud s námi pojedou nějací koně, mohl bych je požádat, aby je nesli.“ „Dobrý nápad. A co ten tvůj nový meč?“ ptal se Garrett. Nauéríel odložil cvičné meče na zem. Odhrnul si plášť a vytasil z pochvy svůj nový meč. Čepel se stříbřitě leskla. Zhruba do tří čtvrtin sahal žlábek na odlehčení a zpevnění čepele. Právě ve žlabu bylo poblíž křížové záštity několik duhově se lesknoucích rytin. Záštita byla mírně zahnutá a s jemně broušenými hranami. Rukojeť byla pro jednu a půl ruky a omotána byla černou kůží. Hlavice meče byla tvaru hrušky a doprostřed z jedné strany byl zasazen jako palec velký smaragd.
„Na, potěžkej si ho.“ nabízel Nauéríel meč Garrettovi. Garrett vzal zbraň do ruky. Meč byl neobvykle lehký a velmi dobře se držel. „Páni.“ ulevil si Garrett. „To je nádhera. Co znamenají ty znaky?“ ptal se, když meč vracel. „Znamená to: Ten, jenž chrání ostatní. A pak, je tu jméno meče.“ „Jak se jmenuje?“ „Naueron. Po našem otci. Před mnoha lety nám ho vzala Temná nákaza. Nemoc proti, které takřka není léčba. Šance na přežití, jsou po nákaze mizivé. Ani my elfové ji nedokážeme léčit. Jen trpaslíci jsou vůči ní odolní. Naštěstí je jen velmi vzácná a není téměř vůbec nakažlivá.“
Za krátko dorazili i Dean a Emery. Pozdravili se a čekali dál. Dean si právě zkoumavě prohlížel Nauéríelův meč, když přijela královna. Seděla na bílém hřebci se stříbrnou hřívou. Kůň měl bílá i kopyta. Tak proto Sněhokopyt. Pochopil Garrett. Spolu s ní tu byli další tři elfové. Morlen a další dva, které Garrett neznal. Všichni byli oděni v kvalitních kovových zbrojích. Morlen měl jen kroužkovou zbroj, zbylí dva byli v plné zbroji. Nauéríel i jeho bratr měli své kožené zbroje z předešlé jejich cesty. Přivedli s sebou čtyři bílé koně. Dva dokonalí bělouši, jeden míně zašedlý a poslední, což byla klisna, měla téměř stříbrnou srst a zářivě bílou hřívu.
„Dobré ráno, přátelé.“ pozdravila královna a všichni včetně Garretta a jeho dvou přátel se poklonili. „Doprovodím vás na okraj města. Nauéríel se nabídl, že vás spolu se svým bratrem provedou lesy a doprovodí až do tábora mého muže. Také Morlen se nabídl. Spolu s nimi s vámi posílám i mé dva členy osobní stráže. Toto jsou Ravlen a Udinelon.“ představila královna dva bojovníky. Garrett si všiml, že Arlien nikdy nenosí boty, přesto byla její chodidla i teď, dokonale čistá.
Královna s nimi dojela až otevřeným branám Leveniany. „Šťastnou cestu, přátelé. Doufám, že naleznete odpovědi na všechny otázky, které máte.“ „Děkujeme.“ řekl Dean. On i kamarádi ještě z dálky zamávali královně. Ta se pak na svém hřebci otočila a odjela zpět do veselých ulic Leveniany.
A byli znovu na cestě. Za krátko byli v hustém lese a elfské hlavní město nebylo vůbec vidět. Jen stěží by jej Garrett nalezl, a to, i kdyby byl jen pár kilometrů od něj. Pravděpodobně by se svým orientačním smyslem bloudil kolem města a nevšiml by si ho.
Až do oběda si Garrett, Nauéríel, Dean, Emery a dokonce i Varlyen vesele povídali. Ještě před obědem si Garrett a Nauéríel cvičně zašermovali. Dean s Emerym se bavili Garrettovými prohrami. Smáli se pokaždé, když schytal úder nebo byl sražen k zemi. Po krátkém tréninku se najedli. Oběd byl malý. Bylo těžké si zase zvyknout na malé příděly jídla, po dnech na zámku, kde mohli sníst, kolik se do nich vešlo. „Ooch, já mám ještě hlad.“ stěžoval si Emery. „To jsme dva.“ přitakal Garrett.
Dva z koní byli obtěžkání zásobami, přikrývkami a oblečením na převlečení. Na dalších dvou se v jízdě střídali. Ostatní pak šli svižnou chůzí za nimi. Z elfů jezdit na koni uměli všichni. Horší to bylo s Emerym. Garrett i Dean si zvykli rychle. Garrett už na koni párkrát jel, takže mu to problém nedělalo. Dean měl pro jízdu na koni přirozený talent. Ovšem Emery se stále nakláněl na stranu, takže nebylo divu, že to jeho koni vadilo a pohazoval hlavou. Hříva šlehala Emeryho do obličeje společně s žíněmi, kterými kůň odháněl otravný hmyz. Navíc Emery vypadal, že se koní bojí.
„Musíš zůstat v klidu, kůň z tebe tvůj neklid vycítí a nedrž otěže tak křečovitě.“ napomínal Emeryho neustále Morlen. Všichni ostatní se smáli. I Ravlen a Udinelon.
K večeru se všichni usadili u ohně. Nejdříve odstrojili koně a nechali je, se v klidu pást. Nauéríel s Garrettem krátce pocvičil boj s mečem, a pak se posadili k ostatním. „Měl bys v soupeři víc číst, Garrette.“ radil Udinelon. „Snaž se očekávat, co udělá, sleduj jeho pohyby. Studuj ho. Máš větší dosah. Využij toho.“ „Děkuji za rady, snažím se, ale pořád to nejde. V tomhle je o hodně lepší.“ Udinelon vstal a vyzval Nauéríela na cvičný souboj. Udinelon byl o něco málo menší než Nauéríel. Byl však mohutnější. Vzali cvičené meče a začali kolem sebe kroužit. Nauéríel zaútočil a Udinelon po vykrytí úderu ladně přešel do protiútoku. Souboj vypadal víc jako tanec. Bránili se a útočili v naprosté harmonii. Vypadalo to, že Nauéríel prohrává. Byl mnohem častěji v obranném postoji než Udinelon. A pak se to stalo. Udinelonův meč sjel po Nauéríelově a ten vyrazil kupředu. Odrazil rychlý nemotorný Udinelonův útok, udeřil ho do hrudního plátu jeho zbroje a narušil mu rovnováhu. V mžiku už útočil z druhé strany a než všichni zaznamenali, jak se to stalo, byl Udinelon bez meče a Nauéríel měl čepel svého, na krku soupeře.
„Máš až příliš dobrého učitele.“ poznamenal naprosto překvapený Udinelon.  „Zítra odpoledne bychom se krátce měli pocvičit všichni.“ navrhl Ravlen. „Je nás sudý počet. Všichni se přes den pocvičíme, rozhodně to nebude na škodu a za menší zdržení to stojí.“ „Výborný nápad, příteli.“ souhlasil s druhem ve zbrani Udinelon.
Zbytek večera se nesl v duchu rad. Radili si ohledně boje s mečem a Udinelon s Ravlenem se rozpovídali o dalších technikách boje. Radili Garrettovi a jeho přátelům, aby v případném nebezpečí, do kterého by se někdy mohli dostat, spíše využívali kopí nebo palcát a štít. „Bojovník se štítem je velice nebezpečný. Pokud ty sám štít nemáš, jsi proti takovému soupeři v obrovské nevýhodě. A s palcátem a kladivem nejsou třeba velké zkušenosti. Každý umí udeřit. A za pomoci kopí si můžeš nepřítele držet dostatečně daleko od těla.“ Poučovali elfové lidi. „Do přímého boje bych se nerad dostal.“ podotkl Emery. „To je dobře, není o co stát.“ souhlasil Ravlen.
Brzy ulehli na teplé deky co nejblíže k ohni a krátce na to všichni usnuli. Stále byli hluboko v elfských lesích, a tak nikdo nebyl na stráži. Nebylo to třeba. Garrett, Dean ani Emery už nebyli považováni za nepřátele a podle elfů, se nikdo, kdo by byl hrozbou elfům, nikdy nedostal takto hluboko do lesa.
Druhého dne, vždy dva právě jedoucí na koních kus poodjeli a než je ostatní dohonili, se cvičili v boji s meči. Vždy jeden elf a jeden člověk. První hned z rána ujeli Ravlen s Emerym. Když se ostatním podařilo je dohnat, Garrett viděl Emeryho zpoceného a špinavého od hlíny, jak se celý rudý v obličeji právě zvedá ze země. Ravlen a Emery byli zhruba stejně vysocí a podobně stavění. „Tak jak to šlo?“ ptal se Dean Emeryho. „Příšerně. Takový nářez jsem nedostal ani nepamatuju.“ šklebil se Emery.
Po nich se vydali na úprk Dean a Udinelon. Udinelon si s sebou vezl štít, a tak ho Deanovi zapůjčil. Dean v žádném případě nevypadal tak zadýchaně jako Emery. Naříkal však, že ho hrozně bolí ruce. Udinelon ho chválil. „Krytí štítem ti jde velmi dobře, ale tvé útoky jsou jako útoky stařeny. Meč držíš sice pevně, ale jsi hrozně křečovitý a nemotorný. Pro štít jsi byl ovšem narozen.“ Dean se jen pyšně usmíval.
Další byli na řadě Garrett a Nauéríel. Vyjeli. Na rozdíl od Emeryho a Ravlena, jeli na koních cvalem. Museli sice občas přejít do poklusu, kvůli Garrettovu nedokonalému umění jízdy na koni, ale i přesto poodjeli rychleji než ostatní. Při poklusu spolu rozprávěli. „Budou se cvičit i Morlen a Varlyen?“ ptal se Garrett. „Můj bratr to s mečem moc neumí. Nikdy ho to nebavilo A Morlen je spíš léčitel než válečník, myslím si ale, že si s někým také procvičí své šermířské umění.“ „Jak dlouho bude vůbec tato cesta trvat?“ „O poznání déle, než ta minulá. Na Šedavé pláně je to daleko. Koně nám ovšem pomohou s vybavením. Můžeme tak cestovat rychleji, než posledně.“
Než přišel čas na cvičení šermu, probrali přátele ještě mnohé. Často se smáli a k hovoru se nemuseli nijak nutit. Garrett přemýšlel o tom, jaké by bylo jejich přátelství v jeho světě. Vysedávali by společně s Deanem a Emerym v hospůdkách? Sportovali by společně? Hráli hry? Těžko říct. Bylo však jisté, že právě tady, v Tsechiánii, jsou přáteli.
Garrett vykryl Nauéríelův útok a uskočil na stranu. Nauéríel nepřestával útočit a honil Garretta po volném prostranství. Garrettovi úskoky ani kryty však nebyly nic platné. Pokaždé to schytal. Bolestivé rány do rukou, nohou a těla. Naštěstí hlava dnes zůstává bez bolesti. Pomyslel si Garrett. Avšak vzápětí dostal ránu loktem do týla. Nebyl to však jen výprask. Nauéríel učil Garretta zdokonalovat kryty a odsekávání útoků. Učil ho, jak ladně přecházet do protiútoku a různé nevyzpytatelné kličky. Většina věcí se Garrettovi dařila hned na poprvé. Talent v boji s mečem mu opravdu nescházel. A přesto to v boji s Nauéríelem stále nestačilo. „Cvičení dělá mistra. Cvičím se s mečem již od svého dětství. Nemůžeš mě přemoci po pár dnech tréninku.“ chlácholil Nauéríel Garretta. „To vím, jen nemám rád prohry.“ řekl nabručeně Garrett, když se, po úderu hlavicí meče do zad, zvedal ze země. „To vidím.“ smál se Nauéríel. „Přesto děláš rychlé pokroky a tvá zápěstí sílí každým dnem. Navíc jsi už hbitější než první den. Nejsi tak statický, mnohem víc se pohybuješ. To je dobře, je o mnoho těžší, zasáhnout pohybující se cíl.“ „Tak aspoň něco.“ reagoval ztrápeně se tvářící Garrett.
Ostatní je dohonili a všichni společně se usadili k obědu. „Tak jak šlo cvičení vám?“ ptal se Udinelon. „Garrett je den ode dne lepší. Učí se velmi rychle, ale při útocích je stále příliš neuvážlivý a zbrklý.“ „A nejsou snad lidé ve všem takoví?“ smál se hlasitě Udinelon. „To bude asi tím, že nežijeme stovky let.“ odpovídal, též se smějící Dean.
Oběd byl opět jen střídmý. Po něm se měli na svůj trénink vydat Morlen a Varlyen. Avšak Varlyen se cvičení snažil vyhnout. „Jeď! I ty by ses měl cvičit v boji s mečem, ne vždy zůstaneš s lukem v dálce.“ pobídl Nauéríel bratra. Varlyen se tedy uvolil a společně s Morlenem odjeli vpřed.
Ravlen po cestě šeptal koním, jež nesli jejich zásoby, něco v elfském jazyce. „Co jim říká?“ ptal se Dean Nauéríela. „Děkuje jim za jejich pomoc a rozpráví s nimi o jejich pláních, na nichž se prohánějí.“ vysvětlil Nauéríel. „On jim rozumí?“ „Ovšem, zvířata s námi mohou rozprávět pomocí myšlenek. Jen málo z lidí má schopnost mluvit se zvířaty. Elfové mají však tuto vlastnost všichni. Je to běžné.“ „Neuvěřitelné.“ vydechl úžasem Dean. „Tam, odkud pocházíte, se zvířaty nikdo nerozpráví?“ „Někteří lidé ano. Většinou se svými mazlíčky. Pokud to však někdo dělá až příliš, je většinou ostatními považován za podivína.“ „Naše světy jsou opravdu velmi odlišné.“ konstatoval zřejmý fakt Nauéríel a dál si povídal s Deanem. Mezitím Garrett přišel ke, s koňmi rozprávějícímu Ravlenovi.
Začali si povídat o skřetech. „Odporná stvoření. Plazí se jeskyněmi a požírají se navzájem. Jsou hrozbou hlavně v noci a ve velkých počtech. Jen zřídka zaútočí na skupinu větší, než je ta jejich. Jsou to zbabělci. Není jediná věc, která by se o nich dala říct, že je hezkou nebo milou.“ rozpovídal se Ravlen. „A co ti An..něco skřeti?“ ptal se Garrett. „Anderelští skřeti? Pravý opak než jejich jeskynní příbuzní. Jsou vysocí a silní. Žijí na Anderelských stepích. Jejich tlupám vládnou vždy ti nejsilnější. Na rozdíl od jeskynních skřetů, se mezi nimi vykytují i mágové. Velice nebezpeční nepřátelé. Pokud někdy potkáš Anderelského skřeta, raději uteč. V Tsechiánii nenajdeš více bojechtivý národ. Váží si však síly a pasou vlastní dobytek. Vlastně prý prosperují velice dobře. Co nevypěstují, to si dobijí silou.“ popisoval Anderelské skřety Ravlen. „Tyto dvě rasy jsou hlavní částí démonické armády. Ony a posedlí lidé. Nesmrtelný démon Horblar tyto armády vede. Nikomu se jej zatím nepodařilo zabít. Jen několik spojených mágů ho dokázalo zahnat, ne však mu ublížit. Nikdo neví, jak ho alespoň zranit.“ „Jak proti něčemu takovému vůbec chcete bojovat?“ „Plánem je ho zajmout a uvěznit za pomoci mocné magie. Já bych byl ovšem raději, kdyby se našel způsob, jak se ho zbavit natrvalo.“ pověděl Garrettovi Ravlen.
„Myslíš, že se způsob někdy najde?“ „Netuším, doufám v to. Udinelon velmi dychtí po boji s démony. Často ho musím mírnit. Ten můj blázen přijme každou výzvu.“ „Tvůj blázen?“ „Ano, Udinelon je můj manžel. Poznali jsme se ve službách královně.“ „Vypadáte spolu šťastni.“ „To opravdu jsme, Garrette. To opravdu jsme. Máš někoho, koho miluješ ve svém světě? Někoho pro koho bys udělal vše?“ „Já jsem něco jako vlk samotář.“ zavtipkoval Garrett, který se nechtěl bavit o osobních věcech. „Chápu, jednou však potkáš někoho a tvé srdce bude plesat radostí i slabostí zároveň pokaždé, když takovému člověku budeš nablízku. Věř mi, že kvůli své lásce, bych se s naprostou odhodlaností postavil i samotnému Horblarovi.“ „Doufám, že k tomu nikdy nedojde, příteli.“ „I já, Garrette. To i já.“
Dohnali Morlena s Varlyenem a zbytek dne už strávili pospolu a bez výcviku. K večeru usedli k ohni, který elfové za krátko rozdělali a povečeřeli malou večeři.  Garrett si povšiml, že stromy už nejsou tak vysoké a mohutné jako byly ty poblíž Leveniany. Pomalu, ale jistě se začínali více podobat stromům, jež znal ze svého světa. Po vyčerpávajícím pochodu a cvičení se v boji byli všichni unavení a usnuli velice brzy.
Ráno se Garrett probudil výjimečně dobře odpočatý. Svaly ho sice bolely, ale cítil se plný energie. Rychlá snídaně odstartovala jejich další den. Putování divočinou bylo náročné, ale zdálo se, že to nikomu nevadí. Každým dnem si byli všichni stále bližší, a při příjemném povídání, cestování ubíhalo rychle. Den se krátil a co nevidět bylo odpoledne. Po svačině čekal Garretta výcvik s Nauéríelem.
„Mohl bych dnes s tebou bojovat já?“ ptal se Udinelon. „Myslím, že Garrettovi změna soupeře může být jen ku prospěchu.“ nenamítal nic Nauéríel.
Garrett a Udinelon odjeli na koních a brzy se skupině vzdálili. „Mám nápad. Zatím jsi jen bojoval na místech se spoustou volného prostoru. Proto bychom si mohli zabojovat přímo mezi stromy. Co říkáš?“ „Nemám s tím problém.“ odsouhlasil Garrett Udinelonův návrh.
Slezli z koní a pustili se do boje. Brzy po začátku boje si Garrett všiml, že Udinelon je hodně zvyklý na štít. Pokaždé když Garrett zaútočil zprava a Udinelon se tak musel krýt, byl pomalejší. Spoleh na štít ho v tomto směru zpomalil. Nebylo to příliš patrné, ale pokaždé, když si kryl levou stranu, jakoby se na okamžik zarazil. Proto Garrett po několika svých prohrách zkusil při dalším boji, stále napadat Udinelonovu silnější stranu. Náhle však bleskově zaútočil na jeho slabší levou a následně do soupeře narazil ramenem. Udinelon však rovnováhu neztratil a Garretta odstrčil nazad. Ten málem upadl. Zapřel se však o strom a jen stěží se vyhnul soupeřovu úderu. Schoval se za stromem a rychle zaútočil z druhé strany. Udinelon to čekal. Co avšak nečekal, bylo, že ho Garrett nabere jako býk. Garrett srazil Udinelona k zemi a spadl společně s ním. Na zemi po sobě sekli svými čepelemi, oba údery zblokovali.  Garrett byl první, kdo se postavil. Když byl na nohu, okamžitě sekl po Udinelonovi. Ten útok znovu zablokoval. Srazil Garrettovi čepel stranou a udeřil ho hlavicí meče do kolene. Garrett upadl na jedno koleno. Následně do něj Udinelon kopnul a srazil ho na záda. Garrett se pokusil vstát. Bylo však pozdě. Udinelon mu přišlápl meč. „Dobrý boj. Skoro jsi mě porazil. Tím tvým zbrklým útokem jsi mě překvapil. Využil jsi krytí stromu k momentu překvapení, velmi dobře.“ pochválil Garretta Udinelon. „Bohužel jsem stále nic nevyhrál.“ „Nebuď na sebe tak přísný. Brzy mi budeš rovnocenným soupeřem, tím jsem si jist.“ „Děkuji.“ poděkoval Garrett za vlídná slova.
Zpoza stromů se vynořil zbytek jejich skupiny a následně na koních odjeli Dean a Ravlen. „Viděl jsem závěr vašeho duelu.“ řekl Garrettovi Nauéríel. „Velmi dobře. Koukám, že sis také všiml, že je pomalejší, když na něj útočíš zprava.“ „Ano, všiml.“ „Proto jsem ho také porazil, není zvyklý se na té straně krýt mečem. Bylo snadné ho tak odzbrojit.“ „Pro mě ne.“ „Ale šanci jsi měl velkou. Asi tě trénuji dobře.“ chválil sám sebe v legraci Nauéríel.
Večer se rychle přiblížil a s ním i večeře a spánek. Tentokrát tábořili poblíž jezera, a tak se mohli všichni umýt a převléct do čistého. V zásobách měli i listy na čištění zubů, a tak po snídani většina z nich žvýkala a někteří žvýkali i večer u ohně.  
Následujícího rána opět brzy vyrazili na jejich pouť. Nauéríel s Garrettem spolu dnes cvičili jako první. Nauéríel učil Garretta rychlému odseku soupeřovy zbraně a následné otočce s útokem zezadu na podkolení jamky, dále různé techniky odzbrojování a hlavně obranu.
Cvičení se v boji a dlouhý každodenní pochod, tvořil každý jejich den na cestě. Týden utekl jako voda a lesy začali řídnout a ustupovat prázdným travnatým pláním. Šedavá tráva se táhla na míle daleko, kam až jen oko dohlédlo.
„Vždy se tu cítím celý nesvůj.“ stěžoval si Morlen. „Připadám si jako nahý, tady na té holé pláni.“ „Také mám raději krytí stromů, příteli.“ souhlasil Udinelon a poplácal Morlena po rameni. I Garrett se náhle bez zákrytu dříve všudypřítomných stromů a křovin cítil jaksi zranitelnější. Pohyb na planinách byl ovšem mnohem svižnější a plynulejší. Urazili větší vzdálenosti a cvičení boje s meči bylo častější. Rovinaté pláně pro ně nebyly takovou výzvou jako hrbolatý terén v lese, a tak se večer ani necítili tak unavení.
„Zítra odpoledne bychom mohli dorazit do tábora krále Urweniela.“ oznámil ostatním Ravlen. „To rád slyším, už mě ta výprava moc nebaví.“ řekl už unavený Emery. Měl však dobrou náladu a usmíval se. On byl asi jediný, kdo byl rád, že už opustili lesy a jsou na rovinách, které jsou přes den zality jasným slunečním svitem. Traviny na planinách byly místy šedé a výjimečně téměř až černé. Bez svitu měsíce a hvězd by v noci byli v naprosté tmě i zde na pláních. „Šedavé pláně. Ten název je výstižný.“ konstatoval Dean. „Před staletími tu byly také lesy. Zachvátil to tu požár a od té doby je to tu známo jako Šedavé pláně.“ vysvětlil Morlen.
Na pláních bylo i přes noc teplo a vzhledem k tomu, že jim tábořiště osvětloval měsíc, nerozdělali pro tentokrát žádný oheň. Blížící se konec výpravy měl na Emeryho a Deana pozitivní vliv. Elfové se však zdáli být nesví. Byli ostražití a v noci se střídali na stráži. Možný útok skřetů je nenechával v klidu. Nebyli ani moc mluvní. Rozprávěli málo a odpovídali krátce. „Už se těším na ráno.“ řekl Varlyen. „Takhle po tmě není v těch travinách nic vidět. Útok by byl vskutku překvapivý. I skřeti by toho dokázali využít.“ „Neboj se, bratře, na stráži se budeme střídat. Ravlen a Udinelon jsou zkušení válečníci a poznali by, kdyby nám hrozilo nebezpečí. S každým z nás bude jeden z nich na stráži.“ Netrvalo dlouho a elfové svoji obezřetnou náladou nakazili i Garretta s Deanem a Emerym.
„Vy se nebojíte?“ ptal se Emery přátel. „Nemám z toho vůbec dobrý pocit.“ odpověděl Dean.
Tu noc se nikomu z nich nespalo dobře. Ráno však byli elfové opět plni dobré nálady. Na pláních byl přes den dobrý výhled na všechny strany. Nebezpečí by viděli na míle daleko.
Šli svižnou chůzí celé dopoledne a brzy po obědě již viděli kouř na nebi. „Tábor krále Urweniela. Co nevidět nám vyjedou vstříc.“ řekl Ravlen a měl pravdu. Zanedlouho uviděli skupinu jezdů na zářivě bílých koních a nad nimi kroužilo několik gryfů.