Cizí krev - Kapitola VII.

                                                          VII.

Gryfové se jim snášeli nad hlavami, při cestě do tábora. Majestátní zvířata na sobě měla jezdce, kteří vyhlíželi případné nebezpeční. „Je to jen opatrnost. Nemusíte se však bát, skřeti útočí jen za soumraku a v noci.“ pověděl jim elf, který velel hlídce, jež je vedla do tábora.
Všichni teď seděli na koních. Hlídka, což byla vlastně jejich eskorta, přivedla nějaké navíc. Garrett, Dean i Emery hleděli neustále k nebesům a obdivovali jako býky velká zvířata s hustým osrstěním, obřími drápy a nebezpečným zobákem. Byli překrásní. Mohutná stvoření budila strašlivý dojem. „Nechtěl bych něčemu takovému nikdy čelit.“ řekl se stále upírajícím zrakem k nebesům Emery. „To vskutku ne.“ souhlasil Dean i Garrett, který jen pokýval hlavou.
Brzy vstoupili do tábora. Tisíce stanů natěsnaných jeden na druhý. Desítky gryfů a stovky koní. Spousty oddílů cvičících se lukostřelců, kteří nikdy neminuli cíl. Moře válečníků procvičujících si bojové sestavy, ať už dvojice, skupinky nebo celé oddíly. Byli tu válečníci v plátových zbrojích, kovových brigandinách, složených z jednotlivých plechů a potažených kůží nebo kvalitní látkou, kroužkových zbrojích a několik málo průzkumníků ve zbrojích z kvalitní kůže. Spousta z těch, co právě neměla co na práci, se po nich ohlížela. Cvičí elfové, si však svoji koncentraci, nenechali ničím narušit.
Za několik málo chvil došli k obřímu stanu stříbrné barvy. „Král, vás již očekává.“ řekl velitel eskorty a odešel. „Tak jdeme.“ pobídl přátele Nauéríel a vstoupil do stanu jako první. Garrett, Dean a Emery na sebe kývli a šli hned za ním, následováni Morlenem, Ravlenem a Udinelonem.
Stan zevnitř byl zdoben zlatým vyšíváním elfských znaků. Na jedné straně byla postel obřích rozměrů se zelnými dekami a polštáři. Po okrajích stanu stály stojany se zbraněmi a zbrojemi. Mezi nimi byla spousta masivních truhel. Uprostřed stanu se vyjímal velký dubový stůl. Nohy stolu byly vyřezány tak, aby připomínaly gryfí tlapy se spáry. A byly vyvedeny vskutku působivě. Stůl vypadal, jako by se každou chvílí měl pohnout a někoho rozsápat. Deska stolu byla obklopena mapami a svitky. Za stolem se radili tři elfové. Elf vlevo, byl vysoký a tmavovlasý. Jeho zelené oči soustředěně probodávaly mapu před sebou. Černé obočí bylo zešikmeno tak, že jeho pohled působil ještě přísněji. Měl na sobě kroužkovou košili a plátový náprsní kyrys. Vše v nejtemnější černé barvě. Chrániče předloktí byly z tmavé kůže s vyraženým zdobením gryfa v rozletu. I přes kroužkovou košili bylo znát, že má svalnaté ruce. Nebyl mohutný, ale velmi dobře vypracovaný. Každou jeho ruku zdobil prsten. Na jedné, obyčejný stříbrný kroužek a na druhé prsten se zeleným kamenem vsazeným doprostřed.
Na pravé straně stál elf s šedivými vlasy, jež byly delší než u druhých dvou. S klidným výrazem si prohlížel mapu a škrábal se na bradě. Měl nezvykle dlouhé a štíhlé prsty, jež zdobilo mnoho prstenů. Jako jediný na sobě neměl zbroj. Jen se opíral o dlouhou tvrdou hůl z bílého dřeva. Do vršku hole byl vsazen čirý kámen, který odrážel světlo tak, že vypadal, že hraje všemi barvami duhy. Jeho oči byli staré. Vypadaly unaveně. Barvy byly bledě modré a nad nimi měl husté šedé obočí.
Uprostřed stojící elf byl vyšší než ten vpravo, ale stále o několik palců menší, než jeho vlevo stojící kolega. Měl zlaté vlasy, které zdobila velká stříbrná koruna. Koruna byla jednoduchá. Jedinou její ozdobou byl tvar znázorňující lesy. Elf měl hnědé laskavé oči. Oděn byl ve zlaté zbroji. Zlatý kyrys zakrýval stříbrnou kroužkovou košili. Chrániče ramen a předloktí byly též zlaté a kovové. Jeho ruce zdobil jen jeden zlatý prsten s velkým diamantem. Léta výcviku a boje byla na jeho postavě znát. Byl dobře stavěný. Působil mohutnějším dojmem, než elf vlevo, ale jeho ruce se nezdály být, tak svalnaté.
Všichni muži vzhlédli od stolu zároveň. „To musejí býti oni.“ usmál se o hůl se opírající elf. Král uprostřed vypadal také potěšen. „Vítám vás, návštěvníci z jiného světa.“ začal. „Jsem král elfského lidu Urweniel zvaný Rozvážný. Je mi ctí se s vámi konečně setkat a jsem rád, že jste sem dorazili v pořádku.“ Elf vlevo se nezdál být jejich přítomností nadšený a řekl: „Vypadají jako obyčejní lidé.“ „Jenže nejsou, můj starý příteli.“ řekl šedivý elf. „Já jsem Treveniel Moudrý a rád vás konečně poznávám. Musíte mi vše co nejdříve vyprávět. Za svůj dlouhý život jsem nebyl nikdy takto nedočkavý, připadám si znovu jako mladík.“ radoval se elf. „Omluvte prosím mého mladého přítele. Toto je generál naší armády a velitel gryfích jezdců Moreath Arthiel.“ představil vlevo stojícího elfa Treveniel. Moreath si Garretta, Deana a Emeryho netečně prohlížel. „Myslím Trevenieli, že by se naši hosté nejdříve rádi najedli a umyli. Nemám pravdu?“ zeptal se král. „Ovšem, ovšem.“ odpovídal Treveniel. Král se na něj zahleděl a ten se mírně uklonil a ustoupil. „Ano, Vaše výsosti. Rádi bychom se najedli a umyli se. Děkujeme za Vaši pohostinnost, cesta byla dlouhá a vysilující. Byla ovšem také poklidná a bez jakéhokoliv narušení.“ řekl s hlubokou úklonou Nauéríel. Přátelé jej napodobili. „To rád slyším Nauéríeli. Jsem rád, že jsi naše hosty doprovázel právě ty. Už je to dlouho, co jsem tě naposledy viděl. Pamatuji si, že jsi byl výjimečným bojovníkem. Dokonce si vzpomínám, že jsi při výcviku boje s meči dokázal udržet krok s mým synem. Pro tento úkol by nebyl nikdo vhodnější, než ty.“ „Děkuji, Vaše veličenstvo.“ řekl Nauéríel a znovu se uklonil.
Všichni společně opustili stan a jeho obyvatele. Ravlen a Udinelon se s nimi rozloučili a zamířili někam mezi stany. „Ty jsi cvičil s Arniwelem?“ ptal se užasle Garrett. „Ano, už je tomu velmi dávno.“ „To jsi mi nikdy neřekl, už není divu, že jsi mě pokaždé porazil.“ zavtipkoval Garrett. Nauéríel se v odpověď jen usmál.
Nejdříve ze všeho se šli umýt. Garrett očekával sudy s vodou, Nauéríel je však zavedl do velkého stanu s mnoha káděmi s kouřící vodou. Na stolcích, poblíž každé kádě, byla mýdla. „Ještě nám seženu něco na převlečení.“ řekl Nauéríel a spolu s bratrem a Morlenem zmizel.
Garrett si zatím s přáteli zalezli každý do jedné kádě a začali se mýt. „Přesně tohle jsem už potřeboval.“ pochvaloval si Emery koupel. „Já taky.“ souhlasil s kamarádem Dean a ponořil se do vody. Garrett se namydlil od hlavy až k patám. Umyl se a odpočíval v horké vodě. Málem by usnul, ale to už se do stanu vrátili elfové. Nauéríel a Morlen donesli oblečení a za nimi příchozí Varlyen držel několik párů bot.
Přátelé se převlékli a čekali před stanem, až se vykoupou i elfové. Všichni tři byli oděni do černých kalhot a zelených tunik. „Nevím proč, ale jsem nervózní.“ přiznal přátelům Emery. „Cítím se stejně.“ zareagoval Dean. Garrett mlčel. Mel hlad a nechtělo se mu tak moc mluvit. Nemusel však čekat dlouho. Elfové byli za krátko umytí a převlečení a společně se vydali najíst.
Přišli k dlouhým stolům a lavicím. Všude vonělo jídlo. Hlavně ovoce, ale i smažení červíci. Každý z nich si ze sudů a mís nabral, co a kolik chtěl. Garrett si vzal pár kousků zeleniny a nabral si plnou misku červíků. K nim zakusoval lemové placky, které ležely v košíku na stole. Všichni jídlo zapili čistou vodou a chvilku poseděli. „Pár mil odsud je hlavní město lidí Braenger.“ informoval Garretta, Deana a Emeryho Morlen. „Zvědi hlásí skřety u rudých kopců. Horblar zatím viděn nebyl.“ „Na Rudých pláních se prý prohánějí Anderelští skřeti a drancují vesnice až ke Grondr lesu.“ připojil se Varlyen. „Trpaslíci pátrají po jeskynních skřetech v jejich podzemních cestách a dolech. Zatím na ně však nenarazili.“ „To jsou ty jejich hluboké jeskyně a důlní cestičky. Kdyby nehrabali tak hluboko, skřeti by se neměli kde schovávat.“ rozčiloval se Morlen. „Buďme rádi, že po nich trpaslíci pátrají. Jinak by se mohli skřeti pohybovat volně a nepozorovaně, kdekoliv by se jim zachtělo.“ uklidňoval jej Nauéríel.
Treveniel na ně už čekal před královským stanem, když přicházeli. Jeho stan stál hned vedle králova a byl malý a hnědý. „Ctěný Nauéríeli, vypověz prosím králi vše, co se událo od příchodu těchto cizinců. Vezmi s sebou i Morlena a Varlyena. „Ovšem Moudrý, avšak rád bych s Vámi potom o něčem mluvil.“ „Jistě, jistě, teď už jdi. Já si promluvím s našimi návštěvníky o samotě.“
Nauéríel, Morlen a Varlyen zamířili do královského stanu a Garrett s přáteli a Trevenielem usedli na špalky před tím jeho. Z hnědého stanu se linula vůně bylin. „Ták.“ začal Treveniel. „Vyprávějte mi prosím vše. Cokoliv na co si vzpomenete ode dne, než jste se sem dostali až do této chvíle.“ Garrett, Dean a Emery se pustili do vyprávění. Začali od jejich posezení U Dvou kozlů, pokračovali cestou domů a probuzením se na mýtině s Posvátnými kameny. Mluvili o uvěznění i o cestě do Leveniany. „Blázni! Jak vás mohli uvěznit a spoutat. To nikomu nedošlo, že jste tu z vůle Posvátných kamenů?!“ rozčiloval se Treveniel. Přátelé pokračovali a zakončili vyprávění momentem, kdy dorazili do tábora.
Treveniel se škrábal na bradě a něco si mumlal. „Zajímavé, zajímavé. A vaše pocity?“ A tak se každý z nich vyjádřil k tomu, jak se cítili po probuzení v Tsechiánii až doposud. „Určitě byste, mládenci, rádi věděli, jak se dostat zpět domů.“ řekl potměšile se usmívající Treveniel Moudrý. „Emery! Pojď se mnou prosím do stanu. Pokouříme trochu magických bylin a pohovoříme spolu o samotě. A vy dva se nebojte, i na vás dojde řada.“
Treveniel s Emerym vstoupili do stanu a za okamžik se odtud řinula oblaka dýmu. Zápach z bylin, které uvnitř kouřili, byl odporný. Ale po chvíli si Garrett uvědomil, že jej už nevnímá a je jaksi spokojenější. Seděli s Deanem před stanem a povídali si. „O čem myslíš, že spolu mluví?“ ptal se Dean. „Netuším, ale po těch bylinách to bude asi fajn rozhovor.“ Oba se začali bezdůvodně smát.
Čekali asi půl hodiny, než Emery vylezl ven. „Prý v mé budoucnosti zatím nic nevidí. Nejasná jest, avšak doufá, že k němu v noci promluví Posvátné kameny a prozradí mu něco ze skutků, které mám vykonat. Myslím, že je to starý blázen, ale vůbec mi to nevadí. Vlastně je mi dost dobře.“ usmíval se s přimhouřenýma a zarudlýma očima Emery. Jako další šel do Trevenielova stanu Dean. 
Emery vypadal, že každou chvílí usne a spadne ze špalku, na kterém sedí. Ze stanu byl slyšet hlasitý smích. Emery ovšem vůbec nereagoval, jako by ani neslyšel. Za nedlouho vykročil ze stanu vysmátý Dean. „Oj.“ řekl. „Co?“ ptal se Garrett. „Aha, tady jste. Má bu-bu-budoucnost. Jo, ta. Řekl mi, že cesta domů vede skrze intriky a smrt. Pfff. Cha. Pusť mě sednout a jdi tam ty. Je tam docela prča.“ dokončil Dean a svalil se na uvolněný špalek.
Garrett vstoupil do vnitřku stanu. Okamžitě ho udeřila silná vůně hořících bylin. „Pojď, posaď se.“ nabízel mu židli Treveniel. Kromě malé postele, stolu a dvou židlí ve stanu nebyl žádný nábytek. Snad jen malá truhla ve stínu. Stan osvětlovala pouze jedna svíce. Všude okolo visely byliny. Sám Treveniel měl dlouhou dýmku, ze které pokuřoval. „Na, dej si.“ nabízel kuřivo Garrettovi. Ten vzal dýmku a potáhl si z ní. Jen trochu. To však stačilo. Okamžitě se rozkašlal. „Neboj, zvykneš si.“ usmíval se na něj vesele Treveniel. Ještě několikrát se vystřídali v kouření dýmky, a pak se Treveniel přisunul blíž. „Ták. I ty chceš vědět, jak se navrátit domů máš?“ „Ano, to bych rád.“ „Hmm, necítím v tobě ten zápal. Tobě se tu líbí, viď?“ „Ano, to ovšem neznamená, že se nechci vrátit.“ „Hmm, tak se na to podíváme.“ Treveniel se poškrábal na bradě a položil dlaň na Garrettovo čelo. Druhou dlaní hladil to své. „Ó ano, už něco vidím. Vidím cestu. Ano, cestu. A také boje, velké boje.“ „Další cestu?“ „Ticho!“ okřikl Treveniel Garretta. „Velkou moc ve vás všech cítím, cesta domů však nakonec nebude záviset ani na jednom z vás, ale právě ty se o váš návrat velmi přičiníš. Ó a bude se ti to líbit.“ Garrett už vnímal jen na půl. Vůně bylin a síla kuřiva ho ukolébala do netečnosti. „Ooch, víc už ti neřeknu.“ otevřel náhle oči Treveniel. „Teď musím spát. Posvátné kameny mi ve snech prozradí více detailů o vašich budoucích skutcích. Teď jdi!“ Treveniel vstal a svalil se do své postele. Garrett okamžitě na to slyšel hlasité chrápání.
Garrett nejistým krokem vyšel ze stanu. Viděl podřimujícího Emeryho zlomeného na špalku. Dean s rozšířenýma očima a pusou dokořán sledoval oblohu. Byla už tma a na nebi jasně svítily hvězdy. „To je jízda.“ vydechl Dean. Garrett si všiml, že se k nim blíží tři postavy. Byli to Nauéríel, Varlyen a Morlen. „Zdravím vás, kamarádi. Rád vás vidím.“ pozdravil hlasitě Garrett a padl všem postupně kolem ramen. „Dozvěděli jste se něco?“ ptal překvapený se Nauéríel. „Oj, mnoho. Opravdu mnoho, ale teď si na to nějak nevzpomínám.“ odpověděl Dean. Nauéríel bez pozvání vstoupil do Trevenielova stanu. Chvíli byl slyšet rozčilený hovor, vzápětí však Nauéríel opustil stan s vítězoslavným úsměvem na rtech.
„Halo! Emery!“ snažil se probudit Varlyen Emeryho. „Nech ho spát, má dost.“ rozhodl Morlen. „Mám nápad. Přátelé, pojďme se trochu probrat. Emerymu se tu nic zlého nestane. Měli jste už pravý elfský nektar?“ ptal se Morlen. „Né, nikdy.“ vydechl užasle Dean. Garrett se mu opíral o rameno. Příšerně se mu točila hlava. „To vám pomůže, pojďte. A alespoň spolu zapijeme zdařilou cestu sem.“
Společně bez Emeryho se vrátili k dlouhým stolům, kde dříve jedli. Po celou cestu Nauéríel podpíral Garretta a Varlyen Deana. Usadili se a Morlen odběhl. Za chvíli se vracel s tácem několika dřevěných kalichů. „Napijme se, přátelé. Tohle bude to nejlepší, co kdy ochutnáte. Věřte mi.“ řekl Morlen a rozdal kalichy všem přítomným. „Na zdraví, na vítězství a vaši brzkou cestu domů do vašeho světa.“ pronesl přípitek Morlen a nalil si obsah kalichu do úst.
Garrett opatrně ochutnal. Nápoj byl sladký a velmi chutný. Převaloval tekutinu v ústech a chutnal ji. Pak polkl. Nápoj ho příjemně zahřál. Nebyl v něm cítit žádný alkohol. Dal si další lok a po něm další. Brzy už zpíval spolu s Nauéríelem a Varlyenem. Dean a Morlen spolu tančili na stole a přátelsky se objímali. Aniž by si jich všiml, připojili se k nim brzy další elfové, mezi nimiž byli i Ravlen a Udinelon. Zpěv nabíral na hlasitosti a za krátko se všichni hromadně objímali, tančili a zpívali. „Ty tak příšerně pěješ.“ smál se Varlyen Garrettovi. „Já vím.“ odpovídal mu z vesela Garrett.
Morlen se válel po stole a srážel tak prázdné i plné kalichy. Dean se ho pokoušel znovu postavit na nohy. Marně. Sám vždy upadl a rozlil vše okolo. Všichni se mu hlasitě smáli a pobízeli ho k dalším pokusům. A on to zkoušel dál a hlasitě se smál. Mezitím si však vždy prolil hrdlo dalším elfským nektarem.
Desítky kalichů se válely po zemi i na stole a další desítky stále přibývali. Zábava stále neuvadala, i přesto, že už mnoho elfů, mezi kterými byl i Dean, dávno ležela pod stolem nebo na něm. Z Garrettových známých zůstali na nohou už jen Nauéríel a Udinelon. „Miluji svého muže Ravlena!“ „A já miluji Tervuniel!“ překřikovali se opilí kamarádi. „A já miluji vás, kamarádi!“ připojil se Garrett. Záhy už však poklidně seděli a sledovali spoušť, co nadělali. Nauéríel se šťastně usmíval. „Proč jsi byl vzbudit Treveniela?“ ptal se přítele Garrett. „Treveniel je nejvýše postaveným členem Tervunielina rodu. Je to Tervunielin prastrýc. Byl jsem Moudrého požádat o požehnání. Chci si Tervuniel vzít. A on mi své požehnání dal. Vezmu si svoji staletou lásku, Garrette. Věřil bys tomu?“ smál se přešťastný Nauéríel. „Blahopřeji, kamaráde.“ „I já.“ přidal se Udinelon. Společně se hlasitě a šťastně smáli. „Miluju ji. A budu její manžel.“ křičel Nauéríel. „Rád bych tu byl do vaší svatby.“ přál si nahlas Garrett. „Doufám, že budeš, příteli.“ Plácali se po zádech a znovu si začali všichni tři zpívat. Elfské písničky, kterým Garrett nerozuměl, ale přesto zpíval také, jako by ty písně znal celý svůj život. Neustále se objímali a gratulovali Nauéríelovi. „Buďte šťastni.“ „Vy budete šťastni! Ty jsi skvělý chlapík a ona úžasná žena.“ Děkuji, vám, kamarádi.“ Pokřikovali po sobě pořád to stejné, dokud, jako všichni ostatní neodpadli a neusnuli.
Výkřiky a řinčení ocele. To bylo to, co probudilo Garretta. Začínalo svítat. Tábor byl cítit kouřem a o kus dál něco hořelo. Zmatené a zděšené výkřiky se nesly ze všech směrů. A pak to Garrett uviděl. Odporné přikrčené monstrum se zelenošedou kůží a šklebem na tváři. Skřet. V ruce měl primitivní meč a uháněl jeho směrem. Garrett stále jako přikovaný. Náhle před něj skočil Nauéríel s Naueronem v rukou. Jediným sekem zabil skřeta. „Zůstaň za mnou!“ poručil mu. Krkem dalšího skřeta proletěl šíp. Sotva Varlyen vystřelil, už měl tětivu luku znovu napnutou. Společně utíkali kolem stanů. V tom uslyšeli známý křik. „Pomóc!“ Byl to Emery. Několik skřetů ho vleklo za sebou pryč z tábora. Varlyen po jednom vyslal šíp a ten ho skolil k zemi. Před Nauéríela s Garrettem vyskočil obrněný skřet. Zaútočil. Nauéríel jeho útok hravě vykryl a chystal se stvůru zabít. Zničehonic vzduchem prolétl šíp a zabodl se Nauéríelovi přímo do ramene. Skřet se po něm v mžiku ohnal svojí nahrubo ukovanou zbraní. Nauéríel se pokusil jen uhnout, když ho čepel zasáhla do hlavy. Garrettův elfský přítel se skácel k zemi a zůstal nehybně ležet. „Né!!!“ křičeli Garrett i Varlyen zároveň. Garrett nedbal nebezpečí a vrhl se na skřeta. Překvapeného ho srazil k zemi. Bušil do něj, jak silně jen dokázal. Skřet se s ním převalil a kovovou zbrojí mu tiskl tvář do bláta. Pokoušel se ho bodnout, ale Garrett mu držel ruku svírající meč. Garrettovi se povedlo zapřít a odhodil skřeta stranou. Popadl Nauéríelův meč a připravil se k boji. Varlyen zatím pálil po dalších blížících se skřetech.  Skřet zaútočil. Garrett jeho výpad nešikovně odrazil a skřet se vítězoslavně zašklebil. Znovu zaútočil. Odsek s otočkou a útok na nohy. Vzpomněl si Garrett. Provedl protiútok, který ho Nauéríel učil. Odrazil skřetí zbraň, prosmýkl se kolem skřeta a sekl ho zezadu do kolen. Naueron projel hladce oběma nohama. Skřet upadl na kolena a Garrett mu vší silou zabodl meč do krční páteře. Stvůra se svalila na zem.
Garrett upustil meč a běžel za ležícím přítelem. „Nauéríeli!“ křičel a držel přítele v náručí. „No tak! Nauéríeli!“ Nauéríel však neodpovídal. Elfský strážce Posvátných kamenů, Nauéríel Thoriel byl mrtev.