Cizí krev - Kapitola VIII.

                                                       VIII.

Útok skřetů skončil stejně rychle, jako začal. Na bojišti ležela asi dvacítka mrtvých skřetů. K plačícímu Varlyenovi a Garrettovi svírajícímu zemřelého Nauéríela přiběhli Ravlen s Udinelonem. Za nimi přicházel Dean a další elfové. Všichni s úděsem a smutkem ve tvářích. Varlyen hlasitě plakal. „Je mi líto, ale mají Emeryho.“ informoval Ravlen. Garrett nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ten úžasný svět, ve kterém byl, ho právě připravil o dva přátele. Místo, které se mu zdálo bezchybné a snové, se náhle proměnilo v odpornou realitu. Smutek, vztek a prázdnota. Nic víc necítil. Šok vystřídalo utrpení ze ztráty přítele a to pomalu nahrazoval vztek a chuť se pomstít.
Brzy kolem nich byl nespočet elfů. Mezi nimi i král s Trevenielem a Moreathem. „Už jsem poslal gryfí jezdce za skřety, kteří unikli. Blíží se však k Šedému lesu. Tam je nebudeme moci pronásledovat.“ pověděl všem přítomným Moreath. Varlyen vstal a popadl svůj luk. „Kam chceš jít?“ ptal se Ravlen. „Jdu za nimi. Pomstím svého bratra. Zabiju skřeta, který ho trefil tím šípem a všechny, kteří se mi postaví do cesty.“ „To nemůžeš! Je to sebevražda. V Šedém lese se to může hemžit dalšími skřety.“ „To je mi jedno.“ „Řekněte mu někdo něco!“ naléhal Ravlen. „Já jdu s ním.“ řekl Garrett a přitáhl tak na sebe pohledy všech kolem. Varlyen mu pokynul. „Já půjdu také.“ přidal se Udinelon. „Všichni tři jste blázni! Ale jdu s vámi.“ přidal se Ravlen. „Nemohu tě nechat jít samotného.“ řekl manželi. „Nesouhlasím, ale bránit vám nemohu.“ řekl král. „Váš osud je vašich rukách. Hodně štěstí.“ to bylo jediné, co řekl Treveniel Moudrý. „Garrette, neblázni! Už mají Emeryho, nemůžeš také zmizet!“ „No právě!“ Mají Emeryho, musíme ho zachránit. Byl stále naživu, když ho vlekli za sebou. Nenechám ho v jejich spárách!“ rozkřikl se Garrett na Deana. „Zatraceně. V tom případě jdu taky.“ „Vůbec se mi nelíbí, že jdete i vy, přátelé, ale Posvátné kameny s vámi určitě mají své plány. Doufám, že vám štěstěna bude nakloněna.“ pronesl král. „Vyzbrojte je a pošlete s nimi tucet mužů!“ rozkázal Urweniel. Do tábořiště právě přispěchal Morlen. „Zvědi hlásí, že asi desítka skřetů za sebou táhne člověka a právě dorazila k lesu. Musíme si pospíšit.“ Jen okamžik po něm přispěchal elf se zprávou. „Vaše veličenstvo, právě dorazila zpráva od lorda Brylona. Varuje nás před útokem skřetů.“ „Zatraceně! Jen o pár okamžiků dříve a vše mohlo být jinak.“ rozčílil se Moreath. „Nikdo nemohl tušit, že skřeti zaútočí za úsvitu. To nikdy nedělají.“ řekl Treveniel a pak se zamyslel. „Ledaže, chtěli unést Emeryho. Garrette, Deane! Zaútočili i na vás?“ „Ano.“ odpověděl Garrett. „I ke mně se snažili dostat. Ravlen s Udinelonem je ovšem pobili.“ „Museli o vás vědět. Něco je sem muselo poslat. Proto ten útok za svítání. Jinak by útok v tak malém počtu, byl naprosto zbytečný. Jděte rychle a zachraňte Emeryho. Tohle je zlé znamení.“ podotkl Treveniel.
Garrett na sebe společně s Deanem navlékl koženou zbroj a chrániče předloktí, když k němu přišel Varlyen a podával mu Naueron. „ Tu máš. S mečem to umíš lépe než já a lepší zbraň ti nikdo nedá. Až je pobijeme, zase mi ho vrátíš.“ Garrett meč přijal a řekl: „Probodnu s ním každého skřeta, kterého potkám.“ „V to doufám.“
Tucet elfů společně s Ravlenem držící kopí, Udinelonem s mečem a štítem, Varlyenem, Garrettem, Morlenem a Deanem, jež se vyzbrojil též jednoručním mečem a štítem, vyrazil. Běželi rychlým cvalem. „Skřeti jsou pomalejší než my. Brzy je určitě doženeme.“ ujišťoval ostatní Morlen.
Garrett ani nevnímal. Následoval vpředu běžícího Varlyena. Jediné na co myslel, byla pomsta.
Co nevidět dosáhli lesa. Les už z dálky působil temným a otráveným dojmem. Šedivé jehličí a vadnoucí listí. Křoviska se zvláštními bobulemi. Les nebyl přívětivým místem.
Prodírali se křovisky a Morlen sledoval stopy skřetů. „Běželi tudy a měli naspěch.“ Les stále houstl, ale stopy skřetů byl schopen sledovat i Garrett. Polámané větve a stopy a rýhy v hlíně jasně udávali směr, kterým měli jít. „Míří k jeskyním!“ ozvalo se náhle odněkud z křovin. Na větvi vysokého stromu seděl skřet. Varlyen okamžitě natáhl tětivu luku. „Počkat!“ křikl elf za ním. „Proč? Je to skřet!“ zavrčel Varlyen. „Ano, jsem skřet, ale s těma hovnožroutama nemám nic víc společnýho.“ „Má pravdu.“ řekl elf, který prvně zastavil Varlyena. „Ten pracuje pro lorda Brylona. Je to jeho zvěd.“ „Skřet?“ podivil se Morlen. „Jak už jsem řekl, ty špidlouchu, jsem skřet, ale s těma, který vás napadli, nemám nic společnýho. Snažil jsem se vás před nima varovat. Můj posel však nebyl dostatečně rychlý.“ Na skřetovo rameno náhle vyběhl potkan. „Tady můj malý kamarád, má krátké nožičky, ale dokáže nepozorovaně a spolehlivě doručit každou zprávu. Jmenuje se Prasák. Zbožňuje totiž prasečí maso.“ řekl skřet a podal potkanovy malý kousek masa. Potkan si maso vzal do praciček a začal ho rychle ohryzávat. „A když už jsme u jmen. To mé je Grubash-Nik. Pro přátele a společníky známý jako Grub.“ představil se skřet. „Zajímalo mě, proč tak malá skupina skříťáků útočí za úsvitu na celý tábor špidlouchů. Překvapilo mě však, že za sebou, cestou nazpět, vláčí člověka. Živého člověka, Ještě k tomu.“ „Je stále naživu, musíme si pohnout.“ vyštěkl Garrett a dal se do pohybu. „Někdo jako já, by se vám mohl hodit. Skřety tu sleduju už pár týdnů a vím, kterýma jeskyněma chodí.“ nabídl se Grub. „Nechci s sebou skřeta. Co z toho budeš mít a můžeme ti vůbec věřit?“ zajímal se Varlyen. „Věřit nemůžeš nikomu, špidlouchu. A co z toho budu mít? No, myslím, že přinejmenším zábavu.“ zašklebil se skřet. „Jde s námi.“ rozhodl Garrett. „Jestli pracuje pro vaše spojence, tak se mu snad dá aspoň trochu věřit a může nás provést jeskyněmi.“ „No dobrá.“ souhlasil neochotně Varlyen. „Ale dám si na tebe pozor, skřete.“ „Zajisté, ó vaše elfí špidlouchosti.“ zakřenil se Grub.
Všichni společně dál uháněli lesem vedeni Grubem a Morlenem. Hned za nimi byli Garrett a Varlyen. Garrett ucítil odporný zápach a krátce na to se vynořili z houštin. Před nimi se rozléhala udusaná hlína a o kus dál jeskyně. Všude kolem byly výkaly a hnijící maso. „Tady, ty krysožrouti tábořili.“ pověděl jim Grub. „Nedávno jich většina zmizela zpět do jeskyní. Jen ti, co na vás zaútočili a odvedli toho člověka, zamířili k Šedavejm pláním.“ „Jdeme!“ řekl Garrett a společně s Varlyenem vstoupli do temné jeskyně jako první. „Okamžik.“ řekl jeden elf a předstoupil. Vytáhl elfskou lucernu a zamumlal něco v elfštině. Lucerna se jasně rozzářila a osvítila jeskyni. Výkaly, mršiny bůhví čeho a hromady kostí zdobily prvních několik metrů jeskyně. Strašlivý a štiplavý zápach brzy zeslábl, ale byl stále cítit i hlouběji v jeskyni. Šli stále hlouběji a hlouběji, než se před nimi jeskyně otevřela. Rozléhal se před nimi velký skalnatý prostor. Místnost, jestliže se tak prostor dal nazvat, měla několik dalších průchodů. „Kudy teď? Stopy tu už nedokážu sledovat.“ ptal se a oznamoval Morlen. „Pff. Pojďte za mnou. Jejich smrad bych mohl v klidu sledovat i po tmě.“ chlubil se Grub. „Jak to, že pomáháš cizincům proti vlastnímu druhu?“ ptal se Dean. „Už jako malýho mě unesli otrokáři z jížních zemí. Ti mě prodali do Celerenenské gildy.“ „Ty patříš k Celerenenským zabijákům?“ podivil se Udinelon. „Jo. Chňo. Od mala mě cvičili. Pěknej život, když se naučíš dobře zabíjet. Má to samý výhody. Peníze, ženy, no vlastně všechno, co si můžeš přát, špidlouchu.“
Ve světle lucerny šlo málokoho rozeznat. Ravlen a Udinelon se však drželi stále při sobě a Ravlenovi až příliš dlouhé blond vlasy šlo poznat dobře. Nebýt Ravlenových vlasů, Garrett by černovlasého Udinelona vedle něj rozpoznal jen těžko. „Ticho!“ křikl šeptem najednou skřet. „Kroky. Kus před náma.“ Všichni se připravili k boji. Vteřiny se zdály být jako hodiny. Čekali. Náhle se z průchodu před nimi vyrojila skupina trpaslíků. Obě skupiny se do sebe málem pustily, když vedoucí trpaslík náhle zvolal: „Zatraceně Morlene, seš to ty?“ „Krumlore?“ „Jo, to jsem já. Co tu sakra pohledáváte? Mysleli jsme, že už konečně máme skřety na dosah našich seker a narazíme tu na vás.“ ptal se trpaslík jménem Krumlor. „Pronásledujeme skupinu skřetů. Unesli našeho přítele a zavraždili jednoho z našich.“ „Skřeti nikoho neunášejí, a jestli ano, tak už teď je nejspíš mrtvý.“ „Není mrtvý a my ho jdeme zachránit.“ vložil se do hovoru Garrett. „A ty máš být kdo?“ ptal se trpaslík. „Jmenuji se Garrett a ten, kterého unesli je můj kamarád Emery. Teď uhni a nezdržuj. Jdeme!“ rozkázal Garrett a chtěl vyrazit dál. „Cha! Člověk, co má kuráž. To jsem dlouho tady v jeskyních neviděl.“ začal se smát Krumlor. „Ovšem, člověče, ani ty a ani já nevíme, kudy se skřeti vydali.“ „Já to vím, trpasláku.“ ozval se Grub. „Co, skřet?“ Trpaslíci pozvedli zbraně. Garrett se postavil před Krumlora, který mu nesahal ani po prsa. Trpaslík měl v té tmě černé oči a černý zastřižený plnovous. Tvář mu zdobilo tetování. Byl holohlavý a dobře stavěný. Velmi svalnatý. Černá ocelová zbroj byla evidentně vyrobena přímo jemu na míru. „Je tu s námi. Dovede nás k těm, co unesli našeho přítele. Máš s tím snad problém?“ důrazně se zeptal Garrett Krumlora. „Cha. Šestnáct elfů, dva lidi a jeden skřet tu pronásledují skupinku jiných skřetů, kteří jim unesli kamarádíčka. Jestli v životě zažiju ještě něco šílenějšího, tak mi ostříhejte vous a říkejte mi Daisy.“ Všichni trpaslíci se začali smát. „Nuže dobrá, jestli nás dovede za ostatními skřety, tak nic namítat nebudu. Veď, skřete! My jdeme s vámi. Kdoví kolik tu těch sráčů je.“ rozhodl Krumlor.
Zhruba třicítka trpaslíků a Garrett se skupinou elfů a Deanem následovali Gruba. „Skřete! Nejsi nervózní, když víš, že tě tu většina z nás chce zabít?“ ptal se cestou Krumlor. „Klidně to můžete zkusit, trpasláku.“ pobídl Krumlora Grub a dále je vedl klikatícími se podzemními cestičkami. Jeskyně se zužovala a zase rozšiřovala. Chvíli byla natolik nízká, že se i někteří z trpaslíků museli mírně přikrčit. Jindy nad nimi bylo tolik prostoru, že by se na sebe mohlo postavit deset mužů a vešli by se.
Brzy ve vzduchu ucítili síru. Krátce na to se objevili ve velké jeskynní průrvě s protékající řekou lávy. „Tady se cítím skoro jako doma.“ zasmál se Krumlor a ostatní trpaslíci přitakali. Šli podél lávové řeky. V jeskyni bylo nesnesitelné horko. „Jsou blízko. Cítím jejich smrad. A je jich hodně. O hodně víc, než těch, co unesli vašeho kámoše.“ upozornil Grub. „Jak tu můžeš něco cítit?“ ptal se Morlen. Grub se v odpověď jen směšně zašklebil. „To ne.“ zarazil se náhle Grub. „Co je?“ ptal se Garrett. „Cítím i někoho jinýho. A ten se nám nikomu líbit nebude.“ Garrett začínal být nervózní. Grub tu byl se skupinou trpaslíků, která by jej nejraději roztrhla vedví a ani trochu se nebál. Najednou však vypadal, že má strach. Nacházeli se právě v dlouhé jeskyni. Kousek pod nimi byla další a přímo u té protékala žhavá láva.
Skřeky. Poplašený jekot, ze kterého běhal mráz po zádech. Z temné chodby před nimi se náhle vyřítila asi padesátka skřetů vedená vysokým blonďatým elfem s rudě žhnoucíma očima. „Princ Arniwel.“ vydechl užasle Varlyen, který stál vedle Garretta s napnutou tětivou. „To není možné.“ vykřikl Morlen. „Také nevěřím svým očím, příteli.“ a poplácal Morlena po zádech Krumlor. Elfové si začali mezi sebou vyděšeně šeptat. „To není on.“ ozval se náhle Ravlen. „Je posedlý. Podívejte se na jeho oči.“
„Ovšem, že jsem to já.“ prohlásil démon v těle prince Arniwela. „Měli byste se klanět svému navrátivšímu se princi a ne tu před ním stát ozbrojeni.“ „Mlč, stvůro!“ vykřikl Morlen. „Takto se ke svému princi nechová, měl bych tě potrestat elfíčku.“ řekl tajemným šeptavým hlasem a s úsměvem na ukradené tváři démon. Arniwel zvedl hlavu a nasál vzduch do plic. „Á, cítím tu další cizí krev. Jak laskavé, že jste ke mně sami přišli. Můj pán bude mít velkou radost, až vás k němu dovedu všechny tři.“ Garrett postoupil o krok vpřed. Skřeti okolo Arniwela se rozvrčeli, ten je však okamžitě utišil. „Kde je náš kamarád?“ ptal se Garrett hlasitě a se vztyčenou hlavou. „Neboj se, Garrette, už brzy se s ním zase shledáš.“ Princ Arniwel se usmál a zvedl ruku. Skřeti se okamžitě rozběhli do útoku. „Ty dva lidi nechte naživu, ostatní pobijte a nakrmte se!“ rozkázal útočícím skřetům démon.