HP Nový svět: Kapitola 32

Kapitola 32: Konec dobrý, všechno dobré

Poslední famfrpálový zápas proti Mrzimoru byl opravdu jen formalita. Už od rána bylo krásné slunečné počasí a vůbec všechno probíhalo tak, jak Harry po posledním zápase předpověděl. Dokonce ani Ron tentokrát nebyl nervózní. Neměl důvod. Mrzimor byl vždycky jasně nejslabším týmem.

Z hlediště muselo být zcela jasně vidět, že Nebelvírští ani nehrají naplno, tedy kromě Harryho, který to jinak neuměl. Zatímco jeho spoluhráči uvolněně létali po hřišti a nahrávali si camrálem, on naprosto soustředěně vyhlížel zlatonku. To bylo důležité. Opravdu nechtěl udělat z téhle formality detektivku jen proto, že si včas nevšimne zlatonky, jejíž chycení velmi často rozhoduje zápas.

A bylo tomu tak i tentokrát. Když Harry konečně zlatonku zahlédl, měl už jeho tým vytvořený poměrně slušný náskok. Rozletěl se za ní, a přestože ho Mrzimorská chytačka těsně následovala, neměla šanci. Harry byl na koštěti značně obratnější a na rozdíl od ní neměl problém s náhlými změnami směru, které zlatonka obvykle předváděla, protože se samozřejmě nechtěla nechat chytit. S tím už měl Harry své zkušenosti a tak honička trvala pouhých několik málo minut.

„Máme to kámo! Vyhráli jsme pohár, nemůžu tomu uvěřit!“ Řekl Ron rozjařeně, když se později sešli v šatně, aby se převlékli.

„Tak tomu věř Rone. Zasloužíme si oslavu a rozhodně nebudeme slavit jen tohle.“ Odpověděl Harry veselým hlasem. Kromě vítězství ve Famfrpálu hodlal slavit také konec války a určitě nebyl jediný. Celá kouzelnická společnost si zaslouží pořádnou oslavu. Na počest obětí i těch co přežili.

V Nebelvírské společenské místnosti bylo toho dne velmi rušno. Na stole bylo spousty jídla a máslových ležáků na oslavu úspěšného zakončení famfrpálové sezóny. Dokonce se na chvíli zastavila i profesorka Mcgonagallová, aby jim pogratulovala a samozřejmě nastavila nějakou rozumnou dobu, kdy jít spát.

Harry se nějakou dobu bavil s ostatními, dokud ho Ron nevytáhl nahoru do ložnice, aby si s ním promluvil. Posadili se naproti sobě na jednu postel každý se sklenicí máslového ležáku v ruce. Ron začal poněkud nejistě:

„Víš Harry, dost jsem přemýšlel o tom, co tehdy Elisabeth vykřikovala ve Velké síni o tom, že válka skončila a tak. No prostě si myslím, že má možná pravdu. Rozhodl jsem se nechat tu věc se Snapem být.“

„Asi nechápu, jak to myslíš. Jak nechat to být, copak si to s ním nechceš vyříkat?“ zeptal se Harry poněkud zmateně.

„Já nemám co Harry. Vlastně mi nic neudělal kromě toho otřesného chování v hodinách a nespravedlivého hodnocení Nebelvíru, což uznávám, že vzhledem k jeho úkolu bylo nutné a máš pravdu, že se to teď zlepšilo. Takže přestanu s těmi urážlivými poznámkami. Stejně si myslím, že moc dobře ví, co o něm říkáme a asi je mu to jedno.“ Ron pokrčil rameny. Pořád se tvářil dost nejistě a tak Harry rychle přitakal.

„Máš pravdu, jemu je jedno co si lidé myslí. Elisabeth o tom nedávno mluvila. Prý jí řekl, aby se do toho nepletla a že pokud bude situace neúnosná, vyřeší si to sám. Není přece jediný, komu studenti dávají nelichotivé přezdívky.“

„Takže už si nemyslíš, že je to smrtijed?“ zeptal se Harry, když se nedočkal odpovědi. Ron se tomu opět částečně vyhnul a Harry chápal proč. Koneckonců i on byl dlouho přesvědčený, že se Snapeovi nedá věřit. Ten člověk hrál svoji roli opravdu dobře.

„No teď už jím není a já jsem se rozhodl, že to není podstatné. Jak si řekl, válka skončila, a když ty si mu tu záležitost s věštbou odpustil…“ Ron pokrčil rameny a nechal větu nedokončenou.

„Podívej Rone, ohledně té věštby…Jistě Snape udělal chybu, ale to sám dobře ví. Celou tu dobu dělal zvěda, aby to odčinil, a stejně má pořád dojem, že to nestačí. Já jsem si to s ním vyříkal a tím to pro mě skončilo jasné? Nemá smysl to dál pitvat, prostě se to stalo a nikdo to už nezmění. Nehodlám ho obviňovat do konce života.“

„Jo máš pravdu, teď už to vidím taky. Co kdybychom se vrátili za ostatními?“ navrhl Ron a sám se zvedal k odchodu. Harry byl opravdu rád, že to tak dopadlo. Vážně se mu nechtělo přemlouvat Rona k rozhovoru se Snapem ještě příští rok, nebo být nedej bože svědkem toho, jak si to s ním vyřídí sám mistr lektvarů osobně. Proto se rychle zvedl a s úlevou vyrazil za Ronem, aby se opět připojili k oslavě.

Harry se ani nenadál a byly tu závěrečné zkoušky. Nemohl uvěřit, jak těch posledních několik týdnů rychle uteklo. Čas plyne úplně jinak, když nad vámi nevisí hrozba smrti. To už teď Harry pochopil také a ten pocit si užíval. Ne že by z blížících se zkoušek nebyl nervózní, ale přeci jen se tentokrát cítil připravenější a ve větší pohodě než kdy jindy.

Hermiona byla v tomto období jako obvykle nesnesitelná. I přesto, že se nejednalo o NKÚ ani OVCE, učila se dlouho do noci a pořád se strachovala, že toho dost neumí, i když všichni věděli, že bude jako obvykle nejlepší z ročníku. Elisabeth, která jí takhle ještě nezažila, se tomu dost divila, protože ona sama to brala s nadhledem.

Jako první je čekala Obrana proti černé magii, což bylo pro Harryho na rozjezd dobré. V testu zodpověděl všechno a praktická zkouška mu připadala až směšně jednoduchá ačkoli pro ostatní to tak zjevně nebylo. Na závěr Harry poslal v rámci zkoušky patrona pro Deana Thomase, který měl být další na řadě. To mnoho studentů neumělo.

„Skvělé Harry, pokud byl tvůj test stejně bezchybný, nemáš se čeho bát.“ Řekl mu nenápadně Remus, když s dobrým pocitem opouštěl učebnu.

Bylinkářství už ovšem tak slavné nebylo. Pracovali s rostlinou známou jako Spavičník, která při neopatrném zacházení vypouští uspávací látku. Při jejím přesazování Harry zápolil s bránícími se kořeny a přitom ho jeden z nich trefil do obličeje. Díky tomu závěr zkoušky prospal až ho profesorka Prýtová musela vzbudit kouzlem. Po zbytek dne si z něj pak spolužáci dělali legraci a volali na něj poznámky typu:

„Možná bys měl jít dřív spát, ať zítra neprospíš i zkoušku z Lektvarů.“ Harry si z toho nic nedělal. Právě z Lektvarů byl tak nervózní, že by nedokázal usnout, ani kdyby chtěl. Pokud se chtěl stát bystrozorem, potřeboval z tohohle předmětu slušné známky, což vzhledem tomu, že Snape na ně kladl dost vysoké nároky, nebylo jednoduché.

Nakonec to ale nedopadlo až tak špatně jak se obával. V písemném testu nezodpověděl jen jednu otázku z protijedů a při praktické zkoušce vařili smysly zostřující lektvar, který si shodou okolností zrovna ten den opakoval.

„To vypadá slušně, pane Pottere. Odhaduji, že účinky byste pociťoval několik hodin, takže vás ohodnotím známkou nad očekávání. Doufám, že podobný výsledek mohu očekávat i ve vašem písemném testu.“ Řekl mistr lektvarů se zdviženým obočím.

Harry přikývl. „Ano pane profesore.“ A pak sebevědomě opustil učebnu. Když odcházel, zahlédl ještě jak Snape Evanescem nechal zmizet Nevillův nevydařený lektvar dřív, než způsobí nějakou katastrofu.

Zatímco Harry měl pak po zbytek dne už volno a opakoval si Přeměňování na druhý den, Hermiona s Elisabeth museli ještě na Starodávné runy. Z téhle zkoušky se Elisabeth vrátila poněkud bez nálady, protože se jí to nepovedlo, jak doufala.

„Vůbec mi nesedly otázky. Myslím, že budu ráda za Přijatelné.“

„To nevadí Liz, mně se zas nepovedlo Bylinkářství.“ Řekl Harry a zastrčil jí za ucho neposlušný pramen vlasů. Ona se na oplátku usmála a začala si s ním opakovat Přeměňování.

 Na Přeměňování si nakonec Harry vedl naprosto bezchybně a zdálo se, že Mcgonagallovou dokonce příjemně překvapil. U Kouzelných formulí už to bylo o něco horší. Když předváděl kouzla ovlivňující počasí, zaměnil mlhu za vítr a odfoukl tak profesoru Kratiknotovi z katedry všechny pergameny. Se zbytkem si ale poradil a tak i odsud odcházel se známkou nad očekávání.

Zkouškový týden uplynul jako voda. Do slavnostní večeře a odjezdu domů zbývalo posledních pár dní, které si každý užíval po svém. Někteří hráli společenské hry a probírali plány na prázdniny, někteří si venku užívali teplého počasí.

Harry trávil většinu času s Elisabeth. Jak se přiblížil odjezd domů, nemohl si nevšimnout, že jí něco trápí. Z nějakého důvodu mu připadala najednou velmi nejistá a tak se jí na to jedno odpoledne, když spolu seděli u jezera, zeptal.

„Nějak jsem si na tebe zvykla a nechce se mi s tebou loučit.“ Přiznala nakonec. Harry se přisunul blíž, aby jí mohl obejmout.

„Tak se neluč.“ Zašeptal jí do vlasů. Trochu se odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí. Pořád se tvářila trochu smutně.

„Uvidíme se o prázdninách?“ Harry v jejím hlase postřehl strach i naději zároveň. Kdyby se i letos musel vrátit k Dursleyovým, byla by jeho odpověď složitá. Takhle, když už má vlastní dům a válka skončila, si ovšem mohl dělat, co ho napadne.

„Samozřejmě. Víš přece, kde bydlím, můžeš mě kdykoli navštívit. Stejně bych rád dokončil to seznámení s tvým tátou, které nám na Vánoce překazil Brumbál a nezapomeň, že spolu musíme na ministerstvo složit zkoušku z přemisťování.“

„To myslíš vážně? Chceš se dobrovolně znovu setkat s mým tátou?“ zeptala se Elisabeth, jakoby se tomu zdráhala uvěřit.

„To si piš. Mě se jen tak nezbavíš.“ Řekl Harry a oba se tomu zasmáli. Skleslost byla pryč a čekalo je krásné léto a snad ještě krásnější budoucnost.

To už je ale zase jiný příběh.

I přesto, že zde náš příběh končí, pro Harryho tohle nebyl konec, ale začátek. Začátek úplně nového příběhu, příběhu, kde už ho neohrožuje válka a kde hledět do budoucnosti neznamená vyhlídku na smrt.

KONEC