Cizí krev - Kapitola XII.

                                                        XII.

Dean ležel v posteli a odpočíval. Čekal, až pro něj přijdou, že se už musí vydat na cestu. Zůstal sám v cizím světě. Garrett a Emery byli oba pryč a Nauéríel mrtev. Musel se vydat pryč s elfy, které téměř neznal. Na stole u postele měl položenou kroužkovou košili a kyrys. O stůl byl pak opřený velký kovový štít spolu s jednoručním mečem. Treveniel mu ty věci obstaral na cestu. Kdoví, co mě ještě čeká. Pomyslel si Dean.
Odpoledne vyrazili na cestu. Král a Moreath jeli opět vpředu na svých obrovských gryfech. Dean jel za nimi na bílém koni, po boku Treveniela Moudrého na jeho Drunielském jeleni. Za nimi pak byli Ereathiol a další elfové. Jeli tryskem a Urweniel s Moreathem chvílemi i letěli. Na nebi působili gryfové ještě majestátněji a robustněji, než na zemi. „Překrásná zvířata, že?“ promluvil k Deanovi Ereathiol, když přešli do klusu. „Ano, to vskutku jsou.“ „Kdysi jsem měl tu čest s jedním z nich létat.“ „Vážně?“ „Ano. Je tomu už skoro dvě stě let. Drivniel, tak se jmenovala moje gryfí společnice, byla to středně velká béžová samice. Snesla několik vajec. Létali jsme spolu v mnoha bitvách i jen tak pro radost. Bohužel jsem o ni přišel v boji s Anderelskými skřety.“ „To je mi líto.“ „Mně také, alespoň jsme spolu prožili dlouhá léta. Byla nebojácná. Anderelové jsou však oproti jejich jeskynním příbuzným mnohem větší a silnější. Silou se jim nevyrovnají ani trpaslíci. Na Drivniel tenkrát zaútočil jeden z jejich náčelníků. Ti bývají nejsilnější z jejich klanu. Probodl ji dlouhým kopím. Takový útok by od obyčejného skřeta nebo člověka pravděpodobně přežila, ne však od Anderelského skřeta. Vzpomínky na ni ovšem nikdy nezmizí.“  „Vzpomínky jsou občas to jediné, co nás drží stále na nohou.“ „Ano, to máš pravdu, Deane.“ Souhlasil Ereathiol a usmál se.
Drunielský les brzy opustili a blížili se přes Šedavé pláně zpět k elfskému táboru. Dean po cestě často rozprávěl s Ereathiolem nebo Trevenielem. Před neklidným spánkem v táboře se od nich dozvěděl o následující cestě do města Braenger.
Když už Dean nedokázal snášet neustálé probouzení a noční můry, vyšel ze stanu, ve kterém se snažil spát a šel se projít po táboře. Kromě praskání ohňů v koších bylo v táboře naprosté ticho. Občas mu pokynul na pozdrav některý ze strážných. Dean se toulal táborem a přemítal o všem, co se v posledních dnech událo. Začal ho přemáhat smutek a beznaděj. Náhle ho ze stínu vyrušil hlas. „Netrap se minulostí, Deane.“ Ze stínů vystoupil Treveniel Moudrý a za ním se v poblikávajícím světle ohňů táhl dým z jeho dlouhé dýmky. „A netrap se ani budoucností. My všichni jsme jen jako dým z této fajfky a nevíme, kam nás větry osudu zaženou.“ Treveniel si potáhl z dýmky a vyfoukl hustá oblaka dýmu. Dean se jen divil, že se z toho starý šedivý elf s mladou tváří vůbec nerozkašlal. Treveniel se usmál a řekl: „ Zítra vyjdeme do města Braenger a představíme tě králi lidí. I on by se měl dozvědět, co jste ty a tvoji dva přátelé zač. Myslím, že to bude zábavné.“ Treveniel se při té představě zasmál. „A teď se snaž spát. Zítra poznáš mnoho dalších tváří.“ Tímto se Moudrý s Deanem rozloučil a odešel, nechávaje za sebou oblaka dýmu.
Dean po chvíli procházení opět ulehl do svého stanu a po nějaké době převalování konečně usnul a spal až do rozbřesku.
„Měl by ses přichystat.“ ozvalo se od vstupu do stanu. Mezi rozhrnutými plachtami stál Ereathiol. „Po obědě se koná sněm svolaný králem Ferglarem II., je jisté, že události posledních dnů se donesli k jeho uším.“ „A co se čeká ode mě?“ tázal se Dean. „Myslím, že tvá přítomnost postačí, ale buď připraven, že se tě spousta šlechticů a politiků bude snažit přesvědčit o jejich ušlechtilosti. Budou chtít, abys jim důvěřoval, a budou doufat, že tě budou moci jakkoli využít.“ „Nemám jim jak být k užitku.“ V odpověď se Ereathiol jen usmál a opouštějíce stan dodal: „Někteří jsou jako supi, využijí každé příležitosti ke zvýhodnění vlastní pozice.“
Krátce po snídani a koupeli už byl Dean znovu v sedle. Snažil se moc nepřemýšlet a docela se mu to dařilo, jelikož ho z koňského hřbetu už pořádně bolela zadnice, což rozptylovalo veškeré jeho myšlenky. K jeho úlevě však brzy uviděl první statky a za nimi obrovské hradby města Braenger. Ačkoliv se to zdálo nepravděpodobné, město muselo být ještě mnohem větší než Leveniana. Kamenné hradby budily dojem nedobytnosti a nad nimi se po stranách tyčily široké věže. Čím více se Dean a ostatní blížili, tím více hradby Deana udivovaly. Po hradbách se pohybovaly desítky, možná i více stráží a na věžích byly balisty. Toto nemůže dobýt žádná armáda. Pomyslel si Dean.
Po průjezdu branou už Dean tak udiven nebyl. Směsice různých domů, ať už kamenných nebo dřevěných nebudily dojem jednolitosti. Některé stavby vypadaly, že nemají příliš daleko k tomu se zřítit a zápach z uliček mezi nimi Deanův dojem moc nevylepšoval.
Postupem hlavní ulicí se však okolí začínalo pomalu měnit. Polorozpadlé stavby vystřídaly hospody a kamenné obchody se zbožím všeho druhu. A ulice kolem se začínaly plnit lidmi. Někteří zvědavě pokukovali, ale většina mířila na náměstí a na tržnici rozkládající se uprostřed něj. Deanův nos udeřily pachy všech druhů. Od vůně medu a skořice až po zápach ryb.
Družina v čele s Urwenielem, Moreathem a Trevenielem však trh obloukem objela a dala se cestou do mírného kopce. Náhle se ulice začaly měnit ještě více. Různobarevné domy s kvalitní fasádou, obchody s plnými výlohami a hospůdky se zahrádkami. Čtvrť těch bohatých. Došlo Deanovi. Na zahrádkách popíjeli šlechtici různé nápoje a jejich oblečení bylo ještě barevnější než domy samotné. Rozprávěli mezi sebou s hlavami vztyčenými a projíždějícím stěží věnovali víc než jeden letmý pohled.
A pak se před nimi objevil palác s vlastními hradbami. Stráže zde se lišily od těch na vnějších hradbách. Na rozdíl od ošoupaných kožených zbrojí, prošívanic a brigantin byly tyto stráže oděny v naleštěných plátových zbrojích a pod nimi byly vidět prošívanice zářivých barev z kvalitního brokátu. Stráže skupině pokynuly a ta projela malou branou. V okolí paláce byly zahrady a parky, kde se procházely většinou dvojice šlechticů a tu a tam se objevil nějaký zahradník zastřihující živé ploty. Palác byl přepych samotný. Barevná okna zdobená zlatem, zlatostříbrná zábradlí s balkony z mramoru. Za jakýchkoliv jiných okolností by byl Dean možná uchvácen, ale po pobytu na zámku v Levenianě mu tento zámek připadal nepřirozeně kýčovitý. Byl to jen důkaz bohatství, žádná krása.
Na schodech před vstupem do zámku stál malý obtloustlý mužík v lesklých černých šatech a krátkou holí v ruce. Mužík se nepatrně uklonil králi Urwenielovi a pronesl: „Ó Rozvážný králi Urwenieli, buď ty a tvá družina opět vítán na pozemcích Všemocného krále Ferglara II., jste již očekávání ve Zlatém sále.“ Jak jinak. Pomyslel si Dean „Děkuji za uvítání.“ odpověděl Urweniel a sesedl ze svého bílého gryfa. Ostatní následovali jeho příkladu. Mužík si všechny změřil pohledem a u Deana se jím zastavil o okamžik déle. „Prosím, následujte mě.“
Zámek uvnitř zdobilo opět zlato a podlaha byla z mramoru. Na stěnách vysely tapiserie obřích rozměrů znázorňujících slavné bitvy a různé hrdiny nebo šlechtice.
Obtloustlý mužík uvedl skupinu do Zlatého sálu a udeřil holí o podlahu. „ Král Urweniel se svojí družinou.“ hlasitě oznámil příchod. Nebýt tapiserií na stěnách, jeho hlas by se nesl sálem ještě dlouho poté. Mužík urychleně opustil sál a zavřel za sebou dvoukřídlé dveře. Ještě předtím však stačil Deanovi věnovat podezřívavý pohled.
„Vítej příteli.“ ozvalo se z druhého konce sálu. Hlas patřil muži se zlatou korunou na hlavě. Král Ferglar II. byl muž mezi padesáti a šedesáti lety. Mezi ostatními šlechtici v sále působil průměrně vysoký. Měl poměrně široká ramena a pod šaty se mu rýsoval menší pupík přicházející s přibývajícími léty. Vlasy a pečlivě zastřižený plnovous už byly spíše šedivé, občas protkány černými vlasy nebo vousy. Jeho laskavé hnědé oči, jakoby se usmívaly, když se blížil k Urwenielovi a objal ho.
„Rád vidím, že tě události posledních dní nijak fyzicky nepoznamenaly. Tedy pokud je pravda vše, co už mi mí zvědové hlásili. Musíš mi vše objasnit.“ „Také tě rád vidím, Ferglare. A nemusíš se bát, tvá zvědavost bude ukojena.“ odpověděl Urweniel a zamířili spolu k velkému stolu uprostřed sálu, který nesl své jméno naprosto zaslouženě. Zlatý nábytek ladil se zlatými rámy obrazů a momentálně vyhaslých svícnů zdobících místnost kolem dokola. Okna lemovaly závěsy zlaté barvy a okna samotná pouštěla do sálu zlatavé paprsky odpoledního slunce. Než se Dean rozkoukal, sněm začal.