Cizí krev - Kapitola XIII.

                                                       XIII.

„…nebudeme! Dost bylo útlaku! Náš horský lid povstane! Horblar nás dovede k vítězství!“ vykřikoval starý kněz v zažloutlém rouchu. Kázání naslouchaly desítky z Nezkrotného lidu. Opodál na kameni seděl mladý muž. Jeho dlouhé černé mastné vlasy zakrývaly jedno z jeho ledově modrých očí. Tělo skrýval dlouhý černý plášť, ale i tak bylo poznat, že muž je vyhublý. Právě leštil jeden z jeho krátkých mečů, když k němu přistoupil druhý muž. Sedící muž vzhlédl, měl propadlé tváře a znuděný pohled.
„Co říkáš na ty jeho kecy, Dendrone?“ otázal se druhý neméně vyzáblý muž. „Copak ty nevěříš v naše démonická božstva, Rodene?“ odpověděl otázkou Dendron. Jeho hlas zněl ospale. „Samozřejmě, že věřím, ale jeho kázání se čím dál více podobají fanatismu.“ Dendron vstal. Byl vysoký, jako všichni z Nezkrotného lidu, žijících v severovýchodních horách. Ovšem Dendron Rodena ještě o několik palců převyšoval. „Pochybuješ snad o našem knězi a našem poslání?“ tázal se stále tím ospalým hlasem. „Ovšem, že ne! Ale on by nejraději poslal bojovat i děti. Znám tě celý život, i ty přece musíš vidět, že tohle je šílenství!“ téměř se rozkřikl Roden. Dendron si ho prohlédl levým okem, které nebylo skryto za mastnými vlasy. Rychleji, než by kdo stačil postřehnout, dal druhému muži facku. „Je naší svatou povinností dobýt zpět země, které nám po právu náleží a pobít co nejvíce nevěřících. I kdybych se měl brodit krví našeho lidu, ty bezvěrce pro Horblara a jeho pána zničím. To vše, je pro dobro našeho lidu. Nás nikdy nezkrotí.“ pronesl snad ještě více ospalým hlasem Dendron. Roden na něj hleděl nevěřícím pohledem. „Co se to s tebou stalo?“ „Dospěl jsem a vím, co je důležité. Zkus také dospět.“ „Ty víš, že budu bojovat a pobiju tolik nevěřících, kolik mé paže dokážou. Bez slitování. Ale své malé sourozence bojovat nepošlu.“ řekl Roden a zamířil k nízkým domům mezi skalami. Dendron za ním hleděl se stále znuděným pohledem, bez náznaku jakýchkoliv dalších emocí.
„Velká bitva se chystá, můj milý Dendrone. Horblar shromažduje svoji armádu na Anderelských planinách. Brzy se k nim připojíme. Potáhneme na město Braenger a zničíme krále Ferglara se všemi kdo ho podporují. Pak už nic nebude stát v cestě k ovládnutí celého severu. Bez pomoci krále se nám lord Krivus nebude moci dlouho bránit. Naše země nám budou opět patřit.“ pronášel zasněně kněz v zažloutlém rouchu. „A co trpaslíci, Svatý?“ Svatý mávl rukou v gestu, které naznačovalo nezájem. „Trpaslíci sice nestojí na té správné straně, ale po našem vítězství je budeme bohužel potřebovat. Obchod s nimi. Po porážce ostatních budou rádi, že je ušetříme a využijeme jejich stavitelských schopností.“ Dendron pokýval, že rozumí. Byli spolu sami v malém kamenném domě oblého tvaru. Všude po zemi se válely polštáře a deky. A místnost kolem dokola osvětlovaly svíčky.
„Budeš potřebovat sílu, mladý Dendrone.“ pokračoval Svatý. Hubený muž se žlutými vlasy česanými k jedné straně a úlisným úsměvem. „Pojď, je třeba potěšit Svatého a on tě za to nakrmí svojí mocí.“ Svatý si stáhl kalhoty a Dendron přistoupil.
Když bylo po všem, Dendron si otřel ústa a mlčky opustil dům Svatého. Věděl, že je jeho vyvolený. Věděl, že je Vyvolený. To on získá zpět země pro svůj lid a užije si to do poslední kapičky krve.