Cizí krev - Kapitola XV.

                                                         XV.


Mladá hnědovlasá žena se právě prodírala skrze hustá křoviska Dinelského lesa, když ji oslovila její společnice. „Thessaio, kudy mě to u všech démonů táhneš?“ Thessaia se usmála a odpověděla: „Hledám nejkratší cestu do vesnice a zkoumám místní les. Neboj se, Dinah, už brzy budeme na méně zarostlé cestě.“ „Víš dobře, že se ničeho nebojím.“ zareagovala Dinah a zamračila se. „Tss, já a bát se. Kdybych se bála, nikdy bych se s tebou nevydala na tuhle šílenou výpravu.“
Dinah byla zhruba stejně vysoká jako Thessaia, ale tím veškerá podobnost končila. Rusovlasá žena se světle zelenýma očima na sobě měla kožený chránič hrudníku, ale ruce si nechala nechráněné. Bylo to možná proto, aby tak odhalila provazy vyrýsovaných tvrdých svalů, které se jí vlnily na pažích. Její svalnatá a vypracovaná postava jí však neubírala nic z její ženskosti. Rusé vlasy jí sahaly po ramena. U pasu se jí pohupoval z jedné strany jednoruční meč, a z té druhé dýka.
Thessaia se konečně prodrala křovím a vyšla na lesní pěšinu. Opírala se o dlouhou dřevěnou hůl, na jejímž konci se odrážel lesk smaragdu. Samotná Thessaia byla asi pět a půl stopy vysoká a štíhlá jako proutek. Vlasy se mladé ženě táhly až k bederní části zad. Hnědozelené oči s výraznými a dlouhými řasami jí zvědavě těkaly všemi směry. Byly plné zvídavosti a přívětivosti. Její oči, které se zdály být trochu dál od sebe, než bylo obvyklé, lemovalo lehce zešikmené tmavé obočí. Nosík by se někomu mohl zdát trochu širší, ale k ní dokonale seděl. Pod nosem se jí v nepatrném úsměvu zkroutily plné rty, které tak dokreslovaly její krásnou tvář.
„V té vesnici strávíme jen jedinou noc a doplníme zásoby. Hned ráno se opět vydáme na cestu. Nechci se zbytečně zdržovat.“ „Samozřejmě, Dinah, to ani já.“ „Kde je vůbec Drumla?“ „Nevím, asi někde loví.“ pokrčila rameny Thessaia. „Hmm, stejně si myslím, že nás mělo jít víc než jen my dvě a Drumla.“ „Druidova vize byla jasná.“ řekla Thessaia a zářivě se na společnici usmála. „Z čeho máš takovou radost?“ ptala se podrážděně Dinah. „Konečně máme možnost zachránit naši krajinu a ještě k tomu to bude dobrodružství.“ odpovídala celá šťastná Thessaia. „Dost možná velice nebezpečné dobrodružství. To, že jsme zatím za celou cestu nenarazili na žádné problémy, neznamená, že si nás brzy nenajdou.“ „U prastarých! Dinah, už se uvolni.“ „Až dorazíme do vesnice a já si budu moct dát pivo, tak se snad trochu uvolním.“ řekla Dinah a potměšile se pousmála. „Trochu trpasličí pálenky bych si mohla dát s tebou.“ zvonivě se zasmála Thessaia. „Měla bys. Třeba tam potkáme nějaké mladé a pěkné statkáře. Docela bych se uvolnila i s nima.“ „Dinah, ty jsi neskutečná.“protočila Thessaia oči v sloup a pokusila se zamračit, což jí moc nevyšlo.
„No co? Ale stejně si myslím, že v takové díře na pořádného chlapa asi jen těžko narazíme.“ povzdechla si Dinah.
Měsíc byl právě v novu a les pomalu obklopila jako mléko hustá temnota. Thessaia musela zamumlat magické spojení a drahokam v její holi slabě osvítil krajinu kolem lehce nazelenalou září. „Už bylo na čase.“ oddechla si Dinah. „Myslela jsem, že si kvůli těm kořenům dolámu kotníky.“ pokračovala. „Hrenek mě varoval, abych raději moc nečarovala, pokud to nebude nezbytně nutné.“
Obě ženy spolu kráčely lesem a stromy okolo nich na ně vrhaly, kvůli záři Thessaiiny hole, nevraživé stíny. Jako, by se zlobily, že jim někdo narušuje jejich noční tmu a klid.
„Ten starý druid to občas nemá v hlavě v pořádku. Jen ať každý vidí, že umíš čarovat, alespoň se nám každý odklidí z cesty. A pokud ne, budou mít co dělat se mnou.“ řekla Dinah a poklepala si na meč. „Není tak šílený, jak myslíš. Nebýt jeho vizí, stále bychom nevěděli, jak se bránit démonické magii, která tráví naši krajinu. A má pravdu. Raději bych na nás neměla zbytečně upozorňovat a Drumlu by s námi také raději neměl nikdo vidět. Myslím, že dvě mladé ženy, toulající se samy divočinou, už i tak vzbudí dost otázek. Navíc, jsi to ty, kdo si pořád stěžuje, že to bude nebezpečné dobrodružství.“ „Jen už bych se něčeho napila.“ povzdechla si Dinah.
Ochladilo se a občas zafoukal vítr. Thessaia se víc zahalila do svého tmavě zeleného pláště a Dinah si ze svého tlumoku vytáhla ten svůj. Les byl tichý. Byly slyšet pouze kroky Thessaii a Dinah. Obě dále beze slova kráčely tmou, dokud se Thessaia nezastavila a neřekla: „Už je pozdě, měly bychom se utábořit, zítra k večeru bychom mohli dorazit do nejbližší vesnice.“ „Konečně, už jsem začínala usínat při chůzi.“ řekla znaveně Dinah.
Posbíraly klacíky po nejbližším okolí a v mžiku rozdělaly oheň. Obě si ze svých tlumoků vytáhly deky a posadily se blízko ohně. Dinah se chvilku na to natáhla na svoji deku a zakrátko usnula. Thessaia poslouchala tiché chrápání své přítelkyně a hleděla do plápolajícího ohníčku. Přemýšlela o jejich poslání. Věděla, že pokud chtějí uzdravit přírodu jejich domoviny, musejí najít gnómy a získat poslední z pradávných magických kamenů. Bála se selhání. Nenechala si však nyní zbytečným strachem zkazit náladu. Přiložila do ohně a uložila se ke spánku stejně jako její rusovlasá společnice.