Cizí krev - Kapitola XVII.

                                                      XVII.

V následujících chvílích Dean rozmlouval s králem Ferglarem a některými dalšími šlechtici. Obzvláště sympatický mu byl lord Brylon, který se zdál na první pohled velice přísný, ale byl víc než jen zvídavý, když došlo na Deanovo líčení a popis jeho světa. Lord Brylon byl vládcem Rudé pevnosti a veteránem mnoha bitev, o čemž svědčilo i mnoho jizev na jeho předloktích, když si vyhrnul rukávy své košile, což dělal v rozhovorech často. Byl to právě Brylon, kdo najal Gruba jako svého zvěda. Bystrý muž s pokrokovým myšlením. Tak by jeho povahu popsal Dean.
Vlichotit se Deanovi snažil tlustý lord Chvinek, který však nebyl skutečným lordem. Titul si zakoupil. Byl předsedou cechu obchodníků a jedním z nejbohatších mužů ve městě. Svými lichotkami ovšem Deana spíše odpuzoval, než aby si jej Dean oblíbil.
Mladý lord Dohren se s Deanem nijak nebavil, ale v přítomnosti ostatních měl několik uštěpačných poznámek. Krom šlechticů, které už Dean poznal při zasedání sněmu, se ještě seznámil s princem Reglarem, synem krále Ferglara. Byl to ještě chlapec, který o válce romantizoval, jako o pohádce. Viděl otce a v budoucnu i sebe jako hrdinu nadcházejících bitev. A Dean mu to nemohl mít za zlé. Také si jako dítě představoval sebe jako chrabrého válečníka a hrdinu. Až realita dospělosti a události posledních dnů mu ukázaly, že na bitvách není v žádném případě nic pohádkového.
Jako další mu lord Krivus představil svoji krásnou dceru Belladonnu. Sedmnáctiletá dívka s dlouhými havraními vlasy a jemnými rysy měla ty nejmodřejší oči, jaké kdy Dean viděl. Malý nos a tenké rudé rty ještě více zvýrazňovali její veliké oči. Byla drobná. Velmi drobná. A Deanovi bylo jasné, že její úsměv dokáže zastavit dech a zpomalit srdce mnoha mužům.
Většina lordů se k Deanovi chovala s úctou, ale i přesto byl Dean z celodenního představování a rozprávění na konci dne hodně unaven. V paláci mu k jeho radosti byla přidělena rozlehlá komnata, kterou spojovaly dveře dalších dvou pokojů. V jednom sídlil Ereathiol, což Deana potěšilo, a v tom druhém elfský velvyslanec Iathiol. Vermethilion, který se po celý den nevzdálil od Deana víc než na tři kroky a neřekl ani slovo se v komnatě uchýlil na pohovku nejblíže dveřím. Elf vypadal klidný, ale byl neustále soustředěný a připravený snad na cokoliv.
Komnata, ve které byl Dean ubytován, byla celá obložena tmavým dřevem a na zdech zdobena obrazy, svícny a několika menšími tapiseriemi. Podlaha byla zakryta tkanými koberci a kožešinami. Obrovská postel s nebesy vévodila celé místnosti a na křeslech a pohovkách se všude válely polštářky různých barev a velikostí. Nebesa postele purpurové barvy sahala až k zemi a nebylo přes ně téměř vidět. Látka byla jemná a pevná. Dean měl však dost zkoumání pokoje a ulehl do postele, která nebyla, tak pohodlná, jak doufal. To ovšem nebránilo jeho únavě jej takřka okamžitě uvést do stavu, ve kterém už pro bdělost nebylo místo.
Druhého dne pobytu ve městě Braenger si Dean zašel hned po probuzení do palácových lázní a oblékl si čisté šaty. Společně se svým stálým doprovodem, Ereathiolem a Iathiolem posnídal v Iathilově komnatě. Iathiol ho postupně začal uvádět do dění ve městě. „Lord Krivus se už léta snaží provdat svoji dceru Belladonnu za králova jediného syna Reglara. Král to však stále odkládá. Prý chce počkat až po válce, ale kdoví, jaké jsou jeho skutečné záměry. Všichni vědí, že princ je stále příliš mladý a lady Belladonna by ho dokázala snadno ovládat. Nenech se zmást její nevinnou tváří. Dle mého názoru k ní její jméno naprosto sedí. Je velmi mazaná a prý má kolem prstu omotaného i svého otce. Pokud se dá spolehnout na slovo některého ze šlechticů, je to lord Brylon. Skvělý vojevůdce a upřímný člověk. On a král se spolu znají dlouhá léta a král mu bezmezně důvěřuje. Komu já osobně však rozhodně nevěřím, je ten vypasený rádoby lord Chvinek. Byl by schopný prodat vlastní matku, jen aby mu to dopomohlo k většímu bohatství a moci. Na toho si dávej pozor a ještě možná větší pozor si dej na lorda Dohrena. Je považován za nejlepšího válečníka královské armády. Je krutý a vypočítavý. Nikoho, snad kromě krále samotného, nepovažuje za sobě rovného. Vládne tvrdou rukou pevnosti na západě. I jeho lid se ho bojí, ale v jeho zemích je jinak bezpečno a patří k těm bohatším z lordů. A v neposlední řadě král. Je náladový, ale většinou rozumný. Za jeho vlády zlepšil vztahy mezi jeho a naším lidem. Navázal kontakty a obchody v zemích na jihu. Je o mnoho klidnější, než byl jeho otec. Společně s Brylonem prošel mnoha bitvami a ví, jak jsou spojenectví v těchto zlých časech důležitá.“ podělil se o své názory a vědomosti velvyslanec Iathiol.
„Myslím, že by nebylo od věci, kdyby tě Vermethilion cvičil v boji a se mnou nebo Iathiolem bys ses měl začít učit našemu jazyku. Zde mají i stěny uši a nejlepší by bylo, kdyby nám rozumělo co nejméně špehů.“ navrhl Ereathiol. Vermethilion jen pokýval hlavou. „Výborný nápad, Ereathiole.“ přitakal Iathiol. „Rád se naučím vašemu jazyku. Alespoň zaměstnám hlavu. A než dojde k bitvě, měl bych se mezitím zdokonalovat v boji.“ souhlasil s návrhem Dean. „Znamenitě.“ zaradoval se Iathiol a dodal ještě. „Myslím, že dnes bys měl jít a poznat trochu město. Večer s tebou proberu základy prastarého elfského jazyka.“
Dean se toulal po městě Braenger už několik hodin. Rozdíly mezi bohatými a chudými čtvrtěmi byly více než patrné. Do těch nejhorších uliček se Dean ani neodvážil nahlédnout. Stačilo se přiblížit poblíž a už ho odrazoval zápach splašků. Město bylo obrovské a Dean za celou dobu prozkoumal jen malou část přístavních čtvrtí. Vermethilion byl převážně tichý společník. Většinou jen odpovídal, a to často jen jednoslovně.
Toulky nesourodým městem Deana nakonec omrzely a chtěl se vrátit do zámku, když v tom ho zaujal název jedné z hospod. U Plesnivého kozla. Připomnělo mu to chvíle trávené s přáteli U Dvou kozlů. Pocity nostalgie a melancholie přivedly Deana blíž. Z hospody se ozýval veselý hlahol. Vstoupil a okamžitě jeho nos zaplnil zápach potu, piva a kouře. Velká místnost s tmavými dřevěnými stoly i židlemi byla téměř úplně plná a oblaka kouře se vznášela všude kolem jako potrhaná látka ve větru.
Dean se skoro rozkašlal. Za výčepem stál mohutný hospodský a rozléval okolo postávajícím.
„Héj, ty s tím elfem!“ zakřičel na ně muž od rohového stolu. „Tohle je krčma pro námořníky!“ „No tak, nech je být, Jožko. Pojďte, chlapi. Přisedněte k nám, však tu máme ještě volná místa.“ utišil svého spolusedícího druhý muž a pozval Deana s Vermethilionem ke stolu. Dean se tázavě podíval na svého strážce a ten jen pokrčil rameny.
Přisedli si. „Ahoj, já jsem Marten a toto jsou Jožka a Will Jednokul. Neptejte se, proč Jednokul.“ představil sebe a své dva kamarády muž, který je přizval ke stolu. „Zdravím, já jsem Dean a tohle je Vermethilion.“ „Ta elfská jména.“ odfrkl si Marten. „Stěží je dokážu vyslovit, budu ti říkat jen elfe, pokud ti to nevadí.“ Vermethilion opět jen pokrčil rameny. „Cha, ty toho moc nenamluvíš, co? A co tu, vy dva chlapci pohledáváte?“ „Název hospody mi připomněl jedno místo, a tak jsem ze zvědavosti nakoukl.“ odpověděl Dean. „Tak se s námi určitě napijete!“ „Já ne.“ odmítl Vermethilion. „Tak přece umíš mluvit.“ smál se Marten. „Tak aspoň ty!“ „No, když už jsem tady.“ souhlasil váhavě Dean. „Tak se mi to líbí. Héj, hospodo! Čtyři rumy!“
Za okamžik se u jejich stolu objevila malá prsatá zrzka a přinesla tác s rumy. Tři muži na ni hladově hleděli, ale ona věnovala pohled a úsměv jen Deanovi. „Cha! Ta má na tebe spadeno, ty šťastnej hezkej parchante!“ zachechtal se Will Jednokul. „Tak na všechny pěkný holky!“ pronesl přípitek Marten.
Dean do sebe nalil panáka a příšerně se zašklebil, čímž si vysloužil posměch třech přísedících mužů. „Já skoro zapomněl, že vy suchozemský krysy neumíte pít.“ smál se Marten. „Víš, já a mí kamarádi jsme námořníci. Plavíme se na Staré mrše. Přepravujeme koření.“ „Stará mrcha?“tázal se Dean. „Tak se jmenuje loď, na které se plavíme. Nenech se zmást názvem, je to dobrá loď a ne žádná kocábka.“ vysvětloval se vztyčením ukazováčkem Marten. „No, já se dříve už taky plavil. Byl jsem na jedné výletní lodi a …“ začal Dean, ale vzbudil tak hlasitý smích u námořníků. „Prý se plavil na výletní lodi.“ smáli se. „To nejni žádná plavba na výletnický bárce.“ odplivl si Jožka. „Nic ve zlém, Deane, ale my už jsme strávili roky na moři. Pluli jsme v bouřích, o jakých slýcháš jen příběhy, plavali jsme se žraloky a vychlastali na lodi tolik rumu, že jsi toho v životě tolik ani nenachcal. Tak se neuraz, když se smějeme jen při zmínce o výletní lodi.“ „Radši si dáme další rum!“ prohlásil Will.
Dean se několik dalších rumů snažil odmítnout, ale zábava u stolu už byla v plném proudu, a tak se vždy nechal přemluvit.
„A co kdybychom si zazpívali?“ navrhl Marten. „Naši oblíbenou!“

„Johó, johó,
my plujem po moři
a plachty rozvinem
dřív, než loď se ponoří.

A my jdem, jdem, jdem
a my se napijem.
Všechen rum, všechno víno,
jó, všechno vypijem.

Tak hostinskej nezdržuj
a pití nalejvej.
Chlapi korbelama třískaj
a je nám tu všem hej.

Až dneska dopijem,
tak se možná poblijem.
To nevadí nám vůbec,
zítra tu zas budem.

A my jdem, jdem, jdem,
jó, my se napijem.
Všechen rum, všechno víno,
to všechno vypijem.

A ten další den,
budeme snít sen,
že jednoho dne příjdem
a všechno vypijem.

K popěvku, se přidala snad celá hospoda a Dean si pobrukoval s nimi. Ovšem, když zpívali potřetí, pamatoval si už většinu slov.
Hospodu opouštěli až pozdě v noci a Dean byl rád, že alespoň na jediný večer zapomněl, že nemůže domů a jeho přátelé jsou pryč. Vlastně si na to, díky námořníkům a rumu ani nevzpomněl a ráno si dokonce nepamatoval, ani cestu zpět do své komnaty. Což bylo možná dobře.