Cizí krev - Kapitola XVIII.

                                                        XVIII.

Blížil se večer, když Garrett a ostatní dorazili do vesnice nesoucí název Stinná. „Dávej si mazjla, skřete, aby tě tu nenakopla nějaká kravka, až se za ní budeš plazit.“ „Já si nelezu užívat s kravkama, jako ty, trpasláku.“ reagoval na Krumlorovo popíchnutí Grub.
„Musíme rychle nakoupit zásoby u stánkařů a v obchodě. Brzy obchodníci zavřou.“ navrhoval Morlen. „Souhlasím. My dva půjdeme pro zásoby. Varlyene, zkus ty dva krotit.“ rozhodl Garrett a Varlyen po něm hodil zděšeným pohledem. „Cha. Jdeme najít krčmu, já zatím ukážu, tomu skřetovi, kolik toho dokáže správný trpaslík vypít.“ zasmál se hlasitě Krumlor. Grub jen zakoulel očima a poškrábal Prasáka.
Morlen a Garrett se společně vydali na nákupy. „Kolik vlastně máme peněz? Teď si uvědomuju, že já nemám vůbec nic.“ „Neboj, mám dostatek na pořízení zásob pro nás všechny.“ uklidnil Garretta Morlen. Jako první navštívili stánek se sušeným ovocem a po krátkém smlouvání odkoupili to málo, co obchodník měl. Garrett, pak přemluvil Morlen k návštěvě řezníka a nákupu sušeného masa a několika tvrdých klobás.
„Fuj, málem jsem se z toho zápachu tam pozvracel.“ stěžoval si Morlen. „Mně to tam krásně vonělo.“ usmíval se spokojeně Garrett a žvýkal kus sušeného masa. „Barbare.“ zavtipkoval Morlen a usmál se.
„Proč vlastně není žádná ves dál v průsmyku?“ „Je to nebezpečné místo. Hroutící se skály a podivní tvorové žijící v nich. Nehostinné místo. Stěží tam nalezneš květinu nebo strom, a když, tak bude seschlý jako starý trpasličí kopáč.“ „Myslíš, že nám tam bude hrozit nějaké nebezpečí? Skřeti třeba?“ „Skřetů bych se v těch končinách neobával, ale budu rád, když se nám podaří vyhnout tvorům, kteří tam přebývají.“ „Co je to za tvory?“ „Většinou jen jedovatí hadi, ale slyšel jsem i o obřích stonožkách, a nebo o divných létajících plazech s ostrými drápy a krvelačnými čelistmi. Uvidíme, co je na tom pravdy. Doufám, že mnoho ne.“
Pomalu, ale jistě se začínalo smrákat a prašné ulice se začínali vyprazdňovat. Poslední ze stánkařů sklízeli své zboží a mířili zpět do svých domovů. Nebyla to příliš velká vesnice a lidé na ulici se důvěrně znali a oslovovali se křestními jmény. Nebylo tu moc, co k vidění, ale vesnice měla vše. Vlastní kovárnu, řeznictví, radnici, která byla větší než ostatní domy a dokonce i lazebníka. Z východu vesnici obklopoval les a na západě se táhly dlouhé lány polí s různými plodinami. Domy byly stavěny z tvrdého kvalitního dřeva a všechna stavení byla situována tak, aby ves tvořila půlkruhový tvar. Do vesnice i ven z ní vedla jen jedna přístupová cesta, dostatečně široká, aby se na ní vešly i dva povozy vedle sebe. Náves pak byla rozšířena a tvořila tak dost místa pro všechny stánky. Na okraji vesnice stála místní nálevna.
„Myslíš, že ubytují i Gruba?“ ptal se Garrett. „Když jim dost zaplatíme, tak možná.“ povzdechl si Morlen. „Pojď rychle, ještě chci u bylinkáře nakoupit nějaké bylinky.“
Nebyl to bylinkář, ale stará bylinkářka, která se svých vlastnoručně natrhaných bylin nechtěla vzdát levně. A také jim hlasitě vyhubovala, že slušní lidé, už takto pozdě nakupovat nechodí.
„To byla ale nepříjemná bába.“ ulevil si Morlen, když opustili její pachem rostlinstva prosáklý příbytek. „To je asi poprvé, co tě slyším klít.“ podotkl Garrett. „Ta ba… postarší žena, chce za své zásoby skoro jmění. Lakomá stará babizna to je.“ Garrett se zasmál. Máloco dokázalo Morlena rozčílit, ale této dámě se to povedlo lépe než Krumlorovi s Grubem.
Garrett a Morlen měli vaky naplněné zásobami a spěchali do hostince, aby se jim povedlo umluvit hostinského, k ubytování jejich skupiny a hlavně Gruba. Když vstoupili do hostince, malý baculatý hostinský se právě smíchy popadal za svůj pivní pupek. „Jaktěživ jsem neslyšel tak potrhlý příběh, trpaslíku.“ Krumlor se pyšně usmál na překvapeného Morlena. „A to jsou další naši dva společníci, jak jsem ti vyprávěl.“ ukazoval Krumlor na nově příchozí. Varlyen a Grub seděli v koutě a Grub se na trpaslíka zle mračil. Zdálo se, že ostatní hosté jsou uvolnění, ale u stolů poblíž místa, kde seděli Varlyen a Grub, bylo prázdno. Drželi si dostatečný odstup.
Garrett vešel dál do místnosti, když spatřil u nejvzdálenějšího stolu sedět dvě mladé ženy. Rusovlasou ženu s přísným pohledem a korbelem piva u pusy a druhou, která jej nesmírně upoutala. Krásná usměvavá hnědovláska se zvídavým pohledem.
Jejich oči se setkaly. Trvalo to jen jediný nádech, ale Garrettovi to připadalo jako věčnost. Málem se zapomněl znovu nadechnout, když se neznámá otočila ke své společnici. Byla překrásná. Ne tak, jako královna Arlien. Královnina krása byla jaksi příliš dokonalá, bez vad. Ovšem tato mladá žena byla nádherná, tak nějak po svém. Určitě měla vady na kráse, ale právě ty drobné nedokonalosti tvořili tu opravdovou krásu. Právě všechny malé chybičky tvoří dokonalost.
Páni, je nádherná. Sakra, měl bych přestat civět a zavřít pusu. Uvědomil si Garrett. Jen těžko odvracel pohled a vracel se zpět do reality.
Naštěstí si jeho nepřítomnosti ducha nikdo nevšiml. „A tadyhle Morlen za mě s radostí zaplatí pití. To ti povídám, je to ten nejlepší elf, jakýho znám.“ Morlen střelil po Krumlorovi zlostným pohledem. „Tak aspoň rundu, příteli.“ smál se Krumlor a poplácal Morlena po zádech až se elf zatřásl.

„Vidíš toho s tím elfem?“ ptala se Dinah. „Docela fešák a vypadá i dobře stavěný. Nemyslíš?“ „Je roztomilý.“ „Jo, něco pro tebe, tak já ti ho nechám.“ zasmála se Dinah. Thessaia protočila oči v sloup. „Kvůli tomu tu nejsme.“ „Ale trochu pobavit se můžeme.“ usmála se lišácky Dinah a přihnula si z korbelu.
Obě ženy pozorovali nově příchozí. „Takže, dva elfové, člověk, trpaslík a skřet. Nemyslíš, že je to podezřelá sestava?“ ptala se Thessaia. „Ne, pokud uvěříme té šílenosti, kterou tu vyprávěl ten trpaslík.“ „A uvěříme té šílenosti?“ Dinah se v odpověď jen pousmála.

„Takže vy prý sháníte ubytování?“ spíše konstatoval, než se ptal hostinský. „Ano, rádi bychom tu přečkali noc. Pokud budeš mít ubytování pro nás všechny, velice nám pomůžeš.“ odpověděl Morlen. „Zajisté, není problém. Když si ohlídáte toho skřeta, aby tu nic neukradl, tak si tu, pro mě za mě, zůstaňte, jak dlouho chcete.“ „Děkujeme, ráno však opět vyrazíme.“
Morlen s Garrettem zamířili ke stolu, kde seděli jejich zbylí dva společníci, a Krumlora vlekli s sebou. „Co jsi jim tu, u všech Posvátných kamenů, vykládal?“ ptal se nevrle Morlen, když se posadili ke stolu. „Alé, kamaráde, jen jsem tu pobavil pár místních. Neboj, nic důležitýho jsem neprozradil.“ druhou větu Krumlor šeptl a spiklenecky zamrkal na Morlena. Morlen si povzdechl a řekl: „ Nuže dobrá, nebudu to raději zjišťovat.“
Do hostince právě dorazil mohutný muž se silnýma chlupatýma rukama. Vzezřením se kromě své výšky podobal Krumlorovi. Černý rozježený plnovous zakrýval jeho silnou bradu. Stejně tak černé vlasy mu spadaly do očí, a tak jeho brunátný obličej nebyl příliš vidět ve změti všech těch chlupů. Odhodil si vlasy stranou a rozhlédl se po místnosti. „Co tu pohledává ta špína?“ ptal se hostinského muž. „Klid, Borsku, zítra odcházejí.“ „Hmmm. Načepuj mi, prosimtě.“
Borsk se usadil u baru a zle hleděl na Gruba a u toho popíjel své pivo, až mu pěna ulpívala na vousech.
„Nevšímejte si ho.“ radil Morlen. Krumlor zamručel na znamení souhlasu. Garrett vniklou situaci moc nevnímal. Musel se přemáhat, aby neustále nepokukoval po krásce u jednoho ze vzdálenějších stolů. „Co myslíš, Garrette?“ zeptal se najednou Krumlor. „Co, o čem?“ „Posloucháš nás vůbec? Bavíme se vo tom, že bysme se zdejchli radši hned, pokud by došlo ke konfliktu, tady kvůli našemu skřetímu příteli.“ „Myslím, že k ničemu nedojde. Pokud ano, budeme to řešit potom.“ odpověděl rychle Garrett. „Je dobrý mít plán. Na co vůbec myslíš, že nás ani nevnímáš?“ ptal se Krumlor. „Tak nějak na všechno a zároveň na nic.“ odpověděl, nic neříkajíc Garrett. Grub se slabě uchechtl. Než se ho však kdokoliv stačil zeptat proč, přistoupil ke stolu Borsk.
„Copak jste zrádci vlastních ras, že se pachtujete s touhle špinavou obludou?“ ptal se hlasitě Borsk a odplivl si na zem. „Nechceme žádné problémy, hned ráno zmizíme a už nás nikdy neuvidíš.“ snažil se Borska ukonejšit Morlen. „Chci, aby ta skřetí špína zmizela hned! Vím, čeho jsou ty kurvy schopný. A neodpověděl jsi mi, elfe.“ „Nejsme žádní zrádci a Gruba ohlídáme, neboj.“ snažil se dál mluvit klidně Morlen. Borsk se začal smát. „Takže ta špína má jméno.“ Jeho smích náhle utichl. „A koho z vás bych se jako měl bát?“ „No tak, Borsku, nech toho.“ vložil se do sporu hostinský. „Zalez zpátky za bar, Marcusi!“ zařval vztekle Borsk a pohrozil hostinskému prstem.
Garrett si všiml, že Grub si sahá pod plášť pro dýku. Podíval se na něj a zakroutil hlavou. Vstal. Borska převyšoval asi o půl hlavy, ale jeho mohutnosti se rovnat zdaleka nemohl. Borsk se po něm zle podíval. „A co ty jsi zač?!“ vyštěkl Borsk. „Jak ti řekl, už tady můj přítel. Nechceme problémy, ale pokud nedáš pokoj, zlomím ti nos a budou tě odsud muset odnést.“ Morlen si promnul čelo a Krumlor se hlasitě zachechtal. „Takhle se mi to líbí.“
Borsk si Garretta měřil pohledem a zvažoval své šance. K ničímu překvapení, Garretta za soupeře zřejmě nepovažoval. O čemž svědčilo jeho strčení do něj. „No tak se ukaž, holobrádku!“
V hostinci zavládlo naprosté ticho.
„A nechceš s tím jít raději ven?“ navrhl Garrett. „Klidně, zatraceně, namlátím ti kdekoliv!“
V tom se dveře hostince rozlétly a dovnitř vběhl zadýchaný mladík. Nemohlo mu být víc než patnáct. „Anderel…anderelští skřeti.“ vyhrkl ze sebe udýchaný mladík. „Zaútočili…na statek Riboldů.“ pokračoval. „Pobili skoro všechny i dobytek. Skoro jsem uštval pánova koně, abych vás varoval. Blíží se k vesnici.“
Ticho v hostinci jako, by se ještě prohloubilo a najednou jej vystřídala panika a zmatek.