Cizí krev - Kapitola XIX.

                                                       XIX.

Armáda Nezkrotného lidu putovala na jih. Z většiny se skládala ze zfanatizovaných. Nezkrotný lid od jaktěživa uctíval démony. Pro některé z nich bylo tou největší ctí, nechat se posednout démonem a ztratit tak vlastní vůli.
A právě to Roden nikdy nepochopil. Věřil. Ano, on věřil v démony a uctíval je jako svá božstva, ale také věřil v sám sebe. Bylo jeho vůlí věřit, jeho vůlí bojovat a jeho vůlí také bylo ukrýt své mladší sourozence dříve, než je pošlou bojovat. A svoji vůli si chtěl ponechat. On sám se však do nadcházejících bitev těšil.
„Kus dál na jihu leží vesnice.“ vyrušil Rodena náhle chladný hlas. Byl to Dendron. „Vím, že Anderelští pletí dále na západě, tato vesnice je tu jen pro nás.“ řekl téměř zasněné Dendron a na jeho jindy bezvýrazné tváři se objevil náznak úsměvu.
„Dobře, těším se, až protáhnu své paže v boji.“ „Ti sedláci pro nás nebudou žádnými soupeři, jsou slabí. Už dávno zapomněli, jak se bránit a vzít život. Ale máš pravdu, rozehřeje nás to.“ souhlasil Dendron.
Nezkrotný lid byl oděn jen v lehkých kožených zbrojích a zřídka se objevil někdo ve zbroji kroužkové. Většina však na sobě měla jen prosté oblečení anebo, dokonce ani to ne. V rukách třímali sekery, kopí, krátké meče a dřevěné štíty. Šílené výrazy většiny lidí svědčili o naprosté důvěře v jejich tažení a jejich odhodlanosti a odevzdanosti.
Po několika týdenním pochodu se konečně vynořili z nehostinných skalisek a putovali podél lesů k jejich prvnímu cíli. Malou vesnici ležící nejblíže čekalo krveprolití a masakr, o kterém její obyvatelé neměli nejmenší ponětí.
Většina armády zůstala dle rozkazu skryta v lesích a asi stovka krvežíznivých se po západu slunce vydala k vesnici a jejím nic netušícím obyvatelům.
„Rodene, ty a polovina Nezkrotných zaútočíte ze severu. Já a druhá polovina je napadneme více z jihu.“ rozkázal Dendron. Roden souhlasil a odebral se svojí částí jednotky k severu.
Utíkali potichu. Zbraně již dávno připravené v rukách. Zuřivé škleby všech Nezkrotných byly děsivější než samotné zbraně.
Z vesnice se již ozývaly zděšené výkřiky. Dendronova skupina dorazila první. Roden a ostatní se vyřítili z polí a vběhli přímo do vesnice. Prchajícím vesničanům tak zatarasili cestu. Sekali a bodali do bezbranných místních, nedbaje na jejich pláč a prosby.
Roden si právě klestil cestu skrze pár odvahu sbírajících mužů, když zahlédl Dendrona. Jeho přítel z mládí pobíjel každého, kdo se dostal na dosah jeho dvou mečů. Ve tváři měl šílený úsměv, který jakoby, byl šílenější s každým dalším zabitím. Šlapal po umírajících a hlasitě a šťastně se smál. Oba meče zbarvené do ruda krví. Kolem něj pobíhali polonazí Nezkrotní a bodali do již umírajících a mrtvých. Toto nebylo dobývání, ale jatka.
Muž s vidlemi a odhodlaným výrazem zaútočil na Rodena. Roden jeho útok hladce odrazil a sekl ho svojí sekerou po hlavě a díval se, jak mužovo bezvládné tělo klesá k zemi. Další muž na něj zaútočil velkou větví, kterou Roden snadno přesekl a následně zarazil hrot své sekery muži pod bradu. Nezkrotní byli vysocí. Nad většinou místních mužů se tyčili i o více než hlavu. Další kdo Rodena napadl, byla drobná žena s nožem. Padla dřív, než se stačila dostatečně přiblížit k bodnutí.
Útok skončil rychleji, než začal. Ve vesnici se ozývaly jen zvuky umírajících a radostný smích Nezkrotných.
Roden vešel do jednoho z domů. Zkoumal příbytek, když zaslechl slabounký vzlyk zpod podlahy. Odstrčil stranou stůl vedle, kterého ležel muž s rozštípnutou lebkou. Muž se zřejmě snažil skrýt svoji rodinu před bandou Nezkrotných. Nepovedlo se. Roden v podlaze našel vstup do sklepa. Vstoupil. Vzadu u stěny se krčili dvě malé holčičky a vedle nich matka svírající v náručí ještě menšího chlapce. Batole. Roden si položil prst na ústa v náznaku, aby mlčeli.
Opustil sklep a znovu ukryl vstup do něj stolem. Vylezl z domu. Venku Nezkrotní popravovali poslední přeživší, které našli, buďto ukryté, a nebo je chytili na útěku.
„Našel jsi někoho, Rodene?“ ptal se Dendron. „Ne, dům je prázdný.“ „Dobrá. Pobereme vše, co se nám může hodit, a vesnici vypálíme.“ „Jak rozhodneš.“ souhlasil Roden.
Nezkrotní shromaždovali zásoby uprostřed návsi. Odnášeli z domů sušené i čerstvé plodiny. Nic z toho, co tu vesničané měli, se nedalo použít jako pořádné zbraně.
Dendron, opět s netečným pohledem, sledoval, jak Nezkrotní plní jeho rozkazy. Seděl na židli, kterou si přinesl z některého z domů a pohrával si s něčí useknutou rukou, na které byl prsten. „Starosta.“ řekl, aniž by se podíval na Rodena, který ho se znechuceným pohledem sledoval.
Dendron sundal prsten a ruku odhodil stranou. Uložil si prsten do kapsy a začal jakýmsi hadrem leštit své meče.
„Pane!“ ozvalo se náhle. Několik Nezkrotných za sebou vláčelo ženu s batoletem a další její dvě děti. „Tyhle jsme našli, jak se ukrývají v jednom z domů.“ „Ve kterém?“ ptal se Dendron. Nezkrotný ukázal na dům, kde přeživší našli. Dendron se tázavým pohledem podíval po Rodenovi. „No tak, Dendrone, jsou to jenom děti.“ „Děti našich nepřátel. Slabých bezvěrců. Zabte je!“ rozhodl Dendron. „Zatraceně, Dendrone! Jsou to dívky a té nejstarší bude stěží dvanáct!“ skočil před plačící ženu a její děti Roden. Ostatní Nezkrotní se na něj šklebili, ale čekali.
„Copak, Rodene? Připomínají ti snad tvé malé sourozence, které jsi někde pečlivě uschoval?“ „Ty o tom víš?“ ptal se překvapeně Roden. „Ovšem, ale neboj, až budou nalezeni, pošlu je hned do první linie.“ řekl klidným hlasem Dendron. „Ty jeden bastarde!“ rozkřikl se Roden a popadl svoji sekeru. „Je mi upřímně líto, že jsi zradil vlastní víru, Rodene. Snad tě smrt tebe a tvých příbuzných vykoupí.“ řekl téměř opravdu smutně Dendron.
Dva muži se do sebe pustili. Ostatní Nezkrotní stáli okolo a šílenými výrazy ve tvářích sledovali souboj svých vojevůdců. Matka dětí s nadějí v očích sledoval boj, který měl rozhodnout o jejím osudu. S nadějí, kterou upínala k jednomu z mužů, který byl jedním z těch, kteří právě vyplenili její rodný domov a pobili všechny, které znala i jejího milovaného manžela. S nadějí, která se rozplynula v momentě, kdy Dendron probodl jedním ze svých mečů skrz naskrz Rodena.
Smrtelně zraněný Roden, upustil svoji sekeru a držel si zraněné břicho. Silně krvácel, ale za břicho se držel hlavně, aby se jeho vnitřnosti nedraly ven. Padl na kolena. Smrtelně bledý pohlédl na Dendrona a odplivl si. Dendron vytasil dýku a přejel jí starému příteli po krku. Roden se svalil mrtev.
„Upalte je společně s vesnicí.“ rozkázal klidně Dendron a při odchodu nevnímal jekot matky a jejích děti. Když byl dostatečně daleko sám pro sebe si řekl: „ Teď abych ty meče zase vyleštil, Rodene. Už byly skoro dokonale čisté.“ pokrčil rameny a kráčel do temnoty lesů za vesnicí.