Cizí krev - Kapitola XX.

                                                        XX.

Slabá načervenalá záře osvětlovala místnost s pohodlnou postelí, na které se Emery probudil. Po skřetím výprasku ho bolelo celé tělo. První čeho si všiml, že záře pochází z lucerny visící u dveří. K jeho ulevě nebylo nikde slyšet skřety a místnost vůbec nezapáchala. Byl tu chladný, ale čerstvý vzduch. Na stole vedle dveří byl talíř s masem a chlebem.
Emeryho ani nezajímalo, co je to za maso. Měl příšerný hlad. Hltal. Za pár okamžiků všechno snědl a zapil to džbánem mléka, který stál vedle talíře.
Protáhl se, a poté se zaposlouchal u dveří. Všude vládlo naprosté ticho. Nebylo slyšet nic. Ani padající kamínek, ani škrábání krys o podlahu. Prostě vůbec nic. Vzal za kliku. Zamčeno. Jak jinak. Pomyslel si Emery. Otočil se ode dveří a zjistil, že místnost je vlastně dobře zařízený pokoj s výklenkem s latrínou.
Emery ještě několikrát zkusil neúspěšně zalomcovat s dveřmi. Ležel. Seděl. Plakal. Protahoval si bolavé svaly a přemýšlel o možnostech útěku. Vymýšlel možnosti přepadení svých věznitelů, ale všechny nápady brzy zavrhl a nakonec usnul.
Když se probudil, na stole bylo opět čerstvé jídlo a džbán byl plný. Zvláštní. Neslyšel jsem ani nikoho přicházet. Příště si budu dávat lepší pozor. Pomyslel si Emery.
Ubíhaly celé hodiny, možná dokonce dny. Emery neměl podle čeho určovat čas. Pokaždé, když usnul, se jako zázrakem doplnil džbán s mlékem a jídlo na talíři bylo čerstvé a chutné. Několikrát se snažil za žádnou cenu neusnout, ale vždy, než ho přepadl hlad nebo žízeň, ho přemohla příšerná únava a on se jí nedokázal dlouho bránit a usnul.
A pak to přišlo. Po několika dnech naprostého ticha to uslyšel. Hlasy. Šepot. Jakoby vzdálený nesrozumitelný šepot. Zdálo se, že přichází odevšud. Byl děsivější než ticho samotné. První dny byl slabý a trval jen krátce. Později byl však hlasitější a trval déle.
„Emerý.“ jakoby ho někdo nebo něco volalo jménem. To není možné, už začínám bláznit. Stále častější a hlasitější šepot Emeryho rušil už i ve spánku. Nikdy neviděl nikoho, kdo by mu nosil jídlo a nikdy nedokázal identifikovat, odkud šepot přichází, ani co říká. Jen měl občas pocit, že ho volá jménem.
Strach. Téměř neustálý šepot v Emerym vzbuzoval hrůzu větší než skřeti. A pak, po týdnech, se šeptání stalo zřetelnějším. „Emerý.“ volal šepot stále častěji. Emery už si byl jistý, že ho cosi volá. Nebylo o tom pochyb. Další slova, která rozeznal, byla zrada a nenávist. Až nakonec rozpoznal celou větu. „Zradili těé. Nenávidí těé.“ a věty s voláním se donekonečna opakovaly.
Nepomáhalo zakrýt si uši. Šepot byl stále stejně hlasitý a Emery si byl jistý, že přichází o rozum. Nevěděl, jak dlouho to už trvá, ale věděl, že by nejraději ohluchl a neslyšel už nikdy nic. Vůbec nic. A náhle, když už si myslel, že šepot nikdy nepřestane, najednou ustal. A strašivý šepot opět vystřídalo naprosté ticho. Zničující ticho, které se zprvu zdálo úlevou, ale ve skutečnosti bylo ticho jen čekáním. Čekáním na další šepot. Šepot, který nepřicházel. Ale Emery kdesi ve svém nitru věděl, že se šepot a hlasy vrátí. Něco uvnitř mu říkalo, že je to nevyhnutelné. A k jeho smůle, měl pravdu.