Cizí krev - Kapitola XXI.

                                                        XXI.

Tupá bolest hlavy a nevolnost nebyly to jediné, co Deana po probuzení trápilo. Byl to také stud, když se dozvěděl, že ho Vermethilion musel na cestě domů z krčmy značnou část nést.
Čekala ho první lekce učení elfského jazyka s Iathiolem a Dean nedokázal myslet na nic jiného, než jak udrží obsah svého žaludku uvnitř svého těla.
„Mám pocit, že mi snad nikdy nepřestane být špatně.“ „To dělá ten lidský alkohol, po našem nektaru by ses ráno cítil svěží.“ „A čím to je?“ ptal se Dean Vermethiliona. Ten pokrčil rameny a řekl: „Nevím, nejsem sládek.“
Dean ke snídani nedokázal nic sníst a lázeň mu jen pramálo pomohla. „Zdravím, Deane. Jak se cítíš?“ uvítal Iathiol Deana ve svém pokoji. „Předpokládám, že nevalně.“ „Ty o tom už víš?“ „Zajisté. Tady se nic dlouho neutají.“ usmál se Iathiol. „Musím však říct, že je to částečně má vina. To já tě přece poslal poznávat město.“ „Pravda.“ zasmál se Dean a zatočila se mu hlava. „Nuže, nač dále otálet. Pusťme se do toho.“
Několik následujících hodin se Iathiol snažil Deana naučit pár desítek elfských slov a Dean nebyl ve svém stavu schopen si jich mnoho zapamatovat. Nakonec začal být nevrlý a zlobil se hlavně sám na sebe. Slova byla složitá sama o sobě a Dean neměl podle čeho si je zapamatovat. Jeho nevolnost mu s tím však působila ještě větší potíže. „Neboj, Deane. Chce to klid a trpělivost.“ „Neměl jsem se včera tak opít.“ spílal si Dean. „Dovolím si nesouhlasit. Po tom všem, co jsi v uplynulých týdnech prožil, sis zasloužil na chvilku oddechnout.“ soucítil Iathiol. „Není to důvod k tomu, abych se opil. Mí přátelé jsou kdoví kde a já se tu takhle zřídím.“ „Už toho na tebe bylo prostě moc. Dá se to pochopit, nyní už však opět nastal čas, dát se dohromady.“ „Někdy si tu připadám jako postava ze špatného filmu nebo charakter z amatérem psané knihy. Postavou z šíleného příběhu nebo snu. Pořád doufám, že se probudím doma. Vlastně ani nevím, co tu vlastně mám dělat a je mi jasné, že ani Treveniel to neví. Jen se snaží si náš příchod, svojí vírou, nějak vyložit.“ povzdechl si Dean. „Nevím, co je to film, ale nejsme všichni jen postavami v nějakém příběhu? Příběhu života? Nikdy nevíme, co nás potká, ale je jen na nás samotných, jak budeme na události příběhu reagovat a utvářet tak příběh dále. A kdoví, třeba se jednoho krásného dne probudíš a zjistíš, že to všechno byl jen sen a tu knihu o tom napíšeš sám.“ „Zajímavý pohled na věc. Děkuji, ale byl by to spíš Garrett, kdo by ten příběh dokázal sepsat.“ řekl Dean a té myšlence se musel zasmát.
Ještě chvíli pokračovali v učení, a pak musel Iathiol Deana opustit. Bylo už odpoledne a Dean do sebe konečně dokázal dostat něco k jídlu. Jen málo, ale na uklidnění žaludku to stačilo. A krátce na toho, ho čekal trénink s Vermethilionem. Vermethilion zmizel jen na okamžik, když se Dean učil s Iathiolem, ale za tu krátkou chvilku stačil nalézt dostatečně velkou a skrytou plochu v královských zahradách. Místo, kde nikdo moc nechodil.
Když s Deanem na místo dorazili, v trávě už byl přichystaný cvičný meč. „ Vím, že máš štít a meč od Treveniela Moudrého, ale prozatím se budeš cvičit jen s tímto.“ „Dobře.“ souhlasil Dean s Vermethilionem jako se svým učitelem šermu.
Byl to krásný slunečný den a v zahradě vonělo kvítí a všude okolo si poletovali a prozpěvovali ptáci. Výcvik s Vermethilionem nebyl cvičným soubojem. Vermethilion Deana učil správné postoje a obranné techniky a neustále ho opravoval. Posouval mu nohy při postoji, rovnal záda a hlavě jej učil balanc. Cvičení bylo nudné a zdlouhavé. Po několika desítkách minut měl Dean paže i nohy v jednom ohni a to neprovedl ani výpad.
Vermethilion byl tichý a s neuvěřitelnou dávkou trpělivosti nepřestával Deana opravovat. Asi po dvou hodinách cvičení si Dean mohl oddechnout, a právě v tom okamžiku zjistil, že je pozoruje lady Belladonna.
„Vidím, že nezahálíte. Jeden večer si získáváte přátele v přístavištních krčmách a dnes už se cvičíte v boji.“ započala rozhovor usměvavá kráska s havraními vlasy. „Tady se opravdu nic neutají.“ zareagoval Dean a políbil dívce ruku, kterou k němu natáhla. „To vskutku neutají.“ usmívala se dál Belladonna. „Povězte mi, Deane, proč myslíte, že jste sem byl poslán?“ „To nemám ponětí, má lady.“ Belladonna přimhouřila oči. „Jste cizincem, v cizím světě. Nevíte, proti čemu zde stojíme. Všichni se teď zajímají jen o válku a o to, jak porazit nebo spoutat Horblara.“ „A vás tohle nezajímá?“ „Ovšem, že zajímá, ale také mě zajímá prostý lid. Válka je záležitostí jiných. Věděl jste, že o pořádek v ulicích se nyní skoro nikdo nezajímá? Že lidé prchají ze svých domovů? Že skřeti drancují statky a malé vesnice bez vojáků?“ „A proč s tím jdete právě za mnou?“ „Protože věřím, že i vy chcete pomoci, ale jak jsem právě viděla, nejste žádný válečník. Bez urážky.“ řekla s úsměvem lady Belladonna. „V pořádku. A jak myslíte, že bych vám zrovna já mohl pomoci?“ „Co když vám povím, že ve městě právě dochází k podivným vraždám, které nikdo neřeší?“ „Podivným?“ „Jen zvěsti, ale do těl obětí jsou vyryty zvláštní znaky.“ „A jak o tom víte?“ „Určitě to znáte. Komorné hovoří a já občas poslouchám.“ odpověděla Belladonna a potutelně se usmála. „Ovšem, chápu. Co chcete po mně?“ „Sejděte se prosím v hostinci U Modrého sumce s básníkem Nordredem. On už vás nasměruje.“ „Básník?“ „Ano, řekněmě, že … má uši všude.“ řekla Belladonna a věnovala Deanovi okouzlující usměv. „Nashledanou, Deane.“ „Nashledanou.“
Dean sledoval, jak lady Belladonna odchází. Neotočila se. „Co si o tom myslíš, Vermethilione?“ „K vraždám v přístavišti dochází celkem běžně.“ pokrčil rameny Vermethilion. „A co ty znaky, o kterých se zmínila?“ „Nevím, možná jen výmysl. Anebo, tu vraždí nějaký blázen. Možná jde o válku zločineckých skupin. Nic, co by s námi nějak souviselo.“ „Možná, ale stejně se chci podívat za tím básníkem.“ Vermethilion opět jen pokrčil rameny.
Po umytí se Dean konečně pořádně najedl. Nevolnost už byla ta tam. Teď se cítil jen unavený.
Následujícího rána se mu učení elfštiny dařilo o poznání lépe, než předešlý den. Nová slovíčka i ta včerejší si snadno zapamatoval. Den začal skvěle. Náladu mu trochu pokazilo až na nervy jdoucí opravování v jeho postojích při výcviku, které si Vermethilion ani dnes neodpustil.
Když skončili dnešní výcvik, tak se Dean rozhodl vyrazit do hostince U Modrého sumce. Vermethilion ho vedl. Elf znal město víc, než dobře. Kráčel rychle a Dean měl co dělat, aby s ním udržel krok.
Hostinec U Modrého sumce se nacházel v dobré čtvrti. Nebyla luxusní, ale lidé, kteří pohybovali po okolí, byli slušně oblečení a nezapáchalo to tu.
Dean a Vermethilion vstoupili do hostince. Tělnatá hostinská roznášela jídlo a na malém pódiu právě hrál nějaký hudebník na loutnu. Hudebník dohrál píseň a poděkoval obecenstvu za potlesk. „Vážení pánové a ještě váženější dámy.“ pronášel bard právě, když si Dean a Vermethilion sedali. „Na závěr bych se s vámi rád poděl o jednu svoji báseň. Je to báseň o lásce jednoduše pojmenovaná Stesk.“ uvedl svoji báseň a začal.

Nebeské hvězdy lesk,
zdá se stálý
jako po mé lásce stesk.

Jediná hvězdička svítí mi,
když světem se toulám,
ty chybíš mi.

A když z rána hvězdy zmizí,
tak vzpomenu si
na tvé srdce ryzí.

Ale stejně jako slunce vyjít musí,
tak já vím,
že mé rty, polibek tvůj už neokusí.

V hostinci se znovu ozval potlesk, a ženy, na které se básník usmál, se červenaly a štěbetaly si mezi sebou. Dokonce i někteří mladí mužové se na básníka ostýchavě usmívali.
„Děkuji. Všem moc děkuji. Avšak můj čas na pódiu uchýlil se ke konci. Těším se na všechny opět zítra.“ rozloučil se básník a sestoupil z pódia. Několik mladíků a mnoho žen, zadaných i volných, se za ním ohlíželo, nedbaje rozčílených pohledů svých vlastních mužů.
Mladý básník a hudebník v jedné osobě si objednal pití a namířil si to přímo za Deanem a Vermethilionem. „Buďte zdrávi.“ pozdravil. „Vy musíte být Dean a vy ten elfský strážce. Promiňte, ale vaše jméno neznám. Buďte si jist, že jméno nositele takovéto krásné tváře, bych si jistě pamatoval.“ „Ehm, Vermethilion syn Methilionův.“ odkašlal si Vermethilion a představil se. „Předpokládám, že ty jsi Nordred?“ hádal Dean. „Ano, toť jméno mé, snad jednou přeslavné.“ „Jsi dobře informovaný.“ podotkl zřejmé Dean. „Ovšem. V hostincích se člověk doví mnohé a lady Belladonna za informace platí více než štědře.“ „Takže jsi její špeh?“ ptal se podezřívavě Vermethilion. „Proč používat tak ošklivé slovo. Jsem jen pouhý informátor. Za menší peníz jí obstarám informace, po kterých touží.“ řekl Nordred a laškovně se na Vermethiliona usmál. Ten se na něj jen zamračil a zamračený obličej už mu zůstal.
„Proč nás tedy lady Belladonna poslala za tebou?“ ptal se Dean. „Vím o těch podivných vraždách. Nejdřív jsem poslouchal jen místní drby. Mrtvé tělo támhle, další zase onde. Ovšem jednou jsem zaslechl o tom mluvit místního nakladače mrtvol. Nakládá mrtvé na vůz a odváží je na hřbitov nebo spálit na hranici. Záleží na vyznání mrtvého nebo jeho blízkých. Povídal mi o tom, že několik mrtvých, které v posledních dnech odvážel, mělo do těla vyryté podivné znaky. Podříznuté krky. Ale nejpodivnější bylo, že na místech, kde mrtvé nalezli, nebyla žádná tratoliště krve, která se na takových místech obvykle nalézají. Podříznutý krk a žádná krev? To je vskutku podivné, nemyslíte?“ zakončil vysvětlování Nordred a se znechuceným obličejem se napil nápoje, který mu zatím donesla hostinská. „A proč lady Belladonna chce, abych o tom věděl?“ „Jak to mám vědět? Jste tu s elfy z nějakého důvodu. Víc mi neřekla.“ odpověděl na Deanovu otázku Nordred. „Jak se jmenuji ten, co ti o tom povídal?“ „Už nevím, Došek nebo Do…orbek? Už si nevzpomínám, ale nějak tak.“
„Měli bychom se po něm podívat.“ navrhl Dean Vermethilionovi. Ten jen pokrčil rameny a řekl: „Když myslíš.“ „Obvykle se nachází v jedné zaplivané krčmě v chudinských čtvrtích. Myslím, že se to tam jmenuje příhodně Krysí díra.“ navedl Deana Nordred. „Je to velký chlap s jizvou přes oko a málo vlasy. Rozumu moc nepobral, ale není to žádný násilnický hulvát. Nemůžete ho nepoznat.“ popsal muže Nordred a vstal. „A teď, když mě omluvíte, půjdu se trochu bavit.“ a namířil si to ke stolu, u kterého seděla pětice mladých žen a házela po něm očkama.
„Co si o něm myslíš? Dá se mu věřit?“ „Nevím, podle mě je to neškodný prznič.“ odpověděl Vermethilion.
Vyprázdnili své poháry s pitím a Vermethilion zaplatil útratu. „Nemůžete za mě pořád platit. Měl bych si nějak vydělat vlastní peníze.“ řekl Dean po opuštění hostince U Modrého sumce. „S tím si nelam hlavu. Jsi tu na žádost krále Urweniela, všichni za tebe rádi zaplatíme. Nebo si řekni Iathiolovi, ten ti určitě nějaké peníze poskytne.“ „Takhle se cítím dlužníkem.“ „Blbost! Ty a tví přátelé jste nám navrátili našeho prince. Pokud je někdo dlužníkem, tak my, tím vaším.“
Když Dean a Vermethilion dorazili do chudinských čtvrtí, tak Deana všudypřítomný štiplavý zápach téměř zadusil a oslepil. Chvílemi Dean dokonce dávil. Naštěstí netrvalo dlouho a našli tavernu nesoucí příhodný název Krysí díra. „Opravdu chceš jít dovnitř?“ „Nechci, ale když už jsme tady.“ odvětil Dean.
Malý temný podnik kupodivu nezapáchal tolik jako jeho okolí. Uvnitř bylo cítit dřevo na podpal a nedávno uklizené zvratky. Tiše zde seděli asi čtyři muži, každý u jiného stolu. Jeden z mužů se po Deanovi s Vermethilionem zle díval, další spal s hlavou opřenou o stůl a jiný zase něco mrmlal sám pro sebe. Deana však zajímal poslední muž, sedící nejblíže krbu. Nohy měl natažené k teplu ohně, popíjel pivo a právě dojídal klobásu, jejíž původ Dean raději nechtěl zjišťovat. Muž odpovídal přesně Nordredovu popisu. Řídké vlasy a dlouhá jizva přes oko.
Dean přistoupil blíže ke stolu a pozdravil: „Buď zdráv …“ „Zavři hubu a padej! Neznám tě chcu klid!“ „Poslal nás Nordred.“ „Nikoho takovýho neznám, říkám ti zmiz nebo rozbiju držku!“ „Je to bard.“ zkusil ještě Dean. Muž zvedl obočí, skrze které se táhla jizva. „Ten prťavej hezounek?“ „Asi by se tak dal popsat.“ usmál se Dean. „A co chcete?“ „Dozvědět se víc o těch mrtvých, které poslední dobou nacházíš.“ „Jo? Tak si teda sednite.“ navrhl a postrčil k nim jednu z židlí. „Jmenuju se Doršek. Měli jste říct hned, že vás posílá ten zakrslík. Nemám rád, když mě někdo ruší od jídla.“ řekl Deanovi, když se usazovali. „Co tedy víš?“ „A zaplatíš mi další pivo?“ Dean se podíval na Vermethiliona a ten kývnul na souhlas. „No dobře, už jsem odvážel z ulic asi čtyři. Bylo mi to divný hned u prvního, ale moc jsem se nad tím nezamejšlel. Mrtvoly odvážím pořád, vidím je častěji než vostatní a nechci na ně i zbytečně myslet. Chápete ne? Ale, jak už jsem řek, bylo mi to divný hned u toho prvního. Podříznutý krk jako u prasete na porážce. Proříznutý od ucha k uchu.“ Doršek si pořádně přihnul piva a pokračoval. „Jenže nikde žádná krev. Jak jsem řek, tehdá mě to nezajímalo, ale u těch dalších už to bylo divný. Všechno to byli otrhanci, sotva na sobě měli pár hadrů, ale ten poslední neměl ani košili. A to jsem viděl to další.“ znovu si pořádně přihnul. „Co bylo to další?“ zajímal se Dean. „Znaky! Podivný znaky. Vyřezaný je měl různě do těla. Démonický svinstva, to vám říkám.“ odplivl si. „A zase nikde nebyla žádná krev. Prostě je tam jen někdo pohazuje. Nějakej pošahanej zmetek, to vám povídám. Nikdo normální tohle nemůže dělat. Jak jsem řek, démonický svinstva.“ a znovu si odplivl. „A co je to za znaky?“ „Co já vím? Neumím ani psát, ale normální písmo poznám. Tohle byly podivný klikyháky. Nějakej pošahanej uctívač démonů, určitě to dělá někdo takovej.“
Vážně se na Deana s Vermethilionem díval a pomrkával okem, přes které se táhla nehezká jizva. „Klidně vás vyhledám, až budu odvážet další takovou mrtvolu, ale musíte mi za to dobře zaplatit.“ „Udělej to, řekl Dean. Já jsem Dean a tohle je Vermethilion. Momentálně jsme ubytovaní v paláci a …“ „V paláci? Tam mě nepustí, ale znám chlápka, kterej by vám moh předat vzkaz, když mu ho řeknu.“ „Dobře, takže jsme domluvení, děkujeme ti.“ Dean se chtěl dát na odchod, když ho Doršek chytil za ruku. „A co to pivo?“ „Jasně.“ usmál se Dean a podíval se omluvně po Vermethilionovi. Ten zamířil k baru.