Cizí krev - Kapitola XXVI.

                                                         XXVI.

Strašidelné stíny se plazily po zdech katakomb, když v záři vyčarované světelné koule Vermethilion, následovaný Deanem, procházeli tunely. Tunely byly staré a bylo v nich mnoho chodeb, některé sahající hluboko do podzemí. Nástěnné výklenky zdobily starobylé hrobky a urny. „Braenger bylo místem, kde se lidé poprvé vylodili. Město tu vystavěli hned po příchodu. Zpočátku malé, ale jak se postupem času stávalo centrem obchodu, rostlo a s ním i podzemní hrobky.“ líčil historii Vermethilion.
Neviděli, ani neslyšeli nic. Bylo slyšet jen jejich vlastní dech a kroky. Proplétali se stále dál a dál. „Pamatuješ si ještě cestu zpět?“ ptal se Dean. „Ovšem. Ty ne?“ „Ani trochu. Sám bych tu bloudil roky, než bych našel cestu nazpět.“ „Cítím odtud sůl. Blížíme se k moři.“ „Já necítím vůbec nic.“ Vermethilion protočil oči v sloup, což Dean jdoucí za ním neviděl. „Vzduch je stále čerstvější, blížíme se k východu.“ Zanedlouho se ocitli v malé jeskyni osvětlené několika pochodněmi. Uprostřed jeskyně šplouchala voda. Na malém jeskynním jezírku se houpala loďka obtěžkána několika zavazadly a pytli. A několik dalších ranců bylo naskládáno na souši poblíž. Do jeskyně proudilo světlo také otvorem ve stěně, odkud mohla loďka pohodlně vyplouvat na širé moře. „To vypadá, jako pašerácké doupě.“ oznámil šeptem Vermethilion. A skutečně bylo. Zpoza jedné jeskynní stěny vystoupilo na volné prostranství několik mužů. Pět chlapů oděných ve špinavém oblečení a ozbrojených napůl rezavými meči, kyji a palicemi. Šestý a poslední z mužů byl oděn o poznání lépe a v ruce třímal kvalitní šavli. A právě on pronesl: „Vidím, že jste si nás našli sami. Sice jsme dostali zaplaceno, abychom vás vyřídili uvnitř těch katakomb, ale když jste za námi tak hezky přišli až sem.“ Vůdce bandy se usmál. „Zabijte je a pokuste se tomu elfovi moc neponičit zbroj, prodáme ji za pěkný peníz.“
Muži se zazubili a chystali se zaútočit. Vermethilion tasil svoji sekeru a sundal si ze zad štít. „Zůstaň za mnou.“ poručil Deanovi.
První pašerák zaútočil. Vermethilion pošetilý útok zastavil štítem a odrazil muže na další dva. Ti se zapotáceli. Druzí dva zaútočili naráz. Jeden na hlavu, druhý na tělo. „Břink!“ Rezavý meč zazvonil o štít. Vermethilonova sekera srazila stranou kyj a ťala jejímu majiteli po rameni. Ten kyj s křikem upustil a držel se za rozseknuté rameno. Druhý muž zděšeně vytřeštil oči. To už mu, ale náraz štítem vyrazil několik zubů a poslal ho do jezírka.
Mezitím se zbylí tři pokoušeli sebrat odvahu. „Tak.“ řekl Vermethilion. „Kdo bude další?“ Na odpověď nemusel dlouho čekat. Muži zaútočili. Provedli několik chabých výpadů, které Vermethilion hravě odrazil. Prosmýkl se mezi muži a jednomu z nich sekl po zádech. Ten se skácel křičí k zemi. Dalšímu prokopl koleno a poslal jej vedle jeho kolegy. Poslední upustil palici a začal prosit za odpuštění. „Jdi!“ křikl Vermethilion. Muž se s díky potácel pryč.
„Budižkničemové!“ ulevil si vůdce pašeráků. „Holt, co si člověk neudělá sám, to nemá.“ Vůdce namířil šavlí na Vermethiliona. Začali kolem sebe kroužit. Pašerák naznačil výpad. Vermethilion se ani nepohnul. Pašerácký vůdce se usmál. Byl to docela pohledný muž. Mezi třiceti a pětatřiceti v dobré fyzické kondici. Tento pašerák věděl, jak bojovat. A věděl, jak bojovat nečestně. Sekl po Vermethilionovi, uskočil, sehnul se a hodil po protivníkovi hrst hlíny. Zrnka vlhké hlíny a malé kamínky se skutálely po Vermethilionově štítu. „Ty budeš oříšek.“ Vermethilion nic neříkal. Soustředěně pozoroval svého soka. Ten mu sekl po nohách a následně změnil směr útoku a vedl jej přímo na rozkrok. Vermethilion ladným krokem ustoupil stranou a šavle mu prosvištěla kolem stehna. Následným úderem svého štítu srazil vůdce pašeráků do hromady pytlů. Ten se zvedl a vzteky popadl ze stěny jednu z pochodní. Zaútočil šavlí i pochodní naráz. Pochodeň po dopadu na štít vyslala do vzduchu několik plamínků. Šavle se sklouzla po chrániči ramene a zanechala v něm malou rýhu. Vermethilion se s klidem jemu vlastním podíval na chránič. Zakroutil hlavou. „Tak už to skončeme.“ Vůdce na to reagoval zuřivostí tygra. Sekal a bodal jako smyslů zbavený. Každý jeho útok však byl zablokován štítem nebo sražen stranou sekerou. Ostatní muži se zatím posbírali a podpírající jeden druhého pelášili pryč z jeskyně.
Vůdce zvažoval své možnosti. Věděl, že svého soka nepřemůže. „Co to prohlásit za remízu?“ pokoušel se zavtipkovat. Vermethilion neodpovídal a přibližoval se k němu. Pašerák po něm mrštil pochodní a otočil se k útěku. Pokus mu však nevyšel. Vermethilion byl u něj cobydup a rozťal vůdci jeho krásné kalhoty a nohy v nich ukryté. Látku potřísnila krev a pašerácký vůdce zakopl a svalil se na zem.
Vermethilion si odložil štít stranou na hromadu beden. Muž se po něm pokusil ještě ze země seknout, ale Vermethilion ladným pohybem zápěstí svojí sekerou odzbrojil soupeře a šavle dopadla kus od něj. Vůdce se sunul po zemi pryč od Vermethiliona. Ten ho popadl volnou rukou a přitiskl ke skalní zdi.  „Kdo vám zaplatil?“ ptal se Vermethilion. „Já…já nevím. Nějaký blázen v kápi. Nikdy jsem mu neviděl do tváře. Občas po nás chce, abychom mu sem přivedli nějakého žebráka nebo tak. Nevím, kdo to je. Přísahám!“ „Kam je odvádí?“ „To…to já nevím. Nikdy se neptám. Z toho chlapa jde hrůza. Vzduch tu jakoby vždycky zřídne, když se objeví. Vím jen, že se ti žebráci ztratí nadobro. Vážně nevím co…co s nimi provádí!“ „To skončilo! Rozumíš? Vrátím se, a jestli vás tu ještě načapám, nikdo z vás odsud už neodejde.“ Vermethilion pustil pašeráka zpět na zem. Vůdce pašeráků dopadl a ztěžka polkl. „Rozumím.“ „Teď se odplaz.“ A muž uposlechl a plazil se pryč z jeskyně.
Východ z jeskyně je přivedl do jedné z chatek na pobřeží bokem od rybářského centra obchodu. Pruty a rybářské sítě se povalovaly okolo chatky, jež stála poblíž ústí jeskyně, odkud mohla vyplouvat pašerácká loďka s veškerým jejím nákladem. Na písečné pláži ještě zůstávaly stopy krve, jak odtud pašeráci prchali.
Dean a Vermethilion opouštěli pláž a chudí rybáři po nich vrhali překvapené pohledy. Cesta zpět k zámeckým zahradám byla dlouhá, ale klidná. Zapadající slunce zušlechťovalo svými paprsky okolní střechy a dlážděné ulice a Dean s elfským strážcem kráčeli vstříc svému ubytování a za nimi je sledovali jejich prodlužující se stíny. A stíny nebyly tím jediným, kdo je sledoval.