Cizí krev - Kapitola XXVIII.

                                                       XXVIII.

Treveniel se poškrábal na bradě. „Nedobré zprávy přinášíš, Ereathiole. Vskutku nedobré.“ Vůně bylin Trevenielova stanu byla omamná a Ereathiol se pro jednou těšil, až se vrátí zpět do pevnosti mágů ve městě Braenger. „Dean se ve městě opravdu činí. Ovšem pokud se zaplete s nějakým černokněžníkem, bude ve velikém nebezpečí. Je jen dobře, že ho doprovází právě Vermethilion.“ „Souhlasím, Moudrý.“ „Měj oči i uši nastražené, Ereathiole. A pokus se zjistit o té krvavé magii, co možná nejvíce. Snad nemáme ve městě démona, ještě to by tak scházelo.“ obával se Treveniel. „Vynasnažím se.“ „Dobrá. A jak pokračují snahy o vytvoření magických pout?“ „Vytvořili jsme silné zaklínadlo, jen nebude snadné jej provést. Načasování a spolupráce budou klíčové.“ „Dobrá, dobrá. Děkuji ti za zprávy. Přednesu je králi. A ty se vrať. Bojím se, že temné síly nám už nedopřejí příliš času.“ „Nějaké zprávy nebo sny o Garrettovi?“ „Naneštěstí nic. Posvátné kameny mlčí a co se týče Emeryho, vidím jen tmu. Nějaké temná síla mi brání, abych cokoliv viděl ve svých snech.“

Vermethilion spolu s Deanem oznámili jejich dobrodružství, které prožili v městských katakombách navrátivšímu se Ereathiolovi. „Štěstěna nám byla podivně nakloněna. Nyní skutečně víme, že vraždami stojí nějaký mág. Jsem rád, že vy dva jste v pořádku.“
Dean a tři elfové spolu rozprávěli v jeho komnatách. Iathiol nebyl z novinek právě nadšený. „Jako velvyslanec to musím prokonzultovat s Ferglarem. Jeho město není bezpečné a možná ani jeho zámek.“ „To bys možná neměl, ale stejně by s tím nic neudělal. Nemáme vůči nikomu žádné podezření a to poslední, co nyní chceme, je vzbudit mezi sebou nedůvěru.“ varoval Ereathiol.
Bylo pozdě v noci, když se všichni uchýlili ke spánku. Dean moc dobře věděl, že dnes mohl zemřít, nebýt Vermethiliona. „Od zítra musím svoji snahu ve výcviku zdvojnásobit. Nechci už, aby za mě bojovali druzí.“ řekl si, než usnul.
A to také udělal. Druhého dne dal do boje s Vermethilionem všechno. Zkušenému elfskému bojovníkovi nesahal ani po kolena, ale svojí snahou si od něj vysloužil několik pochvalných zamručení. „Lepšíš se a jsi dychtivý zlepšovat se dál. Moc dobře.“ komentoval Deanovu snahu Vermethilion.
A tak probíhaly další dny. Vyčerpávající výcvik boje a ještě vyčerpávající učení elfského jazyka. Obě nabyté dovednosti se však začínaly zhodnocovat. Dean elfům rozuměl stále více a více a při občasných toulkách městem s Vermethilionem rozprávěl v jeho rodném jazyce. Jeho pupík byl dávno pryč a na jeho místě se začínali rýsovat jako ocel tvrdé svaly. Zeštíhlil a jeho kondice byla o mnoho lepší, než, když přišel do tohoto světa.
Od nálezu posledního těla nedošlo k žádné další vraždě, nebo o tom alespoň nevěděli. Doršek se už znovu neohlásil a v městských drbech se mluvilo jen o tom, že nějaký elf a člověk vyhnali z jeskyní pašeráky. „Vyhnal jsi je jen ty sám.“ řekl elfským jazykem Dean. „Beru to tak, že jsi mi kryl záda.“ řekl přátelsky Vermethilion a usmál se. Vermethilion už nebyl zdaleka tak mlčenlivý jako při jejich seznámení. Pořád toho moc nenamluvil, ale občas si s Deanem povídali dlouhé hodiny a stále více poznávali jeden druhého a každodenní výcvik z nich udělal dobré přátele. Alespoň Dean tak soudil, protože vyznat se v elfovi jako byl Vermethilion nebylo snadné.

Studené a šedivé stěny pevnosti mágů působily na Ereathiola stísňujícím dojmem. Neměl to místo rád, ale musel uznat, že všechny knihy, pergameny a magické předměty jsou dokonale seřazeny, a že se zde dá opravdu dobře studovat. Pevnost se nacházela na kopci kousek od hlavního náměstí a tlusté zdi dovnitř nepustily žádný vnější ruch. A právě za to byl nejraději. Už tak bylo složité spolupracovat se spoustou cizích mágů a dokonce i s těmi, které znal dlouhá desetiletí nebo i déle.
„Ereathiole!“ zavolal na něj jeden elfský mág. Mocný, ale na poměry elfů velice mladý. „Ereathiole. Jsme rád, že jsem tě ještě zastihnul.“ „Co potřebuješ, Urrléne?“ „Právě jsem opouštěl hlavní knihovnu, když jsem zaslechl hádku.“ „No a? Lidé se hádají pořád.“ „To ano, ale byl to hlavní mág Irvil a jeho zástupce Zorlen. Chvíli jsem poslouchal za policemi. Ano, vím, není to správné a nejsem na to hrdý, ale dohadovali se kvůli nějakým chodbám.“ „Chodbám?“ „Ano. Zorlen se vyptával Irvila, kam se každou noc ztrácí a také mu říkal, že ví, že využívá tajných chodeb z pevnosti. Irvil mu odmítal říct, kam chodí a řekl mu, že mu do jeho věcí nic není. Zorlen se na něj zlobil. Vyčinil mu, že by se měl více soustředit na spoutání Horblara a vložit do toho veškerou svoji snahu. Tím Irvila rozčílil. Ten se na něj téměř vrhnul. Prý ví, že chce místo Prvního čaroděje, ale neměl by jej podceňovat. Brzy se prý ukáže jeho opravdová moc.“ „Co tím myslel?“ „To nevím, Ereathiole. Víc jsem neslyšel. Do knihovny právě vstoupili další mágové a ti dva utichli a rozešli se.“ „Zajímavé, děkuji ti, Urrléne.“ „Myslel jsem si, že by tě to mohlo zajímat.“ Mladý elf se usmál a spěchal to zřejmě říct dalším elfským mágům v pevnosti i mimo ni. „Nepěkná vlastnost, Urrléne.“ řekl si pro sebe Ereathiol. „Takhle roznášet drby. Snad tě to za pár desetiletí přejde.“
Mihotavé plameny chladných magických svící osvětlovali chodby pevnosti. Svíce byly to jediné, co zdobilo zdejší studené kamenné stěny. Ereathiol míjel jednu za druhou, když procházel chodbami a ponořen v myšlenkách o hádce si nevšiml plíživých stínů za ním. Dva stíny se přikrádaly stále blíže a blíže. Až nepatrný závan větru za Ereathiolem jej upozornil na blížící se nebezpečí. Otočil se právě v momentě, kdy jeden z útočníků zaútočil. Dýka jen těšně minula Ereathiolovu krční tepnu a rozsekla mu roucho na rameni. Druhý útočník nemarnil a zaútočil také. To už však Ereathiol očekával. Ponořil se do svého nitra a sáhl po své magické moci. Uchopil vzduch kolem sebe a odmrštil poryvem větru oba útočníky daleko od sebe. Ti tvrdě dopadli na studenou podlahu a sklouzli se po ní.
Oba muži byli v mžiku opět na nohou a v bojovém postoji. Na sobě měli černé kápě a nebylo jim vidět do tváří. Ereathiol na první pohled poznal, že jde o dobře vycvičené nájemné zabijáky.
Vrahové váhali jen okamžik. Jako na povel zaútočili oba zaráz. Ereathiol silou vůle rozvibroval jejich dýky a ty vylétly vzhůru a pryč z dosahu zabijáků. To je ovšem nezastavilo. Zaútočili pěstmi a kopanci. Byli rychlí, ale Ereathiol byl bývalý Gryfí jezdec. Odrazil kop jednoho útočníka a zkroutil mu ruku, až v ní zapraskalo.  Zabiják nevydal ani hlásku. Druhý muž Ereathiolovi zaútočil na oči. Ereathiol útok vykryl, ale nevšiml zraněného. Vrah sebou smýkl po zemi a podmetem srazil Ereathiola k zemi. Než se Ereathiol vzpamatoval, už na něm klečel druhý zabiják a chystal se ho úderem do krku zabít.
Náhle však Ereathiola i zabijáka na něm odhodil stranou další poryv větru. Zraněný zabiják se otočil, aby čelil nové hrozbě. To už jej však pohltili plameny. Tentokrát zakřičel. Jeho smrtelný vřískot však trval jen krátce. Druhému zabijákovi došlo, že se sám nemůže postavit dvěma mágům a pokusil se o útěk. Utéct nestihl. Magická střela mu proťala záda mezi lopatkami a vylétla hrudníkem ven a zastavila se až o stěnu, kde se roztříštila.
„Mistře Ereathiole.“ pozdravil jej Zorlen. „Vidím, že jste si už ve městě stihl udělat pár nepřátel.“ „Měl bych vám poděkovat, Zorlene. Nebýt vás, už bych asi nebyl mezi živými.“ „Určitě byste si nakonec nějak poradil. Tím jsem si jistý.“ Lidský mág se usmál a odhalil tak své křivé zuby pod jeho zlatavým knírem. „Nemusel jste je však zabíjet. Mohli jsme je vyslechnout.“ „Vrahové vždy lžou nebo neříkají nic. Už jsem jich pár vyslýchal.“ „Hmm, možná, ale mohli jsme to alespoň zkusit. I tak vám děkuji.“ „Rádo se stalo.“ usmál se muž s pískovými vlasy a znovu odhalil své nehezké zuby. „Pravda, zajímalo by mě, jak se vlastně dostali nepozorovaně do pevnosti mágů.“ „A proto by se právě hodil ten výslech.“ „Jste moudrý, příteli. Ovšem já asi znám odpověď na tuto otázku.“ „Znáte?“ „Ano. Pevnost je stará a skrývá mnohá tajemství. Jedním z těch tajemství jsou skryté chodby, nějak se o nich ti zabijáci museli dovědět. Není možné, aby se sem dostali jinak.“ „A vy mi o těch chodbách říkáte jen tak?“ „Samozřejmě. Jsme přece tak říkajíc na jedné lodi.“ „Zvláštní.“ „Copak, příteli?“ „Že o těch chodbách dnes neslyším poprvé.“ „Ne?“ „Vím o vaší hádce s mistrem Irvilem.“ „Aha, tak. Ovšem. Já a První mág Irvil se hádáme často a o ledasčem. Vím, že on chodby využívá často. K jakým účelům, to je mi ovšem záhadou. Nemyslíte si však, že by mistr Irvil pověděl těm vrahům o těch chodbám?“ „Nevím, co si myslet.“ odpověděl Ereathiol. „Myslím si ale…“ Ereathiol svoji myšlenku nestihl vyjádřit. To už se do chodby přihnali další mágové a začali zjišťovat, co se stalo.
„Vrahové? Tady? Jak je to možné?“ podivovali se čarodějové a kroutili hlavami. „A nebyli jediní!“ oznámil mocným hlasem právě příchozí plešatý mistr Irvil. „Obávám se, že vám, Ereathiole musím oznámit smutnou zprávu. Jednoho z vašich jsme našli mrtvého.“ „Mrtvého? Koho?“ „Urrlén, se myslím jmenoval. Je mi to líto.“ První čaroděj však nevypadal, že by mu smrt elfa nijak zvlášť vadila. „Našli jsme ho s probodnutým krkem v tratolišti krve. Budiž mu chválou, že stihl jednoho z útočníků zabít. Druhý však byl viděn, jak se žene chodbami a skáče ven oknem jedním z pokojů. Několik mágů se za ním hnalo, avšak uprchl.“ „Jaké zlé činy nás postihly v tuto pozdní hodinu a temné časy.“ zakroutil hlavou zástupce Zorlen. Ereathiol tiše truchlil pro ztrátu mladého mága, který mohl být mocným hrdinou nadcházejících dní.