Cizí krev - Kapitola XXIX.

                                                         XXIX.

Rozšklebený skřetí válečník se přibližoval. Tušil, že Garrett je snadná kořist. Skřet zaútočil. Garrett si vzpomněl, co jej naučil Nauéríel. Provedl protiútok, který ho Nauéríel učil. Odrazil skřetí zbraň, prosmýkl se kolem skřeta a sekl ho zezadu do kolen. Naueron projel hladce oběma nohama. Skřet upadl na kolena a Garrett mu vší silou zabodl meč do krční páteře. Stvůra se svalila na zem. Náhle se sen změnil a Garrett bojoval s hordami skřetů kdesi v podzemních jeskyních. Bodal a sekal a pamatoval si tvář každého škaredého skřeta, kterého zabil. Ukončil mnoho životů. Zkažených a hnusných, ale přesto posvátných. Poslední vidinou byly paže. Obří svalnaté paže, které do Garretta bušily nelidskou silou. Velký Anderelský náčelník jej bil a házel si s ním jako s hadrovou panenkou, než mu Garrett zabodl paroží do krku a sledoval, jak z nepřítele uniká život. A prázdný pohled mrtvých očí se mu zavrtal hluboko do paměti. Mrtvé oči. V tom se Garrettovi na rameni objevila ruka a zatřásla jím. Garrett se zděšeně probudil. „Promiň, že tě budím. Do svítání zbývá ještě pár hodin, ale celý ses třásl a na čele ti vyvstal pot. Snad se nezlobíš.“ řekla se starostlivým pohledem Thessaia. „V pořádku, nezlobím se. Jen jsem měl škaredé sny.“ odpověděl Garrett a uvědomil si, že je celý zpocený.
Krajina kolem byla ponořena do temnoty. Měsíc byl skryt za hradbami hor, které obklopovaly Dinelský průsmyk a shlížely na spící družinu jako rozzlobení obři, kteří se chystají zadupat havět, jež vstoupila do míst, kde dlí jen oni a nestrpí mezi sebou nikoho cizího.
„To musel být hodně škaredý sen.“ poznamenala Thessaia. „O čem se ti zdálo?“ „Na tom nezáleží.“ povzdechl si Garrett. „Zdá se, že tě to trápí. Třeba ti pomůže o tom někomu říct.“ navrhla Thessaia a na tváři se jí objevil úsměv, kterému Garrett nedokázal odolat. Garrett se pousmál a začal: „Možná máš pravdu. Zdálo se mi o všech těch skřetech, které jsem musel zabít. Vím, že jsem se vždy jen bránil, ale i tak mě to trápí. Rozhodně mi jejich zabití nepůsobí žádnou radost.“ Na Garrettově tváři se objevil stín smutku a bystré oko Thessaii jej zpozorovalo. „Nejsi sám. Také mi braní životů, ani těch skřetích, nečiní žádné potěšení. Někdy si říkám, jaké by to bylo zůstat doma a přenechat tuhle dobrodružnou výpravu na někom jiném, ale zároveň chci ochránit všechny, na kterých mi záleží, a vím, že udělám cokoliv, abych je ochránila.“ Thessaia se při těch slovech mírně zamračila, což jí, dle Garrettova mínění, neubralo nic z její krásy. „Může nás však těšit, že nám zabíjení nečiní žádné potěšení, jelikož víme, že v nás stále zůstává dobro.“ řekla po chvilce ticha Thessaia a znovu se na Garretta usmála.
„A teď bychom měli jít zase spát, brzy bude úsvit.“ „Nevím, jestli se mi ještě podaří usnout.“ „Mně už asi také ne.“ řekla Thessaia a pokrčila nos. „Proč vlastně nespíš ty, Thessaio?“ „Kvůli tobě.“ zasmála se tiše. „Drumlu probudilo tvoje mrskání sebou a začal do mě šťouchat. Je to starostlivý méďa.“ Medvěd schoulený kousek od nich na kamenité půdě po nich pokukoval jedním otevřeným okem. „A tak jsem měla trochu starost, jestli ti ten Anderelský náčelník nezpůsobil nějaké vážnější zranění.“ „Děkuji za tvoji starostlivost, ale nemusíš se bát. Jsem v pořádku a otok už úplně ustoupil.“ „Ano, to vidím. Opět se začínáš podobat sám sobě a né nějaké opuchlé žábě.“ zavtipkovala Thessaia. „Díky, to potěší.“ zasmál se Garrett.
Thessaia se zhluboka nadechla, a pak se zeptala: „Jak ses vlastně dostal na tuto výpravu ty a po boku dvou elfů a skřeta s trpaslíkem?“ Garrett se zamyslel. Nechtělo se mu vysvětlovat, že vlastně nepochází z tohoto světa. „Jednoho mého přítele unesli skřeti. Já a můj kamarád Dean jsme se ho vydali hledat. Za pomocí elfů a trpaslíků jsme v hlubokých jeskyních poblíž Šedavých plání svedli boj se skřety a démonem, který je vedl.“ „Nevím, co je více šokující. To, že jste bojovali s démonem, anebo to, že skřeti někoho unesli, namísto toho, aby jej rovnou zabili.“ „Hádám, že je to asi obojí trochu neobvyklé. Nicméně, Gruba jsme potkali po cestě do jeskyní. Byl zvědem lorda Brylona a pomohlo nám v jeskyních se stopováním skřetů. A také mi tam zachránil život.“ „Tak proto mu důvěřujete.“ došla k pochopení Thessaia. „Přesně tak.“ souhlasil Garrett. „A jak se ta vaše roztodivná družina dostala až k hledání Diamantu moci?“ „Vidění Treveniela Moudrého nás poslalo na tuto výpravu. Krumlor šel s námi, protože to měl po cestě zpět do svého království. Morlen a Varlyen byli přátelé, kteří chtěli jít se mnou a Grub se přidal kvůli dobrodružství. A pomsta v tom dozajista u některých z nás také hrála svoji roli.“ „Pomsta?“ podivila se mladá zaříkávačka. „Ano, ještě před tím, než jsme se vydali pronásledovat skřety, zabili skřeti Nauéríela, Varlyenova bratra. Zabili ho, když mě chránil. Naueron patřil jemu.“ dokončil vyprávění Garrett a ukázal na meč vedle sebe.
Thessaia chvíli zpracovávala vše, co jí Garrett pověděl, a potom řekla: „Nedivím se, že se chce Varlyen pomstít. Má ještě o důvod víc, zastavit Horblara.“ „Není jediný, kdo touží po pomstě. Nauéríel byl mým dobrým přítelem. Byl prvním elfem, kterého jsem poznal a prvním z nich, kdo se ke mně a mým dvěma přátelům choval přátelsky. Měl dobré srdce. Byl laskavý a moudrý. Učil mě jak bojovat. Bohužel jen krátce. Mrzí mě, že jsem ho neznal déle. Byl to úžasný muž.“ Garrett si nešťastně povzdechl a jen stěží zadržel slzu smutku. „To, jak o něm mluvíš, napovídá, že byl opravdu výjimečnou osobností. Jsem si jista, že by se mi líbil.“ „To určitě ano.“ přitakal Garrett.
„S Dinah se známe od malička. Vyrůstaly jsme spolu. Je pro mě jako sestra.“ „A nějaké opravdové sourozence máš?“ Thessaia se podívala na Garretta tím nejsmutnějším pohledem, jaký kdy spatřil. „Měla jsem malého brášku. Onemocněl a…a“ rozplakala se. Garrett nevěděl, co říct, tak místo slov Thessaiu objal. Neodtáhla se. Přivinula se k němu a chvíli tiše plakala, pak se odtáhla a pokračovala: „Mohla za to nemoc seslaná na naši zem démony. Proto musí být Horblar zastaven!“ Thessaia dodala poslední větě nevídaný důraz. „Takže vlastně také prahneš po pomstě.“ „Ne. Nechci se mstít. Nechci, aby mě nenávist zevnitř užírala a nakonec i pohltila. Chci jen ochránit ostatní a zajistit, aby se podobné věci už neopakovaly.“ řekla trochu dotčeně Thessaia. „Rozumný přístup. Přál bych si, abych také necítil touhu po pomstě, ale asi nejsem tak dobrý.“ „Hlavně nedovol, aby tě ta touha uvnitř celého spálila.“ „Pokusím se.“ „Nebojím se toho. Viděla jsem tě vybojovat boj, o kterém by všichni řekli, že není možný vyhrát. Trápíš se smrtí všech, které jsi poslal na onen svět. Jsi dobrý člověk. O tom jsem přesvědčena.“ „Skoro mě neznáš.“ „To, co jsem zatím stihla poznat, mě o tom dostatečně přesvědčilo a nic mi zatím nenapovědělo opak.“ „Doufám, že se ve mně nepleteš.“ zadoufal a Garrett a díval se u toho do překrásných očí usmívající se Thessaii. „A ty máš sourozence?“ zeptala se Thessaia a zadívala se jinam. „Mladšího bratra.“ „Odkud vlastně pocházíš? Jsi jiný, než muži ze zemí, které znám.“ Garrett se usmál a odpověděl: „Z daleka.“

Brzy po snídani se družina vydala pokračovat průsmykem. Hrozivé skály na ně shlížely a vypadaly, že se na ně každou chvílí zhroutí a rozmačkají je svojí obří vahou. Šedá krajina byla pustá. Tu a tam se objevil nějaký trnitý keř bez listů a jeho větvičky trčely do všech stran a působily tak, že jen čekají na to, aby mohly někoho popíchat svými trny. Prašný štěrk, po kterém kráčeli, se jim zařezával do podrážek a činil chůzi stále méně a méně snesitelnou. A nedlouho po poledni se jim nad hlavami objevili podivní ptáci. Vznášeli se vysoko a nechali se unášet vzdušnými proudy. Tu a tam se některý odvážil snést níž a právě ten moment si jej mohli všichni dobře prohlédnout. Prapodivná stvoření s ostrými pilovitými zobáky, řídkým opeřením a dlouhým ještěrčím ocasem měla mrtvolně černé oči, kterými si krvelačně prohlížela poutníky pod nimi. Jejich mohutné pařáty se mohli pochlubit černými zahnutými drápy, které byly jistojistě schopny trhat kusy masa z jejich těl. Velikost zvířat se těžko odhadovala, ale bylo jisté, že budou nejméně tak velká, jako orli, né-li větší. A s těmito létajícími společníky se družina ubírala stále dál a dál průsmykem, kde ani cvrčci nezacvrlikali, ptáci nezazpívali a ani nebylo vidět myších děr či stop po jakýchkoliv jiných obyvatelích této pustiny.
Slunce se drželo skryto za horami a mračny, jež je obklopovala. Tichá krajina, jakoby jim sama říkala, že tady nemají co pohledávat. Že život tady je plný smrti a dny jsou pochmurné a smutné, jelikož sem ani sluneční svit nepustí. A tak se nesly dlouhé dny úmorného putování a zásoby se tenčily.
První, kdo si všiml změny mrtvé krajiny, byl Drumla. Náhle se zastavil a čenichal. Mručel a odmítal jít dál. „No tak, Drumlo, musíme pokračovat.“ snažila se ho přesvědčit Thessaia a strkala do něj, aby se hnul z místa. Bez úspěchu. Medvěd stál jako přikovaný, a zdál se, být stále nervóznější. Zakrátko si do Grubovi kapuce zalezl i Prasák, který už mu jako obvykle běhal po ramenou. Z kapuce koukala jen hlavička a čumáček se krčil a pohyboval ze strany na stranu, jak zvíře čenichalo. Něco nebylo v pořádku.
Ze skal na pravé straně se svalilo několik uvolněných kamenů a rachotilo po skaliscích, jak padalo dolů. „Řach.“ Větší i menší kameny dopadly na zem a rozvířily tak prach. Nic se nedělo. Žádná hrozba se neobjevovala. Společníci chvíli nehnutě stáli a čekali. „Asi jen uvolněný balvan.“ řekl nakonec Morlen, ale z jeho výrazu bylo poznat, že tomu sám nevěří. Pustina zůstávala tichá. Bylo slyšet jen jejich vlastní dýchání. Netrvalo dlouho a všichni se opět uvolnili. Drumla se uráčil pohnout dál a putování pokračovalo.
Studený oběd musel všem postačit, protože nebylo poblíž žádné suché větvoví, které by jim posloužilo jako palivo pro oheň. Ani neměli moc hlad. Mrtvá zem jakoby jim ukrádala chuť k jídlu či zábavě. Vysávala z nich život jako ze všeho okolo. Nikdo z nich toho mnoho nenamluvil, ať už při jídle nebo po něm. Soumrak padl na Dinelský průsmyk a jeho návštěvníky dříve, než očekávali. Začalo se smrákat brzy odpoledne a černočerná tma na sebe nenechala dlouho čekat. Utábořili se tedy dříve, než zamýšleli. Všichni společně ulehli pod nízkým převisem natěsnaní jeden na druhého a snažili se usnout. Přičemž Morlen rozhodl, že se budou střídat v hlídání. Všichni do jednoho spali neklidným spánkem a u snídaně zívali, jako, by nespali vůbec a ačkoli léto teprve končilo, třásli se zimou. Jen Drumla vypadal podivně klidný a netřásl se.
Právě sklízeli své deky, když se ze skal zřítil další kámen. Balvan velikosti telete se zaduněním dopadl na druhé straně průrvy, kterou se měli dát. Vyděšený Prasák byl zalezlý hluboko v kapuci svého majitele. „Ten se taky zrovna uvolnil?“ ptala se ironicky Dinah. „Doufejme, že ano. Nechci ani domýšlet, co mohlo srazit tak velký kus skály.“ odpověděl Morlen.
Se strachem prošli průrvou a rozhlíželi se kolem sebe. „Támhle!“ vykřikl Grub. „Co?“ ptali se ostatní. „Nevím. Zahlídl jsem pohyb. Bylo to moc rychlý, ale něco jsem viděl.“ „Kde to bylo?“ ptal se Varlyen a těkal očima po skalách. „Támhle, jak se dívám.“ ukazoval Grub na holou skálu. „Ať to bylo cokoliv, už je to pryč. Jdeme dál.“ rozhodl Morlen.
Šli stále nervóznější dál a hledali jakýkoliv náznak hrozby. Žádná se neobjevovala. Prasák však nevylézal z Grubovi kapuce a Drumla těžce funěl, až se před jeho tlamou tetelil vzduch. Medvěd byl podrážděný a držel se všech ostatních, dokonce i Thessaii stranou. Jako když ho bodne vosa, se najednou rozběhl vpřed a postavil se na zadní. Nasával vzduch, a potom vydal hluboký řev. Z toho zvuku všem trnula krev v žilách. Náhle se po jeho pravé straně zřítilo několik kamínků a na skále se objevilo stonožce podobné zvíře. Dlouhé jako sedm koní stojících za sebou s několika páry smrtících kusadel. Pohnulo se rychleji než by to kdokoli očekával a plivlo to na Drumlu proud kyseliny. Medvěd strašlivě zařval a srst a kůži na pravém boku měl spálenou. Kůže v místě dopadu kyseliny okamžitě zrudla. Stvůra rychlostí blesku popadla medvěda do svých kusadel a mrštila jím o skálu. Drumla dopadl za prašnou zem a nehýbal se. „Drumlo!“ vykřikla Thessaia. Než se vzpamatovali, obludnost se řítila k nim. Varlyen zareagoval jako první. Založil šíp, napnul tětivu a vypustil svoji střelu. Šíp se monstru zabodl několik palců do břišního pancíře z chitinu. Stvůra zavřeštěla a ještě zdvojnásobila svoji rychlost. Než Varlyen stihl znovu vystřelit další šíp, obluda byla mezi nimi. Srazila stranou Morlena a povalila jej na zem. Varlyen a Grub uskočili stranou. Thessaia utíkala k Drumlovi a Dinah sekla monstrum ze strany přes vrchní část krunýře. Čepel po krunýři neškodně sjela a stvůra Dinah odrazila zadní částí svého těla. Zvíře mělo na konci svého těla dva špičaté asi metr dlouhé bodce. Dinah měla štěstí, že ji nezasáhly.
Stvůra se vrhla na Garretta. Ten ji Naueronem sekl přes odhalenou břišní část. Obluda zavřískala a kusadly popadla Naueron. Smýkla s Garrettem a odhodila ho vysoko do vzduchu a několik stop daleko. To už po ní zezadu vypustil Varlyen další šíp. Zbytečně. Šíp se odrazil od chitinu na zádech stvůry a odlétl kamsi pryč. Grub se skutálel přímo pod stvůru a zabodl jí oba své otrávené kinžály hluboko do těla. Monstrum sebou začalo házet a v nemožném uhlu se stočilo a svá mocná kusadla zabořilo do Grubova stehna. Ten zakřičel. Dinah a Morlen mu spěchali na pomoc. Sekali a bodali jako smyslů zbavení. Stvůra pustila svoji kořist a stočila se do klubíčka. Poté se vymrštila opět na své krátké nožky, kterých měla nespočet a při tom narazila do Dinah i Morlena. Ostré konce bodců rozsekli Morlenovi ruku a ta mu zůstala ochable viset. Morlen se chytil za paži a upadl do bezvědomí. Dinah se sbírala ze země a snažila se nadechnout. Stvůra se nad ní vztyčila a chystala se znovu plivnout. V tom do stvůry narazil proud zelené energie a srazil stvůru zpět ke skále, odkud zaútočila.
Podivní ptačí mrchožrouti s ještěrčími ocasy se vrhli ne ležící raněné. Grub po nich neúspěšně sekal svými kinžály. Nestvůrnosti na jeho rukách a předloktích zanechávaly krvavé šrámy. Morlen bezvládně ležel a mrchožrouti se na něm chystali hodovat. Varlyen pálil jeden šíp za druhým a zaháněl nestvůrné ptáky pryč nebo rovnou ukončoval jejich mizerný poskvrněný mrzký život.
Obří stvůra se opět dala do pohybu. Tentokrát byla jejím cílem Thessaia. Stvůra vyběhla po skále a plazila se vrchem rovnou k ní. Thessaia po ní vypustila další výboj zelené energie ze své hole. Nestvůra se však vyhnula útoku a skočila rovnou na Thessaiu. Zaříkávačka upadla na zem a snažila se dostat z dosahu monstrózních kusadel. Chytila se těla stvůry a nechala sebou smýkat po kamenité zemi. Nevydržela dlouho. Jeden z ostrých kamenů jí rozpáral plášť a zařízl se jí do zad. Thessaia povolila a stvůra ji chtěla zakousnout a pochutnat si na jejích vnitřnostech. Thessaia viděla, jak se nad ní stvůra sklání, a pak ho zahlédla. Garrett se objevil na zádech obludy a probodl jí škvírou mezi jednotlivými chitinovými platy skrz naskrz. Stvůra sebou začala zmítat a vydávala u toho hrůzný skřek. Nestvůrní mrchožrouti se zalekli a odlétli pryč. Všichni, kdož byli při vědomí, se museli chytit za uši a zacpat si je.
Jen Garrett nemohl. Z uší mu vytékaly pramínky krve. Držel se Naueronu zuby nehty. Neudržel se a sklouzl se po zmítající stvůře k zemi. Stvůra zaznamenala novou hrozbu a jala se zabít Garretta. Chňapla po něm, ale minula. Hnala se za uhýbajícím Garrettem, až se jí podařilo jej zahnat bezbranného ke skalní stěně. Znovu na něj zaútočila svými kusadly, ale Garrett se na poslední chvíli skrčil a hladová tlama stvůry narazila do tvrdého kamene. Garrett objal stvůru těsně pod kusadly, tak, aby se do něj nemohla zakousnout a držel se jí vší silou. Nestvůra ho sunula po skále stále výš a výš a drtila ho svým tělem neschopna se jej zbavit jinak. To už do nestvůrné stonožky zabodli své meče Dinah a Varlyen. Přišpendlili konec jejího těla k zemi a stvůra nemohla utéct, ale ta se o to ani nesnažila. Chtěla svoji svačinu a tou měl být právě teď Garrett.
Další výboj energie projel stvůrou jako magický šíp. Naueron se uvolnil z těla nestvůry a se zazvoněním dopadl na prašnou zem. Stvůra konečně povolila tlak svého obřího těla na ní visícího Garretta. Ten se mohl opět volně nadechnout. Dva následující výboje donutili stvůru pokusit se o útěk. Stáhla se i s Garrettem k zemi a chtěla prchnout. Dinah i Varlyen pevně drželi své meče zabodnuté v zemi skrze stvůru. Monstrum sebou škublo a utrhlo si spodní část členitého těla s bodci. Stvůra opět zavřískala a tentokrát se Garrett pustil, aby si mohl také zacpat uši. Celý odřený ležel na zemi a doufal, že do něj ta nestvůrnost nezaboří svá odporná kusadla. Nestalo se tak. Stvůra prchala a zanechávala za sebou nechutně páchnoucí stopu krvomízy.
Členové společenstva zamířili k tělu bezvládného elfského léčitele. Dobelhal se k němu i Grub. Dinah se sehnula nad Morlenem. „Pořád má puls. Musíme mu tu ránu omýt a ovázat.“ Dali se do práce. Čistou vodou v čutorách určenou k pití se Dinah snažila, co nejlépe vyčistit rozťatou Morlenovu paži. Varlyen se o to samé snažil u Gruba a jeho nohy. Grub vypadal ještě zelenější, než obvykle. „Ta příšernost mě otrávila.“ řekl a sotva popadal dech. Potom se pozvracel a začal se třást. „No do Anderelský prdele. To jsem si nemyslel, že mě zabije přerostlej brouk.“ „Buď v klidu, nevíme, jak moc je ten jed silný.“ Grub se uchechtl. „Jo, ta kyselinu plivající příšera nemá určitě moc silnej jed.“ Thessaia seděla u svého medvěda a hladila ho po hlavě. Drumla funěl a měl uslzené oči. Kromě spálené srsti a kůže se však Garrettovi zdál být v pořádku a neotrávený. „Má zlomenou tlapu.“ oznámila Garrettovi Thessaia. „Neboj se. Zahojí se.“ Thessaia pokývala hlavou. „Já vím. Měla jsem o něj hrozný strach.“ Garrett se posadil vedle ní a vzal ji kolem ramen. Thessaia mu položila svoji hlavu na jeho rameno a její dlouhé tmavé vlasy jí splývaly přes Garrettovu hruď. „Děkuji. Zachránil jsi mě.“ „Nemusíš mi děkovat.“ „Ale musím. Dlužím ti za svůj život.“ „Nic mi nedlužíš, navíc by byla škoda, kdyby si na tobě ta stvůra pochutnala. Kdo by mě pak budil, když bych měl zase noční můry?“ Thessaia se Garrettovu pokusu o vtip upřímně zasmála. „Mám starost o Morlena s Grubem. Ze všech z nás musí být v bezvědomí právě Morlen. Doufám, že se probere dřív, než ten jed Gruba zabije. Snad si bude vědět rady.“ zadoufal Garrett. „Určitě ano. Musíme věřit.“ snažila se znít jistě a povzbudivě Thessaia.

Po zbytek dne zůstali utáboření v místě přepadení. Grub se celý třásl a otřesně se potil. Malý Prasák kolem něho pobíhal a očichával jej. Morlen stále ležel v bezvědomí a ovázaná ruka mu pořád silně krvácela. „Na tomhle prokletém místě ani není z čeho vyrobit nosítka, zatraceně!“ vztekala se Dinah. „Klid, Dinah, Morlen se určitě brzy probudí a něco vymyslí.“ snažila se svoji přítelkyni uklidnit Thessaia. „Ráda bych zůstala tak optimisticky naladěná jako ty, ale neumím to. A taky doufám, že se ta obludnost ještě nevrátí nebo, že jich tu poblíže není víc. Další takový útok už bychom teď nepřežili asi nikdo.“
Drumla těžce oddechoval a olizoval si popálenou kůži. Varlyen stál bokem a hlídkoval. Většina jím vystřelených šípů se zlomila o krunýř nestvůry a zásoby v jeho toulci se tenčily. Garrett k němu přistoupil. „Měl by sis odpočinout.“ „Není třeba, jsem v pořádku. Jak nás ta stvůra mohla tak znenadání přepadnout, netušíš?“ „Nemám nejmenší potuchy.“ Chvíli spolu mlčky stáli a rozhlíželi se, po hrůzu nahánějících, šedých skalách, které ukrývaly mnohá nebezpečí. „Vážně si nepotřebuješ odpočinout?“ „Ne, jdi k ostatním, kdyby něco, upozorním vás.“
Dinah se právě pokoušela dát ze své čutory napít Morlenovi. „Polyká. Zatím jeho tělo ví, co je pro ně dobré.“ Garrett pokýval hlavou. „A Grub?“ „Tomu už jsem napít dala, ale nevím, jak dlouho vydrží bez Morlenovi pomoci.“ „Hned za úsvitu vyrazíme dál.“ rozhodl Garrett. „Zbláznil ses? To je tu chceš nechat?“ „Poneseme je. Já Morlena a ty s Varlyenem Gruba.“ „Chceš se s nimi vláčet až kdovíkam? U prastarých, ty ses ale do té tvé kebule musel pořádně uhodit.“ „Zůstat tu nemůžeme a jít zpět také ne. Ke gnómům už to snad nebude daleko.“ „Vždyť ani nikdo z nás neví, kde přesně a jak daleko jsou!“ „A právě proto musíme pokračovat dál, Dinah!“ „Uklidněte se, vy dva!“ okřikla je Thessaia. „To je to poslední, co teď potřebujeme.  Abychom se ještě začali hádat. Ráno bude moudřejší. Ráno rozhodneme.“ Garrett a Dinah po sobě střelili pohledy, ale oba věděli, že má Thessaia pravdu.
Dinah krmila Gruba lemovými plackami a malé kousky podávala Prasákovi, který je držel ve svých malých pracičkách a rychle okusoval. Thessaia a Garrett seděli opření o skálu a pozorovali ji. „Je hrozně starostlivá. Nerada to přiznává, ale pro ostatní by se rozkrájela.“ pošeptala Thessaia Garrettovi. „Vím, že se zítra budeme muset vydat zase na cestu. Dinah se jen bojí. Nechce, aby se těm dvěma něco stalo. Víš?“ „Já ji chápu. Tohle se prostě nemělo stát. Už tak to bylo mezi těmi skalami únavné putování. Vím, že když je poneseme, bude to ještě úmornější.“ „Kdyby alespoň Drumla neměl zlomenou nohu. Mohl je nést.“ povzdechla si zaříkávačka.
Té noci nikdo z nich nespal. Všichni očekávali to nejhorší. Naštěstí se však oba zranění dožili rána. „Tak jak se rozhodneme?“ ptala se Dinah, když mezi skalami začalo přibývat bledého světla, jakoby mrtvolného s předzvěstí jen špatných událostí. Na nebesích už se ani neobjevili ti podivní ptáci a tento den se zdál být ještě pochmurnější, než ty předchozí.
„Musíme jít dál. Vím, že to víš, a taky vím, že to bude náročné, ale nemáme jiné možnosti.“ odpověděl jí Garrett a smlouvavě se na ni zadíval. Dinah si povzdechla: „U prastarých.“ „Dinah, Garrett má pravdu. Nemáme jinou možnost, než pokračovat.“ snažila se Dinah přesvědčit Thessaia. „Já vím, ale štve mě to.“
S Thessainou pomocí si Garrett hodil přes rameno Morlenovo stále bezvládné tělo a vydal se na pochod. Připadalo mu, že je elf těžší, než ve skutečnosti vypadá. „Slábnu.“ pomyslel si. Za ním jdoucí Dinah měla přes své rameno spícího a neustále se třesoucího Gruba. Prasák se mezitím usadil na Thessainých ramenou. Vedle ní kulhal Drumla a Varlyen šel v popředí s připraveným lukem a zasazeným šípem.
Minuty se Garrettovi zdály jako hodiny s jeho zátěží na rameni. Každou chvílí musel zastavit a Morlena si na rameni popohodit a také si odpočinout. Dinah si, s o poznání lehčím Grubem, počínala obdobně. Měla však stále pevný krok a odmítala odpočívat.
Když se jim zdálo, že by mohlo být poledne, odložili oba bezvládné na zem a všichni společně usedli ke skrovnému jídlu. „U prastarých, jak se Morlenovi vždycky podaří z ničeho udělat něco dobrého?“ postěžovala si tázavě Dinah. „Vyzná se v bylinách až příliš dobře. Dokáže jimi nejen léčit, ale vše úžasně dochutit.“ odpověděl jí skleslý Varlyen. Skupinka si o něm při jídle chvíli povídala, a tak si ani nepovšimli, že se jejich elfský léčitel a přítel právě probouzí. „Ahh! Pořád jsme na tomto prokletém místě.“ postěžoval si zesláblý Morlen. Všichni radostí vyskočili na nohy. „Morlene!“ „Příteli, jak ti je?“ ptali se. „Jako by mě rozsápala odporná šerednost. Jak dlouho jsem byl mimo?“ „Asi den.“ odpověděl Garrett. „Mám žízeň.“ „Ovšem. Tady, napij se.“ podávala rychle Dinah zraněnému elfovi čutoru s vodou. Morlen se po malých doušcích napil. „A něco bych pojedl. Ten obvaz je sice mistrovsky ovázán, ale potřebuji nabrat energii, abych to mohl dát do pořádku trochu víc za pomocí magie.“ Garrett vyndal několik lemových placek a ulamoval z nich malé kousky, které vkládal příteli do úst.
Když se Morlen najedl, vyprávěli mu, jak zahnali stvůru na útěk, a co se událo poté. „Nemilé. Máte moji brašnu?“ „Samozřejmě.“ odvětil Morlenovi Varlyen a podával mu ji. „Najdi v ní modrou bylinu s rudou bliznou. Rozmačkej ji a smíchej s vodou. Mělo by to zmírnit účinky jedu.“ zaúkoloval Morlen mladého elfa. Varlyen udělal vše podle pokynů a podal léčivý nápoj otrávenému Grubovi. Netrvalo dlouho a skřetí zabiják se přestal třást a horečka ustoupila. Avšak stále tvrdě spal. „Ještě pořád bude třeba léčivé magie, ale nejsem ve stavu, abych to zvládl. Budu mít co dělat, abych alespoň zpola uzdravil svoji ruku a zastavil krvácení. I tak nebude dlouho použitelná.“ vysvětloval Morlen. „Jsem unavený, ale musíme jít dál. Dobře jste udělali, že jste pokračovali a moc vám všem děkuji, že jste se o mě postarali.“ „Není za co děkovat. Ty se neustále staráš o nás všechny.“ řekl Garrett. Morlen se pokusil o úsměv a snažil se vstát. Dinah ho podepřela a pomohla mu. „Děkuji. Teď je načase jít dál. Čím dřív nalezneme gnómy, tím lépe. Chůzi snad zvládnu. A v nejhorším mi pomůže tady má silná přítelkyně.“ Dinah se pyšně usmála.
A tak opět vyrazili. Dinah podpírajíce Morlena a Garrett nesoucí Gruba. Toto břemeno bylo lehčí, ale Garretta přesto přemáhalo vyčerpání. A aby to nebylo málo, obloha se setměla dříve, než obvykle a zakabonila se. Mračna zhoustla jako smetana a zčernala. Brzy se zvedl vítr a přihnal se liják. Průtrž mračen doprovázelo krupobití a klikaté blesky, jež vždy nakrátko osvítily Dinelský průsmyk a skály v něm, tak působily ještě hrůzostrašněji, než kdy dříve. Teprve teď vypadaly, jako by se horské štíty opravdu rozhněvaly. Skláněly se nad družinou a vrhaly na ně při každém záblesku stíny a silný vítr zvedal prach ze země a srážel uvolněné kamínky z okolních skalistých stěn. Hromy otřásaly krajinou kolem. Přehlušily tak i hučící vítr a společníci na sebe museli křičet, když si potřebovali něco sdělit. Zahaleni v pláštích pokračovali dále, neschopni se někde ukrýt. Špinaví a promočení se třásli zimou. Vítr je šlehal do tváří a oslepoval je déšť a větrem unášený prach.
Po několika hodinách déšť konečně ustal a mraky se rozestoupily. Na temném nebi se objevily hvězdy. První, které na tomto neustále zamračeném a smutném místě viděli. A v srdcích společníků se opět rozhořela jiskřička naděje. „Musím si odpočinout.“ pověděl přátelům Morlen a Garrett byl za trochu odpočinku více, než jen šťastný. „Snad ta bouře odnesla s sebou vše zlé a zbytek naší cesty bude poklidný a dojde brzkému konci.“ zadoufal bledý Morlen.
Garrett se ani neodvažoval hádat, kolik stovek kilometrů už v tomto světě nachodil. Poslední dny ho však zmáhaly více, než předchozí. Odmítal přiznat své vyčerpání. Nechtěl přiznat slabost a připadal by si hloupě, kdyby tak učinil právě teď, když na tom Morlen i Grub byli mnohem hůře. Z jeho postoje a výrazu, bylo však jeho společníkům jasné, že už mele z posledního. „Nemám při další cestě nést Gruba já?“ ptala se Dinah. „Nebo bych mohl i já.“ nabízel se také Varlyen. „Netřeba.“ odvětil Garrett. „Ale děkuji.“ „Teď Gruba ponesete vy dva.“ rozhodla Thessaia. „Ty Garrette, můžeš teď pomáhat Morlenovi. Jsi vyčerpaný a nepotřebujeme, aby ses nám tu složil ještě i ty.“ Thessaia se na Garretta zadívala tvrdým a rozhodným pohledem, a tak raději nic nenamítal a jen pokýval hlavou.
Odpočívali a společně hleděli na hvězdy. Byly jasné a krásné a díky jejich svitu nebyla již v nocí zahaleném průsmyku naprostá tma. Garrett seděl opřený o skálu a klížily se mu oči. Varlyen opět připravoval bylinnou směs a snažil se ji dát vypít Grubovi. Thessaia a Dinah si spolu tiše povídaly a Morlen se pokoušel alespoň trochu si zhojit svoji poraněnou paži. Aniž by Garrett chtěl, usnul. A spal tvrdým bezesným spánkem, dokud ho brzy ráno neprobudila Thessaia. „Garrette.“ řekla potichu. „Vstávej, přichystali jsme něco k jídlu a musíme opět vyrazit.“ Garrett otevřel unavené oči a promnul si je. Znovu jej přivítal šedivý a zachmuřený den. Hvězdy byly pryč a s nimi i jejich příjemný klidný svit.
A už znovu trávili den na cestě mezi drsnými skalisky a den se stále více zkracoval. Avšak krajina kolem se pomalu a postupně začínala proměňovat. Po horských stěnách se začínal plazit břečťan a tu a tam se objevil malý suchý keř. Keříků však každou chvílí přibývalo a občas se ve stěrku objevila i stébla trávy. Vzduch se pročistil a nebyl tak dusný. K večeru skrze mraky prosvitly paprsky zapadajícího slunce a družina v dálce zahlédla zrcadlovou hladinu malé tůně obrostlou nízkými stromky a travinami. Ačkoli při dešti Thessaia i Varlyen nachytali pár dešťových kapek do jejich kožených lahví, společníci už byli vyprahlí. Vodou i jídlem už museli značně šetřit, a tak jim křišťálově čistá tůně vykouzlila úsměvy na jejich znavených tvářích.
Přihnali se k vodě a pili. Spíše hltali. Zdálo se, jako by jim každý doušek doplnil zásoby ztracené energie. „Musíte být vskutku vyprahlí.“ ozvalo se odněkud zpoza stromků. Společníci už začali sahat po svých zbraních, když se odhrnuly traviny a z nich vystoupilo malé kulaté stvoření s krátkýma nožičkama, šedou pletí a hnědýma přátelskýma očima. Malý, špinavému dítěti podobný tvor, byl oděn v suknici a vestičce ušité nebo spíše spletené z travin a větviček. Široká tvář se na ně usmívala a stvoření tak odhalovalo své velké ploché zuby. „Jmenuji se Monthul a byl jsem vyslán uvítat vás v naší malé říši. Matriarcha předvídala váš příchod. Nemíváme návštěvníky příliš často. Vlastně by se dalo říci, že vůbec ne. Národ gnómů se už těší, až se s vámi seznámí.“ představilo se stvoření a naznačilo jim, aby jej následovali. Překvapení přátelé se po sobě podívali a schovali své zbraně. V tom okamžiku, jako by jim spadl kámen ze srdce. Hledání bylo u konce. Následovali stvoření skrze křoviska, dokud nedorazili na travnatou plochu s malými skalkami porostlými mechem. A tam je obklopilo mnoho něco přes půl metru vysokých stvoření. Gnómové se zjevili.