Cizí krev - Kapitola XXXI.

                                                           XXXI.

„To je neslýchané!“ rozčiloval se Iathiol při zasedání s králem Ferglarem II. a dalším nejvýše postaveným šlechticem a královou pravou rukou, lordem Brylonem. „Elfský mág byl zabit na půdě města Braenger a to přímo v jedné z nejvíce střežených budov. Pevnost mágů. Jak je toto možné?!“ „Uklidněte se, příteli. Je to opravdu politováníhodná událost. Proto král navýšil počet stráží, jak v zámku, tak v Pevnosti mágů. A vy sám jste říkal, že to byli výjimečně dobře vycvičení vrazi. Pravděpodobně Celerenenští. Musíte mít přece podezření, kdo mohl chtít smrt vašich mágů.“ pokoušel se situaci uklidnit a zjistit, co nejvíce lord Brylon.
 „Dean a Vermethilion vyšetřovali vraždy ve vašem městě. Někdo v Braengeru provádí krvavé rituály a zavražděný Urrlén slyšel Prvního čaroděje Irvila a jeho zástupce Zorlena při nějaké hádce. Domnívám se, že za najetím vrahů stojí První čaroděj Irvil. Tajně prochází zapečetěnými chodbami pod rouškou tmy a nikdo neví kam a proč.“ „Jak se opovažujete?!“ rozkřikl se král. „ Osočovat Prvního čaroděje bez jakýchkoliv důkazů. Irvil slouží království po mnoho let. Je to věrný a dobrý rádce.“ „I ti nejvěrnější mohou dělat špatné věci nebo změnit strany, když ztratí víru ve vítězství.“ řekl Iathiol. Ferglar začínal rudnout. „Vše se určitě brzy vysvětlí. Už jsem nechal zavolat prvního čaroděje Irvila, aby nám vysvětlil své noční toulky.“ uklidňoval elfského velvyslance i svého krále Brylon.
 Ozvalo se zaklepání a do místnosti, po povolení, vstoupil čaroděj Irvil. „Chtěl jste se mnou mluvit, Vaše veličenstvo?“ „Ano, to jsem vskutku chtěl.“ „Hádám, že se to týká té příšerné vraždy.“ předpokládal Irvil. „Vskutku nešťastná věc.“ podotkl chladně. „Ačkoli to dělám nerad, příteli, musím se tě otázat na tvé noční aktivity a toulky utajenými chodbami. Zavražděný slyšel, jak se hádáte se zástupcem Zorlenem. Kampak se tedy v noci ztrácíš?“ ptal se král Ferglar II. svého dvorního čaroděje.
 Irvil se zle zadíval na Iathiola. „Domníval jsem se, že mé soukromí je jen mé, Vaše veličenstvo.“ „Ovšem pokud nemáte co skrývat, můžete nám přece říct, co po nocích provádíte.“ nevydržel Iathiol. „Ticho!“ zakřičel král. „Otázky tu kladu já, a ačkoli si vás nesmírně vážím, velvyslanče, nezapomínejte, že mluvíte s Prvním čarodějem a mým dobrým přítelem.“ napomenul Iathiola král Ferglar. „Omlouvám se. Zajisté chápete, že smrt jednoho z mých lidí zastínila můj úsudek.“ „Ovšemže chápu. Mě samotného by taková věc nesmírně rozčílila.“ promluvil už klidnějším tónem král.
 „Ale teď už k věci. Irvile, opravdu mě to rmoutí, ale musíme to vědět. Věřím, že pro své toulky máš dobrý důvod a můžeš nám ho beze strachu sdělit. Jsi mezi přáteli. Je třeba očistit tě od veškerých obvinění, kterým čelíš.“ „Pokud si to vaše veličenstvo žádá, nezbývá mi nic jiného, než odpovědět, ač nerad.“ začal Irvil. „Jsem mužem oddaným magii a všem jejím tajemstvím, ale i jako takový muž, mám své potřeby. Nízké a ohavně prosté potřeby, ovšem neméně důležité pro každého muže. Jako nejvýše postavený mág si nemohu dovolit býti viděn, jak navštěvuji vykřičené domy a ženy lehčích mravů, a právě proto využívám tajných chodeb a navštěvuji tak důvěrné nevěstince za temných nocí a v přestrojení. Nemohu si dovolit býti viděn šlechtici, ba dokonce ani lůzou ne. Co by lid řekl, kdyby se dozvěděl, že nejmocnější a nejvýše postavený mág ve městě a rádce samotného krále Ferglara II. navštěvuje ženy lehkých mravů a provádí s nimi nečisté aktivity, nehodné muži jeho postavení? Obzvláště nehodné, jsou-li pak s ženami z těchto podniků. Možná jsem v tomto zavrženíhodný, ale věřte, že jsem tak konal, abych ochránil své jméno a postavení.“ obhájil se čaroděj Irvil.
  „Může někdo potvrdit, co nám tu tvrdíš?“ ptal se král. „Bordelmamá Ivett vám jistě potvrdí moji výpověď. Znám již léta a dá se jí věřit. Udrží vše v naprosté tajnosti.“ řekl celý zarudlý holohlavý mág.
 „Jste spokojen, velvyslanče?“ „Budu, až si to ověříme.“ Král nesouhlasně zakroutil hlavou, ale nenamítal nic. „Jsem propuštěn z vašich služeb, Vaše veličenstvo?“ ptal se Irvil. „Ovšemže ne. Všichni jsme občas muži nízkých mravů a ty jsi konal dle svého nejlepšího uvážení.“ „Mohu se tedy opět odebrat plnit své povinnosti a závazky Prvního čaroděje?“ „Samozřejmě, jdi.“ Irvil se uklonil a ještě, než odešel z královských komnat, nepřátelsky se podíval na velvyslance Iathiola.

 „Rozhodně jsme někomu šlápli na kuří oko.“ řekl Deanovi a Vermethilionovi Ereathiol. „Pokus o zavraždění dvou elfských mágů, přičemž se jeden pokus zdařil a druhý málem taky, je dostatečným varováním, že jsme na stopě něčemu velkému. Spolupráce s lidskými mágy bude teď ještě nepříjemnější. Bude mezi námi panovat nedůvěra. Obzvláště pak, jestliže Iathiol osočil Prvního mága Irvila.“ „Někdo se nás snaží zbavit a nechce, abychom dál pátrali. Co budeme dělat?“ ptal se Dean. „Nic, můžeme jen čekat, s čím přijde Iathiol.“ A Iathiol právě vcházel. „Nenesu dobré zprávy, přátelé. První mág Irvil je jako had. Přišel s historkou o návštěvách nevěstince a jeho zpověď se potvrdila.“ „Takže jsme zase na začátku.“ povzdechl si Dean. „Bordelmamá mohla být klidně uplacená, ale potvrdila jeho tvrzení. A Irvil k nám teď chová očividné nepřátelství.“  Ereathiol si povzdechl: „Užásné.“

 V táboře elfů na Šedavých pláních se rozloučili se zesnulým Urrlénem a poslali jeho tělo domů do elfských lesů a do jeho rodného města daleko na západě lesa. Všichni přítomní elfové se s ním loučili, jako by jej dobře znali a smutek byl vidět ve tvářích všech. Jen ve tváři velitele gryfích jezdců Moreatha se smutek mísil se vztekem. A později, ve stanu krále Urweniela, vztek vystřídala rozlícenost, když jim Dean, Ereathiol a Iathiol sdělovali vše, co se událo.
 „Nehoráznost! Měl bych tam vletět na svém gryfovi a vyslechnout je jednoho po druhém!“ „Zmírni svůj vztek, Moreathe.“ uklidňoval jej Urweniel. „Ano, vletět tam by nebylo moudré a způsobilo by to ještě více problémů.“ přitakal Treveniel. „Pff! Stačilo by vzít je do pařátů a pohrozit jim shozením z takové výšky, že by jim to jejich město připadalo jako malá skvrna na ubruse světa! Pak by vyklopili vše, co vědí!“ rozčiloval se dál Moreath Arthiel. „Třeba by to pomohlo.“ řekl se zamýšleným pokusem o vtip Dean. Král Urweniel se na něj ale nevesele podíval. „Nebo ne.“ couvl Dean.
 „Jedno je však nepravděpodobné. A to, že by vraždy pokračovaly.“ podotkl Ereathiol. „Teď, když vrah nebo vrahové vědí, že jsme jim na stopě, nebudou riskovat další vraždy.“ Treveniel se poškrábal na bradě a zadoufal: „Snad máš pravdu, Ereathiole. Avšak musíme doufat, že už nemají dostatek krve na uskutečnění toho černého rituálu.“ Všichni přítomní se po sobě zamyšleně podívali. Ticho přerušil Moreath: „A tuší vůbec někdo, o jaký temný rituál může jít?“ Nikdo neodpovídal. „Zatraceně.“ ulevil si. „A nějaké lepší zprávy někdo má?“ ptal se s nadějí v hlase Dean. „Nevím, jestli lepší.“ opáčil král. „Ale donesly se k nám zvěsti, že v jedné malé vísce poblíž Dinelského průsmyku došlo k útoku Anderelských skřetů. Ve vesnici však byla právě podivná skupinka válečníků, zahrnujících elfy, lidi, trpaslíka a dokonce i skřeta. Domníváme se, že to byl Garrett a jemu věrní.“ „A jsou v pořádku?“ vyhrkl otázku Dean. „Nejenže jsou v pořádku, ale prý vybojovali krutou a těžkou bitvu. Zahnali Anderelské a zabili jejich náčelníka. Říká se, že byl přemožen v boji jeden na jednoho, hrdinou jménem Garren. Myslíme si, že drby se cestou zkomolily a jedná se o Garretta.“ „Pokud je to pravda, jde o úctyhodný kousek.“ poznamenal Treveniel. „Kameny si nemohly vybrat lépe.“ „Tss. Beztak je to jen snůška pohádek.“ nevěřil Moreath. „Něco pravdy na tom každopádně bude.“ nesouhlasil Urweniel. „Pochybuji, že po Tsechianii pobíhá více skupin v takovémto složení. Vesnice prý byla zachráněna a stále stojí.“ „Možná.“ stál si zarputile na svém Moreath.
  „Já mám také novinky. Nezkrotný lid už se přiblížil k Horblarově armádě. Zatímco tu hovoříme, už se k ní mohl dokonce připojit. Na svém tažení vyplenili několik vesnic a nenechali nikoho naživu. Horblarova armáda už čítá několik tisíc válečníků. Všechny kmeny Anderelských skřetů se připojili k Horbalorovi. Uctívají ho jako svého boha. Skřeti z jeskynní se vyrojili jako vosy připravené bodat. Je jich víc, než jsme mysleli. A spousta lidí posedlých nižšími démony doplňuje jeho armádu. Počítám, že Horblar vyrazí do útoku již za několik málo dní a útok bude rychlý a tvrdý. Na otevřeném poli se s jeho silami můžeme jen těžko poměřovat.“ „Takový je však náš plán, Moreathe. Brány města Braenger se otevřou jen, když všechno selže a my se budeme muset dát na ústup. Musíme se s Horblarem utkat na otevřeném poli. Jen tam ho totiž můžeme spoutat nebo zabít za pomoci Drahokamu moci, pokud jej Garrett a ostatní získají.“ vysvětloval král Urweniel.
 „To nebude ani tak lehké. Nezapomínejme, že Horblar je démon válečník. Právě proto jej Anderelští uctívají. Myslí si, že je ztělesněním jejich smyšlené víry v mocného válečníka, který je dovede k nebývalé slávě. Jeho cílem není dobývat, jeho cílem je zničit Braenger a následně i naše lesy!“ „Nebuď takový škarohlíd, Moreathe. Já věřím, že se nám podaří zvítězit.“ řekl se značnou důvěrou v hlase a svém tvrzení Treveniel. „Jak taky jinak. Podle tebe stačí vždy jen věřit.“ podotkl posměšně Moreath. „Nezapomínej, že jsem na světě mnohem déle, než ty. Pamatuji si tvoji matku, když ještě pobíhala po lesích a hrála si jako veselá dívenka s veverkami. Viděl jsem mnohé, dávno předtím, než se tvá matka poprvé chopila meče, a než se tví rodiče potkali. A na mých cestách mě vždy doprovázela víra v Posvátné kameny a víra ve vize a sny, jež mi laskavě seslaly.“ Moreath si promnul čelo a dodal: „Ovšem.“ „Už dost vy dva. Bitva bude zlá a blíži se každým dnem, to je jisté. A jisté je i to, že nás bude doprovázet nejen víra v Posvátné kameny, ale také víra v naše schopnosti a naše schopnosti samotné.“ ukončil debatu král Urweniel.

 Při návratu do města Braenger si Dean, Vermethilion, Ereathiol a Iathiol povídali. Deana potěšily zprávy o Garrettovi a po vstupu do města je všechny potěšila zpráva, že král Ferglar II. nechává hlídat městské podzemní katakomby. „Teď už se ten vraždící blázen nebude moci pohybovat nespatřen.“ liboval si Iathiol.
 Avšak Ereathiol a další elfští mágové zažívali hoře. Nedůvěra a trpká spolupráce s Irvilem a jeho nejlepšími čaroději vyústila v několik hádek a dokonce i v jednu pěstní potyčku. A tak Ereathiolovi nezbývalo nic jiného, než si s Prvním čarodějem promluvit v ústraní.
 „První čaroději Irvile, smím s vámi chvíli pohovořit?“ „Jistě, ale rychle, nemám času nazbyt.“ „Spolupráce s vámi mě netěší o nic víc, než nás. K magii přistupujeme rozdílně a samotné vyhledávání dostatečně mocného zaklínadla nás všechny otrávila více, než dost. Oba národy však máme stejného nepřítele a …“ „Stejného? Opravdu? A já měl za to, že si myslíte, že tu pobíhám jako nějaký vyšinutý maniak a vraždím žebráky kvůli nějakému krvavému rituálu!“ „Za to se vám hluboce omlouvám. Zemřel však jeden z našich a ta vaše hádka se zástupcem Zorlenem nás dovedla k mylnému závěru. Jsem si jist, že ani vás netěší, že vám po městě pobíhá nějaký černokněžník. Přijměte prosím moji omluvu.“ Irvil se na Ereathiola chvíli mračil a pak řekl: „Co já vím, došlo jen k několika vraždám a mrtví v sobě měli podivné zářezy. Mohl to udělat jakýkoli blázen. Vaši omluvu nepřijímám, ale máte pravdu. Nyní musíme svá ega a neshody odložit stranou a snažit se spolupracovat. Nerad trpím ve své pevnosti cizí čaroděje, ale doba je zlá a kvůli Horblarově hrozbě, to musím nějak skousnout. Pokusím se zklidnit své muže a vy udělejte totéž, a oba dva můžeme doufat, že tato spolupráce brzy skončí a my si půjdeme opět každý svojí cestou.“ „Nemohu s vámi souhlasit více a přát si to samé.“ Oba mágové se odměřeně rozloučili a zamířili do svých komnat.“

 Následujícího dne se před Deanovým pokojem objevili dva rytíři. „Posílá nás král Ferglar II., abychom pomohli v doprovázení veleváženého hosta.“ oznámili. „Myslím, že můj doprovod mi stačí.“ „Rozkaz krále byl jasný a nám nepřísluší odporovat jeho vůli.“
 A tak zůstával Dean neustále obstoupený třemi válečníky. Vermethilionem a dvěma lidskými rytíři Droghem a Wardem. Skončilo mu tak učení elfského jazyka a důvěrné hovory s jeho elfskými přáteli. Dokonce i při výcviku boje s Vermethilionem si Dean připadal nešťastný. Dohlížení dvou elitních válečníků a jejích potutelné posmívání mu ztrpčovalo dříve příjemné chvíle. Vermethilion ve společnosti dalších rytířů opět utichl a nemluvil vůbec. Dean věděl, že přesně o to Ferglarovi jde. Tři návštěvníci z cizího světa. Dva mimo jeho dosah a poslední z nich spřáhnutý s elfy. A Deanovi bylo jasné, že král nechce, aby se jejich přátelství ještě více prohlubovalo. Znovu se cítil jako vězeň, stejně jako když se v tomto světě objevil. Jenže tentokrát byl sám a jeho okolí už nebylo tak magické a krásné, jako předtím.