Cizí krev - Kapitola XXXIV.

                                                        XXXIV.

Armáda Nezkrotného lidu, pod vedením Dendrona, si proklestila cestu lesem dolů na jih. Dorazili k řece poblíž mokřadů, která tvořila hranici s Anderelskými planinami. Na severovýchodě od ní, se vznášela oblaka jedovatých plynů, vystupujících z mokřadů. V mokřadech se rozléhalo území démonů.
 V okolí řeky už byl rozbitý tábor Anderelských skřetů. Obrovští skřeti mezi sebou zápasili a dokazovali tak ostatním kmenům i sobě samým, že právě oni jsou ti nejsilnější. V ohradách byla spousta kusů dobytka. Jako skály velcí a silní bizoni z Anderelských planin. Největší ze samců, sloužili některým skřetům jako koně.
 O kus dál, nejblíže mokřadům, byla část armády jeskynních skřetů a jejich několika zkrocených obrů. Tato vyhublá malá stvoření se svým větším příbuzným nemohla rovnat. A také se oba národy nesnesly.
 K Dendronovi se přišoural starý muž s rudě žhnoucíma očima. „Konečně jste dorazili, co vám trvalo tak dlouho?“ uvítal je stařec. „Trochu jsme se cestou pobavili.“ „Výtečně.“ zaradoval se démonem posedlý stařec. „Je důležité zasévat hrůzu a utrpení do srdcí našich nepřátel.“ „To vše ve jménu Horblara.“ pronesl Dendron. „Utábořte se, odpočiňte si a naberte sil. Co nevidět se dáme na pochod a za zničením Braengeru a všemu, co nám bude ležet v cestě.“ řekl démon a odšoural se pryč.

 Několik dní trávili Nezkrotní poblíž řeky a sledovali potyčky Anderelských a jejich menších příbuzných. Krádeže cenností a dobytka byly společně s vraždami na denním pořádku. A Dendronovi se zdálo, že to několika přítomným démonům, vůbec nevadí, ba naopak.
 Turnaje Anderelských nabývaly na brutalitě a stále častěji docházelo k vážným zraněním. „A nás mají ostatní za barbary.“ pomyslel si Dendron.
 Jednoho dne jako by mlha nad mokřady zhoustla a začala se šířit. Nebyly skrze ni vidět ani vrcholky, jindy viditelných hor Nekonečného pohoří. A pak ho Dendron uviděl. Skřeti pištěli a krčili se. Jejich obři odvraceli zrak a třásli se strachy. Anderelští se klaněli nebo se bušili do hrudí a vzdávali tak respekt svému bohu. Nezkrotní padli na kolena a začali se také klanět. A Horblar si v tom liboval. Nesl se jako hrdý lev. Obrovský válečník v bronzové zbroji s rohatou přilbou kráčel mezi svými poddanými a uctívači. Z přilby zářily dvě krvavě rudé oči a ty vzbuzovaly bázeň i v těch největších skřetech, kteří byli nejméně o hlavu menší, než démon.
 Rohatá přilba, bronzový hrudní plát, mohutné chrániče ramen a předloktí a vysoké okované boty se nesly prostorem na stínovém těle. Temně šedý kouř byl výplní této zbroje a tělem Horblara. Pramínky stínů zůstávaly viset ve vzduchu ještě chvíli poté, co už se Horblar přesunul dál.
 Zastavil se uprostřed tábora Anderelských skřetů a pohlédl na všechny okolo. V ruce se mu objevil obrovský obouruční bronzový meč prorostlý černými linkami temně pulzující energie. Opřel se o něj a řekl mocným hlubokým a dunivým hlasem: „ Období slabých národů skončilo! Věk mocných nadchází! Po dlouhá staletí jste byli utlačováni těmi, jež si tento svět nezasluhují!“ Horblarovi oči krvavé zářily a všichni mlčeli a plni oddanosti viseli na každém jeho slově a pozorovali jej bázlivě a uctivě.
 „Ale teď si vezmeme zpět tento svět! Vrátil jsem se k vám, abych vám pomohl na cestě za slávou a lepším životem! Za zničením těch nehodných! Trpěli jste příliš dlouho a ukrývali se! Tomu už je konec! Váš bůh je tady! A společně zničíme bezvěrce a slabé! Budeme zabíjet, mučit a ničit ty, jež si nezasluhují bytí v této zemi!“ Jako v transu křičeli a povzbuzovali Horblara všichni. Oba národy skřetů a Nezkrotný lid. Všichni jej slyšeli, neboť se jeho hlas nesl krajinou a neslábl.
 „Vezměme si zpět svět, jenž nám po právu náleží! Zničme hradby Braengeru a vypalme elfské lesy! Zasypme trpasličí podzemí a potrestejme všechny, kdož se nám postaví!“ dokončil Horblar hromovým hlasem a všichni okolo jásali. „Dnes vyrážíme do války! Čas nadešel!“
 Armáda čítající několik tisíc jeskynních skřetů a stovky a stovky Anderelských se za doprovodu asi dvou tisíc Nezkrotných a jiných, ať už posedlých nebo věřící lidí, vydala podél jižní hranice řeky na západ. Z Anderelských planin, přes severní část Rudých plání až dolů na jih k těm Šedým.
 Pohybovala se pomalu. Desítky bizonů a stovky ovcí a koz, sloužily jako potrava pro tuto ničivou sílu. Velké válečné stroje postavené skřety pod vedením démonů, byly tažené voly nebo tlačené jeskynními obry.
 A Dendronovi jiskřilo v očích, při pomyšlení na největší bitvu jeho života. Věděl, že je vyvolený, a že je mu souzeno pro démony vykonat mnoho skutků.
 První pole a statky na jejich tažení, byla prázdná, jak lidé už dávno prchli do úkrytu Rudé pevnosti. Krajinu začala obklopovat temná nazelenalá mlha. Pro slunce nepropustná, jako trpasličí zdi jejich pevností pro útočníky s klacky. Temnota se šířila a spolu s ní i smrtonosná armáda a Horblar.