Cizí krev - Kapitola XXXV.

                                                          XXXV.

Ve Zlatém sále započalo zasedání všech lordů a nejvýše postavených elfů. V sále byl přítomen i Dean a Ereathiol s Prvním čarodějem a jeho zástupcem Zorlenem. Všichni seděli usazení v polstrovaných pozlacených židlích okolo rozměrného obdélníkového stolu.
 „Krivusi, nemůžeš teď opustit Braenger. Horblarova armáda se dala do pohybu. Nemůžeš teď odjet vstříc svým mužům a vést zpět do Šedé pevnosti část svých sil. Tvá armáda bude v bitvě klíčová.“ přemlouval lorda Krivuse král Ferglar. „Šedá pevnost byla napadena Nezkrotným lidem! Musím zpět i z částí svých mužů. Zbytek armády ti bude k dispozici, Ferglare.“ Ferglar jen kroutil hlavou. „I Rudá pevnost je v ohrožení a také se, se svými muži nevracím.“ namítl lord Brylon. „Dobře víš, že Horblarova armáda putuje dost daleko na severu, Rudou pevnost ani nezahlédnou.“ „Vždy se může část armády odpojit.“ „Víš dobře, že to Horblar neudělá. Chce nás zničit jednou provždy.“ „A právě proto musíš zůstat se všemi svými muži!“ rozkřikl se král. „Horblarova armáda čítá tisíce jedinců, kteří prahnou jen po zabíjení.“
 Král Ferglar a lord Krivus se dohadovali, zatímco se lord Dohren spokojeně usmíval. „Nemohu nechat Nezkrotné pobíhat po mé zemi!“ „Většina Nezkrotný je přece s Horblarem!“ „Ale evidentně né všichni!“ „No tak, určitě šlo jen o malý útok.“ snažil oba své dlouholeté přátele uklidnit lord Brylon. „Velký nebo malý, na tom nezáleží. Vracím se i se svojí dcerou zpět do Šedé pevnosti. Musel bys mě uvrhnout do šatlavy, Ferglare, abych zůstal. Jenže, pak bys s mojí armádou už nemohl počítat.“ Král si povzdechl. „Dobrá, jeď, ale ty budeš litovat, až přijdeš o slávu na vítězném poli.“ Krivus si posměšně odfrkl a opustil Zlatý sál. „Vždycky je tak impulzivní.“ řekl Brylon a promnul si čelo a svaly na jeho mohutném předloktí se přitom pohybu napjaly.
 „Jak probíhají přípravy na zaklínadlo?“ ptal se znaveně král. „Jsme připraveni, jak jen nám situace dovoluje, Vaše veličenstvo.“ odpověděl První čaroděj Irvil. „Všichni mágové spolupracují, jak mohou a spojením několika prastarých zaklínadel, která jsme vyhledali, bychom s naší spojenou mocí měli být schopni Horblara spoutat a udržet ho v magických řetězech. Pak už jen postačí uvrhnout jej do nejhlubší kobky a udržovat zaklínadlo dostatečně silné a fungující.“
 Dean se podíval na Ereathiola a ten souhlasně pokýval hlavou. „Znamenitě!“ zaradoval se Ferglar. „Alespoň nějaké dobré zprávy. Na bitevním poli vás bude ochraňovat družina těch nejlepších válečníků. Z řad, jak lidí, tak elfů.“ Král Urweniel, stejně jako před ním Ereathiol, také pokýval hlavou na znamení souhlasu.
 „Víme, že trpaslíci hlídkují v podzemních chodbách v jeskyních poblíž Šedavých plání. K překvapivému útoku z jeskyní by tudíž nemělo dojít.“ ujišťoval všechny lord Brylon. Jako vždy byl oděn v kroužkové košili a červeném varkoči s vyšitým černým kancem.
 Zbytek shromáždění se nesl v plánování strategie bitvy. Ačkoli to pro Deana bylo zajímavé, po jisté době se začal nudit a velice se mu ulevilo, když byla rada po několika hodinách rozpuštěna a on se mohl vrátit do své komnaty.

 Dean ležel v klidu na posteli a odpočíval. „Kdepak jsou asi teď Garrett a Emery?“ ptal se sám sebe v myšlenkách. „Snad jsou oba v pořádku.“ doufal. Z myšlenek jej vyrušilo zaklepání. V pokoji s ním byl jen Vermethilion. Obě lidské stráže, Drogh a Ward, hlídkovali přede dveřmi. Alespoň v jeho komnatě mu dodali trochu soukromí.
 Vermethilion otevřel dveře a do místnosti, za doprovodu nesouhlasných pohledů Drogha a Warda, vstoupil Ereathiol. Zabouchl. „Buď zdráv, Deane.“ „I ty, příteli.“
 Ereathiol se posadil a chvíli mlčel. „Něco tě trápí?“ ptal se Dean. „Asi jsem v duchu stále doufal, že se Garrett s Drahokamem moci vrátí zavčas, teď už to tak naneštěstí nevypadá.“ Oba ztrápeně hleděli do země. Koberečky vyšívané mnoha vzory si poklidně ležely na podlaze z leštěného dřeva a Dean jim záviděl jejich klid.
 „Třeba to ještě stihnou.“ zadoufal. „Už s tím nepočítám.“ povzdechl si Ereathiol. „Kromě té bitvy ve vísce Stinná o nich nemáme žádné zprávy. Prostě nic.“ „Nevzdávejte se naděje, přátelé!“ řekl důrazně Vermethilion. „Temnota nad světlem nikdy nadobro nezvítězí. Posvátné kameny nám vás seslaly a já věřím, že než Horblar dojde svému konci, ty a Garrett a i ten váš ztracený přítel Emery ještě ukážete, v čem spočívá vaše síla. A dokud v mé hrudi bije srdce dostatečně silně, budu stát po vašem boku. Ereathiole, Deane! Jestliže budeme věřit v naše vítězství, zvítězíme! Společně! Naše síla je v našem přátelství, a to démoni jako Horblar a jiní, nikdy nepochopí.“ A tak Vermethilion vlil novou naději a sílu do srdcí svých přátel. „Máš pravdu, Vermethilione. Dokud budeme stát po boku jeden druhému, démoni nás nepřemohou.“ souhlasil Ereathiol. Dean se zahleděl na své dva elfské přátele a řekl: „Myslel jsem, že jsem oba své kamarády ztratil. Jsou kdoví kde a jsem tu sám. Nechtěl jsem tu být. Spletl jsem se. Jsem rád, že tu jsem, protože bych nikdy nenašel přátele nové. Vy dva jste pro mě jiskřičkou naděje a jediným štěstím v tomto pro mě jinak osamělém městě. Společně zvítězíme a já pro to udělám, co budu moci!“

 Moreath stál po boku krále Urweniela, když jim v královském stanu vyprávěl Treveniel Moudrý o svých snech. „Již několik dní mě trápí temné sny, můj králi. Mnohokrát jsem žádal Posvátné kameny o vidění nebo jen náznak stopy o Emerym. Viděl jsem však vždy jen temnotu. Před pár dny však, se sny změnily. Temnota sama, jako by mě chtěla popadnout. Moc, kterou jsem v té temnotě cítil, se nemůže rovnat ničemu, co jsem za svůj dlouhý život viděl nebo cítil.“
 „To bude tím, že se Horblar vydal do války.“ pokusil se vysvětlit Moreath. „Ne, příteli. Ta moc byla jiná, silnější, než samotný Horblar. Obávám se, že temné časy nám ještě více zčernaly. Přichází zlo, kterému nikdo z nás nikdy nečelil.“ „Bojíš se zbytečně. Doléhá na tebe tvůj věk a strach z nadcházející bitvy.“ „Ano mám strach! Strach, jaký jsem ještě nikdy necítil! A není to kvůli mému věku nebo blížící se armádě skřetů!“ rozkřikl se jinak vždy klidný Treveniel.
 Král Urweniel se zachmuřil. Chvíli nehnutě stál, a pak řekl: „Tohle se mi vůbec nelíbí. A ty, Moreathe, bys to neměl brát na lehkou váhu. Vím, že jsi za svůj život nikdy nečelil ničemu, co bys nedokázal přemoci, ale věř, že Tsechiánie skrývá mnohá nebezpečí, která mohou přemoci i tebe.“ Moreath se omluvil a Urweniel se otázal: „A co vize o Garrettovi, měl jsi nějaké, Trevenieli?“ „Garrett je přesně tam, kde má být.“ odpověděl Moudrý. „Co to znamená?“ ptal se Moreath. „To, že pokud jde o Garretta, děje se vše podle vůle Posvátných kamenů.“

 Té noci se Moreath toulal elfským táborem. Elfské stráže se mu klaněly a on jim vždy pokynul na pozdrav. „Kéž bys tu byl, Arniweli. Spolu bychom vybojovali tu největší bitvu v dějinách. Chybíš mi, příteli.“ říkal si v duchu. Došel na otevřenou pláň a hleděl na pomalu se zmenšující měsíc, který na krátko zůstal skryt za černým stínem. Stín se mihnul po nebi a vedle Moreatha se snesl jeho obrovský gryf. „Zdravím tě, kamaráde. Čeká nás velká bitva. Jsi připraven?“ Veliký gryf pohodil hlavou, což mělo asi znamenat souhlas. „Výborně, Arcieli. Zaženeme ty nestvůrnosti zpět, odkud pocházejí.“ Gryf sklonil hlavu a nechal se po ní pohladit svým jezdcem. „Pojď. Proletíme se spolu, dokud je okolí bezpečné a nebesa čistá.“ Moreath naskočil na Arciela a společně stoupali vysoko do oblak. Letěli pomalu, ale i přesto si vítr pohrával s Moreathovými, jako noc černými dlouhými vlasy.
 Zelenooký elf a jeho gryf se proháněli po nebesích a užívali si společnosti jeden druhého a dost možná i na dlouho dobu, jejich posledního a klidného letu. Letěli daleko a vysoko a kdesi na severu viděli družinu lorda Krivuse, jak se vrací zpět domů.
 „Snad se Posvátné kameny nepletou.“ doufal Moreath. „Snad nám ti cizinci opravdu k něčemu budou.“ A jeho gryf, jako by vyslyšel jeho myšlenky, naklonil hlavu a jedním velikým černým okem se na něj zadíval. „Já nepochybuji, příteli. Jen nevěřím lidem, ať pocházejí, odkud chtějí.“ Gryf se otřásl a peří na jeho hlavě se zachvělo a srst na jeho těle se naježila. „Ano, vím, že jsem občas příliš tvrdohlavý, ale už teď se ten Garrett přátelí se skřetem. Cožpak ty nemáš ani trochu pochybnosti?“ A Arciel v odpověď vyletěl ještě výš a mířil k měsíci. „Máš pravdu. Všichni jsme dětmi této země. Možná bych jim měl dát šanci.“ A gryf na něj mrknul svým velkým okem. „Dobrá, pokusím se.“ zasmál se Moreath. „Ale nic neslibuji, přece mě znáš.“
 A tak spolu plachtili vzduchem, dokud se na obzoru nezačaly objevovat první sluneční paprsky, a až poté přistáli v horách poblíž Šedavých plání a Moreath usnul pod křídlem svého obrovského gryfa Arciela.

 Toho rána se Treveniel Moudrý vzbudil celý zpocený. Sen, který měl, mu prozradil něco, co nikdo nechce vědět. Vykouřil ze své dýmky více bylin, než kdy jindy a pojedl a popil stejně, jako když byl ještě mladý. Později uchopil do rukou svůj pod šaty ukrytý náhrdelník. Jednoduchý šperk oválného tvaru s vsazeným úlomkem zeleného kamene držel Treveniel před sebou a hleděl na něj jako na tu nejposvátnější věc.
 Vzpomínal na svá mladá léta. Na otce krále Urweniela Rozvážného, Nurwela zvaného Svěží, jenž mu byl přítelem po dlouhá staletí. Připomněl si svoji starou lásku, která už také opustila tento svět. Vzpomněl si na její bratry a dobré přátele a na svoji milou praneteř Tervuniel, jenž tak brzy přišla o svého milovaného Nauéríela.
 Nakonec se usmíval a užíval si slunečního svitu. Bavil se s elfy. Mladými i těmi staršími a povzbuzoval je. Vtipkoval a utahoval si z nepřátel, kteří se každým dnem blížili. Snažil se odlehčit situaci a vnést do srdcí a myslí svých spolubojovníků trochu optimismu. A když se přiblížil večer, zašel za králem Urwenielem na soukromou schůzku.
 „Urwenieli.“ oslovil jej. „Budu od tebe potřebovat laskavost.“ „Jsi dnes velice neformální, příteli, děje se něco?“ „Ne, vše je v naprostém pořádku.“ usmál se Treveniel. „Pak tedy žádej, o co jen chceš.“ „Děkuji.“ Treveniel se posadil a vytáhl svůj náhrdelník. „Až se Garrettovi podaří naleznout Emeryho, předej, prosím, tento náhrdelník Emerymu.“ „Samozřejmě, příteli. To ale přece můžeš udělat i ty sám.“ „Mohu, ale královský dar, je přece jen královský dar. Uděláš to pro mě?“ „Dobrá, pokud si to opravdu přeješ“ souhlasil Urweniel. „K čemu mu ale bude tvůj amulet?“ „Náhrdelník v sobě ukrývá zvláštní moc. Ani já docela nevím, jakou a jak vlastně funguje. Vím však, že až přijde ta správná chvíle, Emery na to přijde. Předej mu jej a řekni mu, že jen ten, který vládne Cizí krvi, nad ní má skutečnou moc.“
 Treveniel vstal a opouštěl stan krále. U vstupu se ještě zastavil a řekl: „Jsi dobrým králem a já jsem rád, že jsem tobě i tvému otci mohl sloužit. Žij blaze, příteli.“ A s těmi slovy se s králem rozloučil a nechal ho jeho zmateným myšlenkám.