Cizí krev - Kapitola XXXVII.

                                                      XXXVII.

Za zvuků trubek a bubnů se vojáci připravovali k bitvě. Zvědy přinášené zprávy sdělovaly, že Horblarova armáda překročila Rudé pláně a most přes řeku nesoucí název Modravý tok.
 Sluneční paprsky se odrážely od leštěných zlatých a stříbrných zbrojí vznešených rytířů. Praporce vlály v podzimním větru a ženy a děti se loučily se svými manželi a otci. Stovky lukostřelců hlídkovaly na hradbách města Braenger a obrovské balisty byly připraveny vypustit své smrtící střely.
 Dean se ve své komnatě oblékal do plné zbroje, kterou mu nechal zhotovit král Ferglar II. a pln nervozity a odhodlání hleděl na svůj štít a meč. „V bitvě ti bude meč k ničemu.“ promluvil Vermethilion. „Proč myslíš? Nenaučil jsi mě snad dost?“ „Naučil jsem tě, co jsem v tak krátkém čase mohl, ale meč se nehodí do bitvy proti obrněným nepřátelům. Tu máš.“ řekl a podal Deanovi krátké válečné kladivo. „Obstaral jsem ti tohle. Proti zbrojím je kladivo mnohem účinnější, než meč.“ Dean pokýval hlavou, že rozumí a utáhl si opasek a narazil přilbici.  
 „Jsem nervózní.“ přiznal se Dean. „To je před bojem normální.“ uklidňoval jej Vermethilion. „Kde je Ereathiol?“ „S mágy. Meditují a uklidňují se. Soustředí se na svoji moc a úkol, jenž jim byl zadán. Setkáme se s ním nejspíš až před začátkem samotné bitvy.“ „Och.“ vydal Dean chápavé povzdechnutí.

 Ereathiol seděl na studené podlaze Pevnosti mágů ve společnosti těch nejmocnější elfských kouzelníků. Byl ponořen do svého nitra a vnímal jen proudění své vlastní moci. „Kéž bys tu byla, má milá Drivniel. Tento střet by sis určitě užívala.“ zavzpomínal v duchu Ereathiol na svoji gryfí samici.
Lidští mágové dorazili a moment meditace a klidu se rozplynul.
 „Vrchol naší spolupráce se přiblížil!“ ohlásil První čaroděj Irvil. Plešatý mág byl vyhublý a tyčil se nad ostatními. Aura jeho moci, jako by jej činila ještě vyšším. Na člověka ze středozemí byl nezvykle vysoký.
 „Brzy předvedeme těm stvůrám naši skutečnou moc! Soustřeďme se, přátelé, na naši vnitřní sílu! Největší okamžik našich životů se blíží a já věřím, že zvítězíme a Horblara spoutáme a rozprášíme jeho nechutnou armádu!“ pokusil se o povzbudivý proslov Irvil. Někteří lidští mágové zajásali. Avšak elfové zůstávali tišší.
 Irvil přistoupil k Ereathiolovi a pošeptal mu: „Naše spolupráce brzičko skončí a vy se vrátíte do vašich lesů a konečně opustíte moji pevnost. Těším se na to víc, než na samotný střet s Horblarem.“ Lidský čaroděj se na Ereathiola děsivě usmál. „A já se těším, až vás více neuvidím.“ pronesl šeptem Ereathiol a oba mágové se vrátili ke svým lidem.

 Moreath Arthiel a jeho černý gryf Arciel se vznášeli nad Šedavými pláněmi spolu s dalšími gryfími jezdci. V dálce se vznášel vířící prach vytvářený pochodující armádou skřetů a šílených lidí. Za nimi je doprovázela temnota. Šedozelená mlha se táhla spolu s nepřátelskou armádou a v ní se pohybovaly temné stíny.
 „Už to nebude trvat dlouho, Arcieli, a my se společně znovu pustíme do boje.“ Gryf pohodil hlavou a se svým jezdcem se stočil zpět k táboru elfů. Zbytek letky je následoval.
 Když se Moreath navrátil do královského stanu, král Urweniel Rozvážný si právě navlékal svoji stříbrnou zbroj se zlatým zdobením. Zlatavé vyobrazení stromů, jelenů a gryfů se plazilo od hrudního plátu až k chráničům ramen a předloktí.
 „Garrett a ostatní už to asi opravdu nestihnou. Musíme spoléhat jen sami na sebe.“ řekl sklesle král. „Jako vždy, můj králi. Vždy jsme dokázali zahnat temné síly a nikdy jsme nespoléhali na pomoc ostatních. Dokážeme to i nyní.“ „Zapomínáš, že jsme v tomto boji společně s lidmi.“ „Nezapomínám, jen je nepovažuji za dostatečnou pomoc v tomto boji.“ „Chtěl bych mít tvoji sebedůvěru a tvrdé odhodlání, Moreathe.“ povzdechl si král Urweniel. „Máte jiné ctnosti, Veličenstvo. Být víc, takových jako já, mír s lidmi by netrval dlouho. Při prvním kácení našich lesů bych vyletěl a nechal bych Arciela roztrhat několik těch špinavých dřevorubců.“ „Tvá divokost tě neopouští ani s přibývajícími lety. Ty a Arniwel jste si byli tak podobní. Společně byste ta monstra zahnali až za Nekonečná pohoří.“ „Princ Arniwel pro mě byl bratrem. Dal bych vše, co mám, abych se s ním mohl znovu proletět a prolít krev démonů a stvoření temnot.“ Urweniel se smutně usmál a řekl: „Nyní však musíš svoji sílu předvést sám. Veď své gryfí jezdce a snášej na nepřátele hrůzu z nebes. Braň své spojence. A to, jak ty elfské, tak ty lidské. Ukaž, že jsi symbolem elfské síly a přátelstvím mezi našimi národy.“ „Jak žádáte, můj králi.“

 Armády lidí a elfů se setkaly na Šedavé pláni a oba králové se jeden druhému uklonili. Nejsilnější z válečníků je doprovázeli a mágové obou národů stanuli po jejich boku připraveni spoutat nesmrtelného démona.
 „Tak nejdůležitější hodina tohoto věku brzy nadejde.“ pronesl král Ferglar II. a obrátil se ke svému elfskému spojenci. „Muži lorda Krivuse konečně dorazili. Žel méně, než jsem očekával.“ ucedil Ferglar. „Každá silná paže bude v tomto střetu důležitá.“ řekl Urweniel.
 Treveniel Moudrý doplnil síly mágů a s jistotou v hlase prohlásil: „Zvítězíme. Posvátné kameny mi to sdělily v mých snech. Nebojte se, přátelé! Kladivo temnot ještě nedopadlo a odvaha v našich srdcích zastaví veškeré zlo, jež se nám odváží postavit! Věřte! Věřte, že i kdyby se zdálo vše ztraceno, my zvítězíme!“
 Dokonce i někteří z mocných rytířů pokyvovali na souhlas. Králové se na sebe podívali a chystali se rozdat rozkazy svým mužům. V tom se k nim přiřítil posel. Uklonil se a spustil: „Velevážení králové, trpaslíci přišli. Hlásí, že jejich síly hlídkují v jeskynních poblíž Šedavé pláně a zadrží veškeré temné mocnosti, které se pokusí nás odtud překvapit. Jestli uspějí, připojí se k nám na bitevním poli.“
„Znamenitě!“ zaradoval se král Ferglar.
 Spalující vítr ovál spojenecké armády a oba mocné krále. I přes silné horko, které pocítili, je všechny zalil studený pot strachu. Na Šedavou pláň se snesla ošklivá mlha. Vzduch ztěžkl a špatně se dýchal. Slunce se skrylo za obzorem a temnota obklopila statečné muže, kteří hrdinně stáli ve svých útvarech a očekávali blížící se střet. Ohně války vzplály.
 Koně se vzpínali a nervózně řehtali. Gryfové stáli v klidu připraveni na povel k nebeskému útoku. Treveniel přešel ke svému Drunielskému jelenovi a zašeptal mu: „Žij blaze, příteli. Vrať se do lesů a užívej veselejšího prostředí. Jednou se opět shledáme.“ A velký jelen se rozběhl vstříc lesům. V dálce se ohlédl a jeho starý přítel mu naposledy zamával.
 Dean stál po boku Vermethiliona a společně sledovali loučící se dvojici. Treveniel k nim přistoupil a pokynul dvěma opodál vyčkávajícím válečníkům. Ravlen a Udinelon přispěchali na jeho rozkaz.
„Rád vás oba zase vidím.“ zaradoval se Dean. „I my tě rádi znovu vidíme.“ souhlasili spolu Ravlen a Udinelon. Ravlen nesl své dlouhé kopí a Udinelona a většinu jeho těla zakrýval jeho veliký kulatý štít.
Než si však přátelé stihli popovídat, vítr přinesl kromě dalšího nesnesitelného horka a hustší mlhy ještě zlý démonický hlas. Dean mu nerozuměl. „Co říká?“ ptal se. „Smrt přichází.“ odpověděl Treveniel Moudrý a zahleděl se do dálky. Ze severovýchodu se řítila početná armáda.